Take my breath away

Tohle samozřejmě zase bude o lásce. Ale s filmem, jemuž je povědomá píseň odsouzena dělat kulisu, nemá to společného vůbec nic. Miluju moře – a v té písni moře slyším.

—ﬡ—

Od první chvíle, co jsem onu píseň zaslechl, vím, že pro mne je o moři – a na textu vůbec nezáleží. Když zavřu oči, vybaví se mi obraz: skalnatá průrva, kamenitá pláž, vlny bijí do skal. Průzračná voda přechází od bílé vířící pěny do tmavnoucí modři, blankytná obloha, ostré stíny a oslepivé, rozjásané slunce. Příbojem někde mezi balvany rezonují infrazvuky, prostupují mnou, a vzduch je plný jemné slané vodní tříště. – To všechno v té písni slyším a vidím.

Kdo chce, může si ji poslechout třeba tady (a při poslechu raději zavřít oči).

—ﬡ—

Ale moře nejen že mi bere dech. Moře mi dechu taky přidává. Když se s mořem loučím – dočasně, nejdéle na rok, ale radši na míň – vždycky se mi zdá, že mám plíce o hodně větší, než když jsem přijel.

Tentokrát jsem za mořem přijel do Petalonu. Petalon je letovisko u Vrsaru, hned vedle je Koversada.

Koversada je ostrov, s pevninou spojený krátkým mostem. Dal jméno pravděpodobně největšímu nudistickému kempu v Evropě. Kemp Koversada má skutečně rozlohu malého města. Pro mne je ale důležitý především ten ostrov. Od pláže, na kterou vyběhnu z apartmánu, vzdálen je asi 500 m.

Věda, kam jedu, těšil jsem se na toulání vodou mezi ostrovy. Kolem Vrsaru je ostrovů požehnaně, ale voda přece jenom zpočátku nebyla tak teplá, abych si to užíval – opravdu se ohřála až druhý týden, takže toulání nebylo tolik, kolik bych si přál. – Co se dá dělat! Jestli úspěšně přežiju bouři, která se zdá rýsovat na obzoru, třeba si to ještě někdy vynahradím.

Letos jsem se vybavil novými brýlemi, které na rozdíl od těch starých opravdu zase těsní, a hlavně plaveckou bójkou. Plavecká bójka je malý nafukovací vodotěsný vak výstražné barvy, který plavec táhne na popruhu za sebou. Plní dvě funkce: výrazně snižuje riziko, že vás přejede nějaký blázen na vodním skútru, a lze do ní uložit a v suchu udržet pár věcí. V mém případě boty, svačinu a mobil, abych, až doplavu na nějaký ostrov, mohl fotit.

Na Koversadě ovšem fotit nebudu, neboť ostrov je součástí slavného kempu a je obydlen naháči. Na břehu seřizuju řemínek brýlí a kontroluju bójku. Vypadá to, že vše je v pořádku. Vstupuji do vody a přede mnou je další, o dost menší ostrov, toho jména Lunga. Podle mapy jsem změřil, že je vzdálen asi kilometr a čtvrt.

Voda je teplá a prozářená sluncem. Světlo prochází rozvlněnou hladinou a rozprostírá přede mnou závěsy z azurových paprsků. Nádherný pohled, ale na focení pod vodou zatím nejsem vybaven. Jak se vzdaluji od Koversady, přibývá hloubka a ubývá ryb. Souběžně s tím málo trénovanému plavci ubývá dechu. Nádech na každé sedmé tempo se stává nepohodlným, místo „sedmičky“ řadím „pětku“.

Po nějaké době nevidím ani ryby, ani dno. Obklopuje mne průzračné moře a při nádechu občas na obloze zahlédnu racky. Bójka mne jemně tahá za opasek, abych věděl, že jsem ji ještě neztratil. Voda přestala být „rovná“, dorazil jsem do místa, kde se vlny křižují a po pravidelném dýchání je veta. Navíc slyším, že je poblíž motorový člun – zastavuji na chvíli a rozhlížím se.

Zdá se, že bójka plní účel: z člunu mě asi vidí, mávají a vyhýbají se obloukem. Vracím se do směru k ostrovu. Vlny jsou protivné a ponořen ve vodě už vůbec z hladiny ostrov nevidím – občas musím „vyhlédnout“, abych udržel směr. Začíná být patrné dno, objevují se hejna rybek a ostrov se blíží docela viditelně.

Obeplouvám břeh a hledám místo, kde bych přes ostré hrany kamení bezpečně vylezl z vody. Na břehu nacházím placatý balvan, usedám, otvírám bójku a píšu SMS, že jsem na ostrově a chystám se fotit.

Na ostrově jsou dvě skupinky kormoránů, ale racků je zde opravdu požehnaně – jak v hororu od Hitchcocka.

Lunga je ostrov na první pohled docela sympatický, avšak de facto základna místního vodního ptactva. Kromě toho, že rackové v jednom kuse řvou, udělali z celého ostrova jednu velkou „observatoř“, která páchne jako terárium s krokodýly. Fotografie pachy zatím přenášet nedovedou, což je v tomto případě docela štěstí. – Dokončuji focení a obchůzku ostrova, vstupuji do vody a vyrážím k dalšímu, tentokrát opravdu malému ostrůvku jménem Galopun, vzdálenému něco přes 500 m.

Po chvíli zjišťuji, že se musím vrátit na břeh: vlny jsou tak vysoké a ostrov Galopun tak nízký, že ho z hladiny vůbec nevidím. Vystupuji tedy na pobřežní balvan a zaměřuji směr podle výrazné stavby na pobřeží – kostel ve Vrsaru.

Trasa ke Galopunu vede závětřím, voda je „rovná“, cesta ubíhá rychle. Potkávám dvě medúzy, velké asi jako květák, jedna hnědá, druhá bílá, ryby žádné. Ani voda už nemá tu nádhernou barvu – slunce zalezlo za mraky a azurová modř se změnila na šeď s modrými tóny.

Z Galopunu opět odesílám SMS, aby „doma“ věděli, že jsem živ a zdráv a není třeba vyhlašovat pátrání, a něco fotím. Vstupuji do vody a mířím k pobřeží, vzdálenému asi 600 m. Asi jsem chytl druhý dech: vlny už jsou mi lhostejné a dýchá se mi docela pohodlně, byť nepravidelně. Nechce se mi vylézat z vody po hrotitých kamenech, plavu tedy k nerezovému žebříku a mám pocit, že šířka, kterou má žebřík mezi rameny zábradlí, nebude na šíři mých ramen stačit; nakonec to ale o fous vyšlo.

Tady je trasa mého toulání – byla to nádhera:

Moře mi bere dech a vrací mi ho o kus větší. Miluju moře.

—ﬡ—