Trápení

Závidím všem, kdo vzpomínají na svůj dětský školní „čtenářský deníček“ a třeba i jen fiktivním obracením jeho stránek dokážou alespoň trochu, maličko, nastartovat to správné místo v mozku, kde jsou uloženy vzpomínky.

Čtenářský deník jsem nikdy žádný neměl a onu povinnou četbu, jejímž úkolem bylo, alespoň si to myslím, přivést k četbě jedince, kteří nebyli takto vedeni v dostatečné míře v rodině, či kteří, zaujati jinými krásami života, neměli sami o sobě žádné vnitřní puzení vstoupit do fiktivních příběhů a dávali spíše přednost dětským hrám, které sice také mnohdy vyžadují fantazii, ale také dávají možnost projevit třeba agresi a jinak ventilovat nějakou vnitřní frustraci, jsem okázale sabotoval.

Agresi při četbě neuplatníte, a pokud ano, pak zase jen agresi, útočnost fiktivní, odehrávající se jen formou elektrických výbojů ve vlastním mozku – to pak civíte do prázdna, či spíše třeba do historické dálky a před vaším zrakem je trestán padouch a ničema za použití tak strašlivých metod, jaké si jen dětský mozeček dokáže vybavit, netuše ještě, že mozek dospělý dokáže vymyslet pomsty, tresty a muka daleko hrůznější…. a nejen vymyslet.

Zakopaný pes byl v tom, že jsem při výběru literatury měl vždycky před spolužáky náskok, spíše několikaletý, než na úrovni několika kapitol probíraného učiva, které mě tudíž nudilo až k smrti, a které jsem, ve svém dětinském „intelektuálském“ sebevědomí, vytěsňoval z mysli a odsouval kamsi do nenávratna, abych se nechal opájet příběhy a myšlenkami, o nichž jsem tehdy netušil, že je chápu jen částečně, ne-li vůbec, jako narkoman, který potřebuje zvýšit omamné dávky, když ty dosavadní se už míjejí účinkem, pokud nějaký vůbec kdy měly.

Protože jsem jinak byl dobrý, snaživý a celkem i poslušný žák, který jen občas narušoval výuku svými komentáři, vyslovovanými sice jen šeptem pro nejbližší okolí, ale přesto až příliš hlasitými pro cvičené a bdělé ucho učitelčino (ano, učitelů už v časech dětství bylo pramálo, ač feminizace školství byla teprve v plenkách), učitelky literatury mi moji duševní nepřítomnost většinou tolerovaly, ke zkoušení k tabuli mě nezvaly a jedničku mi dávaly víceméně za účast, neboť můj čtenářský náskok znaly.

Snahy učitelčiny, jíž byla na prvním stupni ZDŠ zcela začínající velmi hodná soudružka s krásným jménem Slunéčková, které mi díky té své úsměvnosti a učitelčině laskavosti (nomen omen) utkvělo v paměti už na šest desítek let, byly korunovány jejími návštěvami v rodinách žáků motivovanými touhou zvědět, zda děti mají nějaké své místo na učení a čtení, a zda disponují alespoň nějakou základní knihovničkou, třeba kdesi v koutku kuchyně, což bylo v té zablácené a zahnojené vesnici jménem Kačice opravdovým hrdinským činem na úrovni jezuitů, kteří kráčeli hlásat slovo boží do hindúkšských hor či pralesů amazonských.

Tato mladičká, mohlo jí být nějakých dvaadvacet jar, hlasatelka češtiny pro každého navštívila i můj domov, aby pohovořila s rodiči, což se protáhlo do noci, protože o češtině a knihách moje vzdělaná maminka věděla mnohé a myslím si, ač jsem v pozdějších nočních hodinách nebyl debatě přítomen, že se soudružka učitelka moc ke slovu nedostala, což bylo zapříčiněno nejen maminčinou povídavostí, ale i tatínkovým zvykem každou návštěvu opít, nejlépe až do němoty, v čemž byl mistrem nad mistry – v tomto případě musela u nás soudružka učitelka přespat, zmožena gruzínským koňakem a nevím, když už byla řeč o Švejkovi, zda jí tatínek či maminka vložili do rukou místo breviáře Dekameron Giovanni Boccaccia.

Děly se mi tudíž tak hrozné věci, že jsem ve čtrnácti letech hltal sborník projevů, což mnohdy byla skutečná literární dílka, z legendárního IV. sjezdu Československých spisovatelů, a v patnácti jsem se zaobíral Kafkovým procesem, který měl tu výhodu oproti jiným knihám, že k němu nebyla zapotřebí mapa ani atlas, jež už zde někdo zmínil jako nezbytné propriety při čtení řady knih, popisujících reálné i fiktivní děje v dalekých zemích, jako by cestování prstem po mapě mohlo (naivní dětská představa) nahradit skutečné poznání míst, kde se odehrával děj, neb doba a poměry učinily vzdálenost Kačice – Mnichov srovnatelnou se vzdáleností od měsíce a teprve v dospělosti bylo možno alespoň některá z těch míst navštívit, leč pozdě bycha honit – není známo, že by někdo někdy honil bycha včas.

Čtenářské vzpomínání na dětské časy nemohu ukončit jinak, než připomínkou příběhů Josefa Švejka za světové války, které se snad od třinácti či čtrnácti let staly mým průvodcem a oporou v řadě životních situací, a dále hádankou, již nepochybně rozluští Alef, neb zná můj čtenářský vkus a můj současný čtenářský úkol.

Volil jsem pro svůj dnešní opus poněkud, myslím si (takový byl úmysl a záměr), neobvyklou formu a sloh, inspirován dílem už zcela nedětským, zato spíše dědským, kterému teď věnuji svůj noční čas se snahou, aby mi neunikala pozornost od spousty písmenek myšlenkami na Labuť, která je upoutána na nemocniční lůžko.