by Kde je ta Múza, aby mne přišla autorsky políbit? Než se tak stane, sáhnu do vzpomínek, starých asi čtrnáct let. V hlavní roli já, zpívá Jarek Nohavica.
—ﬡ—
Jsem králíčátko, praví má nedávno tříletá dcera. Odkládá okousanou kost husího stehna a s elegancí dřevorubce otírá si mastnou pusu rukávem. Knedlíky a zelí zůstaly nedotčeny: králíčátka, příležitostně měnící se v pardály, zelí a knedlíky občas nejedí. „A teď se lekni a utíkej, já tě budu honit.“ – Ano, je znát, že husa byla na divoko.
Tolik kolik je mi teď už mi nikdy nebude
vteřina za vteřinou ukrajují můj pecen chleba
neklepej na dveře posečkej chvíli můj osude
ještě tolik věcí udělat je třeba
ještě tolik věcí udělat je třeba
Letos to tak nějak vyšlo samo: jsme všichni doma a slavíme v mírném předstihu něčí narozeniny a souběžně též příchod roku Tygra. Sedím u stolu a dorážím, co nechalo králíčátko i ostatní – husa byla opravdu velká – a rozhovor poslouchám jen napůl ucha. Říká se, že člověk jí, aby žil, ale pravda je to jenom napůl: já někdy žiju, abych jedl.
Rodina sedí v trávě směje se a snídá
je to rodina šťastného malíře Vojkůvky
najednou přilétá straka a žena říká Vida
podívejte děti nese borůvky
podívejte na ni nese borůvky
Bůhví proč se mi vybavuje kamarád Pavel. Před více než pětadvaceti lety se odstěhoval na chatu trochu dál od civilizace a bydlí tam i s rodinou dodnes. Má dva kluky, o málo starší, než moje dvojčata. Pořádávali jsme u něho mejdany – i tam jsem od stolu odcházel poslední a smáli jsme se na můj účet.
A mně je den ode dne noc od noci stále více chladněji
v průvanech věků mizí mé roky rozmařilé
tohles mi neprozradil Sudvěji ach Sudvěji
že jednou přijde ona chvíle
že jednou přijde ona chvíle
Nejstarší dcera vypráví, kde byla včera na mejdanu. Omyl je vyloučen, ale nechám si to pro jistotu ještě zopakovat. Ano: stejná chata, stejná jména, ale další generace. – Už dvacet let si slibujeme, že se navštívíme – a zatím se místo nás setkávají naše děti.
Z mlhy u cesty se vynořili dva bílí bůvoli
něco jim zpívám ale můj hlas zní tak cize
je čas zasévat na poli
a je čas na poli sklízet
Po vydatném obědě se odkutálím k počítači a přijímám a rozesílám gratulace k Novému Roku. Nebude to trvat dlouho a bude čas shánět letenky a vyřizovat vízum.
Staré ženy nosí haleny z šedého batistu
a když je pánská volenka sedí samy v rohu
kulhavý taneční mistr obrací list po listu
ještě tolik věcí dělat mohu
ještě tolik věcí dělat mohu
Po obědě ležíme na kanapi a zažíváme. Králíčátko se mezitím proměnilo v pardála a skáče z lavice na zem a ze země, pěkně s rozběhem, na nás – a zpět. „Tatínku a maminko, vstávejte. Už nechceme spinkat.“
Napsal jsem dopisy a rozeslal ty dopisy a čekám
s monogramem tiché naděje na poslední řádce
je čas kráčet odněkud někam
a je čas někam se vracet
Navečer si pouštíme film: Utrpení mladého Boháčka. Ten film mne zamlkne a konečně si pouštím nahlas Sudvěje, který mi od rána v hlavě zní.
Řeka se prodírá koryty a slepými rameny
a pak se v moři doširoka rozprostírá
je čas rozmetávat kameny
a je čas ty kameny sbírat
Velké děti se v kuchyni smějí a překřikují; my nejmenší si před spaním nejdřív čteme knížku, máma potom zhasne světlo.
„Povídej mi pohádku!“
„A kterou? O zlé koze, o Budulínkovi, o třech prasátkách, o tátovi a o Helence, o krtkovi – kterou?“
„…všechny!“
A v tu ránu usne.
Tohle co se děje teď už se nikdy nestane
hromničkou na našich hrobech budou naše knihy
vůně milujících se těl jednou ráno vyvane
z té nekonečné tíhy
z té nekonečné tíhy
…
Tolik kolik je mi teď už mi nikdy nebude
vteřina za vteřinou ukrajují můj pecen chleba
neklepej na dveře posečkej chvíli můj osude
ještě tolik pláten udělat je třeba
ještě tolik písní udělat je třeba
—ﬡ—
Jako perexový obrázek je použit výřez z jednoho z obrazů malíře Libora Vojkůvky, který jsem našel na internetu
Múza je tady. Měly by ztichnout zbraně.
V padesáti letech
bzučí včelka v květech;
za beránkem na obloze
s teplým vzduchem v symbióze
vrhá Slunce měkký stín,
objeví se první splín.
Paráda… A víc už neřeknu!
Rodina. Klid a mír. Čas. Věčnost.
—-
Sudvěje od JN jsem neznala.
Nevím proč mi Sudvěj připomíná Darmoděje.
Určité příponou a rodem.
V obou je marnost a osud, smutek, konec, beznaděj, samota.
Takové nehmotné Ksar Draa.
Co je to Ksar Draa? Nikdy jsem neslyšel, nečetl…
Nevysvětlená stavba v alžírské poušti. Nikdo o původu nic neví. Kamenná, a kameny tam nejsou.
https://m.youtube.com/watch?time_continue=15&v=vYbPBQmgz20&embeds_referring_euri=https%3A%2F%2Focemsemluvi.cz%2F&source_ve_path=Mjg2NjY&feature=emb_logo
Ksar Draa mi připomíná kráter Eldborg, v němž jsem v 1995 strávil noc. S myšlenkami velmi podobným těm dnešním, to mi bylo 37 a moc se toho nezměnilo, jen přibyly roky.
https://www.google.com/search?sca_esv=db5813506fc066f9&sca_upv=1&q=eldborg&tbm=vid&source=lnms&prmd=ivnbz&sa=X&ved=2ahUKEwi-46e7ptqFAxXuh_0HHYq6B0kQ0pQJegQIERAB&biw=1440&bih=659&dpr=1#fpstate=ive&vld=cid:7659f892,vid:W1RI2IAfyIY,st:0
Snad.
Sudvěj mi připomíná, že každá vteřina, kterou promarním, je nenávratně ztracena a pryč.
Někdy mě napadá, že věčnost se skládá z okamžiků, které jsem využil a ztraceny nejsou.
Je to přesně tak, Alefe.
Dobří spisovatelé SF si nezačínají scestováním v čase, protože se začnou ovlivňovat příčiny a důsledky a výsledek je myslí neovladatelný. Je to galimatyáš plný mylných předpokladů.
Proto platí, že čas je veličina, která plyne jedním směrem. Co jsme prožili už se nedá vrátit zpět, ale proto taky nám ty momenty nikdo nemůže vzít. Můžeme minulost zapomenout, popřít, ale to neznamená, že přestane existovat. A taky, že každý děj, který měl někdy začátek bude nutně mít i konec.
Život není Möbiova páska, je to páska obyčejná a je se třeba s tím smířit. Jedna páska třeba navazuje na druhou a těch pásek je vedle sebe spousta. Mohou se někdy i slepit dohromady, ale nemohou se nikdy slepit do kruhu. I když to tím, že jsou si často dost podobné tak může někdy vypadat. Jediný způsob, jak to slepení do kruhu napodobit je mít děti.
Což je základní podmínka života. Látková výměna a reprodukce, vždy s nějakou malou chybou, která je ovšem základem vývoje druhu. Když je chyba, změna užitečná, druh sílí a naopak, když se nepovedla, druh slábne a degeneruje. Okolní podmínky se totiž taky mění.
V tom článečku mě stejně nejvíc zaujala ta kamarádova chalupa, kde se setkají naši potomci. Co jsme za života nestihli nebo udělali špatně, to budou mít oni šanci opravit. A buď tu šanci promarní nebo ji využijí. Naše vlastní páska už prošla strojem. Zpětný chod ten stroj života nemá.
Tož takové pitominky mě napadají, když mi mobil známou melodií oznamuje, že se vypíná. Ozve se znova v 07:00.A bude nový den.
Kdo ví, jak to „doopravdy“ je. Nechci zabíhat do relativistické fyziky, která připouští, že za určitých okolností příčina a následek mohou si vyměnit místa. O plynutí času kromě vlastního subjektivního prožívání víme tak málo, že je to téměř nic, a o jeho podstatě víme zcela a naprosto přesné nic. K autorům sci-fi bych nebyl tak přísný. Koneckonců víme, že dobrou literaturu z tyglíku sci-fi
primárně nedělají použité rekvizity, ale poselství, za pomoci mj. i rekvizit přinesené.
Ten příběh z kamarádovy chaty měl pokračování, jehož tvar a tvář jsem v roce Tygra Sudvěje ještě neznal – byla to doba začátků. Trval – myslím – osm let a někdy v jeho běhu jsem nevědomky strčil hlavu do budoucnosti a absolutně nic z toho jsem nechápal. Něco málo mi došlo, až když budoucnost prošla rozhraním přítomné chvíle do minulosti…
https://www.litterator.cz/mezi-nebem-a-zemi/
Borges píše v jedné ze svých povídek o tom, jak někde večer u řeky potká sám sebe. Jeden Borges je mladší, druhý o dost starší.
Co uděláš, Kocoure, až v tajuplném večeru, v mlze u řeky, potkáš sám sebe?
Já o tom občas přemýšlím, a na nic rozumného jsem zatím nepřišel!
Nevím, sebe jsem nepotkal, jenom svoji babičku, když se ještě neseznámila s mým dědou (byla mladičká a moc hezká) a mluvil jsme s ní životě, víře a Polsku, zažil jsem obsazení Ostravy mimozemšťany – respektive jeho následky atd. atd. Ve snu je možné úplně všechno.
Vím, že si s časem pohrávají všichni autoři SF, které znám, ale obvykle nepatří to k jejich nejsilnějším dílům. (Hodnotím naprosto subjektivně.) Pokud je čas jenom jedním z prostředků, tak prosím. Ale pokud je celý příběh na něm založený, tak se mi po přečtení motá hlava. Můj primitivní způsob uvažování mi říká, že tu je něco špatně.
Ale ten můj primitivní způsob uvažování mě zase na druhé straně chrání před „nehodami dneška“. Jsem nedůvěřivý. Obhlédnout, poslechnout si, očichat ohmatat i olíznout…. Ale na druhé straně nemám tendence řvát „Je rudý, zabte ho!“
Kdybych si nebyl jistý, že to tak není, považoval bych se za potomka ruských Židů. Mlíkař Tovje jako vyšitý…
A rekvizity SF i fantasy? Jistěže a čas je jenom jedna z rekvizit. Proto mám raději slovanskou (ruskou a polskou) SF – a poslední dobou i čínskou. (Problém tří těles.) Z té anglosaské jen málo autorů. Tam jsou často obsaženy jen ty rekvizity (až zásadně západní) a poselství tam často není téměř žádné. Nebo ho tam nevidím.
A taky komercializace. Setkání s Rámou bylo skvělé – tedy první díl. Druhé už bylo o dost slabší, „druhák“ a třetí jsem dočetl bez zájmu – a stejně tam nic podstatného nebylo.
Ale: Sir Arthur Clark napsal celou učebnici fyziky, dával bych jeho povídky do učebnic fyziky pro děti. Nikdo to nedokáže tak pěkně vysvětlit. Třeba „Hon na veverku“.
(Lem, Bradbury, Clark je moje svatá trojice.)
Jo, mám to podobně.
Kocoure, o čem je Hon na veverku?
V mládí mne Clark fascinoval. Měsíční prach, Znamení psa a další. Názvy si už moc nepamatuju, obsah ano – úžasný, nutící k zamyšlení.
Jednou jsem jednu jeho skvělou knížku půjčila známým – abych se podělila o zážitek a umožnila jim zažít totéž.
Vrátili ji špinavou, k obsahu neměli co říct.
Pak jsem přestala knihy půjčovat.
A co teď – už Vás Clark nefascinuje?
😉
Už ho nečtu.
V jistém věku jsem přestala číst beletrii. Teď už jen / převážně literaturu faktu.
😊🌹
Tím spíš je nutno ocenit, když výjimečně uděláte výjimku.
Pro veverku.
Zase jsem přibližný. Povídka se jmenuje Střílejte veverky!
Ten příběh jsem neznal, podle odkazu ve zkratce nastudoval. – To je ono. Ty rekvizity jsou tam jen jako atraktivní kulisy, které přivedou čtenářovu pozornost k něčemu zcela lidskému a nadčasovému.
Děkuju. Neznala jsem.
On tam ten Bradbury ani tak moc nepatří, je to spíše kosmický básníků.
Přidal bych raději Strugacké.
Stejně mám pocit, že y nejlepší kousky SF vyšly do sametky. Pak už málo. Anglosasové, atd. A přitom člověk je tvor ryze antropocentrický.
Zabývá se hlavně jinými lidmi.
Taky mám ten dojem. Po „sametu“ začal vycházet vedle dobrých věcí i kdejaký škvár.
Taky mám bratry Strugacké ráda. A vůbec SF z doby kolem konce 60. let až do konce 70. let – u nás to vycházelo jednak jako brožované výtisky mezi detektivkami (tuším edice Magnet/ a také v edici Karavana. Moc se mi líbí i Ludvík Souček a nejen jeho Tušení, ale i tvorba pro mládež. Nejlepší e od něj ale stejně Obrazový opravník obecně oblíbených omylů. A pak Operace Kili, Blázni z Hepteridy ap.
Lema a Bradburyho jsem četla ráda. Na Clarka jsem asi nenarazila nebo si už nevzpomínám.
Tužka napíše,…četla jsem si, díky,…popis malého rodinného kouzla proložený verši, …dobrý nápad.
Promiňte všichni, čtu si Vás ráda, ale mám teď zoufale málo času. Musím nalít svému muži pořádnou dávku optimismu, má tendenci všechno vzdávat. A to se mu nesmí dovolit. Zkouším hledat na netu případy alternativní léčby nebo aspoň zastavení postupu karcinomu, které byly úspěšné. A těším se, že mi snad pomůže i počasí, snad konečně bude teplo a jaro – od příštího týdne. 😏 Všechny moc zdravím. Ta poznámka o vojenských pivovarech – poprvé jsem se za poslední měsíc od plic zasmála. 🙂 Děkuji.
Jiřičko,
přeji, ať se vše v dobré obrátí!!
Teto Karlo velmi děkuji, děláme celá rodina pro to všechno. Velmi si cením podpory přátel, je to úplně to nejdůležitější pro mobilizaci sil mého muže a všem za něho děkuji. Je to i pro mě velká vzpruha, člověk pozná přátele až když jde do tuhého. Moc zdravím.
Do SF jsem se nikdy ani nepodíval, neznám jediného autora, cítil jsem k tomuto žánru od dětství předsudečnou lhostejnost a ztrátu času. Zajímala mě jen realita a romantika.
Romantiky je v SF sousta a realita? Tak tou se posupně stává kdejaký SF příběh. Třeba ta kamenná věž v poušti bez kamenů – to není záhadná romantika? Když o tom začnee přemýšlet, je to záhadologie a ta se SF těsně sousedí – dokonce bych řekl, že jsou „srostlé v bocích“.
U těch knížek nebo i filmů se někdy těžko dá zařadit daný příběh do nějaké škatulky
A proč taky škatulkovat? Mám jenom dvě bedničky: „DOBRÝ“ (pro mě) a „ŠPATNÝ“ (se mi nelíbí.)
K mému poznání jsem došel v dětství. A protože neměním ani ponožky, tak ani názory. Až se staré rozpadnou.
Možná to bude ta chyba. Při pohledu na Ksar Draa nemám žádné romantické představy. Cítím úzkost, děs, strach, beznaděj, hledám příčiny – když vidím následky. Nepociťuji žádnou dobrodružnost, půvab, nic takového. Jen smutek a 1000 otázek.
Ale neberu jiným jiné pohledy nebo zaujetí, třeba pro SF. Zkoušel jsem to číst, ale nemám pro to v mozku místo.
Bázeň. Bázeň, úzkost, beznaděj. Intenzívní potřebu se někam schovat. Do bezpečí. To vše jsem nedávno pocítila při čtení nikoliv SF, ale knížky „Stručné odpovědi na velké otázky“ (Stephen Hawking)…
Co neprošlo v kydech:
Jsem nepřítel státu
penze jsem se dožil
pochoval jsem tátu
bordel vykynožil.
Našetřil si prachy
na důstojné žití,
teď se klepu strachy,
že jsou všechny v řiti.
Vláda vede válku
proti vlastním lidem
střílí na Rusalku
za mé prachy, s klidem.
Neprošlo na Kydech, nebo na litterate?
Na Litt, zkusil jsem tribunu a taky nic. Ale nora to jistí…
Už to vidím: nepište na Tribunu. Je nějaká zasukovaná, když příspěvek do Tribuny spadne do spamu, nejde odtud vyndat.
Zkoušel jsem tuto chybu odstranit, ale jelikož už nejsem majitel, nemůžu sahat „hluboko do střev“ toho webu.
Na PL v komentářích – píseň Mamut a Helmut – možná někdo zná
V údolí u Stalingradu, vhodné místo pro přehradu
buldozery sílu mají, zmrzlou zemi odkrývají
Pod sněhem a zmrzlou hlínou objevili mamuta
asi deset metrů vedle objevili Helmuta
Mamut už je v muzeu, transport se jim poved
Helmuta tam nechali, asi jim něco proved