by Se souhlasem zakladatele naší literární kovárny vyhlašuji další, v pořadí druhý díl literárního semináře.
Navrhuji všem bloggerům sepsání a publikování vzpomínek na téma:
Co a jak jsem čítával/a v časech dětství či dospívání.
Jako motivační text uvádím převzatou vzpomínku jednoho čtenáře v dospívání. Autorem je Pavel Šrut, dejme mu slovo:
***
Byly prázdniny, bylo mi třináct a kamarád Olda, stejně starý, ale v šifrách dospívání mnohem sečtělejší, mne pozval, že rodiče nejsou doma a že si budeme číst. Bydlel ve stejném vinohradském činžáku, kde tehdy žil a tvořil básník Vítězslav Nezval.
„Napřed se načuchej,“ přikázal mi a posvátně rozevřel malé psaníčko, které vytáhl z otcova županu.
Pavel Šrut
Byla v něm primeros, tajemná neřestná guma z dálek, které se mi snad budou přibližovat… zasnil jsem se.
„A teď si sednem do okna,“ zavelel Olda. Knížku jsme položili na parapet a četli si nahlas Paměti vídeňské kurtizány. Zážitek byl totální, drogový a adrenalinový. Mé bradavky vyčněly jako ohromné pestíky a blizna začala vlhnout, přečetl Olda. „A teď ty,“ přistrčil mi knihu. Rozvonělo se mé pižmo. Kalich stehen se rozevřel, drkotal jsem zuby a pak ve zmatku rozhodil jsem ruce. Kniha vyletěla z okna. Rozevřela se jako stehna té naší vídeňské kurtizány a zvolna se snášela na chodník, naštěstí opuštěný, protože byly prázdniny a zdravější mládež skotačila s rodiči na zdravém venkově.
„Ty vole!“ zařval Olda, „padej dolů, než to někdo sebere!“
Přepadával jsem po schodech, ještě v omámení a hrůze, a zastavil se až ve dveřích domu. Právě ve chvíli, kdy se nad padlými pamětmi padlé ženy zastavila nějaká mohutná postava. Byl to básník Vítězslav Nezval.
Chvíli zaváhal, zřejmě přemýšlel, zda se má sehnout. Ale pak to úsilí podstoupil. Zvedl tu starou rozsypanou knížečku, a poslyšte, on, básník z čítanky k ní taky přivoněl! A pak ji strčil do kapsy u saka.
„No to je průser,“ zaúpěl Olda. „Co když to řekne našim?“
„Neřekne,“ slíbil jsem kamarádovi, „na to dám krk. Já člověče, viděl, jak k ní čuchá!“
Střih. Pak jsem já odjel z Prahy na poslední kus prázdnin, ale nic jsem z nich neměl. Kalich stehen se rozevřel… opakoval jsem si a toužil zvědět, jak to bylo dál.
Hoši od Bobří řeky, které jsem zkoušel číst, abych přišel na jiné myšlenky, mi odpověď nedali. Naštěstí starší bratr mi řekl, že Nezval kromě Zpěvu míru napsal i jakési Básně noci. Tak jsem si je obstaral. Moc jsem jim nerozuměl. Ale vycházela z nich jakási tajemná, neřestná vůně. Skoro pižmo…
A ještě později jsem si koupil Nezvalovy vzpomínky Z mého života. V nich o vídeňské kurtizáně, kterou Oldovi nikdy nevrátil, ani slovo…
Tak to chodí.
***
Přepsanou vzpomínku napsal básník, textař a spisovatel Pavel Šrut. Text byl zveřejněný v Salonu, literární příloze Práva 26. července 2001 ve sloupku nazvaném [tak to chodí], kam publicista Šrut určitý čas psal.
Ke knížce, kterou Pavel Šrut zmínil s názvem Paměti vídeňské kurtizány, doplňuji: Původní český název knihy je Josefina Mutzenbachrová neboli Paměti vídeňské holky, jak je sama vypravuje; vyšlo r. 1930 jako soukromý neprodejný tisk v nákladu 270 kusů s deseti erotickými ilustracemi malířky Toyen (Marie Čermínová). Josefina Mutzenbacherová byl pseudonym neznámého autora.
Ano, Salon Práva býval výborný.
Šrut také.
Tedy, rád něčím přispěji (jako správný grafoman), ale takové grády jako od Šruta to mít nebude.
Erotická literatura mě zcela minula. Přičítám to tomu, že ještě za povinné školní docházky mě o dva roky mladší (fakt!) Iva (celé jméno si pamatuji dodnes a záhy zvíte proč) naháněla jako škodnou. Vyvrcholilo to prvním společným sexuálním zážitkem, také ještě za školní docházky. Snad je to dnes už promlčené….
K čemu pak nějaká erotická literatura, když už jsem o kalichu stehen věděl své?
Myslel jsem, že na mě hledí Jaroslav Wykrent. Ale neznal jsem ho osobně, tak nevím.
Začal jsem číst dost brzy. V první třídě jsem pod lavicí četl Brehmův Život zvířat, 2. díl. Soudružka učitelka Holzmannová mi knihu zabavila (byla to celkem tlustá kniha, žlutozelená) s tím, že mi ji vrátí v létě před prázdninami. Nevrátila, svině. I máma šla do školy pro knížku, ale soudružka ji zapřela. Získal jsem tím k učitelkám silnou averzi a některé jsem v průběhu ZDŠ dokázal svým chováním rozbrečet. Stačilo umět více, než ona a dát jí to patřičně najevo.
Moje zájmová literatura byly atlasy a naučné věci, dobrodružná literatura. K tomu fotografická paměť a dílo je hotovo. Profesní slepec a kulturní barbar. Historii si doplňuji 20 let a klasika pořád jen okrajově. A psychologie, ta jede kontinuálně. Nějaké erotické texty vůbec, to jsem zcela nechal v moci přírody….
Mladý Wykrent, Ládíku!!!
Znal jsem ho osobně, ale to byl už po mrtvici a o dost starší. Jeho texty byly skvělé. Třeba Agnes…
A Majka Rottrová. Joj, mladosť moja!
===
Erotická literatura mě nebavila. Spíše dobrodružná, SF, cestopisy… Hrál jsem na klavír, chodil s horolezeckým oddílkem, fotil atd… Na sex jaksi nebyl čas.
V šestnácti jsem začal pracovat v Kulturním domě jako osvětlovač a zvukař. A tam jsem narazil na taneční skupinu Jarky Calábkové, kde se sdružily štíhlé hbité holky a (většinou latentní) gayové. Začal jsem Calábkovcům, jak se jim tehdy říkalo, stříhat muziku na vystoupení – a dopadl jsem jako ten bájný Ctirad – vyhlédla si mě jedna Šárka (byla asi o deset let starší, já měl sedmnáct) a „zasvětila mě“. Skutečně se jmenovala Šárka a byla jako ona vášnivá. Opíjet mě musela jen trošku a jen napoprvé.
Takže teorie mě moc nebrala, praxe byla tak nějak lepší. Když jsem měl odcházet na vojnu, vysvětlila mi, že si bude muset udělat „vážnou známost“, aby se o ni nějaký mohovitý chlap postaral a aby mohla porodit nějaké děti. Ať si najdu nějakou hodnou holku.
Odstěhovala se do Prahy a dál už nevím…
„Nejkrásnější sbírka je bílá zeď. “ (Miloslav Nevrlý, Karpatské hry)
Když už jsme u té četby 😄
Laďovi:
Vidíš, to by mě zajímalo. Brehmův život zvířat vyšel vícekrát, jaké jsi měl vydání (třeba vyfoť, jestli máš ty ostatní díly)? U tchánů jsem tu knihu měl v ruce, byly v ní nádherné rytiny. Pamatuji si ji dobře, ale v pozůstalosti už to nebylo.
Našel jsem přesně ono na netu:
https://www.antikavion.cz/kniha/brehmovy-povidky-ze-zivota-zvirat-alfred-brehm-1932?produkt=552635&gad_source=1&gbraid=0AAAAAC6NWRB2DIUUzBtX0O60gcnERvyA7&gclid=CjwKCAiA9bq6BhAKEiwAH6bqoOnF2CJJnWVr84JI0pIhEacxvx-WX_3E2o0krGTmkn-LVJn1Im0UGxoCkygQAvD_BwE
Ten druhý díl měl na obálce rajku (ale ne na 100%, je to 60 let, měl jsem 6….)
Před několika dny jsme si s Alefem vyměnili pár e-mailů; okrajově zmínil plánovaný seminář o četbě v dětství a mládí.
Netušila jsem, že bude zaměřen takto… 🙂
—–
Pavla Šruta jsem léta poslouchala – a VELMI ráda – na Vltavě, ať už básničky pro děti nebo úvahy určené dospělým (hvězdička nebyla potřeba).
Zaměření semináře bych pojal zcela obecně (a sám tak učiním). Nic jiného mi ani nezbývá, protože tak půvabnou a mile dobrodružnou příhodu, jakou popsal Pavel Šrut, která by zároveň měla souvislost s četbou, s knihou, takovou ve svém čtenářském deníku nemám.
Je fakt, že uvedením Šruta nasadil Zdeněk opravdu vysokou laťku, a to by mohl být problém. Ovšem na druhou stranu, každý problém je výzva – takhle se na to dívám já.
Není přece nutno omezovat se na erotickou literaturu. I při listování Valouchovými tabulkami dekadických logaritmů lze nalézt a prožít dobrodružství – jen považme, co všechno by se mohlo stát, kdyby mladý Šrut z okna vyhodil, znechucen, o něco málo později řečené tabulky a trefil Nezvala do hlavy!
Přijměme tu výzvu a pišme.
Když tak dumám: Ona by to mohla klidně být i kavárna.
V kovárně se občas kují meče a v kavárně pikle.
Pro dumájeva Sk.
Do literární kavárny psát? „já bych snad raději ne“…(Písař Bartleby).
Náš dědoušek byl venkovský kovář a ve své kovárně, jak si živě pamatuji od poloviny 50. let 20. století, žádné meče nekoval, spíše pluhy (asi znáte , jak se po válce objevila výzva o překování mečů v pluhy; dědoušek byl konzervativec a z první války si odnesl doživotní zkušenost odporu k ní). Tenkrát se kovaly především užitné produkty pro zemědělství.
V literární kovárně se cítím domácky, ač je tu moje publikační/diskusní produkce vzácnější.
On i pojem „pikle“ ve svém původním významu patřil do kovárny. Pikel byla malá, ke skrytému nošení určená dýka, často jednorázově použitá.
Kavárna to být nemůže z několika důvodů. První důvod je ten, že já kafe nerad. Mimochodem, pěkné povídání o kavárnách a kafi napsal před časem Godot.
Druhý důvod je ten, že literární kavárna je docela profláknutý pojem. Dej si do gůglu literární kovárnu, a kaváren budeš mít celý seznam. K tomu přistupuje i okolnost, kterou naznačuje Zdeněk: virtuálně pojatá kavárna nemá v poslední době úplně nejlepší zvuk.
A třetí důvod je ten pravý, hlavní. Literární kovárna je svým způsobem šifra. Z důvodů, které neprozradím, příčinu utajení nesdělím. Ale kdo mě trochu zná, přijde na to sám.
Já to vím 100pro.
Já to taky tuším, ale zaprovokovat jsem si musel. Promiň Alefe.
Ale pít kafe v kovárně je tak nějak nestylové. Jsem spíše kavárenský povaleč (spolu s Radkem Lipusem a několika dalšími známými. Možná i Godot by se k ni hodil.)
Ten pikl (pikle) jsem neznal. Ale je pak logické „kout pikle“.
Není proč se omlouvat, tady jsem mezi přáteli, škádlení povoleno 😀
Kafe lze pít i jinak než v kavárně, a je to mnohem romantičtější. A kromě toho – tady panuje vražedné pracovní tempo, toho by se v kavárně nikdo nedočekal.
Zdůrazňuji – výzva pro literární seminář zní všeobecně takto: Co a jak jsem čítával/a v časech dětství či dospívání. Není výzvou ke zpovědi o četbě erotické literatury.
…ale není to ani zapovězeno!
Co jsem četla jako dítě? No, zajisté pohádky, „Kuřátko a obilí“ mne fascinuje dodnes, také Malého Bobše jsem přelouskala, o „Lovcích mamutů“ se mi zdá občas dodnes, jak s nimi putuji od nás k Pálavě,….No Foglarovky, Verneovky… a mnohé další.
V době dospívání bylo u babičky něco knížek z „Červené knihovny“, povinná četba následovala příkazem ze školy, ale i to se dalo přečíst. Později jsem jednu dobu četla velmi intenzivně různé hororové knížečky.
Takže nejvíc jsem asi vnímala ony „Lovce mamutů“, později „Město a hvězdy“, „Setkání s Rámou“,
teď jsem si pořídila Bhagavathgítu, i když knih podobného ražení mám doma plno, některé třeba jen vytištěné z pdf verzí. Odborné knihy – různá ÚZ (úplná znění zákonů a předpisů), ale to mi již do hlavy „neleze“, tak se tomu vyhýbám jak čert kříži.
Jo, že bych napsala vlastní knihu? No, publikuji na jednom slovenském webu, co se mi zná trošku lepší, si dávám zvlášť, kdyby něco.
… opr. ne zná, ale zdá….
Momentálně jsem četl v sobě. Celou hodinu. Při čelovce, s krosnou a 50kg špalků na zádech ve slušném kopci, 5000 kroků. Výsledkem je více dopaminu, než z knížky… člověk si přitom porovná nejen tělo, ale zejména duši.
U huby bubliny
krosovky od hlíny
na zádech krosnu
daleko do snu.
Na krosně špalek
bych se ho zalek
už je to dobré
tak vzhůru, hombré.
V kuželu jasu
držím svou trasu
vidím jen páru
krev v bodu varu.
Pocity síly…
Neutrofily
prý že mi zmizly…
Jedu jak grizzly.
Čtenář jsem byl od mala a zůstalo mi to dodnes.
Ale co jsem čítával v dobách, kdy jsem se naučil číst, na to si vůbec nepamatuji. Z hlouby dávnověku samozřejmě vytáhnu vzpomínku na verneovky, ale skutečné čtenářské zážitky se mi vybavují až tak nějak těsně před pubertou.
Byla to pro mě tehdy ohromující Sienkiewiczova Trilogie (mám ji dodnes, i v polském originálu), v podstatě dobrodružný román, opřený o základní historické reálie. Onehdy jsem přemýšlel o tom, jak toto obsáhlé dílo formovalo můj vztah k Polákům, Ukrajincům a k jen zastřeně tam zmiňovaným Rusům. Říkal jsem si, že je vlastně komické, když si vzájemné vztahy těchto národů v 17.století transformuji do současnosti.
Pak jsem ale vzpomněl na všechny možné Jiráskovy husity a vztahy Čechů a Němců ve století patnáctém v jeho (i dalších podobných) knihách. A změnily se nějak dlouhodobě naše vzájemné vztahy? Nemyslím. Z naší strany ostražitost a snaha o obranu, z německé snaha o dominanci. Krátkodobé výkyvy (přátelské i nepřátelské) netřeba přeceňovat.
Proč by se tedy vztahy mezi Poláky a Ukrajinci měly za ta dlouhá staletí nějak podstatně měnit? Došlo k tomu? Nemyslím si.
Tato drobná (a nejsem si jist, zda zcela racionální) úvaha může být příkladem, jak četba v raném věku, její rezidua, mohou ovlivňovat myšlení i ve věku kmetském.
Prostě si ty dávné knížky, jejichž seznam by byl předlouhý, neseme v sobě.
Jakožto „pouliční směska“ Poláka, Němce a Moraváka (nemám ale žádné židovská nebo české předky nebo o nich nevím) mám k těm národním sporům velmi daleko. Nechápu je.
Poláci mají svoji hrdost (honor) Němci zase pořádkomilnost a pracovitost (Ordnung) a těch 25% Moraváka (tedy vlastně Slezana) způsobilo, že nemluvím ani polsky ani německy i když polsky a německy umím. Polsky líp. Sienkiewicz – Ohněm a mečem.
Četl jsem ještě než jsem šel do školy což způsobilo, že ve škole jsem nedával pozor. Do pěti let jsem mluvil polsky a „po našemu“, babička, která mě vychovávala byla věřící Polka. Nejhodnější člověk, kterého jsem v životě poznal, považoval jsem ji za svoji maminku, ta paní která se objevila obvykle v pondělí kdy se v divadle nehrálo a krásně voněla ovšem byla moje skutečná matinka. Ta mě vzala do Ostravy a rok před školou vyučovala spisovnou (jevištní) češtinu. Kvůli té češtině se mi ve škole smáli. Přestali se smát, když jsme psali diktáty. Já je měl správně, oni ne.
Dětská četba? Napřed ruské pohádky v češtině, Krása nesmírná, velké písmo a krásné ilustrace, potom verneovky a jiné knihy, které jsem uzmul tátovi z knihovny. Třeba Domácí lékař s popisem nemocí a možnostmi léčby včetně ilustrací – ocelorytin.
Vzpomínám si jenom, že jsem nechápal slovo „nebezpečí.“ Pořád mi naskakoval opačný význam – když je všechno v pořádku, není žádná hrozba je přece ne-bezpečí.
Rusové to opravdu mají naopak, ale to jsem tehdy nevěděl. Oпасный и безопасный. Ale ruštinu jsme měli až od čtvrté třídy. Velmi jsem ji neměl rád, hlavně měkké a tvrdé znaky, ale později v životě se mi ruština několikrát velmi hodila. A hodí dodnes – tedy mluvená. Psát bych už raději nechtěl. Ty bukvy mi nedělají dobře. „Šč“ například. [;>D)
Ale už půjdu raději spát, cancám tu hlouposti.
Jo a knihy?
Amicisovo Srdce, Kája Mařík, Ferda mravenec a podobné. D toho Lidská sexualita, Mein Kampf v češtině, Verne, Pařízek, později Ransome a Boj o ostrov a jiné… Lem, Jefremov…. Spousta.
Četl jsem s baterkou pod dekou a byl za to trestán.
Tužka napíše,….díky,….to je dobré téma rozpomenout se, kterou knihu jsem si četla sama a poprvé.
Broučky,….dostala jsem je k Vánocům, když jsem začala chodit do první třídy a už jsem je dokázala v rytmu, přískokem vpřed, číst.
Od šesté třídy jsme měli za povinnost mít čtenářský deník. První kniha tam zapsaná jsou Staré pověsti české. Ty jsme ale četli společně na národní škole. Do té doby jsem moc nečetla,….skoro vůbec. Zato jsem si stále hrála se zvířaty. Byl jich plný dvůr, chlévy i kotce,….no a díky jim, a jejich sexuální přirozenosti jsem byla dobře informovaná,….a další informace jsem nevyhledávala.
Čtenářský deník mám,….najdu ho,….a pro zajímavost napíšu, co jsem četla od šesté třídy,…..většinou povinnou četbu.
Každý měsíc nám učitel českého jazyka doporučil seznam knih, které by bylo dobré číst.
Taky jsem si, před pár lety, koupila knihu,….1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete.
Nemusim,….jen umřít musim,….to ano.
Tužka.
Přemýšlím celou noc, zformuloval jsem o čtení několik životopusů – ale tady zatím nic není, sbírám odvahu a …. jsem rozpolcený.
Čtenářské začátky nemám z nitra své hlavy, ale od rodičů. Četl jsem prý noviny ve školce, na konci pochodového tvaru, v Opavě Kateřinkách. Co tam psali, už fakt nevím.
Co vím sám aktivně, byl Semjon Karatov: Rychlonohý Džar. Očteno nejmíň 10x. Až potom byl Hrdina Nik. Pohádky mě nebavily, to bylo pro děti. Jen edice Knihy odvahy a dobrodružství. Každý čtvrtek novou knihu! Kupovala máma; táta měl knihovnu za sklem: Dostojevskij – Běsi, Stalin Spisy… Anna Karenina. Karol Plicka – Slovensko. Do klasiky jsem nešel. Četl jsem brak. A protože mám dobrou paměť, je ve mě všechno a umím si to vybavit. Postupem času jsem objevil i souvislosti toho, co čtu. Až do 25 let. Tam jsem všechny ty jednotlivosti prolil diferenciálním matematickým gulášem a všechno jsem technicky pochopil, čímž začal život a skončila literatura. Další vlna přišla v 50. Historie.
No jo, jenže vy se tady v diskusi všichni vyzpovídáte a vypovídáte ze své četby dopředu a do semináře už nebude co psát. Jako kdyby nedočkavec vystřílel všechny rachejtle už o Mikuláši a na Silvestra mu už nezbylo.
Na střední škole nám učitel v poslední hodině říkal, že když nám v životě nebude někdy dobře, tak se máme obrátit ke knize.
A tak se dodnes občas ke knize obracím. I kdyby jen náhodným otevřením knihy, kdy otevřu na stránce kde si přečtu pár vět a v nich objevím řešení splínu.