by 
Tak nám koronavirus nasadil roušky a strhnul masky.
Čekal jsi to, můj milý deníčku? Přiznám se ti, že já jsem to tedy opravdu nečekal, nebo – alespoň ne tak brzy. Nenapadlo mne, že se něčeho takového dožiju. Mlčky jsem předpokládal, že Západ – západní kulturní okruh – bude tak nějak tiše vyhnívat a jednoho dne se zřítí sám do sebe, podobně tak, jak se do sebe zřítily ty tři americké věžáky, i když letadla narazila jen do dvou z nich.
Koronavirus krutě obnažil jádro západního spojenectví: je papírové, to znamená – není žádné. Že to tak nějak opravdu bude, dalo se tušit už dřív, ale zatím se to vždycky nakonec podařilo zamést pod koberec; i když, pravda, chůze po tom koberci už poslední dobou nebyla tak úplně oukej, koberec se místy pěkně vzdouval a místy to pod ním pěkně skřípalo. Humanitární bombardování. Srbsko. Kosovo. Kypr. Řecko. Turecko. NATO. Že je to tak, můj milý deníčku?
—ﬡ—
Když jsem nastoupil na střední školu – to už je dávno, tak povídej, jen povídej…! – dal jsem se nalít do experimenální třídy: poprvé v dějinách onoho lycea se v osnovách objevilo programování. Víš, co je to FORTRAN, můj milý deníčku? FORmula TRANslation, tehdy pokročilý programovací jazyk, abys nemusel psát všechno v assembleru. Taky ALGOL, ALGOrithmic Language, náznaky strukturovaného programování. Děrnou pásku jsme četli plynule a hbitě, skoro jako denní tisk. Jakou bys radši – pětistopou, osmistopou? Můžeš si vybrat, ale běda, když zapomeneš za příkazem středník.
Programování nás učil pan profesor. Kromě toho, že jsme mu tak říkali jako všem našim středoškolským vyučujícím, byl to skutečně profesor – akademik, a na střední škole vyučoval proto, že středoškolští profesoři, znalí tajů programování, tehdy prostě nebyli.
Pan profesor nám všem, pozdně pubertálním spratkům, vykal, oslovoval nás uctivě a se vší vážností „pane kolego“, „slečno kolegyně“, a na jeho hodinách jsme směli svačit. Jemu to bylo jedno, vyžadoval od nás jediné – pozornost. A té se mu dostávalo vrchovatě, poněvadž ve srovnání s ostatními vyučujícími byl doslova zjevením: laskavý, šlachovitý, bělovlasý stařík snědé pleti, s hluboko posazeným sametovým hlasem, neskutečně zářícíma očima, a nadhledem zvíci Mount Everestu. Programování nás učil (a naučil!) jen tak mimochodem a jeho hodiny byly především lekcemi o životě. Proto o něm taky mluvím tak dlouze: jedna z jeho lekcí, kterou nikdy (stejně jako mnoho dalších) nezapomenu, zněla takto:
„Chybama se člověk učí. Chytrej se učí na chybách cizích, a blbec se nepoučí ani na vlastních.“
Návod bychom tedy měli, můj milý deníčku. Zbývá jen jediné: ještě se tím návodem řídit.
—ﬡ—
Nechme stranou různé teorie o původu koronaviru. Faktem je, že zatím první skutečně doložený výskyt je někdy v listopadu v městě Wu-chanu, provincie Chu-pej, Čína. Nechme stranou i mediálně do omrzení propírané „čínské selhání“. Nemám v úmyslu to bagatelizovat, ale kdyby někdo náhodou chtěl odložit ideologické býle, jistě by si všimnul dvou okolností, které by patrně měly srovnatelný efekt nejen v Číně, ale také kdekoli jinde.
Především: agilní tupý úředník se vyskytuje všude na světě, snad jen s výjimkou Antarktidy – na to nemusíme jezdit do Wu-chanu; jsou města, která se řehtáním úředního šimla doslova otřásají a geograficky jsou mnohem blíž. Úředníků, kteří neodhadnou (nebo – nedokázali by odhadnout) vážnost situace, a v zájmu své kariéry zkreslují fakta, je mnoho, mohou být všude. Za druhé – dnes je všeobecně známo, že nový koronavirus se projevuje velmi rozmanitě: od průběhu zcela skrytého přes „chřipečku“ až po smrtící zápal plic. Tím koronáč tuze překvapil; můžeme se o to sice přít, ale já myslím, že správná reakce na nové a neznámé nebezpečí hned napoprvé – to se podaří jen málokdy a málokomu. Není divu, že prvotní reakce na novou nemoc byla chybná. Ale Číňané dělali, co mohli, a přes počáteční chyby se poučili a nakonec došli k postupu, který staví na důsledné karanténě a experimentální léčbě některými z dřívějška známými medikamenty; jak se zdá, vede když ne k ukončení, tedy k významnému omezení epidemie.
Zatímco Čína bojovala svůj boj s novým a neznámým nepřítelem, Západ si nasadil ony pověstné ideologické brýle. Karanténa Wu-chanu a dalších měst byla jasným porušením lidských práv, Čína je daleko a nám se to stát nemůže. My nejsme totalitní Čína, my jsme vyspělá demokracie – a tu máš, čerte, kropáč! Hop – a je tu tentokrát ne lidoop, nýbrž koronavirus, a se vší parádou. Stačilo jen počkat a nic nedělat. V době, kdy by bylo nanejvýš účelné připravit se na to, co přijde, Západ jen kibicoval a bohorovně ukazoval prstem. A všechny – to si podtrhněme, do mrtě všechny, včetně tutlání – čínské chyby, s výjimkou konzumace netopýrů, zopakoval.
A jsme u toho, co říkal pan profesor: chytrej se učí na chybách cizích, a blbec se nepoučí ani na vlastních. Takže kdo je tady za blbce, můj milý deníčku?
—ﬡ—
Někdy přibližně ve čtvrtém až druhém století př. n. l. se v Číně odehrávala epizoda, která vešla do dějin jako Období válčících států. Možná, že období kolem roku 2020 a dál vejde do dějin západního kulturního okruhu jako Období rozhádaných států. Náhle jdou všechny ohledy a nabubřele proklamovaná spojenectví stranou, papírově snad stále ještě spojenci rvou se o zdravotní materiál. Kradou si roušky.
Vzpomínáš, deníčku, na tu plejádu nádherných vtipů, která předznamenala pád komunismu v naší vlasti? Já si z toho nepamatuju skoro nic, ale něco málo přece.
Víš, jaký je rozdíl mezi socialismem a kapitalismem? To je jednoduché! V kapitalismu je člověk člověku vlkem, kdežto v socialismu je tomu právě naopak. – Jestli podle toho poznáš, žijeme-li v socialismu či kapitalismu, tak jsi king; ale nyní, můj milý deníčku, dávej pozor, přicházíme k pointě:
Právě teď vyvstávají skutečné evropské hodnoty – vidíš je před očima jako na dlani.
—ﬡ—
Dějepis mě nikdy nebavil. Částečně to jistě bude mým vnitřním nastavením a částečně to svedu na učitele, kteří ve mně zájem o Učitelku lidstva nedokázali vypěstovat. Ale přesto – něco málo z těch nudných hodin ve mně zůstalo a tolik si pamatuju, že co byla Evropa Evropou, její obyvatelé se mezi sebou rvali jako psi. Těch mrtvých! Těch spojenectví! Těch zrad, které lze omluvit jen vítězstvím! A tak pořád dokola, ani druhá světová válka nám nestačila.
Bližší košile nežli kabát – to je skutečná evropská hodnota, na níž Evropa vyrostla. Žádný gender, žádných stopadesát pohlaví podle vlastní volby a okamžité nálady, žádná multikultura v absurdním pojetí, jak vidíme dnes; o lidských právech ani nemluvě, na inkluzi abychom snad radši ani nevzpomněli. – Neposlouchá se to dobře, že? Ale je to tak.
Nejen jako jednotlivci, ale i jako společenství a systém jsme výslednicí celé své minulosti; z toho není úniku. Vše, čeho Evropa dosáhla, veškerý náš nadbytek, kultura a donedávna i technologická převaha nad zbytkem světa, má v základu toto dvojí: (1) dobyvačný výboj a (2) nekompromisní kruhová obrana vlastního kmene. Kdyby to tak Evropané po staletí nedělali, nedožili bychom dneška. Takže chování dosavadních jakoby spojenců, kteří si ve chvíli pandemického ohrožení navzájem kradou roušky, dává vystoupit skutečným evropským hodnotám. Vždycky to tak bylo, je tomu tak dnes, a bude tomu tak i nadále – a to velmi, velmi dlouho. Něco mi našeptává, můj milý deníčku, že názor pornoherce Jandy je v tomto bodě zcela irelevantní.
To je zajímavé: víš, co řekl soudruh Gustáv Husák, když nás po osmašedesátém začal normalizovat? Řekl samozřejmě mnohem víc, ale já mám na mysli zrovna toto:
„Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech … zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť.“
Připomínám to ze dvou důvodů.
Jednak proto, že jsem zlomyslný: možná si někdo z pravdolásky si všimne, jak cituju Husáka, a třeba mu prdne žilka.
Druhý důvod je o něco hlubší. Zastávám totiž názor, že myšlenky bychom měli posuzovat podle obsahu, a ne podle osobnosti toho, kdo je vyslovil.
Gender a šedesát sedm pohlaví – to je velmi kolísavé: zítra přijde úchyl, o kterém jsme ještě neslyšeli, a vynalezne pohlaví, které tu ještě nebylo. Právo všech na všechno, to je velmi oportunistické: zítra přijde chytrák, o kterém jsme ještě neslyšeli, a ve svůj prospěch vynalezne právo, které tu ještě nebylo a které ostatním uloží novou obtížnou povinnost. Toto když odpadne, žádná škoda. Bezohledný tah na branku za všech okolností – to je skutečná a základní evropská hodnota. To je princip, který přivedl Evropu tam, kde je. Tedy, alespoň donedávna to platilo; teď už si tím nejsem tak docela jist. Poslední dobou se mi zdá, že tah na branku Evropu opustil a zabydlel se na Východě. Nepřipadá ti to taky tak?
Takže až přijdou – a oni přijdou, na to vezmi jed – soudruzi soukmenovci s evropskými hodnotami a začnou šojdrovat, dej jim do ruky učebnici dějepisu a ocituj Gustáva Husáka, velikého normalizátora před pánembohem.
A zeptej se jich, jestli vědí, na co to vlastně přísahají.
—ﬡ—
Psáno a poprvé publikováno 18.4. 2020 na webu Vidlákovy kydy
