Sobotní kázání

S Ukrajinou (resp. s ukrajinskou krizí) končím a víc ji rozebírat nebudu. Celou věc jsem si pro sám sebe vyřešil už dávno^{[1] [2] [3] [4]}. Jediné, co jsem k tomu dlužen, je diskuse nad otázkou, zda hranice systému může mít stejnou dimenzi jako systém sám.

—ﬡ—

Na celou záležitost lze nahlížet z mnoha stran a různě vzdálených perspektiv. Například generace mých dětí volí pohled velmi zblízka, až detailní: „…já vím, ty argumentuješ rozpínavostí NATO. Ale na Ukrajinu vtrhnul Putin, a tedy on je agresor.“

Toto je názor jistě možný, a oporu nachází ve dvou rovinách. Rovina první je krátká životní zkušenost, což nelze nikomu mít za zlé; a pokud přece, tedy ne dětem, nýbrž rodičům: měli jsme si je pořídit dřív, a dnes by byly starší. V době, kdy dnešní krvavá ukrajinská sklizeň byla ve fázi setby, naše děti namnoze ani nebyly na světě, sotva tedy mohou přímo, nezprostředkovaně vnímat příčinnou souvislost. Druhá opěrná rovina je jednostranný a doslova brutální mediální tlak, který takový náhled potvrzuje jako jediný správný, jediný možný a – ó hrůzo – jediný legální. A rovněž spolupůsobí tlak sociální bubliny, kterému dokážou vzdorovat jen málokteří. – Jsem si vědom, že zjednodušuji. Sociální skupinu rusožroutů z přesvědčení, jakož i sociální skupinu rusožroutů – výhodočechů záměrně pomíjím. V těchto dvou případech totiž nejde o stanovisko, které lze vyfutrovat argumentem.

Jestliže od věci poodstoupíme, obraz se změní. Perspektiva, která zahrne posledních cca 30 let, má poněkud jiný odstín. Nebudu vypisovat, co už dříve a velmi přehledně sepsali jiní – zatím si to každý může přečíst sám¹⁾. V třicetileté perspektivě souvislostí otázka „Je Putin agresor? Ano nebo ne?“ ztrácí opodstatnění. Tady je na místě se ptát, (1) zda mohl Putin (=Rusko) jednat jinak, a (2) jednal-li špatně, jak tedy jednat měl. (Na otázku (2) se nabízí odpověď „Měl zavést demokracii a pozvat si na to americké poradce“, ale to se dostáváme do oblasti silvestrovských estrád, což jsem nechtěl) – Zůstanu-li u této perspektivy, musím napsat, že Rusko bylo ke vpádu na Ukrajinu donuceno okolnostmi, a ačkoli to nebyla možnost jediná, byla ze všech možných nejméně špatná. Zmíněné okolnosti přitom mají původ na opačné straně glóbu. – Život je někdy zábavný: souhlasit se vstupem jednou je jizdenka k závratné kariéře, jindy je to vstupenka do kriminálu. Musíte trefit správné datum, tak je to.

Ukrajina bohužel, a není v mých silách toto slovo dostatečně podtrhnout, je nespravedlivě a těžce bita a krvácí; to proto, že jí byla vnucena politováníhodná role amerického klacku na Rusko; a Rusko, jsouc šťoucháno, ten klacek láme. Se všemi souvislostmi, které z toho vzcházejí. Mám přátele jak mezi Ukrajinci, tak mezi Rusy, a i nějaká – byť volnější – vazba na Ameriku by se našla. Kontaktu se vyhýbám, nerad bych o své přátele přišel – emoce jsou zjitřeny všude.

—ﬡ—

Odstupme ještě kousek dál – pak totiž vystoupí do popředí fakt, že v jádru věci nejde ani o Ukrajinu, ani o Rusko. Jsou to pouze aktéři děje, který zákonitě nastává, a kdyby jich nebylo, v jejich rolích ocitly by se jiné země. Jde o Systém^{[1] [2] [3] [4]}, který svými nároky přerostl své možné zisky, a docházejí mu vnitřní rezervy. Systém se blíží zhroucení, a než začne drancovat sám sebe (předposlední stadium), zkouší drancovat své okolí (stadium, předcházející předposlednímu). V textech, kde pojem Systém (intuitivně) zavádím, hovořím obecně; možnou instancí Systému může samozřejmě být (a také jí je) i – volně řečeno – západní kulturní okruh, „Západ“ ²⁾. Není sporu o tom, že centrum, „srdce“ Západu, je ve Spojených státech. Příznaky rozpadu se projevují všude, ale jako u každého systému, jemuž fungují alespoň základní sebezáchovné mechanismy, srdce je chráněno nejvíce a periferie (Evropa) může být v nejhorším případě obětována. To se také děje.

Vnitřní vazby, které Systému udržovaly zdroje vnitřní napjatosti v harmonické rovnováze tím, že jejich působení vzájemně vyvažovaly, začínají se drolit a rozpadat (státy se udržují ideály, z nichž se zrodily; srovnej s tím např. hnutí BLM, cancel culture, demokratické obušky v Katalánii… v ČR volební „vítězství“ pětikoalice, pandemický zákon, vládní pojetí pojmu dezinformace, vztah vlády k Ústavě ČR, zavádění cenzury…) a přestávají fungovat. Jsou nahrazovány metodami vládnutí podobnými těm, které u svých politických protivníků Systém kritizuje, ale ne u všech (srv. lidská práva v Číně vs. lidská práva v Saudské Arábii).

Vláda idejí je postupně (a potupně; tu slovní hříčku jsem si nemohl nechat ujít) nahrazována vládou ideologie. Pravda, jakožto filosofická kategorie, už není hledána v diskusi, ta je u jistých témat (zhusta těch nejpalčivějších) zapovězena; měřítkem pravdy stává se nejdříve hlasování, pak obecný konsensus a nakonec prostá síla hlasu (srv. např. přírodní danost dvou pohlaví vs. „genderová rozmanitost“; forma vedení diskuse o původu a léčbě koronaviru; nesouhlasné názory nejsou vyvraceny argumentem, nýbrž označeny nálepkou – naposledy Koller v rozhlase).

Subsystémy, místo aby synergicky spolupůsobily, vedou bitvu o zdroje, protože jich začíná být nedostatek (srv. proklamovanou potřebu šetřit vs. vznik nových ministerstev – pašaliků pro koaliční partnery; vzájemný vztah ministerstev vůbec) a nakonec přecházejí na pozice destruentů – získávají energii tím, že další energii ze systému vynášejí (konání některých „neziskovek“, ale i členů vlády, např. výzva „Nekupujte naftu, podporujete Putina“; dotace vůbec).

Hysterie nezná mezí (Jarek Nohavica – zakázané koncerty; kdo se dostatečně nahlas nevymezí proti Rusku, automaticky je Putinova pátá kolona; co je ruské, je špatné – i zmrzlina, i Mendělejevova periodická soustava prvků). V mediálním prostoru vládne protiruská křeč, která někdy nabývá až komický charakter: Arnold Schwarzenegger se vyznává z lásky k (obyčejným) Rusům a radí jim ze zámořské dálky, co si myslet o událostech v jejich těsném sousedství. Ne vždy, ale v řadě případů je skutečný soucit nahrazován bezduchým a levným aktivismem, stačí letmý pohled na většinu médií. Nemohu se zbavit pocitu, že Systém, aby rozpad oddálil, hysterické vzepětí potřebuje coby další možný zdroj energie, bez ohledu na jeho konkrétní zacílení. Ukrajinská krize této zvrácené potřebě jen vychází vstříc, nic jiného; kdyby nebylo války na Ukrajině, našel by se jiný jiný důvod, třeba nový koronavirus…? Odkud bude Systém brát, až i tento zdroj se vyčerpá? – My, „Západ“, jsme bod možného návratu s jistotou už minuli, o tom jsem přesvědčen.

—ﬡ—

Systém, jehož jsme součástí, kdysi dávno povstal z nebytí, a kdo ví – třeba právě my budeme mít příležitost pozorovat, jak se do nebytí zase vrací. Ba možná, že počátek zhoucení už pozorujeme. Konec něčeho je současně začátek něčeho jiného – je v tom kousek optimismu? Fénix, povstávající z popela – nebude ten popel radioaktivní? Nevím.

Přeju si, aby zase přišly lepší časy – podobné těm, jejichž závan už tu jednou byl. Chtěl bych být při tom. Ale než se toho já nebo aspoň moje děti dočkáme, musí se toho ještě hodně stát. Doba, která je na obzoru, přivede na svět věci, jaké tu ještě nebyly – a mám tušení, že nebudou dobré.

Jenže zlo musí přijít, a běda tomu, skrze koho přichází.

—ﬡ—

¹⁾ Kdyby se předmětný článek generála Pelze z webu PL ztratil, mám ho archivovaný
²⁾ V intencích mého pohledu může být takovým Systémem samozřejmě i „Východ“, a bude-li „nás“ slepě následovat, nedopadne o nic lépe.