Sezení

Usedám na svůj kobereček, chystám se k meditaci; budu pozorovat své dýchání. Budu pozorovat i své myšlenky, jestli přijdou: jejich zrození, pobyt a zánik. A ony přijdou – dnes tedy určitě. Mezery mezi nimi, budou-li jaké, nechám tak, jak jsou. I Tebe bych měl nechat tak, jak jsi – ale nevím, dokážu-li to. Ozvala ses po takové době… kal, který usedl, zdvihl se ode dna. A z vody skoro čiré je najednou polévka.

Zapálená svíčka osvětluje tmavou místnost. Cinkám na tibetskou mísu, začínám. Zvuk mísy se vlní prostorem, jemně kolísá, odráží se od stěn, jako by se ladil. Tón tichne, tón se vytrácí, pocit zvuku zůstává.

Nádech, výdech… zdvihání, klesání…

Prosím, nezraňuj mne, napsala jsi. Pamatuj ve svém rozletu, že autorské právo máš jenom na své city. Kdybych Tě nezranil, ani by ses neozvala.

Nádech, výdech… zdvihání, klesání… dech plyne a myšlenky jsou jako voda ve varné konvici. Jsem jako varná konvice. Moje mysl je jako varná konvice. Přivádím pozornost k těm bublinám, které vyvstaly, a pojmenovávám: myšlení, myšlení, myšlení… vrací se klid. Bubliny myšlenek se vytratily.

Nádech, výdech… zdvihání, klesání…

Svých Jedenáct minut nikdy nenapíšu. Žádný Coelho ze mne nebude. Mých jedenáct let jsi stlačila do jedenácti vteřin jedinou větou: „…tak jsem zas jednou vyvázla.“ – ano, jsi trn v mé pýše, ale co o tom napsat? – nemožné.

Znovu pojmenovávám: myšlení. Myšlení. Myšlení. Plamen svíčky nesouhlasně prskne. Pojmenovávám: slyšení. Vracím se do bdělosti a pozoruji: nádech, výdech… zdvihání, klesání…

… zdvihání, klesání…

… zdvihání, klesání…

Poděkujme jak děti za jablko a bez výčitek, bez pokorné pýchy, za radost která pomohla nám přebolet, za odebraný dar…. Kde se to tady vzalo? – někde jsem to slyšel… aha: Pavlica, Skácel, Slunovrat… musím si to zase někdy pustit… Myšlení, myšlení, myšlení: nemám Ti vyčítat, mám Ti poděkovat… mám Ti odpustit své nenaplněné očekávání a poděkovat za to, co jsem od Tebe dostal.

Mysl je opět varná konvice a zvoní rojem bublin – myšlenek. Zpátky: nádech, výdech. Zdvihání, klesání. Nádech, výdech. Nádech, výdech… zdvihání, klesání…

Za dřevěným obložením šramotí myš. Pojmenovávám: slyšení.

Svíce zaprská. Pojmenovávám: slyšení.

Na chvilku se vrací klid: nádech a výdech, zdvihání a klesání břišní stěny, nepřítomnost myšlenky a záblesk: to se projevila Čirá Přítomnost. Vystupuješ z ní, stojíš přede mnou, kdybych chtěl, snad bych se Tě mohl dotknout rukou.

Prosím, nezraňuj mne. Napíšu Ti o mlčenlivosti, jestli chceš. Ano, chci, to jsi měla udělat už dávno. A svědí mne kotník, v ponožce je asi tříska, jak jsem včera na zahradě dělal dřevo. Zážitek čirosti je pryč, zpátky a znovu: myšlení.

Pojmenovávám: myšlení. Myšlení. Myšlení. Kotník svědí dál, svědí strašně, svědí k nevydržení. Zkouším popadnout býka za rohy a pozoruji: svědění. Svědění. Svědění.

A ještě: svědění. A znovu: svědění.

Napiš mi, co chceš. Já to taky udělám. Jak můžeš chtít, aby se Ti někdo otevřel, když neovládáš svoje city. Jenom přijdu a dostanu hned pěstí do čela. Nenecháš člověka domluvit. Svoje city jsem ovládal několik let a nebylo to k ničemu. Jenom jsem se ozvala a už ses zase naštval.

Zpátky: myšlení. Svědění pominulo, sedí se mi volně a pohodlně, ani záda nebolí. Nádech a výdech, nádech a výdech, zdvihání – klesání.

Úleva: napětí je pryč. Sedí se mi volně a pohodlně, jako bych ani neměl tělo: mám jen nádech a výdech. Tak už to může zůstat, bude to dobré.

Jsem jen nádech a výdech. A není už ani žádné „jsem“. Pouze nádech, pouze výdech, zdvihání – klesání. Čirost.

…jenom jsem se ozvala a už ses naštval. Nenaštval jsem se: jenom jsi vytáhla špunt. Teď asi dva týdny budu pryč, mám naspěch a nemám čas. Až se vrátím, nevynechám příležitost Ti pořádně vynadat, to si opravdu nedám ujít.

Pozornost. Pozornost. Pozornost. Nádech a výdech, zdvihání a klesání. Není to dobré, pozornost je unavená. Nechci se s Tebou hádat, proč se s Tebou hádám? Já se taky nechci s Tebou hádat, ale nikdy nevím, jak zareaguješ. To nevím ani já – jak by to mohl někdo vědět.

Pozornost. Pozornost. Pozornost. Nádech a výdech, zdvihání a klesání. Není to dobré, není to špatné, je to takové, jaké to je: nehodnotím. Nádech, výdech… zdvihání, klesání… Uvnitř se otvírá prostor. Čirost.

Zdvihání, klesání.

V nejlepším přestat: teď je ta správná chvíle. Jemně napínám svaly kolem páteře. Pomaličku otvírám oči, nechávám je přivřené.

Zapálená svíčka osvětluje klidným plamenem tmavou místnost.

Do prstů pouštím pohyb: beru do ruky dřevěnou paličku a cinkám na tibetskou mísu. Zvuk mísy se vlní prostorem, jemně kolísá, odráží se od stěn, jako by se ladil. Tón tichne, tón se vytrácí, pocit zvuku zůstává. Ukláním se, zhasínám svíčku a chvilku setrvávám v temnotě. Oči si zvykají.

Vstávám a opouštím kobereček, po paměti nahmatám vypínač. Místnost zalije světlo, oči si zvykají. Sezení je u konce.

Uplynula hodina a deset minut.