Velikonoční pohádka

Milé (velké) děti,
Za devatero horami a sedmero řekami žil v domečku Sultán se svým harémem.

Žili si celkem spokojeně, ženské v harému se občas hádaly, jak už to mezi tak velkým kolektivem chodí, občas se popraly o nějaké chutné sousto, ale jinak celkem v pohodě.
Rodily pravidelně svoje děti do hnízda, a protože jich rodily moc, pořád jim je někdo sbíral a odnášel.
Asi nějaký člověk, lidi už jsou prostě takoví.

Skončila zima, všechno, všecičko se začalo zelenat a Sultánovi se zachtělo mít větší rodinu.
Tak holky moje, pravil, která pak si do porodnice na 21 dní sedne a děti nám přinese?
Já ne, já také ne, ani já ne.
Žádná si na tři týdny sednout nechtěla, vymlouvaly se, že těď, když je tráva tak zelená a žížaly tak mladé a chutné, nemohou si to nechat ujít.
Jen jedna starší, černá se uvolila, že by si tedy sedla, ale až v létě, teď určitě ne.

V létě, podivil se Sultán. To by dopadlo jako loni, děti do zimy nestačily dospět a málem zimu nepřežily.

Nakonec Sultán poprosil telepaticky majitele chaloupky, jestli by to nemohl nějak zařídit.

Ale jistě, přišla mu telepatická odpověď, vše bude zařízeno.

Budoucí děti byly uloženy do kouzelné krabičky a za 21 dní se narodily.

Nakonec jich bylo šest.

Vesele rostly, a když jim bylo deset dní, nechaly si udělat na památku několik fotografií.

Tak veselé Velikonoce, a kdyby k vám malá kuřátka přišla v pondělí na koledu, bohatě je obdarujte.