by Poté, co Boleslav I. po smrti sv. Václava ovládl celou Českou kotlinu a severní Moravu, včetně Krakovska, země zesílila.
Mohl si dovolit vydržovat vojsko v počtu několik tisíc bojovníků.
Po jeho smrti se vlády ujal jeho syn Boleslav II.
Polský kníže Měšek dobyl Krakovsko a kus Moravy.
Tak se moc Přemyslovců zúžila zas jen na Českou kotlinu.
Jedním z nich byla boční větev Přemyslovská, vedená Soběslavem Slavníkem, která sídlila na Libici.
Soběslavova matka Střezislava Přemyslovna, byla pravnučka knížete Bořivoje a sv. Ludmily. Dokud žila, vztahy mezi oběma větvemi jednoho rodu byly přátelské. Zemřela r. 987.
V létě LP 994 nechal Boleslav II k sobě zavolat Soběslava, řečeného Slavník, hlavu Slavníkovců, aby si s ním vyjasnil to, co bylo v té době třeba.
Pojď dál, bratranče Soběslave, a sedni si se mnou ke stolu a občerstvi se po dlouhé cestě. Jaká byla cesta?
Jelo se nám dobře, Boleslave, jen u Kolína nás přepadla bouřka veliká, že se štěstím jsme se ukryli v jednom dvoře. I krup napadalo, že bylo bílo, jako když nasněží.
Zde jsem ti přivezl darem truhlici. Je v ní jantar a koření, od kupců, kteří okolo Libic cestovali po obchodní stezce na jih.
Děkuji ti, Sobku, musíme si promluvit o důležitých věcech, které mně při správě knížectví tíží. Množí se u mě stížnosti na to, jak spravuješ východ Čech, který můj otec tvému otci svěřil ke správě.
No, snad nebude tak zle, Bolku, daně vybíráme a posíláme do Prahy, obyvatel přibývá a obdělávané země také.
To je sice pravda, Sobku, ale nelíbí se mi, že jsi dal razit vlastní mince.
Před dvěma lety jsem ti povolil sice nějaké mince vyrazit, ale to jsi mi tvrdil, že to bude jen pár mincí pamětních a sběratelských. Proti tomu bych nic neměl, ale ty razíš mince jako oběživo na placení a to se mi hrubě nelíbí.
Ale Bolku, bratranče, přece pár mincí sem, pár mincí tam. Alespoň se to stříbro z Hor Kutných zpracuje.
To není pravda, Sobku. Jeden stát – jedny mince. Přivez stříbro do Prahy a vyrazíme z něj naše mince, státní. Ty si pak odvezeš zpět. Takhle to vypadá, jako bys chtěl založit vlastní knížectví!
To nechci, Bolku, ale trochu více samostatnosti bych snad mít mohl.
Nemohl. Máš samostatnosti v rámci našeho knížectví až dost.
Můj otec dal tvému otci Libici a Východní Čechy, kudy vede hlavní obchodní stezka, do správy. Budeš-li se mi protivit, pověřím správou někoho jiného. Vršovci už se mi podbízeli několikrát.
Dobře Bolku, uklidni se, mince už razit nebudu, tady je má ruka na potvrzení slibu.
A teď mi vysvětli, Sobku, co tvůj bratr Vojtěch biskup dělá.
Je už 12 let biskupem pražským, a co pro Prahu udělal?
Mám zprávy, že pracuje spíš pro Řím než pro Čechy.
Chtěl by tady zavádět nové pořádky a zrušit všechny tradice, co jsme zdědili po předcích.
Chce, abychom byli v Čechách poslušni Římu a jenom Římu.
To chce snad papež jednotnou Evropu pod svým vedením?
Bez království a knížecí? Řízenou biskupy jako protektory?
A my, jako Češi, bychom se rozpustili společně s dalšími národy v jakousi multikulturní homogenní masu křesťanů, poslušných Římu?
Ale Bolku, já přece nemohu poručit Římu…
To ne, Sobku, ale jsi hlava svého rodu a jsi zodpovědný za každého člena svojí rodiny. Musíš Vojtěchovi domluvit, nebo to s ním špatně dopadne.
Ani jeho kněží s ním nejsou spokojeni. Nutí je do celibátu. A přitom sami papežové celibát nedodržují, a že by byli vzorem křesťanského chování, to už se vůbec říci nedá.
A stěžují si mi také pražané, že kněží ze semináře cizoloží se ženami pražských radních a šlechty. A przní panny. To nedopadne dobře.
A zodpovědnost je na Vojtěchovi, ale i na tobě, jako hlavě rodu.
Až nějaký podvedený šlechtic vezme spravedlnost do svých rukou, už vás nemohu a nebudu chránit. To by vina padla i na mě, a to nesmím – a ani nechci – dovolit.
Dobře Bolku, já mu domluvím.
A teď pojď, půjdeme do hodovní síně.
Pojíme, popijeme a zavzpomínáme na staré dobré časy.
O rok později:
Řím, komnaty Vojtěcha biskupa.
Ctihodný biskupe, přijel posel z Čech, má pro tebe naléhavou zprávu.
Přiveď ho ke mně.
Posel padá před Vojtěchem na kolena a podává mu listinu. Pak odchází, aby si odpočinul.
Vojtěch rozlamuje pečeť, čte, bledne ve tváři a říká svému sekretáři:
Můj rodný hrad Libici přepadli Vršovci.
Zabili moje čtyři bratry, kteří byli přítomni, a pak za pokřiku, že tak dopadnou všichni, kdo chrání cizoložníky, zase odtáhli.
A já jim nevěřil.
A cos jim nevěřil, ctihodný biskupe?
Ale, před dvěma měsíci se moji klerici v Praze zase opili a svedli manželku jednoho z Vršovců. Oni pak žádali krevní mstu na klericích, co ji svedli. Toho jsem nechtěl dopustit a nabídl jsem jim sebe k potrestání. Je jasné, že biskupa se potrestat neodvážili a tak odtáhli s tím, že se pomstí.
To je strašné, ctihodný biskupe, co uděláš?
Pomstím se jim a Boleslavovi za to, že jako kníže nezasáhl.
Vezmi si brk, pergamen a piš:
28. září 995 slavil bohabojný rod Slavníkovců na svém hradě v Libici významný svátek, den svatého Václava. Ten byl přesně před 60 lety zavražděn jeho bratrem, Boleslavem, ve Staré Boleslavi. Během této oslavy na hrad vtrhli čeští velmožové se svými zbrojnoši, vedení Přemyslovci, a bezdůvodně zavraždili všechny přítomné Slavníkovce. Nešetřili ani žen a dětí. V okolí kostela povraždili všechny přítomné …
Poté hrad a kostel vykradli, vypálili a vyvraždili i mnoho lidu v podhradí.
Pak obtíženi krvavým lupem a hojnou kořistí navrátili se domů…
Ale posel přece přinesl list, kde se říká něco jiného, namítal sekretář.
Bere listinu do ruky a čte: čtyři mrtví, tví vznešení bratři, biskupe.
O jiných mrtvých, vypalování ani loupeži se tam nic nepíše.
Vojtěch si bere listinu zpět do svých rukou a hází jí do plamenů krbu.
Pro budoucí generace bude platit to, co jsem napsal já.
Co je psáno, to je dáno, dí Vojtěch.
Dej pergamenu pořadové číslo a zařaď jej do archívu.
Ten cejch z nich, z Přemyslovců, už nikdo neodpárá.
A já se uchýlím k přátelům do Saska, oni mně pomohou pomstít se i vojensky.
Vojtěch v Sasku strkal nos, kam neměl, a tak ho tam zapíchli.
(Chtěl pokácet v posvátném Perunově háji uctívané duby)
Tím je potvrzena chlípnost kléru od samého počátku.
Není divu, že. Začínají jako mladí kluci, to je právě období největšího hormonálního náporu. A indoktrinace, kterou procházejí, v nich v kombinaci s hormony musí udělat totální chaos. – To nemůže dobře skončit.
Četl jsem, že v Palestině v době Ježíše, aby mohl učit jako rabín, musel mít rodinu.
V prvotním křesťanství se kněží běžně ženili a měli děti.
Celibát nařídil až papež Celestýn II. v r 1143.
Pokusy o zavedení celibátu byly už dříve.
Kněží většinou celibát řešili tak, že si svojí milovanou brali k sobě jako kuchařku a normálně s ní na faře žili a měli děti.
Když v r 1920 vznikla ČS církev Husitská – odštěpením od katolické církve – faráři si brali svoje kuchařky jako zákonné manželky.
Celibát, nedobrovolný, je nepřirozený a vede k nectnostem (pedofilové, homosexualita mnichů i jeptišek) nebo aspoň podvodům. Ostatně jako každý zákaz.
Svět zákazů – tak ten nám už delší dobu vzniká. Nevím-li si s čímkoliv rady, tak to zákonem zakážu. Ovšem jako téměř vždy: Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi (nebo dtto latinsky).
Moc pěkné. Celibát kněží vznikl zřejmě proto, aby zůstal majetek církvi.
Říká se to. Chtělo by to se poctivě podívat do starých zákonů a ediktů. Nějaký historik se tím přece už musel zabývat.
Zdá se, že Vojtěch byl zakladatelem PR pro budoucí generace.
Chyby se dopustil v tom, že spustil PR jen jednu vlnu. To nestačí, musí se stupňovat, v čase i intenzitou.
Nasadit někomu psí hlavu, to je málo. Musí se mu na krku udržet, alespoň nějakou dobu.
Myslím, že zakladatel nebyl, spíš jen epigon. Už starořecké báje byly založeny na fake news.
Kocourku Mourku, dnes mám trochu veselý den. Hrabal jsem se ve starých bednách a vypadla na mne kopie článku v časopisu Profit (existuje ještě?) z pera zástupce šéfredaktora Pavla Richtra. Vyšel začátkem ledna 1999. Je to krátká glosa o tom, jakými lidmi se obklopuje ministr průmyslu Miroslav Grégr. Cituji kousek:
„Nejnovější ministrovi oblíbenci přicházejí ze dvou nejvíce problematických společností v naší zemi. Nový tiskový mluvčí Jaroslav Hudec je pravá ruka šéfa plzeňské škodovky Lubomíra Soudka. Někdo vidí konflikt zájmu v dosazení ředitele Škody Praha do představenstva ČEZ, ale vstup Soudkova vyslance na půdu ministerstva v době, kdy jde českým superholdingům o život, je mnohem nebezpečnější. Každý, kdo jen trochu pozoruje práci lidí kolem Soudka s některými médii a redaktory, navíc ví, že manipulace s veřejným míněním mohou mít netušené hranice.
Také Grégrova poslední akvizice Milan Černý totiž trávil nějaký čas v podniku, který se svým jménem nemůže zrovna pyšnit. Bývalý ředitel projektů skupiny Chemapol Group se stal šéfem naší monopolní elektrárenské společnosti.“
Chlapec netušil, že „práce lidí kolem Soudka s některými médii a redaktory“ byla čistě moje práce, nač tedy ten zvolený plurál? Ale i tak to vnímám jako obrovské ocenění mojí práce 😀 !!
A to kdyby chlapec tušil, že zůstanu u Grégra jen tři týdny a přesunu se ke správci konkursní podstaty Chemapol Group Sašovi Vackovi, měl by z toho úplně zamotanou hlavu….
Pěkný dodatek – spojil historii do dneška.
Já do téhle sorty lidí nikdy nepatřil a pokud jsem s někým z vyvolených mluvil, ani jsem třeba netušil, kdo to je. Že jsem mluvil se Světlíkem, majitelem Vítkovic, jsem se dozvěděl až z TV, když nás při otevírání haly Gong náhodou z dálky zabrala kamera a pak následovalo s ním repo.
Jednou jsem jel vlakem s rektorem Karlovy univerzity. Příjemně jsme prokecali celou cestu. Poznal jsem to ale až když jsme si v Praze na nádraží vyměnili vizitky.
Když nejsou slavní v oficiální roli, jsou většinou velmi dobře konzumovatelní. Pokud ne, mizím. To byl třeba Topolánek. Dychtivec, upocený, „důležitý jak bedna kytu“ jak se tu říká.
U nás se říká – důležitý jak špunt v neckách… mimochodem, to by byl možná námět pro veverku: sebrat a seskupit přísloví do tříd ekvivalence. Co námět… to je přímo výzva 🙂
Alefe,
děkuji, ale obávám se, že mne poněkud přeceňujete.
Ano, výzva… 🙂
Já k nim také nepatřil, jen jsem byl „u nich“.
Ale mám spoustu veselých historek z natáčení, které se jich týkají.
No vida! Kdysi, v počátcích podnikatelské euforie, jsem taky Profit odebíral… kdybych byl býval tušil, že se v něm dočtu o svých budoucích kamarádech, četl bych ho pozorněji 🙂
Radost číst.
Jene, pište učebnice!
Biologie a dějepisu určitě.
K této výzvě se připojuji.
I já se přimlouvám, je to pěkně logické…
Děkuji všem za chválu.
Učebnice bych klidně psal.
Kdo je ale protlačí do školních osnov.
Až bude ministr průmyslu Godot?
Nebo ministryní školství Veverka?
Možná by bylo jistější ještě chvíli počkat, až se Alef stane Žlutým císařem.
Pak půjde všechno lépe i to školství.
Zatím budu psát sem, na Litterator aby to bylo připravené, když bude potřeba.
Godot? Jedině ministr kultury a informatiky. Možná i školství.
O tom světě něco ví a je dostatečně cynický na to, aby takovou funkci mohl dělat.
Navíc má vhodné jméno.
Vojtěch udělal jednu chybu. Jenže to nemohl v dřevních dobách feudalismu vědět… nevědělo se to až do konce roku L. P. 1989. Neměl svého tiskového mluvčího. Neměl svého otupovače ostří a získávače času a proto dopadl, jak dopadl.
Na vojně jsem slyšel rozkaz velitele útvaru: “Mluvte nebo serte písmena!” Právě na takový přímý duchovní útok je potřeba “tiskový mluvčí”.
Kdysi se jednalo přímo a válka byla hned. Sedm kulí v Sarajevu a hned viselo Mým národům. Dnes se střetnou tiskoví mluvčí znepřátelených stran a vymění si informace. Ostatní mezitím zajdou do kauflandu, nají se, přijdou na jiné myšlenky a usnou.
Frázi „Mluv nebo ser písmena“ jsem jako dítě také občas zaslechl. – Bohužel, dnešní doba zdá se ten pokyn naplňovat, občas i vrchovatě. Spousta lidí se domnívá, že píše, ve skutečnosti ale pouze sere písmena.
Tím spíš potěší, když mám příležitost přečíst si něco opravdu pěkného. Pán z Helvajzu umí.
…Dnes se střetnou tiskoví mluvčí znepřátelených stran a vymění si informace. Ostatní mezitím zajdou do Kauflandu, nají se, přijdou na jiné myšlenky a usnou.
ODPOVĚDĚT:
A až se vyspí, zvednou ti, kteří se znají, ale vzájemně se nezabíjejí, telefony a pošlou se vzájemně zabíjet lidi, kteří se neznají a proti sobě vlastně nic nemají. Jen tak, aby ukázali, kdo je tu pánem.
Tužka napíše,….díky za připomenutí krvavé kolébky České státnosti.
K historii přistupuji tak, že,….že ji píší vítězové,….
No, vítězové se musí pochválit, zdůraznit své přednosti a bagatelizovat a zatajit svoje špatná rozhodnutí a špatné skutky.
Ostatně,….nic nového v dějinách,….tak to funguje do dnešních dnů.
Není žalobců, není soudců,….dějiny a čas je nechaly zarůst trávou.
Na události, které mají pamětníky, se jedinci dívají z místa, kde v té době momentálně stály.
A,…viděli, nebo neviděli,…. chtěli vidět, nebo úmyslně nechtěli vidět,….??? Byli na špici u kormidla, nebo smáčeni pod hladinou událostí,…
Na dané téma účasti, nebo neúčasti v běhu událostí by se toho dalo napsat.
Tužka.
Byl jsem u toho celou dobu nebo nebyl?
Pamatuji si to přesně?
A viděl jsem ze svého místa dost?
Neuvěřitelné množství nejistot, otázek i pro přímého účastníka. Jak tedy může vypadat popis události od někoho, kdo „o tom slyšel nebo četl. [;>/
Ano, dějiny píší vítězové.
A ničí jakýkoli jiný názor, nežli oficiální.
Dnes píší dějiny ,,vítězové“ studené války.
Podle Slovanského kalendáře je tento rok rokem 7532.
Prozraďte nám Jene, kdo je ten vítěz? Aspoň pro dnešek…
Myslím, že zrovna vy, Kocoure prozradit, ani poradit nepotřebujete.
Když čtu váš Blog, myslím, že to máte v hlavě docela dobře srovnané.
Momentálně je – z mého pohledu – vítězem ten, kdo ovládá média a školství.
Ten utváří názory lidí na události.
Ať už současné – válka v Gaze – bombardování civilistů Izraelem je správné protože mezi nimi jsou teroristi.
Válka na Ukrajině – evakuace dětí z Doněcka před bombardováním je únos a zločin, je nutno odsoudit v Haagu.
Nebo názory na věci minulé – kdo je viníkem rozpoutání Druhé světové války.
Jistě Jene.
Jenom – válka nemá nikdy jednoho viníka. A válka nezačíná rázem. Předtím se buduje to, co mi vadí nejvíc: Nenávist.
To platí i o „Speciální operaci“, událostem v Gaze a nakonec i o té II. světové.
Zbude-li mi víc času, k tomu fenoménu, pojmu, něco napíšu, protože ta „věc“ je přítomná mezi lidmi pořád. A když má podmínky, vyroste z ní genocida, válka. Stejně jako u té příhody se Slavníkovci. To, co přechází „dějinným událostem“ bývá někdy zajímavější, než události samy. Taková „řetězová reakce“ mezi lidmi. I když o nic veselejší.
Napište.
Rád si to přečtu.
Tužka napíše,….dějepis mě ve škole děsil,…samé bitvy, samá válečná tažení, …..příjemných hodin dějepiisu bylo poskrovnu.
A přesto jsem měla období, kdy jsem četla válečné romány a povídky ,…..po několik let.
Taky historické kroniky,….
Jak jde čas dějinami,….
Přípravná fáze:
Panovník, vládce, politické uskupení se snaží udržet, upevnit a zvětšit svou moc, vládu, rozšířit území, organizují armádu. Zbrojí.
Obchodníci všeho druhu je v tom podporují, nabízí spolupráci a sčítají své zisky.
Dělný lid, byvatelé, občané, pracují, strádají tělesně i duševně, kdo si pamatuje minulost, má obavu o své potomky.
Válečná fáze:
Panovník, vládce, politické uskupení s větším, či menším úspěchem se snaží ve válce zvítězit.
Obchodníci dodávají potřebný materiál a potraviny a počítají své zisky.
Dělný lid, obyvatelé, občané, dřou v zázemí a kopou hroby pro mrtvé.
Poválečná fáze:
Panovník, vládce, politické uskupení vítězů, oslavuje, shromažďuje zbylé části armády a organizuje doplnění stavu i materiálu. Poražení v tichosti a nenápadnosti a temnotě žalářů čekají na události příští.
Obchodníci všeho druhu, nabízejí poválečnou pomoc, obchodují a počítají své zisky.
Dělný lid, obyvatelé, občané , dřou na poválečné obnově, pláčou pro své mrtvé a pátrají po nezvěstných. A těm, co je vehnaly do války , staví pomníky. A když není stavět pomník komu, tak alespoň neznámému vojínovi.
Aby se nezapomnělo,….a ono se to časem ..?…zopakuje o něco v děsivějším vydání.
Tužka.
Válka je sice odporná záležitost, ale patří k lidskému druhu od nepaměti.
Co s tím?
Nevím.
Nejlíp z toho vycházejí obchodníci.
To schéma vztahů mezi lidmi je příliš přehledné a jednoduché na to, než aby se povedlo nějaké prosté zlepšení. Chce to nějakého Einsteina tedy „nějaký šutr“.