by 3:50 Sigvaldi Kaldalóns – Ave María – klavír Víkingur Ólafsson. Oba Islanďané.
.
Dnes tažní ptáci nad vodou opouští domovinu,
nenápadně a potichu vylétli nad hladinu.
I já se dávám na cestu za tebou Bože, jsi-li…
Vychován vědou prakticky, budu Ti i tak milý…?
Máš plné právo zlobit se, znám tě jen když chci více,
pro sebe ale nechci nic, všem ubývá nám svíce.
Ledová krusta za chvíli pohltí naše srdce,
prosím za všechny nevinné, za přání „nikdy více“…
Co jsme si všichni, to jsme si… Ví dobře každý. I Ty.
Popasovat se navzájem, vybouřit mysl, city,
osvobodit se a odprosit za devastaci světa,
za chtivost moci, chamtivost. Pěstujem si je léta.
Mám teď už jenom duši svou, své svědomí a snahu
vymodlit spásu pro lidstvo, které je na svém prahu.
Zachránit ze všech světa krás vše, jak nejvíc jen půjde
a doufat, že se smiluješ, rozhřešení včas přijde.
Ach Bože vím, ti mrtví tam pod zemí v temném Hádu
dobře ví kdo je připravil o lásku, zasel vádu.
Žalují na mě, na všechny, kteří tak rádi ničí,
„Kdo bez viny hoď kamenem!“ však přec i Ježíš křičí.
Nezasloužíme si lítost Tvou, ba ani smilování.
My ne, však ti, kdo po nás jdou. Mám teď poslední přání.
Dopřej jim sluchu Bože, slyš, budou-li někdy jak my
o odpuštění hříchů prosit Tě – ať je ten verdikt kladný.
Ať mají aspoň oni čas napravit svoje chyby.
A pak už s námi nalož tak, jak Tobě jen se zlíbí…
…
Jiskřička z dáli rudě žhne s nadějí jako ptáček
Hle! Teď zrovna jeden vznesl se až k Tobě.
Nad obláček.
MŽ 8.3.2023 Pod dojmem Kaldalónsova podivuhodného Ave María… Je v něm pokora i současnost. Nešlo mi už usnout. Přemýšlím, jak mnoho má malý ostrov, jakým Island je, vliv na dějiny světa. Určitě ne na ty v klasickém slova smyslu, ale… První parlament Althing už v 10. století, runové písmo a neuvěřitelné výkony v polárních plavbách vpravdě objevitelských. Skupinové řešení problémů, společné rozhodování o vlastních věcech, soběstačnost samozřejmostí… Malá komunita, srovnatelná s naším malým národem, a takováto historie, mohou být na ni hrdí. Dodnes. Jiřička.
Doplul jsem na Island před 29 lety, se zastávkou a noclehem na Faerách. Nedokážu si dodnes představit, jak na otevřených lodích mohli přepravit na ostrov koně a rodiny. Nemohli vědět, kam plují. Měli jen měsíční kámen, žádnou další navigaci. Museli vidět ptáky – chaluhy, alky a jiné mnou zapomenuté.
Kdysi tam byly stromy, do výbuchu Laki. Ornice je jen někde, v jižních, nejstarších částech. Prý je láva úrodná – ale podle toho, co jsem viděl, mám pochybnosti.
Na hřbitovech nejsou muži. Jen sochy žen s dětmi, hledící na moře. Stále mám před očima hřbitov ve vsi Gjogv na Faerách, se scenérií vysokých útesů, s vichrem a ledovým deštěm.
Drnové domy, kde se všichni tísnili a přečkávali zimu za svitu lojových lamp z velrybího tuku. Neuvěřitelné příběhy lidí, popsané Snori Sturlussonem a Haldórem Laxnesem. Vyhánění hříšníků do pustéhi vnitrozemí ostrova. Demokratická správa země, sněmovní pláň Thingvellir u pukliny Almanagjá, odmítnutí autoritativní vlády. Křesťanství, podle tradičního výkladu počínající rokem 1000 svržením pohanských bohů do Godafossu je pořád jen slabě zakořeněné, i přes zřízení 2 biskupství (četl někdo Pannu ze Skalholtu?).
Chmury, chmury, chmury, milion otázek a nepopsatelný pocit.
Na Island jsem vždycky toužila jet Ládiku… Už od mládí a zcela určitě pod vlivem trilogie od Ludvíka Součka Cesta slepých ptáků. Tehdy mi to připadalo tak realistické – vlastně doteď. To panorama přírody, ledovce Sneffelsu a dokonce i ta základna USA v Keflaviku… Krásně to sedí. A příroda i chování tohoto národa se většinou řídily principy demokracie platnými v antice, tak jak si ji představoval Sokrates. Ta dnešní si na demokracii jen hraje – bohužel. Moc se mi líbilo, že si nenechali hospodářství nabourat ani EU ani MMF. A dokázali se proti tomu postavit běžní občané. Jejich objevitelské výpravy jsou neuvěřitelné. Zejména znalosti navigace a hvězd na obloze. Úspěšní zcela mimořádně, byli i ve stavbě svých lodí – ploché dno jim umožnilo pronikat nejen na moři, ale i na řekách hluboko do vnitrozemí. A jejich ságy a runové písmo, neobvyklé pohádky… Nestačí mi na to slova. Dík za ohlas Ládiku, škoda, že jsem buď neměla prostředky, anebo čas, podívat se tam…
Spíše ten čas… já tam jel na měsíc, bez ubytování a stravy, se stanem – který obyčejně nešel postavit. Sníh v létě a teplotní maximum +15°, to je lepší, než všechny knížky. Výhoda Islandu je ta, že tam není hmyz a hadi (až na muchničky na Mývatnu, ale to je proti Laponsku nula).
Byl jsem v torzech těch domků a nedokázal si představit to dlouhé zimní období v nich. Polární kruh je těsně nad ostrovem, myslím, že běží kolem ostrůvku Grímsey. Na léto je to určitě i dnes dobrá volba na dovolenou, jen si tam půjčit upravený Hilux nebo GMC a projet se k Askji a vylézt na Herdubraid.
https://www.google.com/search?q=her%C3%B0ubrei%C3%B0&client=safari&sca_esv=6f4062e96a08634e&sca_upv=1&channel=iphone_bm&source=hp&ei=CDgzZu1_rK-L6A-WqqnYBg&gs_ssp=eJzj4tTP1TcwNqwotzRg9OLJSC06vKE0qSg18_AGAGTICV4&oq=herdubraid&gs_lp=EhFtb2JpbGUtZ3dzLXdpei1ocCIKaGVyZHVicmFpZCoCCAAyBxAuGIAEGA0yBhAAGA0YHjIGEAAYDRgeMgYQABgNGB4yChAAGAoYDRgeGA8yBhAAGA0YHjIIEAAYDRgeGA8yBhAAGA0YHkiFLlCkCVi8InABeACQAQCYAX2gAcIIqgEDMi44uAEByAEA-AEBmAILoAKvCagCD8ICChAAGAMY6gIYjwHCAgoQLhgDGOoCGI8BwgIREC4YgAQYsQMY0QMYgwEYxwHCAg4QABiABBixAxiDARiKBcICDhAuGIAEGLEDGNEDGMcBwgIIEAAYgAQYsQPCAhEQLhiABBixAxiDARjUAhiKBcICBRAAGIAEwgILEAAYgAQYsQMYgwHCAggQLhiABBixA8ICFBAuGIAEGLEDGIMBGMcBGIoFGK8BwgILEC4YgAQYsQMY1ALCAgsQLhiABBixAxiDAcICBRAuGIAEwgIHEAAYgAQYCsICCxAuGIAEGMcBGK8BwgIEEAAYHsICCBAAGAoYHhgPwgIGEAAYHhgPwgIIEAAYgAQYogSYAw6SBwMyLjmgB7VM&sclient=mobile-gws-wiz-hp
Díky Ládiku za krásný odkaz z fotkou… 🍀
Tužka napíše,…díky,….Tažní ptáci,….bývaly doby, kdy ještě všude byly ele. i telefonní dráty a na nich i stovky jiřiček a vlaštovek připravených na podzim k tahu na jih.
Obyčejně na svátek sv. Ludmily odlétaly. Svatá Ludmila, ptáčky u nás naposled krmila,….jedna ze starých pranostik.
Kdyby dokázaly vyprávět a nebo napsat,….to by byly neuvěřitelné příhody tažných ptáků…. těch kilometrů,….tam a zase zpět,…..celý život,…..
Pro mne je nejpřitažlivější Česká kotlina a docela nízké kopečky kolem ní….Tužka.
Pro Tužku: moje maminka si s vlaštovičkami povídala. Volala na ně „čiřik čiřik“ a ony slétali z drátů před okny a prolétávaly těsně kolem oken, za kterými je vyhlížela, jako kdyby říkaly: „My víme… čiřik… my víme…“. A pak naráz – celé hejno druhý den pryč. První odlétaly už začátkem 2. poloviny srpna a ty posledňáčci v půlce září. Pak jsme zjara byly obě rády, když se objevilo pár párů, ale vždycky nám bylo smutno, jak málo se jich vrátilo. Nikdy jsem nepochopila čižbu – takový malinkatý ptáček a oni je chytali na jídlo (!). Možná si ale dnes neumíme dost dobře představit skutečné hladomory, jako bývaly ve středověku.
Tažní ptáci nám podvědomě činí smutek v duši. Nejspíš z pocitu nenávratnosti jejich odletu. Jenže oni pravidelně i přilétají, jak k nám, tak k těm lidem na druhé straně. A odlétají od nich. Kdoví, jak to mají s pocity ti jiní, dalecí lidé?
Nebo mám onen pocit smutku jenom já? Není v tom i špetka závisti? Že si svobodně letí?
U mě je to ten smutek, že se (obvykle) nemůžeme sebrat a odletět někam, kde je tepleji, z našeho světa do světa jiného. O to teplo snad ani tak nejde, jde o to, že tažní ptáci mohou. Nemají závazky, nemají majetek, nepotřebují pasy víza a povolení.
Říká se přece „Volný jako pták!“
Proto, když se jedu někam podívat, tak aspoň na místě nechci být něčím omezován. Bydlet někde, kde kde mohu mohu kdykoliv přijít a odejít kam se mi zlíbí. Spát kdy chci, jíst kde chci a co chci. Mluvit s kým se mi zlíbí o čemkoliv, o čem bude ochoten mluvit on. Pokud najdeme společnou řeč.
Prošel jsem si tak některá italská města, Slovensko, Polsko, Německo a kousíček Ruska.
Ale nebylo to dost. Chybí mi Rusko, okolí Bajkalu, Sibiř a aspoň kousek australského buše.
Projet na motorce pár set kilometrů po Route 66.
Snad v druhém životě…
Jsem zvědavý, jestli 9. května potkám v Komenského sadech toho s třemi výkřičníky…
Volnost ptáků nahrazuji jiným pohybem. Od dětství pobytem v hlubokých lesích (turistika, běžky), od 15 let cyklistikou (1. kolo z peněz za brigádu), od 55 let vytrvalostním během. V cestování jsem volnost neviděl, nemám dobrodružnou povahu – vždy při odjezdu myslím na návrat. Koloběžka je jiná volnost, než kolo. Nové mám pár dní a už mě vyvezlo do nádherných míst vysoko v horách, kde jsem po celou cestu nikoho nepotkal a vnímal jen přírodu. 90% mimo značky a přes 50% cesty v mi neznámém okolí – což zejmèna při sjezdu byla ona ptačí “volnost” – slézt jsem pro strmost neuměl a tak jsem musel věřit kolu tak, jako pták věří vzduchu, že ho unese… Křídla mě nezklamala a těším se na další vý-let do neznáma.
Na člověka jsem narazil až v údolí, na estakádě nad přehradou Morávka. Byl to děda v přilbě a brýlích na elektrokole. Chvíli jsem letěl za ním “v pytli” a pak mi to nedalo, najel jsem na jeho úroveň a říkám: “Ahoj, jak rychle jedem?” Ale už jsem to viděl na jeho tachometru. “29. Jeď, ty seš mladý”. “Nejsem, jsem 2 roky v penzi”. “Mi to nad 25 žere víc baterku”. ˚Tak ahoj.” Zamával jsem křídly a mé 106kg lehké tělo vyrazilo vpřed, za další siluetou. Byla to paní na elektrokole. Zrovna v úseku, kde se klesá od hráze ke Třem hrbatým. Až dole jsem zjistil ze Stopaře (Mapy.cz v mobilu v kapse), že jsem tam jel 56. Na silničce to tam jelo 75, ale tu jsem daroval mladšímu…