by Rozhovor, který jsem nedávno dělal se starým dubem ohledně mládí sv. Václava, měl ještě pokračování. Když už se strom tak hezky rozpovídal, zeptal jsem se ho též na nějaké zajímavosti ze života dubů.
Zkoušel na mě něco jako: ,,Dubové tajemství“ a ,,kolik dubů jsi narodil, zasadil?“, když už se mě chceš ptát.
Když jsem se pochválil, že osobně jsem zasadil desetitisíce stromečků a dohlížel jsem na to, jak se sází statisíce stromečků a z toho bylo hodně dubů, celý zjihl.
Také jsem mu řekl, že některá tajemství už zveřejnil Peter Wohlleben v knize ,,Tajný život stromů“.
Souhlasil pak s tím, že mi nějaké příběhy poví.
Jako bonus ode mne dostal konev vody z Berounky, nabranou ve Zbečně u ústí potoka Klíčava. Tu pil do svých osmi let, než ho sv. Ludmila přesadila na Stochov. Do dneška na tu vodu vzpomíná, byla prý to jako jeho kojná.
Příběh první o listovém svědění
Stojí si takhle dub v dubovém háji, na malém kopečku.
Je mu už 300 let a jeho okolí je porostlé duby, z nichž většina jsou jeho děti nebo děti jeho dětí.
Spokojeně si povlávají jeho listy na konci dlouhých a silných větví ve větru.
Jeho kořeny jsou hluboké až k pramenům spodních vod a táhnou se daleko propletené s kořeny svých potomků.
Vyhřívá se na červnovém sluníčku a usilovně asimiluje a zpracovává v listech, co vydobyly kořeny a co dá vzduch.
Ale co to?
Aách, to mě něco svědí na listech.
Co to je?
Listy vysílají signál, že jsou ohryzávány a jejich plocha se zmenšuje.
A víc a víc listů vysílá elektrický signál do kmene starého dubu. Signálu sice trvá pár hodin, než z listů do kmene a kořenů dojde, ale u stromů nic není rychlé. Všechno u nich chodí přiměřeně.
Takhle teda ne, tohle trpět nebudu, začíná se dub zlobit. Dokud vás Hryzavců bylo pár, tak jsem vás trpěl, ať si trochu kousnete, že mě neubude. Ale čeho je moc, toho je příliš.
Dub vyslal elektrický signál do listů, aby začaly přeměňovat sladké cukry na látky pro housenky nedobré až jedovaté.
Za několik hodin, což je pro strom velmi rychle, listy s přeměnou začnou.
Housenkám listí přestane chutnat.
Nikam se nepřestěhují, ale budou žrát pomaleji a listy stačí dorůstat.
Tak, a ještě varovat sousedy:
Pozor! Útok, útočí Hryzavci, žerou lupeny, nejvíc je jich na Suchém vršku.
Je jich mnoho, musíme začít přeměňovat.
Dub otevřel v listech kutikuly a vypustil příslušný informační feromon.
Údolím se signál šíří rychlostí větru, do kterého byl jako kouřový signál vypuštěn.
A všechny duby v údolí signál přijaly a začaly přeměňovat sladké šťávy v listech na látky, které housenkám nechutnají.
To Hryzavcům nechutná a ožírání listů se velmi zpomalilo.
Zpomalilo, ale nepřestalo.
I hryzavá housenka má hlad a tak dál okusuje listy z dubu.
Ale co to?
Skupina dubů na západní straně nereaguje.
Že mě to nenapadlo, proti větru se signál přece nešíří.
No, podpořím to ještě letectvem.
Vyšlete ještě signál pro letectvo!
Listy příslušný feromon vypustily a už se šíří lesem až ke hnízdům malých vosiček.
To to voní, to to voní. Co to je?
To přece vypadá jako…
Poplach, poplach, hola hola, dub nás k sobě všechny volá!
Budou rozmnožovací orgie. Náš rod se rozroste o další generaci vosiček.
První letka vzlet. Váš úkol – východní sektor.
Druhá letka – západní sektor.
Třetí letka zůstane prozatím v záloze a připojí se dle uvážení tam, kde jí bude nejvíc zapotřebí.
Spěchejte, ale pozor na pavoučí sítě. U potoka na olších je to samý pavouk. Ať se tam do sítí nezamotáte, to by byl váš konec.
Vosičky odstartovaly a navigují se dle feromonu.
Občas se jim signál ztrácí a musejí se vracet znovu na stopu.
Tady, tady, mám vizuální kontakt, hlásí průzkumník. Následujte mne.
Už je také vidíme, těch ale je!
Rozdělte se!
Do každé housenky jen jednu dávku a označte je, ať neplýtváme vejci na už zasažené.
Je jich dost a dostane se na každého.
Každá vosička dostane možnost se rozmnožit, aby její DNA nezahynula a přenesla se na potomstvo.
Vosičky do housenek zabodávají ostrá kladélka a kladou několik vajíček.
Pak housenku označí pachovou stopou, aby ostatní věděli – sem už nic nedávat.
Pak letí k další housence a vše se opakuje.
Z vajíček se záhy vylíhnou malé larvy vosiček.
Ty pak začnou vyžírat housenky zevnitř.
Nejprve se živí tukovým tělesem, které hmyzu slouží jako zásobárna živin a sají krvomízu. Teprve těsně před zakuklením napadají i životně důležité orgány a tím hostitele bez výjimky zabíjí.
Pak se z kukel vylíhnou malé vosičky a letí hledat další housenky.
Děkujeme, dube, že jsi nás nás pozval na hostinu.
Stačí poslat zprávu a hned startujeme.
Pár housenek vosičky přehlédly. To dubu moc neublížilo a zajistilo to, že ani housenky nevyhynou a příští rok se bude celý cyklus opakovat.
„Povídal mi před lety čáp, který se zastavil na tahu,“ svěřil se mi pak ještě starý dub, „že někteří predátoři listů, jako třeba v Africe žirafy, jakmile strom začne chutné látky v listech akácie přeměňovat na nechutné, také přestávají žrát a odcházejí.
Nejdou na vedlejší strom, který už byl varován a také začal s přeměnou, ale jdou až o pár stromů dál.
Tam stromy ještě nic nevědí a žirafy můžou zase (chvíli) nerušeně hodovat.“
Takže všude je to se stromy stejné.
No príma.
Něco jako Čapek Ze života hmyzu. Dal bych to klidně do přírodopisu pro školáky.
I se skvělými fotkami. Možná by ubylo hlupáků. [;>))
Příroda je úžasná. Já třeba z okna pozoruju srny celý rok. Celé vegetační období kosím trávu. Vidím, co roste, jak louka vypadá a voní teď v říjnu už tráva srnám moc nechutná, vybírají si víc, než na jaře a v létě. V listopadu už jdou do letorostů, i když není sníh. Říkal jsem si, jestli ta tráva není pŕed zimou hořká… ale neochutnal jsem. Před lety, kdy bývalo více sněhu, jsem jim sušil seno. Dávaly mu v listopadu přednost před zelenou pastvou.
V mládí jsem žil v Jeseníkách a tam jsem pozoroval jeleny. Ti se mohli upráskat za měsíčnicí vytrvalou (lunaria rediviva). Ale brali i rýži a kvašáky. Jednou jsem jim dal do korýtka roštěnku a tu nechali.
Roštěnku bych jim tam nikdy nenechal. Nikdy!
Roštěnka patří v první řadě mě, pak psovi.
Kdybychom tu měli vlky, mohl bych jí dát i vlkovi (do želez)
Já to mám jednoduché: psy ani vlky tu nemáme.
Ládíku,
jelen je chytrej.
Jednu dobu jsem měl stádečko ovcí, cca 30ks a pastvinu vedle turistické cesty.
Na plotě jsem měl cedule : Děkujeme, že nás nekrmíte, už nás po vašem krmení několik chcíplo.
Stejně lidi strkali a házeli přes plot různé ňamky.
Ovce je blbá, sežere všechno.
Tvrdý chleba jí v omezeném množství nevadí, ale ona sežere i měkký a sežere i chleba s máslem.
Pak se nafoukne a do dvou hodin (i rychleji) je po ní.
Týýýýý vole!
Godote,
děkuji, beru to jako vyjimečné uznání 🙂
Nechcete, až budete mít volnou chvilku zajet třeba do Lán a reverzně udělat hovor s TGM?
Na to já si netroufám, to chce opravdového odborníka :-))
Pochopil jste správně.
Já a TGM? To by nefungovalo. Marně přemýšlím, za kým se vydat, abych ho vyzpovídal. Možná Hynce Ptáčka z Pirkštejna a na Ratajích – to je můj oblíbený hrdina.
Budu o tom přemýšlet, ale nejsem si jist, že se se mnou bude chtít bavit, i když jsem pragmatik jako on, ovšem podstatně menšího formátu.
Chystám pro zdejší auditorium zatím něco jednoduššího. Váhal jsem a konzultoval s Alefem, zda sem s tím vůbec vylézat.
Neporadil, ale napsal mi něco velmi osobního. Je to moudrý člověk a je nám si ho vážit.
Jene, úžasné, díky!
Klobouk dolů před přírodou i před Vámi.
Na dubu o hubu.
Když mě svrbí listy
nejsem si moc jistý
jestli saje píďalka
či housenka šibalka.
Namíchám ji hořký nektar
kol dokola, asi hektar
ať si holka zkusí sát,
něco ze mě vykřesat.
To když krávu svrbí šíje
přirozeně to s ní šije
hledá borku dubí
na ní škůdce hubí.
Kůra je pak hladká, mastná
usmívá se kráva šťastná
je jí z toho do tance
padají z ní lívance.
OT: omluva za setrvačnost….
To když svrbí ruka
hrozen hněvu puká
teče šťáva fialová.
Vykulenci oči klová
celý národ nájemní.
Lidé jsou víc vzájemní
přenesou se přes útrapy
suchou půdu voda zkrápí.
Rozvine se z jara květ,
když odejde všech těch pět.
Bylo slyšet z vrby:
mě taky list svrbí!
Ale já mám milice.
V listech mám dost silice.
Mě lechtá jen lehký vánek
ten je hebký, jak skřivánek
když cvrliká trylky
pro vodníky snílky.
Správný dub je solitér.
Sojka jako kolportér
roznáší mu žaludy
ať je dřevo na sudy.
Pod dubem vždy seděl Žižka
to ví přece každá myška.
U dubu je kámen.
Farář říká ámen.
Pro Jana z Helvajzu: Duby jsou věčné. Aby měly od lidí na chvilku pokoj, prozradily jim tajemství duběnkového inkoustu. Než lidí skončí s tou svou byrokracií, stihnou v pohodě celý tento přírodní kolotoč bez vyrušování lidmi.🙃🤚
Z duběnek ingoust, ze žaludů káva a mouka a ze dřeva ocet.
Chybí už jen uzené – škoda, že ho dub neumí.
Jste si jistá?
Duby bych nepodceňovala.
Jednou jsem v udírně po skončení uzení experimentálně vyudil jedno kuře a kousek vepřového na dubu.
Nechalo se to jíst, ale bylo to nakyslé a nic moc.
Naopak dubové sudy jsou dobré na pivo, víno, pálenku.
Určitě to patří sem, když autorka se jmenuje Dubová.
https://dodo.is.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/71979/130153552.pdf?sequence=1&isAllowed=y
Pro Kristovy rány… tyhle starosti a Babišovy peníze.
Karlova universita…!
“Pokrok nezastavíš”.
Já se ani nesnažím.
Sedím si na sloupku a čekám, až se ten pokrok přežene. Duhový, zelený, genderový, liberálně nějaký atd. Všechno jednou skončí. Já taky.
Já si docela početl. Bral jsem to ovšem jako zábavnou literaturu s pseudovědeckými vývody. Prameny jsem pochopitelně nestudoval. Co chcete po starém cynikovi.
Proč se o některých lidech (politicích) říká, že jsou „dubové palice“. Je to proto, že jsou tak tvrdohlaví nebo tak nechápaví?
Já myslím, že tvrdohlaví…
Taky jsem si početl. I o Zeusovi – asi se moderní době mění skloňování.
Duby a jiné stromy asi štěstím neševelí, ale včely ty jsou z namnožení různých puklic a stromových mšic přímo nadšené. Ti stromoví paraziti totiž z listů sladké šťávy sají projdou jejich trávícím traktem a na druhém konci z nich vyjdou sladké kapičky. To můžeme dobře pozorovat. Postavíme si auto pod strom a to je za chvíli pokapané lepkavými kapkami. To je požehnání pro včely. Ty tyto produkty parazitů horlivě sbírají a dělají z nich pro nás „lesní“ med. Ten tmavý.
Dělají to nejraději ráno, protože kapičky na listech nejsou ještě vysušené teplem a dají se sebrat. To, že les meduje, se dobře pozná. Když ráno jdu na houby a les hučí křídly hmyzu, vím, že se musím podívat do medníku, jestli je tam ještě dost místa. Když se daří, tak jsou včely schopné za den snést až 5 kilo.
Letos měly duby po dlouhé době parazitů začátkem léta po dlouhé době dost. Měl jsem plné konve medu černého jak asfalt.