Vykoupení

---

^{Starý Hrádek, ještě Hradiště, L.P. 935, končící léto}

Ke hradišti se blíží cestou od Lissan houfec jezdců, jedou na lehko, bez doprovodných vozů.
Jedou z daleka, až z Boleslavi. Spěchají, dal je zavolat jejich milovaný kníže Václav.
Musí to být něco důležitého, přemýšlí Václavův bratr Boleslav. Jinak by nebylo psaní, co přinesl posel, tak naléhavé.

Jindy se setkávali a jednali v Praze, ale v Praze je mnoho nepovolaných uší a vyslanců jiných knížecích rodů.
Tajná jednání se musí dělat někde jinde, někde na spolehlivém místě.
Takhle to vypadá, jako když si Boleslav jen zajel zalovit do lůna lesů, kde v minulosti byl počátek jejich rodu, po splynutí Keltské a Slovanské větve jejich předků.

Kníže přivítal je v paláci na lůžku. Nevypadal dobře, pobledlé a vyhublé líce, propadlé oči, u lůžka pohár a konvice s vínem.

Václave, co je to s tebou, co se stalo? Zranil ses na lovu?
Ne, nezranil, užírá mě zevnitř mor jakýsi.
Ranhojič mi v břiše nahmatal nádor.
Pouštění žilou nepomáhá, ani odvary, zábaly, vykuřování ani modlitba.
Nezbývá mi už moc času, cítím to.
Musíš nastoupit na knížecí stolec, Boleslave, místo mě.
Václave, to nemohu, okolní knížata ani církev by to nepřijali.
Já vím, Boleslave, musíme to udělat jinak.

Musíš mě zabít. Tak, jako to dělají mezi sebou barbaři. Třeba papežové. Za posledních 10 let se jich v Římu 5 vystřídalo. A málokterý nezemřel násilnou smrtí.
Oni budou myslet, že jsme už jako oni, že vyznáváme ty jejich evropské hodnoty. Že když bude potřeba, tak se s tebou dohodnou, že si tě koupí.
Pak nastoupíš na knížecí stolec místo mě.
Václave, to nemohu. Není nějaká naděje na uzdravení?
Není, bratře, Boleslave. Pro Boha živého, nenechávej mě v těch hrozných bolestech. Už to nemohu vydržet ani s bylinami a vínem. Nemohu si ani sáhnout na život sám.
Je to smrtelný hřích a církev čeká, jak by se nám pomstila a dala naši zemi cizákům.
Vzpoměň Lužických Srbů, kteří podlehli Sasům, a nyní je nutí být také Sasy.
A i my jsme měli namále.
Vždyť Sasy a Bavory jsme zastavili jen kousek před Prahou.
Museli jsme jim slíbit 5 tisíc hřiven stříbra a 120 volů ročně, aby odtáhli.
A kolik toho poplenili.
Teď když jsme se vzpamatovali a postavili slušné vojsko, máme šanci se z toho jha vymanit.
Musíme ale začít jednat teď, máme silnější vojsko, ale Sasové ani Bavoři nespí.
Nemůžeme čekat až zemru, možná rok, i déle. Víc času mi ranhojičové nedávají.
Budeme zemí silnou a samostatnou, ostatně vzpomeň na proroctví naší pramáti Libuše.

Václave, nechtěj toho po mně! Jsi můj bratr, mám tě rád, dal bych svůj život za tvůj, kdybych mohl.
Jenomže, Boleslave, právě to nemůžeš.
Jsi zdravý jako ten dub, co zasadila naše bába Ludmila na Stochově, když jsem se narodil. A mně roste v břiše nádor, jíst skoro nemohu, ani se vyprazdňovat, a že bych ještě počal dědice, není ani pomyšlení.
Musíš to udělat. Pro mě a pro knížectví.

Moje prolitá krev bude jako oběť našim dávným bohům, Perunovi, Velesovi, Ladě a ostatním, oni nám pak v boji pomohou.
Když se zabiju sám, vrhnou se na nás všichni sousedé, aby dosadili na knížecí stolec někoho ze svého rodu.
Vzpomeň, co nás učili druidové ve škole na Budči.
Blaho knížectví je nadřazeno našim osobním prospěchům.
Nebudeme-li jejich moudrých rad dbát, nebude pak ani nás, ani našeho knížectví.

Václav se zhluboka napil vína a pokračoval.

Až porazíš Sasy a Bavory, obrať se na východ a půlnoc.
Musíš znovu sjednotit naše české kmeny do jednoho, jako tomu bylo za velikého Sáma a za Velké Moravy.
Jenom tak můžeme uhájit svou existenci proti nájezdům ze západu.
A Morava bez naší pomoci také nevydrží nájezdy loupeživých Maďarů.
Připojí se k nám ráda.
Musíme se stát většími, pokud si chceme uchovat naše životy a kulturu do budoucna.
Hory na hranicích nás pomohou ochránit, musíme se ale sami přičinit.
Ten pravý čas je právě teď, nemůžeme čekat, až nepřítel zesílí.
A to nové náboženství, co jsme přijali, aby na nás papež neštval naše západní sousedy, toho se drž.
Bez něho nic proti Sasům a Bavorům nezmůžeme.
Všichni se proti nám spojí.
Založ v Praze biskupství a osaď ho spolehlivým členem tvé rodiny.
A Boleslave, bratře. Dej razit naše české mince.
Stříbra máme dosti a zlatem také nestrádáme.
Kdo nemá vlastní měnu, je ovládán tím, koho měnu používá.

A ty začneš uskutečňovat náš plán.
Bohové ať ti pomáhají.

A nyní přistup k mému loži, ať ti požehnám.

---