by 
Vypráví se, že Starý mistr (Lao-C‘, 老子), znechucen mocenskými tahanicemi v říši, jednoho dne nasedl na buvola s úmyslem, který bychom dnes opsali slovy „ztratit se po anglicku“. Tehdy, půl tisíciletí před Kristovým narozením, se to tak ještě neříkalo; nic to ale nemění na skutečnosti, že na hranicích říše poznal Starého mistra velitel stráže, vyznavač jeho učení, a zastoupil mu cestu.
Velitel stráže odmítl svého Mistra propustit jinak, než za splnění jediné podmínky: že Mistr sepíše pro svého žáka stručně svoje učení. To Starý mistr učinil a jeho žák dodržel slovo: Lao-C‘ na hřbetu buvola se ztratil v dáli a od té doby o něm není známo nic.
Jak se jmenoval velitel stráže, možná víme, možná nevíme; zaslouží ale metál – bez něho bychom dnes nemohli otevřít knihu a číst:
Cesta, po níž lze kráčet, není věčná Cesta,
jména, která lze jmenovat, nejsou věčná Jména.
Bezejmenné je počátkem nebe a země,
pojmenovatelné je rodištěm bezpočtu tvorů.
Velitel stráže se na svém učiteli fakticky dopustil násilí: neustoupím, dokud mi nepředáš své učení. Na tomto principu byl založen vztah učitele a žáka po tisíce let.
—ﬡ—
…chopíme-li se Taa dávnověku,
ovládneme jím poměry nynějška.
(Lao-C‘, Tao-Te-Ťing, kap. 14)
My, lidé, se od svých chlupatých bratří lišíme jen málo, daleko méně, než si ve své samolibosti ochotně namlouváme; a moderní genetika zdá se to jen potvrzovat. Jednou z věcí, kterou se tak významně odlišujeme od jiných druhů, je propracovaný systém předávání informací, získaných předky, našim potomkům. Troufám si tvrdit, že právě štafeta vědění, kterou si předávají generace, činí člověka člověkem v tom obecném smyslu, jak mu rozumíme dnes. Není proto s podivem, že jedinci, kteří předávání oné štafety osobně zajišťovali, požívali snad ve všech kulturách privilegovaného postavení a všeobecné úcty, která jejich autoritu stavěla na roveň autority rodičů.
Systém předávání informace – říkejme mu třeba vzdělání – nás zvýhodňuje nejen jako druh v konkurenci jiných živočišných druhů, ale také jako jedince v rámci vnitrodruhové konkurence. Výhoda tak zřejmá, že nepřehlédnutelná, postavila vzdělání spolu s jeho nositelem na jednu z nejvyšších příček žebříčku hodnot. Zrodil se učitel a žák.
Učitel a žák jsou nerozlučná dvojice, jeden bez druhého nemohou existovat. V tomto bodě připomínají jinou nerozlučnou dvojici, milence – a také někdy jimi jsou, avšak o tom jindy. Vzájemné hledání učitele a žáka má specifický rozměr.
Ten, kdo touží po vědění, nemá jiné cesty: musí se stát žákem. Bez učitele to však není možné; adept vědění prochází životem a hledá někoho, kdo by jeho potřebu naplnil. Dokud nenalezne, nemá pevného místa a proudem života proplouvá neukotven.
Ten, kdo dosáhl vědění, musí je předat – jinak by popřel jeho význam. Není jiné cesty: musí se stát učitelem, bez žáků to ale není možné. Ukotven ve svém vědění, čeká, kdo přijde: snad někdo, kdo by chtěl být žákem.
—ﬡ—
Co Tao zasadí, to nelze vytrhnout.
Co Tao obejme, to nemůže uklouznout.
Pouze díky němu pokračuje pokolení za pokolením v rodové oběti.
(Lao-C‘, Tao-Te-Ťing, kap. 54)
Život je v čase jednosměrný jev: žijeme od zrození ke smrti, nikoli naopak. Je přirozené, že potomci se učí od předků. Je přirozené, že ti, kdo přijdou zítra, rozvinou vědění naše, kteří jsme tu dnes. Proto my, kteří jsme tu teprve dnes, musíme se ptát těch, kteří zde byli už včera.
Je v souladu s řádem věcí, aby žák vyhledával učitele, ne naopak. Je na žákovi, aby, až bude postaven na místo učitele, měl co předat. Je v příkrém rozporu s řádem věcí, musí-li učitel podnikat hon na žáky, aby se nabízel jako zboží, aby vnucoval a pod cenou dával vědění, které už nikdo nežádá, poněvadž je ho nadbytek.
Od doby, kdy se žák postavil jako loupežník do cesty Učiteli, žádaje na něm to nejcennější, totiž vědění, dospěli jsme k dnešku, kdy se učitel staví do cesty žákům, prchajícím z učebny, v marné snaze předat jim své znalosti. A někdy při tom bývá ztlučen, někdy i zastřelen nebo zabit mačetou.
—ﬡ—
Sláva nebo život, co je přednější?
Život nebo majetek, co je více?
Nabýt nebo ztratit, co je horší?
(Lao-C‘, Tao-Te-Ťing, kap. 44)
Nasedneš-li, Učiteli, jako už kdysi jednou, na buvola a zamíříš k hranicím říše, kdo by se odvážil tě zastavit? – nemáš se čeho bát, ani tě nepoznají, tehdy jako dnes:
Mám-li trošku poznání,
abych kráčel ve shodě s velkou Cestou,
nemusím se ničeho bát, vyhýbám-li se oklikám.
Neboť velká Cesta je rovná a bezpečná.
Ale lidé milují cesty postranní.
jejich dvůr je pěkný a čistý,
ale pole jsou ponechána na pospas pleveli
a sýpky zejí prázdnotou.
Oblékají se do přepychových šatů a nosí ostré dýky,
přecpávají se jídlem a pitím,
mají více, než mohou potřebovat.
To jsou hýřivé cesty lupičství,
nikoli velká Cesta.
(Lao-C‘, Tao-Te-Ťing, kap. 53)
—ﬡ—
Použité citace Tao-Te-Ťing jsou z překladu Jiřího Navrátila, vyšlo v kolibřím vydání roku 1969 v nakladatelství Odeon s ilustracemi Libora Wagnera
