Jiří stoupá vzhůru do kopce, nohy mu podkluzují na písku a jehličí. Zas ho to táhne na Starý hrad. Tedy na to, co z něho zbylo, když ke konci 13. století vyhořel.
Mohutné valy z písku, které byly stavěny tak, že písek proléval se řídkou maltou a takto postavené přetrvaly dosud skoro tisíc let, se vypínají nad údolím s potokem a kdysi velikým rybníkem. Valy, němý pozůstatek hradu kdysi prvního mezi královskými hrady.
Stoleté borovice a pár břízek. Už jako malý kluk chodil s dědou pod hrad do pískovny, kde ho zajímaly různé ,,drahé kameny“ a poslouchal pohádky o zakopaném pokladu trpaslíků.
Jiří si sedá mezi kořeny staré borovice a představuje si, jak to zde asi mohlo vypadat. Větve nad Jiřím se ve větru rytmicky kývají a působí jako kyvadlo hypnotizéra.
Střih.
Bořivojovi podklouzávají nohy na písku a jehličí, jak jde z kopce z hradu dolů k potoku. Je purkrabím hradu a jde zkontrolovat mletí hradního obilí u mlynáře Hlaváče.
Hlaváč má mlýn na potoce pod hradem u Velkého rybníka, který chrání hrad z polední strany. Hlaváčův rod má dědičně mlýn už od dob knížete Břetislava, kdy byl zdejší hrad ještě dřevěným hradištěm. Na louce Bořivoj míjí padesát dutých klátů, kde Hlaváč chová včely, a přes můstek nad potokem vchází do dřevěného stavení u mlýna.
Hlaváč na něj už u hrubě tesaného stolu čeká.
Pozdraví se, a než si stačí sednout, Hlaváč už volá Kunhutu, jednu ze svých dcer, aby je přišla občerstvit medovinou a uzeným bokem z divočáka s ječnou plackou.
Jak jde mletí, Hlaváči? Co obilí, je dobré?
Bořivoji, tento rok byl opravdu vyvedený. Zrno ve snopech dobře zaschlo a do mlácení nepršelo. Tak nehrozí, že by nám lidi tančili tanec Svatého Víta z námelu, tak jako minulý rok v Praze. A ryb bude na podzimním lovení také hojno.
O příštím úplňku okusíme spolu zdejší víno a bobule melounů. Některé už jsou veliké jak hlava vola.
A Bořivoji, co nového, co přinesl za zprávy posel z Prahy?
Ale, nic dobrého, co bych mohl říci.
Starosti mi dělá náš král, Přemysl Otakar II. Ještě před pěti lety mi sliboval, jak nechá náš hrad přestavět, jak už nebude půl kamene a půl dřeva, bude kamenný celý.
A teď o přestavbě nechce ani slyšet.
Prý, že písek neunesl by těžké hradby ani kamenný palác.
A všechny kameníky poslal na Křivý Klát, aby nového hradu nad potokem z Racowniku mu stavěli.
A proslýchá se, že i na vrchu Týřově nad řekou Mží bude stavět další hrádek.
Inu, král železný i zlatý.
Kunhuto, dolej korbele!
Tak na krále!
Bořivoj si vzpomněl, jak když byl ještě dítě l.p. 1253 zde na hradě král Václav jednooký hostil míšenského a bamberského biskupa. Přijela s nimi také malá skupinka templářů. Zůstali zde celý rok a pomáhali dokončit únikové chodby z hradu do sídla krajského soudu v nedalekém Racowniku a chodbu do nedaleké Lužiné, do gotické kaple.
Ve hradní studni pak v odbočce schovali dvě zapečetěné truhly, které tam už přes 30 let odpočívají.
Joj, to byly doby, kdy hrad ještě zažíval slávu královské přízně.
Dolej nám, Kunhuto!
A vdávat se Kunhuta ještě nebude, Hlaváči, máš pro ni už ženicha? – Má nápadníků, že si může vybírat.
Co můj druhorozený, Ješek, ten by se jí nelíbil? – Vždyť kulhá, po poranění medvědem.
Dám mu dvorec u Lissan. – A kolik půdy ke dvorci dostane?
Dva lány. – Nu, já k ní promluvím.
A další tři si mohou vyžďářit na půlnoční stranu. – Dobře tedy, platí.
Ruku na to.
Bořivoj s Hlaváčem si podávají ruce na znamení uzavření dohody.
Svatba.
Konala se v podhradí za dva roky na to, u mlýna, na den svatého Jana.
Slíbil na ni přijet i král, ten však mezitím padl na Moravském poli a jeho syna, mladého Václava II., odvezl Ota Braniborský do Branibor.
Královna, vdova Kunhuta, o hrady nejevila zájem a svou přízeň věnovala spíše Závišovi z Falkenštejna.
Nevěsta byla oblečena v dlouhé bílé šaty se širokým opaskem a závoj jí částečně skrýval dlouhé vlasy spletené do jednoho tlustého copu.
Ženich měl kožené kalhoty z jemné koziny a bílou halenu. Na krku měl keltský torques, který se u nich v rodu dědil od nepaměti.
Oddávající kněz se snoubenců zeptal, zda chtějí být spolu na zkoušku, na rok, či na celý život. Oba odpověděli, že na celý život. Kněz pak vzal pohár s vínem, nevěsta bodla jehlicí ženicha do prstu a do poháru spadla krůpěj krve. To samé udělal ženich s prstem nevěsty, a kněz provedl obřad proměny chleba v Kristovo tělo a vína v Kristovu krev.
Ženich s nevěstou přijali posvěcený chléb a zapili jej posvěceným vínem s kapkami krve. Stali se tak krevně spřízněni, i kdyby se ze svazku manželského nenarodily děti. Jejich příbuzní se tímto také stali vzájemně pokrevně spřízněnými.
Co Bůh spojil, člověk nerozděluj, zakončil obřad kněz. A nastane veliké veselí, oslavování a hodování. Slavit se bude až do rána a pak mladomanželé odjedou na svůj dvorec do Lissan. Nebude to cesta dlouhá, za dvě hodiny budou na místě.
Blíží se večer a Bořivoj povídá Hlaváčovi: Tak si představ, Falkenštejn rozhodl, že hrádek na Křivém Klátu bude se jmenovati Nový Hrádek a náš Hrad budou jmenovati Starým Hrádkem.
Jako by v království nebylo dost jiných starých hrádků a hradišť.
No, to už je běh světa, rozumuje Hlaváč s korbelem v ruce. Za chvíli přijdou na svět děti Ješka a Kunhuty a nás budou také jmenovati staří.
Ba, pravdu díš, Hlaváči. A mladí už staré řádně nectí a neposlouchají naše moudré rady. Musí si všechno prožít sami.
A ze všeho nejhorší je…
Hoří! Na hradě hořííí!
Oči všech se otočili ke hradu. V pozdním již večeru bylo vidět, jak z hradu stoupá hustý dým a jako zášlehy blesku protínaly jej plameny.
Hoří první nádvoří!
Rychle všichni do hradu, zachránit co je ještě možno. Že by bylo možné ještě v takovémto rozsahu požár uhasiti, na to nikdo ani nepomyslel.
Od hradu ke mlýnu utíká mladý kuchař a volá: ,,Hrad byl přepaden! Braniboři loupí a pálí!“
Bořivoj, který nikdy meč neodkládá, běží k hradu jako první a za ním houfec zbrojnošů, co přišli na svatbu, a také obyčejní lidé s vidlemi a holemi. Už jsou u brány a přebíhají po spuštěném mostě ke hlavnímu paláci. Ten zatím nehoří. Zde se střetávají se skupinou cizích ozbrojenců, kteří po nich vystřelili z luků a pak se na ně vrhají s meči.
Bořivoj je poraněn šípem, ale už zabil tři ozbrojence a probojoval se do paláce. Běží k truhle, kde jsou uloženy listiny státních smluv, které byly zde na hradě uzavřeny. Musí je zachránit. Ještě před ním jsou dva ozbrojenci. Jednoho propichuje mečem a druhého již tísní v koutě u okna. Náhle se mu zatmí před očima a padá k zemi. Je ze zadu sražen dřevěnou židlí…
Probírá se, hlava se mu točí.
Dva ozbrojenci jej drží a třetí bije ho do obličeje a křičí: „Kde jsou truhlice templářů? Kde je zlato? Mluv nebo zemřeš!“
Bořivoj hledí před sebe a poznává náčelníka ozbrojenců, který na něj křičí.
,,Já tě znám, tys Menhard, my jsme ti poskytli před dvěma lety na půl měsíce přístřeší a ty jsi zatím špehoval! Nic ti nepovím, nikdy nezradím krále ani jeho pokladů. Buď proklet! Jdi k čertu, odkud jsi přišel!“
Menhard vytáhne krátkou dýku a bodá Bořivoje z boku do srdce: ach, bolí to, bolí…
Jiří cítí prudké píchnutí v boku, bolí to, bolí, probouzí se – a vida, jak usnul, převalil se na ostrou větev. No nic, je to jenom roztržená bunda. Vytahuje z ruksaku láhev s vodou a pije.
Pak praskne větvička, Jiří se ohlédne a vidí postavu, také s ruksakem, jak vstupuje bývalým příkopem do hradu.
Jak se blíží pomalu k Jiřímu, ten náhle poznává. Vždyť je to Menhard! Není mu úplně podobný, ale cítí, že je to on. Ale strach z něj nemá – ví, že již není proč.
Vidí před sebou tvář a oči, oči, které stále marně hledají a nenalézají. Ani už neví, co hledá, ale musí se stále vracet na to místo, kde kdysi zabil. Už je jen pár kroků od Jiřího.
Dobrý den – Dobrý den.
Jeho oči těkají na Jiřího a zase na hrad a na Jiřího a na hrad. Vypadá zmateně a odchází.
Jiří za ním hledí a tiše šeptá: ,,Odpouštím ti, buď v pokoji…“
Byl jsem vtažen do děje, ač sedím na hematologii.
Jene,
díky, krásně se to četlo.
Zřícenina Týřova nedaleko Skryjí – občas tam chodíme a díváme se dolů na Berounku.
Zrovna dneska jsem se díval na Berounku u Křivoklátu.
Manželka šla s návštěvou z Polska na prohlídku hradu a já se zatím na břehu díval.
Výsledkem byla Ostroretka 58 cm, která se byla podívat na žížalu, co jsem měl na háčku.
Večer jsme se na ní společně dívali na grilu a pak snědli.
Odchovanci hor a lesů takovou velrybu nikdy neviděli, ba ani háček. Pstruhy jedině rukama nebo v noci na vidličku. Ale už dávno, to je promlčené. 50 let. Maximum 36cm pod olšovým kořenem, po krk v ledové vodě, v teplákách a gumákách. A pustil jsem ho.
Před rokem 1989 jsem miloval svátek 1 Máje.
V průvodu jsem nikdy nebyl (neměl bych se přihlásit jako příslušník protikomunistického odboje?), vždy jsem svátek slavil rybolovem.
U zaměstavatele, lesů, jsem oznámil, že do průvodu nemohu, protože musím být na svazarmovském letišti a zajišťovat provoz.
Na letišti jsem oznámil, že nemohu přijít, protože jdu do průvodu s lesákama.
Ráno jsem na sebe oblékl uniformu lesníka a odjel na pstruhový potok (tenkrát rezervace) Javorná.
A prošel jsem ho od ústí do Berounky až skoro ke Krakovci.
V ruksaku jsem si odnášel okolo 15ti pstruhů cca 25-30cm.
Výčitky svědomí jsem neměl, protože jinak by ryby skončily v nějakém hotelu.
Jezdili tam pravidelně z Karlových Varů a lovili ryby elektřinou.
Dnes tam skoro žádné ryby nejsou.
V zimě potok probrodí kormoráni a je po rybách.
Takhle jsem to dělal na vojně.
Na rotě jsem řekl, že jdu na štáb.
Zašel jsem na štáb, a tam jsem utrousil, že jdu na autopark.
Pak jsem se stavil u dozorčího autoparku a rozloučil jsem se s tím, že jdu na rotu.
A šel jsem na ryby.
Týřov jsem prolezl a profotil, Skryje rovněž, i když jsem zdaleka. Taky Valdek a torzo kláštera Teslíny. O hradech jako Točník, Žebrák ani nemluvím, ty beru opakovaně. A Zbiroh zejména hospodu s brněním a vycpaninami. Hradů jak na*ráno. U nás jen Huqaldy, St. Jičín, trúba, Hradec a zejména Helf. Nic víc. Kraj chudý na hrady, na rajské zahrady, náhorní mokřady…
Zbořených znám víc. Třeba Kobrštejn na Zámeckém vrchu (tam jsme občas nocovali, ale museli jsme si donést vodu) nebo zbytky hradu Drakov na cestě mezi Drakovem a Rejvízem.
Jo, tam jsem od mala chodil na hřiby. A ještě Vikštejn nebo Medlice, nad Moravicí. Z Medlic je krásný výhled na Praděd.
A Sovinec, Mírov, Bouzov…a Rychleby; nakonec to není tak plonkovní.
Drakov je podle mě vysoká pec. Kdysi v lese, nikdo to neznal, nevědělo se, co to je. Ale nejdivnější je Pustý zámek nad Bílým Potokem – jen pár kamenů.
Píšou, že to byla strážní věž na solné či jantarové stezce. Jantar (úplatky od kupců) jsem tam nenašel. [;>)
Starý hrad je čtivý příběh.
Starých hradů, jako je zde zmíněný, je v našich zemích dost. Líčení mi připomnělo léto r. 2021, kdy jsem na Prachaticku navštívil šumavský hrad Hus. Z návštěvy jsem pořídil fotoblog v jehož závěru cituji zánik hradu. Místo Menharda akci destrukce hradu Hus vedl zhúbce Habart Lopata:
Dobové líčení starého letopisce o konci hradu Hus: Léta Božieho 1442. Přibík Klenovský, Zmrzlíci ze Lnář a z Kašperku, Janek Sedlečský z Prachatic a s nimi páni klatovští obehnali Hus na dvě neděle před masopustem: a k Matce Božie Semenné (8. září) hrad jest jim dán, neb sú neměli na něm co jísti. A tak čeleď Habartova Lopatova, toho zhúbce země, hradu sstúpivše, na Budějovice se za svým pánem stěhovali, neb jest Habart Lopata, ten zhúbce, byl tam jel. A oni hrad vypálivše i rozbořili veškeren (citace: Ladislav Stehlík Země zamyšlená 3 – Šumava. Československý spisovatel Praha 1970, s. 293).
Zdroj: https://zdenekhosman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=773901
Pán z Helvajzu mě svým příběhem zhypnotizoval podobně jako houpající se borová větev. Ještě pln dojmů z četby o historii hradu otevřel jsem poštu – a ejhle! Vypadl na mě e-mail, který měl v předmětu slovo PEVNOST.
No vida, říkám si v duchu, Honzův článek inspiroval ke spisovatelskému počinu i někoho dalšího…?
Ale nebylo to tak. Odesílatelkou mailu je sympatická paní z laboratoře a posílá mi protokol – PEVNOST injektážní malty v tlaku a v tahu za ohybu. – Nu, není to špatné, normu jsme překročili s více než dvojnásobnou rezervou.
Dobře se četlo obojí – Honzův článek i protokol z laboratoře :-D.
Píšete poeticky, to já neumím.
Nicméně kdysi v hloubi minulého století mě osud zavál na jeden záchranný archeologický výzkum v lokalitě Svržno:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Svr%C5%BEno_(hradi%C5%A1t%C4%9B)
Bylo tam jakési hradiště a z vrchu, na němž stávalo, ukrajoval stále více kamenolom. Přišlo mi to zajímavé, tak jsem se tam jako rozhlasovýn redaktor vypravil a ejhle, on ten výzkum vedl poměrně mladý člověk jménem Chytráček a byl to syn spolužačky mojí maminky.
Naše kráva se napila z vaší louže, líčí podobné vztahy lidová moudrost, ale bylo to dobré k tomu, že mi ukázal vyhořelé zbytky základů na tehdejší dobu asi velmi luxusních objektů. Musela tam sídlit velmi bohatá, silná a vlivná skupina lidí, jak se archeologovi jevilo. Tak mi řekl svoji teorii, kterou by si prý nikdy netroufl publikovat v odborném tisku, neb pouhá spekulace.
Spojil tu náhlou zkázu hradiště s nějakým tažením ze západu, historicky doloženým, přibližně (plus/mínus asi nějaké to století) v téže době. Vyfabuloval kolem toho docela pěkný příběh, který už jsem dávno zapomněl, ale zůstal mi v paměti jako něco zajímavého a působivého.
Je zřejmé, že náhlý překvapivý konec nějaké „civilizace“ byl v historii celkem běžným jevem. Ta současná, jíž se nejvíc obáváme, by měla nejspíš daleko horší průběh, ale ona stačí i masová (nepřátelská) imigrace….. a během několik příštích desetiletí mohou být i naše současná hradiště „vypálena“ a civilizace jak ji známe zanikout.
Uvidíme. Myslím tím střetnutí civilizací, reprezentovaných Cortèsem a Montezumou. Jakou sílu bude mít technologická převaha nad masou.
Spousta podobných klenotů – hradů i zřícenin – je i na Slovensku. Nevím, jak sami Slováci, ale většina obyvatel ČR, zejména mladších, o nich nejspíš vůbec neví.
Nedávno jsme důkladně prošli Plavecký hrad a Dobrou vodu.
https://www.hrady-zriceniny.cz/SK_plavecky_hrad.htm (foto)
https://www.hrady-zriceniny.cz/SK_dobra_voda.htm (foto)
https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/dobra-voda-hrad-male-karpaty-brezovske-karpaty-slovensko.A191202_133351_kolem-sveta_hig
V obci Dobrá voda je hřbitov s neobvyklými „dvounohými“ náhrobky (viz foto zhruba v polovině galerie prvního odkazu). Podle informačních tabulí dílo tamějších kameníků, v duchu zlidovělého baroka.
Nedaleko Nitry – resp. dnes už na okraji města – stojí tenhle úžasný kostelík sv. Michala z 12. století.
Pro mne osobně jasný vítěz nad barokem.
https://www.google.com/searchq=nitra+kostelik&rlz=1C9BKJA_enCZ685CZ686&oq=nitra+kostelik&aqs=chrome..69i57.24577j0j7&hl=cs&sourceid=chrome-mobile&ie=UTF-8#vhid=GL_9b3qqUpbM7M&vssid=l
Starý hrad (Starhrad) je nad Strečnem, proti proudu Váhu. Ten mě napadl první, když jsem viděl nadpis.
Sv. Michal ještě jednou https://pixabay.com/cs/photos/kostel-nitra-svat%C3%BD-michal-historie-1020606/
Děkuju. Byl jste o minutu rychlejší 🙂
Oprava:
kostelík sv. Michala u Nitry, správný odkaz:
https://pixabay.com/cs/photos/kostel-nitra-svat%C3%BD-michal-historie-1020606/
To se přihodí, když člověk neumí zacházet s počítačem… teď už se snad foto zobrazí.
Je zajímavé, že ty staré stavby mají obrovskou atmosféru. I jejich okolí.
Nedá mi práci si tam představit věřící, jak se tam drápou k bohoslužbě. Jsou místa, kde tu historii přímo cítíte.
Genius loci.
Lidé, spjatí více s přírodou, dokázali tato místa vycítit. Mezi tato místa patří i staré hřbitovy, pro mě zejména ten v Bílé Vodě. Minimálně jednou ročně tam musím, i když tam nikoho neznám.
Nedá mi to, vrátím se k těm náhrobkům z Dobré vody.
Viděl je někdo z vás někdy někde jinde? Já ne, až tady. A nevím o nich nic víc, než co už uvedeno: práce místních kameníků ve stylu zlidovělého baroka.
https://www.hrady-zriceniny.cz/img/foto_SK/2023-4/DS201562.JPG
Janovi z Helvajzu: Krásně jsem si početla. Podobně jsem se na některých místech v Čechách cítila, když jsem tam byla poprvé v životě. Je to nepřenosný pocit. Poprvé, a snad nejvíce, na královském hradu Točník, který mě ohromil vlastně vším. Nejvíc jsem byla překvapená svým neodbytným pocitem, že už jsem tam někdy byla. Hlavně v tamní černé kuchyni. To bylo v prvním roce, co jsem se na Rakovnicko přivdala z Jižních Čech. Tehdy to tu pro mě byla terra incognita. A trvalo dlouhých 9 let, než se mi po Jižních Čechách přestalo stýskat. Přesto – když jsem vkročila na první nádvoří Točníku, první, co mě napadlo: „Panebože – tady to znám…“ Zvláštní. Ten pocit mám už 50 let. Díky Jene za sugestivní příběh.
Teď si Jiřičko představte,
že se poprvé v životě dostanete do Wroclavi, vystoupíte z auta a jdete náměstím, zahnete doprava do ulice u radnice a víte naprosto přesně, co tam uvidíte. A tak to pokračuje dál. Celý historický střed města. Někdy jsem tu už žil a není to tak dávno. Snad před válkou?
Nevěřím na reinkarnaci, ale tohle dost mě to vylekalo. Ty informace jsem prostě neměl mít!
Někdo mi do hlavy poslal mapu Wroclavi a fotografie domů i s interiéry.
PROČ? KDO? JAK? A co já s tím?
Dost, že mi v hlavě existují různé krajiny, města, hotely, výtahy, nádraží. Ne příliš fantastické, spíše realistické. Ale přístup tam mám jenom když spím. Když se tam vracím, mění se jenom velmi málo. Takže všechno poznávám a nebloudím. Někdy se mi podaří najít novou cestu, zkratku, že se ocitnu v jiném místě, které taky znám. Příště ty zkratku normálně použiji. Už je „zanesena na mapě“.
Tohle bych psychiatrovi neměl odvahu říkat. Taky by mě mohl zbavit svéprávnosti. Ale ty krajiny a místa mi v bdělém stavu nijak nevadí. Světy se mi naštěstí ještě nemíchají.
Zatím.
Starému kocourovi: Umím si to představit moc dobře. Na tom Točníku jsem černou kuchyni našla bez návodu, prostě jsem tam zamířila. Jako domů. A ještě něco se mi stalo. Mívám, zřídkakdy ale mívám, sen. Jsem ve městě, o kterém vím, že jsem tam nikdy nebyla, a v tom snu trefím a dokonce si vzpomínám na rozdíly „tehdy v předchozím snu“ a „teď v současném snu“. Stalo se mi to asi tak 5x-6x za život, někdy to bylo město, někdy jeho okolí, jednou dokonce pražské Židovské pece. Já tam nebyla nikdy, zato moje maminka na nich za mlada vyrůstala a učila se tam prát se s klukama ze Žižkova a s Jarováky. Vždycky mi o svých eskapádách ale jen vyprávěla. V jednom ze svých snů jsem se tam takto ocitla… Mozek je zvláštní orgán a život plný tajemství.😏
Párkrát se mi něco podobného přihodilo, když jsem byla poprvé v Bratislavě, tak jsem bez problému trefila kamkoli. Ale pocit, že tady jsem už někdy byla, jsem pocítila v Uherském Brodě a v Krumlově. A ráda se do těchto míst vracím.
Jiřičko,
přišla jste z Jižních Čech a moje žena, tu to zase táhne na jih, zejména do Krumlova.
Cítí se tam jako doma.
Janu z Helvajzu: Bydlela jsem tam za svého mládí v nedalekém Větřní do svých 13 let. Vždycky, když projíždím, tak mě píchne u srdce.
Tužka napíše,….dík autorovi za text. Moc příjemné čtení. A diskuse pod textem je taky přínosná. Některá místa tam uvedená jsem taky navštívila,….oblast Křivoklátu i víckrát.
Navětívil jste někdo hrad Housku?…V jeho prostorách se mají linout síly ze samotného pekla.
Asi, že znám všechny chmurné pověsti, které se ke hradu váží,…..tak jsem v jeho blízkosti měla pocit stísněnosti a sevření. Chci se tam vydat znovu,….zatím to odkládám.
Nachází se poblíž České Lípy. Když jsem se od Housky vracela,….byla jsem na moto, tak jsem na křižovatkách dvakrát, opakovaně , špatně odbočila a vždycky do směru hrad Houska.
Že by mne síly pekelné přitahovaly,….spíš proto, že jsem stále měla v mysli značnou nepohodu.
Mnoho krásných vzpomínek mám na hrad Rábí,…
Je v Čechách spousty magických míst. A mám mnohdy místa, která mají pro mne, osobně, soukromé kouzlo, spředené ze vzpomínek.
Tužka.
Tužko,
Houska – pocit stísněnosti, sevření, nepohody. To je na Housce běžné.
Tak, jako někde vyvěrá pramen vody a některý je dobrý i léčivý, jiný naopak špatný tak stejně je to i s energií.
Na některých místech, jak píše výše Kocour, je ,,obrovská atmosféra“, tedy pozitivní energie.
Jinde je energie negativní, jako třeba na Housce.
Houska je hrad postavený na obranu proti této negaci. Nechrání před nepřítelem zvenčí, ale zevnitř.
Tuto negaci na Housce je možné uzavřít, mnokrát už byla uzavřena, ale nikoli trvale.
Asi je to tak správně. Pokud bychom uzavřeli ventil třeba u papiňáku, asi by to dobře nedopadlo.
Podobně jinde kde je pozitivní energie a lidi to tam táhne.
Stojí tam většinou kostely, kaple a pod.
Církev je převzala, protože lidi tam od nepaměti chodili, byly tam posvátná místa Keltů a předchozích kultur.
Hodně míst, třeba menhiry a kromlechy, bylo pobořeno.
To co nemohli zničit, převzali do svojí správy a lidi stále chodili na tato posvátná místa a poslouchali indoktrinaci kněží.
Aby se nepostavil dům na místě s negativní energií, stavěl se tam, kde si na pastvě lehly krávy.
Nebo se na místo budoucího domu vysypalo mraveniště. Pokud mravenci zůstali – negativní energie – dům se tam nestavěl.
To, co je pro lidi negativní, je pro jiného pozitivní. Kromě mravenců třeba pro včely.
Mluvil jsem o tom, co vlastně rozumem popírám, s jedním lesákem tam od nás. Pobavilo ho to, ale myslel si, že jsou to žvásty člověka z města, který neví nic o přírodě. Za několik let jsem se potkali zase před hospodou. A ten lesák, lesní dělník mi připomněl, o čem jsme se kdysi bavili. Řekl, že mu to nedalo a začal si „příjemných a nepříjemných míst“ víc všímat. Žádná esoterika nebo magie, jen pozorování. Zjistil. že v těch „žvástech“ nějakého člověka z města je kus pravdy, ne-li celá. Že jsou lidi, kteří potřebují nějaké detektory negativních energií, siderická kyvadélka a jiné a jsou i takoví, kteří se na nějakém místě zastaví a za chviličku už ví. Nebo velmi silně tuší. Když se jim to místo nelíbí, jdou o kus dál. Když je místo „dobré“, třeba si sednou na zem a posvačí. Nebo si zakouří.
===
Je divné, že je to občas vidět i na fotkách a asi i na obrazech. Je v tom cosi hodně primitivního, pudového.
Na portrétech vytvořených pomocí AI jsou tváře, ze kterých na mě jde strach. A mohou to být i krásné ženy nebo milí stařečci. Když pátrám po původu té „fotky“ vždy dojdu k faktu, že byla vytvořena pomocí AI. Co to na mě z těch portrétů vykukuje nevím přesně.
Možná je to ta AI, o které občas píšu.
Pro Tužku a Jana z Helvajzu: To je zajímavé. Byla jsem jako turista na Rabí i na Housce. Mimochodem k té mám bližší vztah, protože mí prarodiče byli dlouholetí vážení občané Mšena u Mělníka, což je na Housku v dosahu denního výletu pěšky. Měla bych mít Housku víc zažitou. Ale já se víc bála na Rabí. Dostaly mě do kolen zdejší kilometry hradeb tak tlustých, že jsem si místo zážitku z hradní prohlídky pořád musela opakovat, co za lidi asi ty zdi stavělo, jaké strašlivé úsilí a jaké utrpení je to stálo. Tehdy nám kastelán vyprávěl, že na Rabí jsou nejdelší hradby u nás a vlastně nikdy nebyly dokončeny podle záměru, protože prostě majitelům došly peníze. Historie se opakuje, že? Dnes tu máme taky rozestavěno a ze stejných důvodů.
Zato Houska mě vždycky okouzlovala. V nejvyšších patrech, kde v jedné z obytných místností byl úúúchvatný pohled přes údolí na královský hrad Bezděz. Tomuto hradu se tam říká Král – a právem. Mám ten impozantní pohled pořád před očima. Škoda, že byl dlouho vězením a jeden čas dokonce kamenolomem pro místní okolí.
Hrad musí mít věž nebo cimbuří.
Tužka napíše pro paní Jiřičku i pro pana Jana z Helvajzu,… i pro Kocoura, co mi nepřipadá starý,….děkuji za další informace.
Rabí,…to je spojeno s nejlepším obdobím mého života.
Sny,….moje sny, to je pro mne kapitola sama pro sebe.
Mívám sny na pokračování,….třeba týden.
Sny, které mají naprosto reálný podklad, a ta událost se mohla v minulosti stát, a v tom snu jsem úplně někým jiným. Někdy i mužem,….tak to si zcela soukromě vykládám tak,….že obrazy událostí starých i stovky let , jsou někde uchovány ve vrstvách atmosféry, v mezihvězdném prostoru, na dráze Měsíce i dalších planet ,…a jak tak bloudí Sluneční soustavou,….stane se, že ve spánku je můj energetický okruh těla zachytí,…ony vstoupí do mého mozku a ….a mám sen.
To, co jsem teď napsala, by se mohlo stát poukázkou na dlohodobý pobyt v léčebně v Beřkovicích,…jestli ještě funguje.
To jsou sny,…ve skutečném životě jsem až příliš velký realista držící se při zemi.
Ještě k Bezdězu,….tam jsem byla mockrát,….po odsunu okupační armády.
Když tam byli okupanti, tak mám jeden velice nepříjemný zážitek.
Zatrne mi, jen si na něj vzpomenu.
Putovní sportovní tábor na kolech. Starší děti 13-15 let.
Nevelela jsem tomu, na tak nebezpečné akce, kdy jste jednou nohou v kriminále, jsem se nenechala nikdy přemluvit. Taky kolo nemusím.
Ale, jedna z vedoucích musela k zubaři, tak na dva dny ji zastoupit,….vedení mě přemluvilo.
Doksy, Máchovo jezero, Staré Splavy, Malý a Velký Bezděz, Bělá pod Bezdězem,…
Při přijíždění k lesu mi spadl řetěz,…jela jsem první, dvacet dětí z mé skupiny za mnou, pomocný dozor poslední. Jen jsem seskočila z kola a všechny zastavila na kraji lesa, začaly se z houští vynořovat obrněné transportéry okupační armády , najížděly na silnici. Žádný regulovčík, žádná zajištěná bezpečnost.
To Anděl Strážný mi shodil řetěz z kola a zachránil nejen mne, ale i velkou skupinu dětí, které by obrněnci převálcovaly.
Na kraji lesa jsme zůstali snad půl hodiny, klepaly se mi nohy jak by byly z vaty.
Pak jsme ten úsek překonávaly po čtveřicích pěšky, děti musely sledovat výjezd z lesa. Bylo to k poznání, zválcovaný prostor.
Hrůza mě jímá ještě teď,…diky, Anděli Strážný.
Tužka.