by 
Pakobylka zelená
Dávno před „sametem“, senzační středoškolská výměna. Západoněmečtí vrstevníci obědvají v naší školní jídelně i se svým šaramantním profesorem a jeho ochechulózní kolegyní.
„Teda ta se zase dneska vymódila! A ten brčál! Úplná pakobylka zelená.“
„Děvčata, podáte mi laskavě slánku?“ řekne pakobylka perfektní češtinou a pobaveně hledí na naše rudé obličeje.
V cizím městě, v cizím výtahu
Vysněné město, vytoužená galerie. ZÁŽITEK! Ani neví, jak se dostala do výtahu. Přízemí – dveře se neotevřely. Nevadí, zkusí 1. patro. Čeká, nic. Panika. Další patro – skleněné dveře výtahu se ani nehnou. Zoufalá gesta. Pán čekající na výtah na ni nechápavě pohlédne, uchopí madlo a dveře jediným pohybem otevře.
Pojďme si ráno zaplavat
Bazén pro veřejnost beznadějně narvaný, pak už jen vyznačené dráhy pro závodní trénink.
Sláva, ta krajní je pro obyčejné smrtelníky. Plave dobře, ale jen prsa. Kolem kraulují chlapi, testosteron se dá krájet. Asi tu vadí.
„Ženská, s těma prsama nemůžete plavat tady v dráze!“
„Promiňte. Příště je odložím v šatně.“
Saturnin by pochopil
Sama v lese. Náhle VELEPES. Řítí se přímo ke mně, pána nevidět. Konečně, tamhle!
„Prosím vás, zavolejte si to zvíře!“
„Pani, dyť von si chce jen hrát, chápete?!“
Chápu. Vrhám se pánovi kolem krku, olíznu mu obličej. Opřu se o něj zablácenou botou a poslintám mu košili.
Kousnout si netroufnu.
S turisty po Praze
„Mluvilo se u vás za komunismu rusky?“
„Tahle řeka je Dunaj?“
„Jste pořád monarchie?“
„Kde jsou ty gastronomické hodiny?“
„Měli jste ve středověku demokracii?“
„Nespokojeni s vládou? Vždyť máte volby, ne?“
Nic ve zlém, Norové. Jste báječní lidi a celkově toho o nás víte mnohem víc, než my o vás.
A na závěr dvě minibajky:
O zrcadlech
Královna si konečně vydechla. Akce JABLKO proběhla přesně podle plánu a na stěně už visí zbrusu nové zrcadlo, které Sněhurku nikdy nevidělo.
„Pověz mi, zrcadlo, kdo je na světě …“
Odpovědí byl obraz tak hrůzný, že královně leknutím puklo srdce. Nikdy se nedozvěděla, že internetový obchod omylem dodal zrcadlo konvexní.
O jednom přísloví
Živý plot snadno přeskočila. Trochu se škrábla o vyčnívající větvičku, ale úlovek stál za to. Pro dnešek to stačí, usoudila, stejně se začíná stmívat. Spokojeně se vracela domů.
Poslední dobou se jí daří.
Nebyla jen dobrou hospodyňkou; za půl roku vyhrála soutěž přírodovědných muzeí o nejlépe restaurovanou sbírku vycpaného ptactva.
Mikropovídky jsou všechny moc prima. Ať už vymyšlené nebo dobře odpozorované.
Potěšily, tenhle žánr mám rád.
V dnešní době hotový balzám na dušičku, moc hezkého kolem nás není.
Ano, veverka píše pěkně, ale jinak nesouhlasím. Kam dohlédnu, všude samé pěkné věci.
– v kamnech oheň (dubová polena)
– na kamnech škvarky
– na stole chleba od místního pekaře, víno, olivy (s feferonkou), kapary, kozí sýr, ovčí sýr, špek (iberijský), fermentovaný salám, domácí rajčata
– na monitoru střídavě Literární kovárna a desetiminutový záběr moře, k němuž mi upravil zvuk jeden sqělý zvukař
T.č. se mám jak prase v žitě.
Alefe, je to otázka vzdálenosti, Doma mám kolem sebe taky pěkné věci, znám se s výbornými lidmi atd.
Jenže – já se občas rozhlížím i do větší vzdálenosti. Proto jsou naše obzory různé.
Ale oba pohledy mohu být poctivé a pravdivé.
Я вижу, что человек – часто звучит не гордо…
Drahý kamaráde, neser!
Musel jsem do lednice a zcela jsem negoval dnešní plavecký výkon v bazénu….
Jsem mírně obtloustlý stařík, s „pneumatikou“. Ale přesto mi jídlo nevytváří neodolatelný magnetismus. Jen, většinou, odolatelný… Ale někdy dostanu chuť – a pak si uvařím brambory a zasypou je na talíři takovým množstvím cibule do zlatova osmažené na uzeném špeku, že nesmí být vidět. A vychlazenou kyšku.
Nebo malé křupavé bramborové placky se škvarkama a sladký čaj.
No co, co, co? Jsem synek ze zchudlé rodiny v bramborářském kraji, no ni?
(Co se v mládí naučíš, tak to v stáří z hlavy nevyženeš!)
🙂
Obdivuji. Trochu/hlavně/především, protože něco takového sám neumím.
Já se sem pokaždé těším na něco nového, překvapivého – a dnes jsem se opěr dočkal. Jenom u toho obyčejně moc pindám, tak to raději nebudu kazit. Ustoupila mi horečka a odpoledne mi předali nové multifokály (“staré” jsem pozbyl v lese z trička), tak ani nepotřebuju špek ke štěstí. Díky.
Ládik!!! tam má asi překlep – „opěr“ místo opět.
Ale to nevadí; až budu psát něco o práci, dočká se i opěr. Beru to jako takový jemný náznak.
Ale napadlo mi, že bychom mohli poprosit Admirála, aby mezi nás přišel a napsal něco o včelách. Jan píše o stromech, k tomu včely rozhodně patří…
Admirála? Nikdy!
Tedy pokud to byl on, kdo ještě na původní Vidlákův web napsal, že si kdysi na vojně upekli veverku.
Nebo to byl gourmet Godot? Ach, ta paměť…
🙂
Hmm… a co kdyby si Admirál nasypal na hlavu popel, suť a radioaktivní prach a doznal, že to bylo z mladické nerozvážnosti?
Ani pak byste ho nevzala na milost? Považte, že zatím trpí v očistci, kde za trest musí číst komentáře psychopatů. Netrpěl již sdostatek?
Budiž.
Je státní svátek, buďme velkorysí. Ale musí se snažit.
Veverka je jedna část hovězího,sval, pokud se nemýlím.
Tak to, prosím, neberte osobně.
Člověka jménem Biftek bych také rád potkal, stejně jako Veverku.
No jo, hovězí sval. Máte pravdu.
Potkal jste někdy Panenku? Míním Antonína.
Představuju si setkání:
„Dobrý den. Jmenuji se Biftek.“
„Těší mne. Vlk.“
Podle tety Wiki žije nejvíc Vlků v Milevsku.
A víte, že potkal?!
Docela prima nekomplikovaný týpek.
Ač ženská, pamatuju si tu jeho nekomplikovanou penaltu z Bělehradu 1976.
Bifteka jsem neznal, ale Veverka se jmenoval profesor fyziky na gymnáziu, kde jsem jako mladík studoval. Jaký to byl člověk, nevím, mou třídu neučil. – To tady veverka (aktuálně myslím autorku, ne hovězí) je celkem fajn.
Jo, a moje třídní na gymnáziu se jmenovala Veverková, ale s tím profesorem výše to byla jen shoda jmen.
Panenku (sval původem z prasete) jsem úspěšně sušil a byla to delikatesa. A tím se dostáváme opět ke Godotovi.
Děkuji.
Oceňuji to, že si mne nepletete s hovězím.
A souhlas, vepřová panenka je lahůdka. Ani nemusí být sušená.
Veverko,
Dali mi ochutnat psa a stehno z labuťáka.
Ani jedno nebylo chuťově špatné.
Námořníci na lodích jedli krysy, když byl hlad.
V různých kulturách se jedly různé věci, včetně brouků i lidí.
Jde jen o to, jak byl člověk v dětství vychován k tomu, co je správné.
Jak řekl jeden moudrý učitel: není důležité, co do člověka vchází, ale co z něj vychází (ústy).
https://www.modlitba.net/node/186298
Pes mi chutná podobně jako zvěřina. K čemu ze známého materiálu bys přirovnal stehno z labuťáka?
Bylo to z mladého labuťáka (kamarád ho našel v Praze sraženého tramvají), byl 14 dní naložený v zelenině, takže chutnal po zelenině.
Maso bylo bez nějakých výrazných chutí, je to ale skoro 40 let takže si to přesně nevybavuju.
Kamarád loni chytil do želez vydru, co mu chodila na ryby.
Jeho máma ji zkusila upéct a chutnala trochu po rybách a byla tvrdá. Říkal, že vydru přiště už ne.
Ano, Jene, je to věc kultury a stravovacích návyků, souhlas.
A v krajním případě hladu.
Veverko, kočička to byla.
Jsem druhu Homo Sapiens, tudíž všežravec. Nikdy neopomenu tomu atributu dostát.
To samozřejmě zásadně mění situaci.
Buďte vítán!
Co tomu ovšem řekne Starý Kocour, těžko říct.
Starý Kocour? Ten nemá co říkat. Je on snad mladá, pěkná kočka k nakousnutí?
Možná. Dnes člověk neví. Starý kocour dnes, krásná mladá kočka zítra. Jak se zrovna bude cítit.
Admirále vítejte!
Nechcete za dlouhých zimních večerů dopsat tu cestu lodí po řekách v Rusku?
Pánové, děkuji.
Pro Kocoura: těch pět mikropříběhů jsou skutečné vlastní zážitky.
Trapas s „pakobylkou“ byl děsný, ale taky užitečná lekce.
Bůhví, kdo ta paní byla, asi odsunutá Němka.
Výtah byl v Oslo, v tehdejší Národní galerii. Mám moc ráda jejich národní romantismus, jak tomu stylu a období říkají, a mimořádný zážitek to pro mne tenkrát opravdu byl.
Hlava byla natolik omámená, že očekávala dveře automaticky se otvírající, jaké byly všude jinde. Jenže tohle byla stará budova…
V bazénu mne takhle roztomile skutečně jeden z plavců oslovil, jen správná odpověď mne napadla až později, cestou domů.
Těch psů, kteří „nic nedělají / chtějí si hrát / jsou ještě štěně“, už bylo… I sdělení, že nemám ráda psy, zvířata obecně, tudíž ani lidi.
Jen moje reakce byla doposud vždycky jiná, než se píše v posledním odstavci.
Všechny uvedené otázky jsem skutečně dostala.
To veverka:
Je to z nich cítit, že jsou jenom malinko upravené, zkrácené – ku prospěchu věci.
Mně to moc kecá, proto bych si tady netroufl nic svého pověsit.
K psům: téměř každý pes „něco dělá“.
Například pes naší sousedky štěká. Obvykle mně to nevadí, ale ve chvíli, kdy sednu na dvorek vypít si v nádherném tichu svůj čaj, mně neutuchající psí vřískot přijde mimořádně odporný.
Když jsme s kamarádem u něho na zahradě pili čaj, přiběhl pes (kamarádův), radostně přeskočil stůl a vzal s sebou celou čajovou soupravu (kamarádovu).
Takových a podobných příběhů ze života můžu sypat z rukávu bezpočet. Výsledek: já a pes, to nejde dohromady. – Z tohoto pravidla je jediná výjimka, ale o té, zejména s ohledem na Godota, pomlčím. On by zas musel do ledničky.
U příhody z bazénu mi v mysli vyvstala otázka, zda připojená fotografie neměla být spíše z druhé strany.
Když nemusím, výtahem nejezdím a vybíhám po schodech – pamětliv anatomického pravidla, že funkce tvoří orgán a orgán tvoří funkci.
Trapasů jsem se v životě nadělal a jistě ještě nadělám – stačí, když se zapomenu a plácnu, co mě zrovna napadne. Třeba jako teď.
—
Pěkně se to četlo.
Ad Vy, pes a výjimka: chápu to tak, že pes jitrničku sežral a Vy pak psa.
Ad výtah x schody: nevím, proč jsem tehdy zvolila výtah, nijak vysoko v budově jsem nebyla. Možná byl blíž, než schodiště.
Jinak souhlas, taky raději po schodech než výtahem. Často je to rychlejší. Chodím i po eskalátoru v pražském metru (i jinde), neb mne strašně nebaví jen tak trčet a zvolna být posouvána nahoru či dolů.
A z oběžného výtahu / páternosteru mám od dětství hrůzu. Už se nebojím, že se kabina se mnou překlopí, ale že nestihnu vystoupit – zvlášť, když totéž chtějí učinit i spolucestující.
Ne že bych psy programově konzumoval, ale ochutnávce se nebráním. Za bolševika v Královopolské strojírně byla parta chlapů, kteří se na psy specializovali: někde ukradli psa, zabili, naložili do láku, v peci na elektrody upekli. – Pec na elektrody slouží k vysoušení svářecích elektrod, t<=250°C, k pečení psa ideální. Já jsem se s nimi znal, občas mě pozvali. Jako dítě jsem paternoster miloval. Bylo to bezva, děsně akční. Strkali jsme se a vzájemně si schválně překáželi ve vyskočení. - ten akční výcvik z dětství a mládí se dnes náramně hodí na stavbě.
… divné. Píšu z mobilu, nedělá to odřádkování. Hm.
—
Už jsem pochopil: to dělá ta lomená závorka, resp. relační operátor „menší než“… on si myslí, že přijdou řídící znaky.
Ještě za minulého režimu vyšel ve Večerní Praze článek o amatérském fotbalovém mužstvu, které jednou ročně pořádalo „psí hody“. Jednou na ně přišli ochránci zvířat a ti fotbalisté je údajně z prostoru „vyštěkali“.
To musel být zážitek!
:-DDD
Hezké malé povídky.
Najde se v nich poučení jako v Ezopových bajkách.
Nenapsal Ezop nějakou bajku i o veverkách – nevíš…?
Vím.
Ezop – o veverce.
V jednom lese pod Olympem žila, byla, rezavá veverka.
Bydlela v jednom starém olivovníku v dutině po strakapoudovi.
Byla velmi shánčlivá a na zimní období si dělala zodpovědně zásoby různých semínek a zejména pak žaludů.
Měla mnoho skrýší a všechny už byly plné.
Kam dám nové žaludy, přece nevyhodím ty zánovní, stěžovala si veverka.
Nemůžu přece žaludy nechat jen tak povalovat pod stromy.
Protože veverka byla hodná bytost, rozhodla se žaludy podarovat ostatní zvířátka.
Nastrkala žaludy do myších děr, ptáčkům do hnízda, házela je i medvědovi do jeskyně.
Bohům na Olympu se její práce tak líbila, že seslali na Zemi déšť a všechny žaludy v myších dírách vyklíčily. Dnes je tam hustá Doubrava.
Veverku za odměnu proměnili v Souhvězdí Veverky.
Září na noční obloze na podzim.
Nejlépe je viditelné z páté planety slunce Orion.
Kdo nezištně pracuje, bývá (někdy) odměněn.
Bajku v knihách nehledejte, oficiálně ještě nebyla nalezena.
Četl jsem ji, když jsem na Starém Hrádku objevil truhlici s pergamenama po templářích.
Nenašel jsi tam náhodou i nějaké poznámky po starém Teslovi? On kdysi pracoval na nějaké zakázce pro jednoho iluzionistu a omylem při tom vynalezl duplikátor. Kdo viděl film „Prestiž“, ví, o čem to je.
Tomu kouzelníkovi to nakonec bylo celkem k hov…, ehm, k ničemu, ale mně by se teď duplikátor hodil.
Tesla byl až dlouho po templářích, to v pergamenech nebude.
Ale jsou tam nějaké křišťály a jiné krystaly, zatím se mi je také nepodařilo načíst.
Jene,
ano, takové jsme my, veverky! 🙂
—-
Děkuji. Nalezl jste tu nejkrásnější z dosud neobjevených bajek o nás.
S turisty po Praze – manuál průvodce cizinců:
„Mluvilo se u vás za komunismu rusky?“ – občas ano, ale dnes je to už naštěstí zakázáno.
„Tahle řeka je Dunaj?“ – není, ale bude-li vybudován průplav Labe – Dunaj, částečně by mohla být.
„Jste pořád monarchie?“ – ano, ale nikde to neříkejte!
„Kde jsou ty gastronomické hodiny?“ – ty v Praze nejsou. Jsou v Plzni, pátrejte po muži, píšícím pod pseudonymem Godot.
„Měli jste ve středověku demokracii?“ – ne, neměli, je to právě naopak: v demokracii máme středověk.
„Nespokojeni s vládou? Vždyť máte volby, ne?“ – tak na tohle odpověď nemám. Hodně to připomíná rozhovor mých dvou přátel, Švýcara a Američana, o kterém jsem kdysi psal.
Tak tak. Člověk často najde odpovídající repliku když už je na schodišti. A za čas si začne namlouvat, že ji pronesl nebo aspoň pronést chtěl.
K demokracii: Jakou si ji uděláš, takovou ji máš! se zpívá v jední pop písničce. I tam může být pravda.
K přátelským psům: Psi a malé děti na mě reagujíjen dvěma způsoby. Buď se na mě dítě směje a volá „tata“, což maminky nerady, zvláště když je oficiální „tata“ přítomen nebo – se s pláčem odvrací.
Se psy je to podobné: Buď na mě štěkají a chtějí mě sežrat nebo jsou nadšeně přítulní a páníček, ačkoliv se snaží, nemá nárok na psí pozornost a pak žárli a je vzteklý.
Zdá se, že moje sláva hvězd se dotýká. Těch pěti koňakových.
S tím koňakem je to pro mě záhada. Mmch, koňak se dělá z čeho? Z vínovice?
Kdysi jsem si koupil ze zvědavosti koňak, 5*, a byl jsem zklamán. Vůbec mi nechutnal.
Koňak chutnající po mýdle je prý ten správný, kvalitní. Pro mne nepoživatelný.
Chutnala mi jedině Metaxa, mívala bůhví proč hvězdiček i sedm. Znalci nad ní ale ohrnují nos.
Je tu nějaký odborník, který by se k tomu vyjádřil a nás laiky poučil?
I já se připojuji s prosbou o koňakové poučení…
S koňaky neporadím.
Domnívám se, že počet hvězdiček odpovídá létům, strávených v sudech. Po hvězdičkách následuje něco jako VO (velmi old) a pak někde na konci VSOP (very hodně superior old).
Koňak se smí nazývat jen produkt z oblasti Cognac ve Francii (kdysi jsem plánovali dovolenou uprostřed cesty meti Bordeaux a Cognacem – to musí být flek!), jinak je to brandy, která ovšem někdy může být lepší než cognac (třeba Armagnac).
Na mě osobně je koňak moc voňavý a piju ho jen zřídka. Nejlepší slivovice, v případě nedostatku fernet.
Zběsile nesouhlasím!
Nejlepší je kvalitní ruská nebo finská vodka. Není aromatická – a druhý den ráno i po nepříliš střídmé konzumaci nic nebolí, hlava se nemotá – jen je velká žízeň. Nedoporučuji však hasit vodkou!
Slovy klasika:
Dnešní žízeň je zpravidla následkem včerejší žízně.
Ve Finsku moc vodky nedělají. Její výroba probíhá u nás. Díval jsem se do regálů v Helsinkách, Lahti, Kuopiu, Rovaniemi i na benzinkách.
Ač ne znalec, ale v minulosti aktivní poživatel vím jedině to, že podle odborníků (vesměs hostinských či servírek) je pětihvězdičková Metaxa lepší než ta sedmihvězdičková. Takže za mne hlas lidu, hlas Boží.
Tak tak. Člověk často najde odpovídající repliku když už je na schodišti. A za čas si začne namlouvat, že ji pronesl nebo aspoň pronést chtěl.
K demokracii: Jakou si ji uděláš, takovou ji máš! se zpívá v jední pop písničce. I tam může být pravda.
K přátelským psům: Psi a malé děti na mě reagují jen dvěma způsoby. Buď se na mě dítě směje a volá „tata“, což maminky nerady, zvláště když je oficiální „tata“ přítomen – nebo se s pláčem odvrací.
Se psy je to podobné: Buď na mě štěkají a chtějí mě sežrat nebo jsou nadšeně přítulní a páníček, ačkoliv se snaží, nemá nárok na psí pozornost a pak žárli a je vzteklý.
Jak si to uděláme, takový to máme… říkala kdysi v hloubi minulého století jedna kamarádka.
Snažila se o výsledek co nejlepší, rád na ni vzpomínám.
Pro Veverku: Početla jsem si… Díky. I za zkratkovitost. Jednak působí dynamicky, a přitom dovoluje mé fantazii dotvářet si okolnosti různých variant. Nad těmi Alefovými jsem se taky zasmála. Mikropovídka o pejskovi zase rozesmála našeho Babánka. Jen naše Stázinka si pomňoukla: „Kuš vobludo! Příště nebudu utíkat, ale zfackuju tě!“.
28.10.2023
Tramtará tramtará
ujela fanfára
úškleb v šedé bradce
metál z rukou zrádce.
———
To bych teda dopad!
Hanbou bych se propad!
Co bych musel provést?
Cizí vojska dovést,
vyrabovat pokladnu…
tohle asi nezvládnu.
— — —
Pokusím se vzbudit,
radši bych šel udit.
Už paní Mašínová převzala metál?
Dopoledne okolo nás jela mašínka směr Praha.
Spěchala, až se jí kouřilo z parního komínka.
Jede, jede Mašínka,
kouří se jí z komínka.
/:Jede, jede do dáli,
převzít v Praze metály :/
Neusínej, nechoď spát,
budou řády předávat.
/:na hradě až do rána,
budou chlastat, budou žrát:/
Komouš řád jí předává,
babka porád nadává
/:vyhrnu si rukávy
a praštím tě do hlavy:/
Radějí to nebudu dále rozvíjet i tak je to jenom metafora…
Já ti nějak nevím… myslím, že staré paní buď docela přeskočilo, a nebo v souladu s rodinnou tradicí jednou rukou převezme metál a druhou… udělá něco mašínovského, metaforického.
Na místě rozvědčíka bych se skoro bál.
Rozvědčík je kříženec mezi kapitánem Klosem a Jamesem Bondem.
Z případných trosek a dýmu vyjede na motorce se sajdkárou, ovšem v perfektním smokingu…. a sklepne smítko z klopy.
P.S.: Modré oči podmínkou
Poslední dobou to začíná připomínat absurrrrdní drrrama.
Třeba to pro ni bylo takové zadostiučení, že ji vyznamenává představitel těch, co ji kdysi pronásledovali, kdoví. Možná, že jsou s tím metálem spojené i nějaké finance nebo příspěvek k penzi, nevím.
Bílého leva dostal lesník! Bohužel ne Jan, ale Kcharl.
Na mém bývalém webu jsem zachytil zvěst, že PePa107 do svého projevu zamotal i Batmana. – Je to pravda? Skutečně těm trapnostem ještě není konec?
Dopoledne praštil velitele stráže vlajkovou tyčí po hlavě, bylo v tv.
Z vyznamenaných si tykám jenom s jedním z nich, s Radkem Jarošem. Znám ho z rautu v Břevnovském klášteře.
Afroafričanová prý chce vystoupit z OSN.
Tomu nerozumím, ale mně by stačilo, kdyby ona sama vystoupila z tramvaje. Ideálně – před rozjetou tatru.
No a jinak – v Kchárlově případě Bílý lev a bílá nemoc vyjdou tak nastejno…
Vy pana knížete nemáte rád, viďte. [;>D)
Anče!
Kubo!
Hajnej!
—
Dyť ho neměl rád ani Krakonoš.
Už jsme zase skončili u politiky.
Musíme se polepšit.
Já končím u rugby. S fanděním jsem začal v 1997 v JARu, tam byl v každé hospodě místo jídelního lístku rozpis zápasů. Dám fotku od tv..
https://ibb.co/R0qKznm
Tužka napíše,…četla jsem si,…díky,…bezva námět. Příjemné čtení.
Něco přidám,….jakjinak,….ze života.
Sportovní kemp pro patnáct starších žáků z docela velkého města.
K snídani, mimo jiné, byla i pečená vejce,…po našem, volská oka.
Snídaňová obsluha se zeptala,….“Kolik spepiček muselo včera snést těch patnáct vajíček co máte k snídani?
Odpověď jednoho byla obratem,…“Tak jedna až dvě slepice“
Jiná byla v zápětí….“To víc, tak, tři , čtyři.“
Dohodli se, že asi tři slípky snesou za den patnáct vajec.
Jiný zážitek.
Za dob bolševika, ruský cirkus v Ústí n Labem.
Do cirkusu nechodím, nikdy….ale navštěvuji opakovaně jejich přístupný zvěřinec.
Měli nádherná zvířata,…koně, velbloudy drabaře, osly, lamy, sněhově bílé vikuně a šest opravdu úžasných ussurijský tygrů.
Do zvěřince jsem chodila za zážitkem dívat se na zvířata, každý den.
Bylo pozdní odpoledne, zvěřinec se měl za několik minut zavírat, aby zvířata měla klid na soustředění se na představení.
Od klece s tygry odcházela mladá maminka s kočárkem a asi tříletým dítětem, co se drželo rukojeti kočárku, ….já jsem ještě stála opodál a sledovala dění v klecích,….nikdo další tam nebyl.
Cvak,…jeden z ussurijských tygrů si jazykem a hlavou nadzvedl závoru dvířek, strčil do nich packou, přeskočil několik schůdů u klece a kráčel směrem za maminkou s kočárkem.
Lekla jsem se tak, až jsem měla husí kůži jak pralinky,…a vydala jsem hlas síly požární sirény,….Deš do boudy, deš do boudy, deš do boudy,….. úplně jsem zapomněla, že jsem se učila ruštinu a mohla jsem volat …idí damoj.
Tygr se zastavil, začal se dívat na mne,…pohledem jsme se setkali,…otočil se a šel zpět ke kleci….a to už vybíhali z maringotek lidi a kdosi pleskl tygra po kejtě,….ten skočil do klece, ….a klec zajistil i zámkem, který tam kdosi opomněl dát.
Ten dotyčný chtěl jít se mnou ke kase a dát mi lístek na představení,….což jsem s výmluvou, že …u meňa nět vrémja, a spasibo,…dosvidánija,…jsem odešla.
Chodila jsem tam i nadále,….ale vždycky byl můj první pohled na zámky u klecí,….každý tygr měl svou velkou maringotku.
Tužka.
Tužka napíše,…jo, toto o ruském cirkusu jsem už,….roky zpět,….psala obojí na Akt.
Mám z toho,….tenkrát,…. každodenního sledování zvěřince ještě jeden zážitek, který považuji za ještě lepší.
Opět s ussurijskými tygry.
Drezérkou byla opravdu mladá krasavice. Na plakátu cirku byla její hlava vedle hlavy tygra.
Tak ten zážitek.
Přišla ke klecím, nesla si umyvadlo a vetší umělohmotný kbelík.
S umyvadlem vstoupila do první klece,…tygr ji vítal jako správný kocour./Všech šest tygrů byli samci./
Podstrčila mu umyvadlo pod zadek, přidřepla k jeho hlavě, objala jeho krk, a začala mu cosi tichounce prozpěvovat do ucha. Po docela krátké době se tygr vyprázdnil,….udělal pořádný exkrement.
Pohladila ho po hřbetě až na ocas, vzala umyvadlo,….ex**** hodila do kbelíku a šla do další klece.
To se bez zádrhelů opakovalo šestkrát.
Názorný příklad, co dělá systematická drezůra….a jistěže jedinečný vztah člověk-zvíře.
Tužka.
Krásné příhody.
Ale myslíte, že ti hoši poznají slepici od kohouta?
Kolega mi říkal, že jeho malé dcery byly uražené, že krávy nejsou fialové jak na čokoládě. (Bydlí na větší vesnici, ale dobytek tam, pravda, nemají.) Ale už mají 4 a 5 let a krávu už bezpečně poznají.
Ta starší má tak nádherné vlasy, že pokud ji vydrží, budou se za deset let kluci rvát do krve za právo jí je pohladit. Bez legrace – Zlatovláska!
Má nejmladší, dokud byla opravdu malá a kromě nosorožců, sekyr, nožů, luků a mečů (vše pouze v hračkovém provedení, samozřejmě) si hrála i s panenkami, měla jakousi černovlasou bárbínu a říkala jí „Zlatovlasá panna“.
Kdyby to četla, tak o mě cvičně přerazí smeták, :-DDD
Sláva! Konečně zase SEČ (nikoli „zimní“), pro naši polohu přirozený.
Už vyšlo sluníčko 🙂, stromy nádherně zlato-rudo-zeleno-hnědé, nebe místy modré.
Vypadá to na krásný podzimní den.
U nás je podmračno, ale docela teplo.
—
Zaznamenala jste Admirálův příchod? Psal, že veverky nejí, jen kočky.
Jestli budou květy literárních stromů Jana z Helvajzu opyleny Admirálovými literárními včelami, to by mohla být docela pěkná úroda – co myslíte?
Admirála jsem už uvítala 🙂
Úroda bude zajisté vynikající.
—
Spěchám ven, tady je opravdu krásně.
Šelmy (obecněji zvířata bez kopyt) člověk moc nejí, i když je všežravec. Nejspíš v tom má prsty bible.
V Jeseníkách v době mého dětství jedli lesní dělníci psy běžně. Ne pořád, ale příležitostně. Alespoň to říkali, zejména při “potlaších” s nimi u letních večerních ohňů – byli jsme jejich sousedi a jedni z prvních “lufťáků” z daleké Ostravy. V roce 1963 nebyly zdaleka všechny cesty mezi OV a Hvězdou nad Karlovou Studánkou asfaltové, ale jen šotolinové, Wartburg 1000 to zvládal za 2 hodiny a v zimě jsme mnohdy nedojeli… lesáci se předváděli, jedli třeba syrová vajíčka celá (se skořápkou) nebo si hrábli rukou do ohně pro oharek a připálili si tím cigaretu. Bylo mi 6-9 let a proto si všecko dobře pamatuji. Od nich jsme také dostali jezevce, kterého ulovil pes pana Koňaříka (přistěhoval se tam do Sudet z Nového Hrozenkova). Maso jezevce bylo tvrdé – asi ho máma špatně propekla, nebyl to králík – ale velmi dobré.
Pokud má Admíra rád kočičí, tak jej upozorňuji, že si na starém Kocourovi moc nepochutná. [;>))
Ještě si zavzpomínám na dobu, kdy mi táta vštěpoval lásku k cyklistice. Byly mi 3 roky, už jsem se neposrával, ségra měla 4 a byli jsme v létě 1961 na dovolené na chatě Klárce v Malé Morávce. Vlakem, ale rodiče měli kola; pochopitelně vpředu s plášťovou brzdou a vzadu s protišlapací, se síťkou, aby se sukně nedostala do špic.
Jeden pěkný den se jelo na Praděd. Cesta byla úzká, štěrková, já seděl na sedátku “na rulce”, držel se řídítek a táta tlačil, máma se ségrou měly ztrátu. Sešli jsme se až na Barborce (Kurzovní tehdy nebyla). Dále jsem opravdu vyšel na Praděd pěšky ve 3 letech. Šlo se přímo nad Barborku cestou “hadovkou”, jiná cesta tehdy nebyla. Kolem cesty kapala voda z pramenů Bílé Opavy (dnes nejsou). Na vrcholu bylo suťovisko po zřícené rozhledně, kameny byly škaredé – neměly pravidelné roviny lomu, tehdy jsem nevěděl, že to byly ruly a svory.
Cestou dolů z Barborky na Hvězdu byla máma rychlejší, bo lehčí – táta musel zastavovat u příčných potůčků a chladil zadní brzdu vodou….
Když po letech stavěli Kurzák a vysílač, museli cestu z Hvězdy nahoru rozšířit a vyasfaltovat. Od cca svých 25 let jsem to sjížděl na “vídrhole” – jen ve 2 místech bylo nutno brzdit, aby člověk nevylít ven. Ještě tam nesměla auta. O hodně později, na horském kole a s komputerem, jsem naměřil 80km/h. Jezdil jsem to i v zimě, 2x dokonce i hřebenovku na Skřítek, když byl tvrdý sníh a kolem jezdili lyžaři…
Mně otec od mala vštěpoval lásku k horám, dodnes na to vzpomínám.
Když mi bylo 5 let, umožnil mi vystoupit na Slavkovský štít. Nahoru i dolů jsem šel po vlastních, otec mi dělal šerpu.
V období mezi cca 8-12 rokem jsme spolu prošli kdejaké slovenské hory, zejména obě Fatry. Toulali jsme se od salaše k salaši a propili hrozné peníze za žinčicu.
Ano. To bylo naše dětství.
Dnes vidím, že rodiče i prarodiče běžně NOSÍ pěti-, desetileté děti během prohlídky hradu / zámku, která netrvá ani hodinu.
Nechápu. Děsí mne to.
Slavkovský štít je asi nejhorší tatranská túra, protože nuda. Strašně se vleče, kolem nic zajímavého. Obvykle mraky, otrava.
Skvělá je túra Mlynickou dolinou přes vodopád Skok a nahoru k Bistrému sedlu/Bistré lávce a pak dolů druhou stranou kolem Walenbergových ples na chatu Pod Soliskom.
A samozřejmě Jahňací štít – nejkrásnější, neb málo lidí. Je to ale hrozdně daleko odkukoliv.
Ale byla to túra moje první. Mimochodem, byla to i první túra mých dvojčat, absolvovaly ji v 6. měsíci svého prenatálního vývoje.
Pro mně nejnudnější klasická značená cesta na Kriváň. Kopec, kde tehdy (konec 70. let) nic nedrželo pohromadě. Oblázky na blátě, místy na ledu, přestože byl srpen, celou cestu mrholilo, mlha, žádná viditelnost. Cesta dolů byla hrozná. Zato na Jahňačím jsem zažila nejkrásnější východ slunce mého života. Bylo fajn, že jsem nastupovala v noci z chaty pod Jastrabiou vežou, kde jsme se známými do půlnoci pařili. Krásné časy … Jinak je to fakt daleko odevšad.
Krásné časy jsou pořád, pokud drží zdraví.
Máte asi na mysli Brnčálku/Chatu pri Zelenom plese?
Ano.
Cesta na Kriváň ze Štrbského plesa není nijak hrozná.
Trochu nudná po lesní cestě prakticky po vrstevnici až k takovému malému plesu (jméno jsem neudržel) a pak napravo nahoru lesem, kosodřevinou až už jen po skalách.
Tu druhou cestu (myslím, že ze Studniček ?) neznám, ale pod Krivnáněm se spojují.
Tohle jsem běžel cca před 10 lety, od 3 studniček na pleso (oběd). Lidí jak psů, pletli se pod nohama. Nahoře byl kříž s námrazou a hodně vojáků. Vnutili mi nějakou plaketu – bylo totiž 29.8., výročí SNP…. Nepřišlo mi to nudné – kolem 4. hodiny jsme vyjeli od baráku a ve 13h jsem obědval v Kolibě s Kriváňom v nohách.
Jak zpívají hoši z Elánu:
„Silní z bryndze,
rýchli u žinčice,
kto mal vedieť,
že boli z Lúčnice!“
Vodka s horcom!
Teraz už viem
prečo každý chce
tanečnice z Lúúč-, z Lúčnice!
—
Temné Smrečiny, půlka listopadu, teplotní anomálie – po sněhu ani památky.
Brzy se stmívá, tajné místo k táboření u potoka.
Stan pro dva.
Taká, akú dávno si chcel
Čaká – tvoje áno či nie
Trápenie slov
Vieš že mal si byť dávno s ňou
—
Kráľovná bielych tenisiek…