by Za devatero kopečky, za devatero potůčky a za březovým hájem se narodil nový dub.
Místo, kde rostl, byla původně paseka po polomu smrku a následném požáru, kde teď mimo trávy a ostružin nic nerostlo.
Měl velké štěstí, protože sojka, která si ho nesla jako žalud do hnízda, ho upustila zrovna do dutiny ztrouchnivělého pařezu smrku.
Neměl okolo sebe žádnou trávu, která by mu nedovolila vyrůst a hned první rok po vyklíčení by ho zahubila.
Dutina v zimě byla celá zafoukaná sněhem, ze kterého se na jaře rozpustila životodárná voda a pařez nedovolil slunku vodu vysušit.
Na jaře žalud vypustil kořínek do smrkové trouchniviny a ta mu dala dostatek živin pro růst. Sluníčka měl také dost, protože na pasece ho žádné stromy o světlo nepřipravily a tak utěšeně rostl.
Za první rok vyrostl skoro 40 cm a to je u dubu hodně.
Kořínek zapustil přes trouchnivinu až do země a to už měl skoro vyhráno.
I dalších několik let přežil se štěstím, zvěř se mu v zimě vyhnula a neokousala ho. Už měl téměř deset metrů a viděl, jak na kraji paseky roste mladý buk. Kmínek měl už skoro 10 cm v průměru, ale pořád byl jen metr vysoký. Takový spíš keř, nežli strom.
Vedla okolo něj srnčí stezka a srnky si pravidelně kousaly mladé listy a v zimě pupeny.
Na pasece se už také uchytily břízky a modříny. Rychle odrostly trávě a vyrazily k obloze. Dub už ale ohrozit nedokázaly.
Dub pečlivě zvažoval, zda se rychle hnát za sluníčkem, aby ho břízy s modříny nepředběhly – ale daň za to by byl tenký a vysoký kmínek, který by se mohl ohnout a zlomit.
Nakonec u něj zvítězilo genetické nastavení po předcích a rostl raději pomaleji, ale bez obav ze zlomení nebo vyvrácení větrem. Větve natahoval už několik metrů okolo sebe, a tak tam žádnému jinému stromu nedovolil vyrůst.
Jednoho podzimu začal řešit dilema.
Z lesa se až k němu na paseku natáhlo podhoubí.
Pomalu se připlížilo až k jeho kořenům a zaklepalo na dub.
( Eh, co to píšu, nezaklepalo, duby nemají dveře a podhoubí nemá čím klepat.)
Tedy, jemně se ovinulo okolo nejdelšího kořene, který se prodíral hlínou a už byl víc než na půl cestě pasekou směrem k lesu.
Kdo jsi a co po mě chceš, povídá dub.
Jsem Vienceslava, tedy chtěla jsem říci – jsem Václavka,, a nabízím ti, dube, své přátelství.
Přátelství, přátelství, brumlá si dub, to by mohl říci každý.
Co si, Václavko, představuješ pod tím slovem přátelství?
Nedávno se se mnou chtěly přátelit srnky a byl jsem moc rád, že už jsem hodně vysoký. A před týdnem mi divočáci pochroumali vrchní kořínky, když hledali moje děti, aby je mohli sežrat.
A ty, Václavko, jsi prazvláštní bytost, jako všechny houby. Nejsi ani zvíře, ani rostlina, máš buňky z chitinu jako hmyz a neumíš provádět fotosyntézu.
Jenom bys mi pila krev, tedy mízu, a co bych z toho jako měl?
Jenom si nemysli, dube, já bych ti byla velmi užitečná, přivinula se Václavka blíž ke kořenu. Když se dohodneme, zmnohonásobím plochu a efektivitu tvých kořenů. Pomohu ti zadržet ve svém těle několikrát víc vody a živin v době hojnosti a vydám ti ji v době nouze.
Když mi otevřeš své kořeny, abychom se mohli spojit, budeš mít dvakrát víc dusíku a fosforu než stromy, které se s houbami nekamarádí.
A budeš ho mít tvrdší. To tvoje dřevo.
Neboj se, nebude tě to bolet, to spojení. Snad jen trošku když to bude poprvé a pak už budeš zažívat jenom extázi z většího přísunu živin a vody.
A co za to budeš chtít Václavko?
Jenom necelou třetinu toho, co získáš fotosyntézou.
Třetinu, třetinu, přemýšlí dub. Ale když mi dá dvakrát více vody a živin ze země, tak se to vyplatí.
A nějaký bonus, pokud se rozhodnu zrovna pro tebe bude?
Před pár dny okolo mě letěly výtrusy Ryzce dubového a také mi slibovaly spolupráci. Jenže silný vítr je odvál, než stačily usednout na hlínu a zapustit podhoubí.
Ale poletí určitě okolo zas.
Tak co ty bonusy.
Milý dube, když se dohodneme, zavedu ti houbonet – to je jako mají lidi internet. Dosáhnu se svým podhoubím dál než tvoje kořeny a napojím se na síť ostatních hub, které spolupracují s jinými stromy.
Takže budeš on line 24. Můžeš si přes mou síť pokecat s jinými stromy, a to rychleji než přes to tvoje feromonové zpravodajství, které proti větru nefunguje.
To jako budu moci komunikovat i se starým dubem, mým praotcem, co stojí támhle daleko na kopci? – ptá se dub.
No samozřejmě, to já všechno umím.
A jestli budeš komunikovat blízko, nebo daleko, poplatek budeš platit stále stejný. Necelou třetinu.
To by šlo, povídá dub. A jak dlouho vydržíš, abys třeba za 10 let nedožila.
Ani na tom bys neprodělal. Kdybych dožila, živiny ti tu zůstanou a ze mne bude země, tedy úrodný humus.
Ale nemusíš se bát, jedna moje příbuzná ve Švýcarsku už má 1000 let a zabírá půl km2. A v Oregonu, to je za mořem, žije jedna Václavka už 2 400 let, zabírá plochu 9 km2 a váží 600 tun.
Dub ještě váhá a spekuluje. Živiny neodneseš, tomu rozumím, ale co kdybych potřeboval něco odnést. Dokázala bys to?
A co by to jako mělo být, ptá se Václavka. Žaludy ti tedy roznášet nebudu.
Žaludy roznese sojka, to nepotřebuju, říká dub.
Ale nedělají mi dobře těžké kovy a s nimi spojená radioaktivita. Nedokážu je vyfiltrovat od ostatních živin a potřeboval bych se jich nějak zbavit.
Tak já ti je tedy vyfiltruji, to také umím, povídá Václavka.
A jak je odneseš, aby tu nezůstaly, vyzvídá dub. Nevšiml jsem si, že bys měla nožičky.
To jsi jen mladý, dube – a málo všímavý.
Až bude v půdě dostatek vody, vystrčím ze země právě ty nožičky.
A parádní klobouk na každou nožičku. Do něj dám těžké kovy a vůbec všechno, čeho se budeme chtít zbavit.
A pak přijdou ti hloupí dvojnožci, co si říkají člověk rozumný.
A oni nožičky i s kloboučky seberou a odnesou někam daleko. I s těmi těžkými kovy a radioaktivitou.
Přesvědčila jsi mě, Václavko, jsme dohodnuti.
Pokračuj blíže ke mně.
Moje kořeny jsou ti otevřeny.
Vida, ono to, pokud vím, dost odpovídá realitě.
Doplněno je to jen o střevo.
Básnické střevo.
Pro mě je to tolik poučení najednou, že ho nevstřebám hned. Díky za podněty.
Ano, jsem na tom stejně.
Také děkuji.
Málokdo o té symbióze ví.
A když ví, tak na ni nemyslí. Řeší ty věci povrchně na povrchu.
Těch spolčení, pro oba výhodných je v lese víc. Jsou to věci, které je těžké vyfotit, ale tak nějak je člověk cítí, když se v lese zastaví. Sedne si. Vnímá ten pomalý život rostlin, stromů, mechu. Obnovu života po konci života přesně to, co je na jedné fotce. Ze starého pařezu vyrůstá nový stromek.
Vykácený kus lesa se za pár let obnoví, sice ne do původní podoby, ale do podoby, která se hodí pro dané místo. A stačí být pár minut potichu a objeví se i zvířata, která se schovala, když tam tak člověk hamtal.
Les byl pro mě vždycky chrám, útočiště. A nejen pro mě.
Pro mne taky…a díky za pěkné povídání Janovi z Helvajzu…potěšilo…
Když tiše vstoupím do lesa,
je slyšet srdce, jak zaplesá.
Každý strom, jako kdyby ožil,
to vlévá mi krev novou do žil.
Zabořím nos do jemného mechu
a bez jediného dechu,
oddám se bláznivému snění
a nevadí mi k tomu světlo denní.
Všude kolem rozlije se záře,
a místo stromů shlíží na mne tváře.
Milí jsou a já povídám si s nimi,
když domů jdu, mám kolena od hlíny.
Nemáte ještě kamaráda Lermontova, že by sem něco napsal?
Nikoliv ! Podoba přezdívky se slavným klasikem je čistě náhodná.
Že bychom tady otevřeli lermontovnu…?
„Rok přijde zlý, ó Rusko, v příští tvém,
kdy s hlavy carů sletí diadém,
kdy luzy láska k nim se změní v hněv,
kdy stravou mnohých bude smrt a krev.“
Na začátek by v lermontovně mohli odmontovat z básně název jedné země a místo ní namontovat název jiné země, menší sice, ale co do počtu slabik stejně příhodnou. – Jen jestli by to pak nevyznívalo příliš zlověstně.
V takové montovně bych makal.
Предсказание, 1830.
Já vím. A přiznám se: jsem kulturní barbar, opsal jsem to z Wikipedie.
—
Na své první střední škole (gymnázium) jsem těžce zápasil s humanitními předměty (literatura, dějepis). Jednak na tyto obory nemám buňky, a jednak jsem v těchto oborech na kantory neměl štěstí. Paní profesorce Koudelkové (která své pohrdání přírodovědou dávala příliš okatě najevo) jsem se mstil. Například jsem Babičku (Božena Němcová) záměrně přisoudil Josefu Kajetánu Tylovi. Paní profesorka byla do konce hodiny naprosto vyřízená, za tu kouli to opravdu stálo.
Naštěstí jsme pak v dalších letech měli hodnou paní profesorku Zejdovou a u maturity jsem dostal Švejka, tedy Haška.
Otevírám ti svoje kořeny
pro plodnice jsou stvořeny.
Přiviň se, hřibe smrkový,
budeš můj kyblík na kovy –
antimon, kadmium, olovo.
Potěším oko volovo
co lítá s košem po lese,
nechť si to domů přinese
a rozvrátí si imunitu.
Posílí hřbitovní komunitu.
https://ibb.co/L6fWdkX
K domovu po lesní cestě.
To už není sto a dvěstě,
je to rychlost pouhým krokem.
Pomaleji každým rokem.
Zpoza buka oči srny,
kolouch ukazuje skvrny;
před oknem křídla jestřábí
mávají, jako hedvábí,
jsou tmavé, jako noc.
Přijel jsem srně na pomoc?
V lese všechno jinak plyne
život v jedno ticho splyne,
v lese je koncert pro uši
a vonný balzám pro duši.
Díky Jene za krásnou story., je lepší než pohádka. Je to pohádková pravda. 🍀
Tužka napíše,….ano,ano,…..samé půvabné čtení. Přímo pohádkové,….
Tak napíšu, říkanka v nářečí skřítků od perlového potoka o jisté houbě.
Stongo-jingy stongo-jingy benge-dlanga.
Ranga-danga byngy syngy senge-dlanga.
Prongo-čtongo manga byngyt kyngyt dingy-venge-ningy,
ženge jingy nongo-hanga dřenge- venge-ningy.
Kdo to nářečí nikdy nikde neslyšel, nebyl u perlového potoka a nemluvil s lesními skřítky hospodáříčky ….a chtěl by znát říkanku,….tak později napíšu.
Kdo má rád slovní hrátky,….jistě rozluští,….
Mějte se fajn,….Tužka.
Melodická cizí řeč jak z dětské knížky. Pro tyhle hrátky už má málokdo mimo tohle zátiší smysl.
Vrátil jsem se na moment do dětství, do úplného dětství – a potom jsem hned skočil do doby, kdy syn začal žvatlat a já pochopil, že nám něco sděluje, jenom jinou řečí. A uviděl jsem jeho radost, když jsme ho pochopili. Je to dobrodružné, skoro jako dorozumívání s jinou civilizací. O vzájemném pochopení.
O tom je moc (za)jímavý film „Příchozí“.
Pro Tužka: Nikdy jse
Pro Tužka: znovu – tamto mi omylem odešlo, zlobí mi mobil, omlouvám se a radši píšu z noťasu.
Tak tedy Pro Tužka: Ráda bych poznala blíž lesní skřítky hospodáříčky od perlového potoka. A třeba bych mohla ulevit i utrápené bedle. Znám se dobře s permoníčky z dolu Schöller, kteří vědí mnoho o podzemních hlubinách, a taky jiné, zahraniční, lesní skřítky Čunbnky, co se všech ptali: „Pro-pro-pro pročpak to děláš, potvůrko podivná…?“. Mohli by snad pomoci bedličce, anebo aspoň její nožičce.
Mongolové říkají místo pozdravu jeden druhému: „Dobře jeď.“ – „Dobře seď.“… Díky Tužko. 🧐👌
Tužka napíše pro Jiřičku,…..vidím, že znáte řeč lesních skřítků,….nevím, zda nějaký skřítek nebo luční víla podala bedle stoličku,…to už v té říkance není
Napíšu ji znovu v nářečí sklaních skřítků skaláčků,….jejich řeč je podobná ťukání kladívek, kterými si rovnají cestičky mezi skalami.
Stovro – jivry, stovro-jivry bevre-dlavra.
Ravra-davra byvry syvry sevre-dlavra.
Provro-čtovro mavra tovro byvryt kryvy divry-vevre-nivry,
kdyžvry jivry novro-havra drevre-nivry.
Díky, přeji příjemné dny další….Tužka.
Tužko,
Stohal jíhal stohal jíhal dubhel.
Nehil máhil žáhil dnýhil zubhel.
Máhul jenhul svohul jehol kohel řehel nyhyl,
dohol zehol mihol nyhol vlohyl žehyl nýhůl.
Rozumět jazyku mého kmene?
(báseň z cyklu: Starý dub vypráví)
Ale jistěže Jane, je to pěkné zveršované. Jen myslím, že má mnohem víc, než „svoje kořeny, do zeminy vložený.“. Má selský rozum a odhodlání se co nejlépe rozhodovat. A na dlouho – sám píšete. Kdo to dnes umí…? Držím mu palce, ať mě přežije o mnoho staletí.💚🍀
Pro: Tužku: No ano, skaláčkové… Ti byli známí svými písničkami do kroku. Hej hou, hej hou… Tu si od nich vypůjčili trpaslíčci od Grimmů. Mívali kouzelné klíče k nitru hor a podzemním pokladům. Někteří uměli i tančit, vzpomínám na svůj první balet – Kouzelný kvítek od Sergeje Prokofjeva. Naši mě na něj vzali do Národního divadla, když mi bylo snad 6 let. Od té doby se skaláčky kamarádím. Po letech jsem se přivdala na krajíček Kladenska, a doly byly všude 😊⚒️.
Tužka napíše pro pana Jana z Helvajzu,….díky,….konečně si budu moci vyprávět i s duby.
Taky napíšu pro Jiřičku,…vrátit se do pohádek,…jak milý odpočinek od reality, která nebývá pokaždé úplně,….dosadíme si každý momentální výraz podle své, soukromé nálady.
Tužka.
Pro Tužku: Nejen pohádky, ale i hudba. Zvlášť tak krásná, jak uměl pohádky zhudebnit náš Antoníček (Dvořák – Rusalka), anebo ruský Petřík (Čajkovskij – Šípková Růženka), anebo Oskárek (Nedbalovic – Z pohádky do pohádky). Korunním princem této činnosti je Petřík Skoumal. Ten vyzkoumal celou hromadu krásných motivů ke spoustě Večerníčků. Až bude nejhůř, pomůže hudba a pohádky. Ale jen těm, kdo neztratili dětské srdce. ❤️🍀🤚