by Vyrostla jsem s rádiem. Míním tím Československý rozhlas se sídlem ve Vinohradské (za mého dětství Stalinově) ulici v Praze na Vinohradech. Ještě dnes mi v uších zní adresa rozhlasu, ve vysílání často uváděná: Praha 12, Stalinova 12.
Televize – samozřejmě ještě černobílá – k nám domů vstoupila až v mých patnácti letech, když jsem začínala na střední škole. Zásadní vliv na mne ale mělo rádio. Vděčím mu za mnohé, zejména za orientaci v oblasti vážné hudby, klasické literatury i ledačeho dalšího.
Jako dítě a mládě jsem poslouchala hlavně tehdejší Prahu 1, dnešní Dvojku. Pamatuji i rozhlas po drátě, ale jen z veřejných prostor; doma jsme ho neměli.
Co si z dětství a mládí pamatuji:
- Hajaju v podání Vlastimila Brodského, ještě s původní, delší znělkou. K vánocům jsem jednou dostala i postavičku Hajaji, zhotovenou podle návrhu Jiřího Trnky. Vypadal (Hajaja) jako správný skřítek. Pamatuje ho vůbec ještě někdo? – Nevím už, kde ten můj skončil.
- Pořad pro děti Kohoutek
- Sobotní Šťastnou cestu Jiřího Štuchala
- Na shledanou v sobotu z Brna
- Panoptikum – bylo myslím také brněnské
- Meteor s Josefem Kleiblem
- Pionýrskou jitřenku s Evou Kopeckou, Pavlem Tumlířem, Vlado Príkazským a Vladimírem Branislavem
- Hodně lidové hudby, hlavně Jarmilu Šulákovou a její Když jsem byla u maměnky v domě. Desky paní Šulákové (ty starší, bez Fleretu) si s potěšením pouštím dodnes.
- Na pěknú notečku
- Pořady Jana Rokyty st.
Dnes český a moravský (i slovenský) folklor z celostátního vysílání ČRo téměř beze stopy zmizel. Velká škoda a velká chyba. Zato se nám dostává world music, zejména africké.
Co ještě?
- Písně budovatelské a pochodové, vysílané na 1. máje, ale i jindy. Měly své kouzlo.
- Brněnské Toulky českou minulostí Josefa Veselého, vysílané řadu let; přečkaly i listopad 1989.
- Sobotní hry pro mládež, často verneovky. Jiřinu Jiráskovou v chlapeckých rolích
- Nedělní pohádky pro děti
- Hovoří Moskva. Gavarit Maskva. Čas a obsah si už nevybavím, jen název. A v rámci Vysílání pro školy bylo taky cosi ruského (školní jazykový kurz?), pamatuju si (snad správně) jméno Pantělejmon Suchanov.
- Půlhodinovou podvečerní četbu na pokračování. Utkvěl mi bůhvíproč Aragonův Aurelián a Dobrý člověk ještě žije Romaina Rollanda.
- Také Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda, skvěle četl (přinejmenším zčásti) Josef Červinka. Krásně jsem se při poslechu bála. Prý později smazáno.
- Poláčkovu knihu Bylo nás pět v legendárním podání Františka Filipovského
Silvestrovské estrády; pamatuju si hlavně Jaroslava Štercla a Jiřího Štuchala. Samozřejmě i Felixe Holzmanna a scénky z vesnice připomínající Kocourkov; název obce (-ice?) už nevím. Hlustvisiháka.
- Polní poštu s Miloněm Čepelkou
- Úžasné pořady Dity Skálové, například Sedmilháře
- Piš a slyš
- Populární slovenský program Pozor, zákruta! se svěží, drsně zakončenou znělkou
Nedělní večerní hry, často to byla česká klasika a díla W. Shakespeara, vždy ve hvězdném obsazení. Dodnes si pamatuju Miroslava Doležala jako sicilského krále Leonta v Zimní pohádce.
Jako trochu starší dítě jsem všechny známější české i slovenské herce poznávala podle hlasu. Dnešní herci mi splývají, a příčina myslím není v mém sluchovém ústrojí.
Semaforské písničky S+Š, začátky Evy Pilarové (Noc a den, Teach me tonight – Včera večer poštou ranní…), Karla Gotta (Zdvořilý Woody: Sotva dostal stádo krav, tak, jak to žádal dobrý mrav, on u každé se zastavil a slušně se jí představil), Waldemara Matušky (To všechno vodnés čas, Tam za vodou v rákosí).
Léta dozrávání a jiné písničky S+Š jsem si často zpívala, ale jen doma a při luxování, když mne nikdo nemohl slyšet.
- Šansony paní Hany Hegerové z období, kdy byla na začátku a na vrcholu své dlouhé kariéry
- Kázání v kapli Betlémské, Mylorda, Andu Žižkovandu a mnohé další
- Opery na Nový rok a v jiných významných dnech – hlavně Prodanou nevěstu a Libuši
Jména některých hlasatelů: Hana Mašková, Jaroslav Čmehil, Jiří Valenta. Bohumil Švarc byl myslím hlasatel i herec menších rolí.
Zahraniční zpravodaje z let před 1968: Věru Šťovíčkovou, Jana Petránka, Karla Kyncla, Ludvíka Čermáka, Jiřího Dienstbiera, Miloslava Pátka, Luboše Dobrovského. Pamatuju si i Karla Jezdinského, Milana Weinera, Slávu Volného. Sportovní redaktory a komentátory Stanislava Sigmunda, Gabo Zelenaye, Rudolfa Gallo, Marienku Lukačovičovou.
- Písničky s telefonem 1968
- Původní Mikrofórum
- Odvážné reportáže Ludvíka Vaculíka o mladých lidech
Pamatuju i odporný zahraniční vysílač „Vltava“ v srpnu ’68 a těsně po něm. Špatná čeština, hnusná propaganda. Neměl tehdy šanci a taky s tím brzo skončili.
Vysílání našeho rozhlasu v srpnu ’68 bylo fantastické, nikdy nezapomenu. Nemám ale chuť o tom víc psát.
Ranní tělocvik; jména jsem zapomněla, jen si pamatuju, že se pořad postupně zkracoval. Znělku bych také ješte poznala, ale už si ji vybavuji jen matně.
Zprávy o stavu vody na českých tocích (dnes v pět hodin ráno) nebo jak to přesně znělo. První byla myslím vždycky „… Ohře, Louny, …“
Když někdy v 60. letech začal rozhlas vysílat na VKV – zprvu jako „Třetí program“, dnes „Vltava“ – bylo to něco úžasného. Laťka MIMOŘÁDNĚ vysoko, ať už šlo o hudbu nebo o mluvené slovo. Pamětníci vědí, ostatním je marné vyprávět.
Jen namátkou a nikoli chronologicky: Gramotingltangl s Janem Werichem a Jiřím Suchým; Setkávání; Rok v dopisech; 3 x 60, a to stereo; Italský rok (francouzský, německý a další), Vinárna U pavouka, Káva u Kische, Telefonotéka.
Jan Halas, Pavel Šrut, Ota Nutz, Pavel Ryjáček, Lukáš Hurník.
Pak přišel do funkce šéfredaktora Petr Fischer a všechno to zničil. Po roce odešel / byl odejit, ale trend už se nezměnil. Vltava nadále upadá.
Čtu to po sobě a žasnu. Lidská paměť je podivuhodná – všechna jména a názvy pořadů píšu zpaměti, nic nemusím hledat; co se ale dělo před rokem, před pár lety, s kým jsem se setkala celkem nedávno, to si ne vždy pamatuji.
Pamatuji “Výstup Praha” a “Výstup Poprad”. Tlaková výše 35014, tlaková níže 05820, studená fronta… teplá… okluzní. Izobary.
Výška, tlak, teplota, rosný bod. Jako dítě jsem to přímo kreslil na pauzák, podložený mapou Evropy – když táta byl na vojně meteorolog.
Já jsem synoptickou mapu kreslil na mapu Evropy, přikrytou průhledným plastem, aby to šlo smazat a další den malovat novou.
Létal jsem větroněm a znát předpověd počasí byla nutnost.
To všechno si pamatuji – ale prakticky beze jmen. Když jméno slyším, hned vím, o koho jde, doplním křestní a vybavím si i hlas. Naopak to ovšem nefunguje. Ten německý doktor, jehož jméno začíná na „A“ a končí na „r“ už nejspíš úřaduje. Docela závidím Veverkám Pizizubkám.
S TV to u nás bylo stejné. Naši ji neměli, byli jsme celkem chudí, výjimečně se na TV chodilo k sousedce, která ji měla. A to můj táta byl vyučený radiomechanik.
[;>D)
No abych se nelišil: I já byl zaměstnancem Čs. rozhlasu, Studia Ostrava.
Krátce. Vyhrál jsem sice konkurz na mistra zvuku, ale po měsíci v rádiu jsem byl nadirigován na „školení“. Povinné a po pracovní době.
Po několika minutách, kdy nám soudruh z Prahy vysvětloval naprostou nezbytnost internacionální pomoci v roce 1968 jsem se tiše ze zasedačky vytratil a odešel rovnou na personální – ještě tam byli – a podal jsem, poslední možný den, výpověď. Ještě jsem zašel na osobní do SDO a tam jsem pokorně požádal o znovupřijetí do pracovního poměru. Paní Marcela, která osobnímu vládla, obávaná komunistka, která mi jednou vynadala, když jsem z mladické nerozvážnosti chtěl vstoupit do KSČ: „Přece to nemohou dělat tak hloupě!“ Hodně hloupá myšlenka. Mohli a taky dělali.
Marcela řekla, že jsem si právě vybral měsíc neplaceného volna a vůbec jsem zaměstnání v divadle nepřerušil, roztrhala moji výpověď a bylo vyřízeno.
Druhý den jsem byl na koberečku u ředitele rádia, který po dvou minutách pochopil, že jsem se sice rozhodl odejít najednou, ale definitivně. Řekl, že kdybych svoje rozhodnutí někdy přehodnotil, že mám dveře do rádia otevřené.
Druhý kobereček byl v ředitelně divadla, kde mi ředitel vysvětlil, že jsem udělal správnou věc a že mi zvyšuje! plat. A tak se i stalo. Zajímavé na tom je, že oba ředitelé byli nejen kovaní komunisté, ale dokonce se o mě před odchodem do rozhlasu prý pohádali. Paní Marcela zase byla ženou jednoho opravdu vysoce postaveného komunisty v Ostravě. Všichni věděli, že jsem „kontrarevolucionář“, ale všichni mi pomáhali, aby z té příhody nevznikl nějaký „případ“. Až později jsem přemýšlel, jestli to nedělali vlastně pro sebe – ale k hodnocení jsem nikdy nedospěl. Takže jsem zkysl v divadle, k dnešku to je 53 let a jeden týden.
A s rádiem jsem pak mnoho let spolupracoval externě.
===
Proboha, to jsme spolek pamětníků… Ve stínu antény.
[;>))
Nu, Veverko, na téma „rádio“ bych asi mohl psát hodně dlouho.
Blíže jsem se s ním seznámil až ve třiceti letech, kdy jsem konečně zjistil, co chci v životě dělat – „rádio“.
Nastoupil jsem v roce 1984 jako redaktor do Krajského studia v Plzni, tři roky na to jsem se přesunul na Vinohradskou. Vždycky jsem působil ve zpravodajství, až do zániku čs. federace k 31.12.1992, kdy zanikly i všechny federální instituce, včetně rozhlasu. Zůstal jen ten český….
Byla to asi nejhezčí práce, jakou jsem kdy dělal a poznal jsem tam řadu zajímavých lidí – třeba pohádkové režiséry Honzu Bergera a Karla Weinlicha, ranního Karla Masného a spoustu dalších.
Ten přelom socialismu/kapitalismu tam byla úžasná doba opravdu svobodné žurnalistiky, která jistě nebyla bez chyb, ale v porovnání s dneškem (zde mám ovšem informace už jen zprostředkované) s nepochybnou snahou po férovosti.
Zážitky s tím vším spojené by vydaly na knihu, dílem jistě humoristickou. Nic nebylo nemožné, od živého vysílání z návštěvy papeže v roce 1990, přes první návštěvu prezidenta, vojína v záloze Václava Havla u jednotky ČSLA (odvysílána jeho slova: „To má všechno tolik hlavní, jako v nějakém filmu o Rambovi“), zpravodajství ze světové výstavy v Seville, až po působení v separatistické Bratislavě při přípravě rozdělení státu.
Zmínila jste relaci „Pozor, zákruta!“. To byl v těch dobách podle mně nejlepší pořad Československého rozhlasu, když jsem likvidoval svoji redakci (měl jsem ji, světe div se, privátně ve svém plzeňském bytě, odkud jsem vysílal i živě), konstatoval jsem přes tisíc příspěvků pro tu skvělou redakci.
Nu, život šel později jinými zákrutami, ale na rozhlas vždycky rád vzpomínám, ostatně jsem se tam kdysi seznámil i se svojí Labutí, která tam působila jako hlasatelka a režisérka některých pořadů, napsala i několik pohádek pro děti, četl je V. Brodský. To seznámení byla také „veselá historka z natáčení“……
Dost, psal bych, až by to nikoho nebavilo (což už se možná děje).
Nikoliv, jen pište a vzpomínejte. – Odloživ na chvíli virtuální rýsovací prkno, i já zavzpomínám.
Souvislejší vzpomínky z dětství mám cca od dvou let. Tehdy jsme bydleli v Bratislavě a rádio jsme měli „hand made“, tatínek si ho zbastlil, aby mohl poslouchat zprávy (nudné, šíleně nudné) a hlavně HOKEJ: „…áno, vážení poslucháči, sledujeme poslednú tretinu dnešného hokejového zápasu, v ktorom sa domácim darí veľmi zle, lebo prehrávajú päť-nula. A áno, už je to tu, poprihrávkezozadu, neviemčíslohráčanevidím, puk má Nedomanský, obišiel kľučkou obrancu, a – GÓÓÓL! váženíposlucháčiSlovanBratislavavposlednejtretinezvyšujevedenie na ŠESŤ-NULA!“
To bylo o něco méně nudné, protože hokej mě sice vůbec nezajímal (to vydrželo i následujících 63 let), ale viděl jsem tatínkovu radost a tak jsem měl radost i já.
Vžil jsem se do té chvíle a tatínka vidím, skoro bych si na něj mohl sáhnout – je mu pětatřicet, voní Pitralonem a v bratislavské svobodárně se mnou v náruči poslouchá hokej.
Já byl na vojně v Dukle, jak víš. Nějak se tam protlačil i Roman Zelenay, syn legendárního Gaba Zelenaye.
Mimochodem, z Romana se po převratu stal významný slovenský vysloveně nacionalistický politik, pokud si dobře vzpomínám, jakási „dvojka“ u Mečiara. Zahynul při dopravní nehodě nějak hodně brzy… 1992/1993 ? Možná.
Nu a jednou jsme byli na nějakém letním soustředění na duklácké chatě v Králíkách v Kremnickém pohoří. Hráli jsme nohejbal a za Romanem přijel jeho otec Gabo a začal nám to komentovat. Byla to prdel takového kalibru, že jsme se váleli po zemi smíchy a mač samozřejmě nedohráli. Někdy v roce … 1976? Tak asi.
Gabo Zelenay by byl určitě udělal infarktové drama i ze závodu hlemýžďů.
Kromě hokeje komentoval i Závod míru; to ještě etapy končily na stadionech a člověk ty dojezdy přímo viděl – televize vůbec nebyla potřeba.
Godote, kdybyste o našem rozhlase napsal sebedelší komentář a sebetlustší knihu, všechno bych si to s chutí přečetla.
Ano, musely to být Osobnosti – pánové Berger a Weinlich, pan Horčička a, jak píšete, mnoho dalších.
Já mám k čs. / českému rozhlasu opravdu asi mimořádný vztah, i když – na rozdíl od Vás – jsem byla vždycky jen posluchačem. Tím hůř snáším ten současný úpadek.
I dnes se tu a tam najde něco zajímavého a hezkého – většinou když redaktoři sáhnou do archivu 🙂
Dramaturgie…
Musí držet „prst na tepu doby“. A když je ta doba jakási divná, je i dramaturgie divná, žijeme jinak. Dneska si už nikdo neudělá čas na poslech rozhlasové hry nebo pohádky, ale pustí si to z podcastu. (Abych pravdu řekl, já taky.)
===
Pro Veverku: Kdysi, jako kluk jsem moc rád poslouchal Sedmilháře. Teď, kdy už končím bych rád natočil ještě jejich pokračování. Mám vytypované (staré) herce, kteří umí vyprávět historky i přiměřeně přehánět, mám k dispozici i studio – ale neumíme se sejít. Všichni pracují na více stavech – a na tenhle druh pořadu se musí všichni sejít u jednoho stolu a mikrofonu. Mít tam třeba i mladé herečky, aby staří bardi měli publikum – no a potom se jenom dá RECORD. Žádné režírování, když tak se něco vystřihne. Po jednom to natáčet nejde, chyběla by atmosféra vzájemného hecování a bylo by to křečovité, zkrátka ku how do you do.
Já miloval živé vysílání, a účastnit se nějaké besedy nebo ji moderovat, to bylo úplně nejlepší. Mělo to tenkrát napětí, člověk se víc vyhecoval, než při natáčení na pásek.
K Sedmilhářům: skvěle uměl své historky vyprávět Zdeněk Jirotka. Například tu o Mladé Vožici.
Kromě něj si pamatuju ještě Jindřišku Smetanovou, ostatní jména už ne. Ale atmosféra tam ve studiu musela být vždycky bezvadná, bavili se všichni náramně.
Nu, Honza Berger byl estét a homosexuál (jak psáno ve Švejkovi, homosexuálita vyplývá ze samotné podstaty estetismu – kuchař okultista Jurajda, tuším), velmi laskavý člověk.
Karel Weinlich byl drsan, který se opravdu s ničím nesral. Legendární je tím, že byl desetkrát ženatý (opvšem jak tvrdíval,“trojka a osmička byly totožné“). Vyprávěl třeba poněkud oplzlý vtip před mají švagrofou, notně prudérní. Když se rděla, řekl jí: „Ale milostivá, vždyť na pohlavním aktu nic není, je to jen tření dvou sliznic“.
Jednou, když k nám šel v Plzni domů na návštěvu (něco v Plzni režíroval), šel naproti do obchodu koupit kafe. Vstoupil, slušně pozdravil…. a prodavačky nic. Tak povídá: „Dámy, tak to zkusíme ještě jednou“. Vyšel ven a vstoupil znovu: „Dobrý den“. Prodavčky sborem: „Dobrý den“ a Karel: „No vidíte, že to jde!“.
Karel byl formát. Při převratu se stal šéfem OF na Vinohradské a choval se velmi rozumně. A když provedl rozhlas tím nejdivočejším obdobím, funkci opustil, nikam se necpal a vrátil se ke svým pohádkám.
Prostě persona….
…a byla by to kniha bezesporu čtivá, Godot má dar vypravěče. Ale nejen: on se umí i pěkně ptát, že je člověku příjemno na otázky odpovídat.
Pro Starého kocoura něco k „dramaturgii“.
Já se vždycky pohyboval ve zpravodajství, tak jaká dramturgie, ne….?!
Ale ano, přece.
Po převratu stanuli v čele rozhlasu v Plzni (já už nepracoval, ale znal jsem) nejdříve osmašedesátník Fabián (tuším, že František), který si přinesl staré bolševické manýry s náznaky cenzury, a po něm živočich jménem Bako, který si z krajského studie udělal dojnou krávu – zařídil si tam byt, zaměstnal manželku atd.
Posledních asi patnáct let tu bačoval Zdenda Levý, kdysi rozhlasák, ale pak šéfredaktor tiskového orgánu OV KSČ v Domažlicích „Nové Domažlicko“ a z toho titulu člen toho okresního výboru.
Proč to píšu?
Protože tenhle Zdenda (znal jsem ho dobře a nic osobního proti němu nemám) každoročně celých těch asi patnáct let řečnil 21.srpna před rozhlasem o odhodlaném boji plzeňských rozhlasáků proti okupantům (což bylo pravda, Plzeň vysílala ze všech studií včetně Prahy nejdéle a technici tu prý dělali hotové zázraky aby nějak dostali vysílání do éteru)… vzhledem k jeho minulosti podobně nechutné, jako letos špión Pávek na Vinohradské.
Ovšem tu hlasatelku, která skutečně seděla v hlasatelně a sovětský tank na ni mířil a ona neutekla, ale vysílala… tu nepozval nikdy. Byla to moje Labuť a asi by mu něco připomínala….
Taky dramaturgie.
Někdy příště pro Veverku napíšu něco veselejšího – jak jsem se s Labutí v rozhlase seznámil. Veselá rodinná historka.
@Godot: Ono odbavit složité představení je taky někdy adrenalin.
K Sedmilhářům: Živě by to bylo jistě lepší. Ale kdo by to odvysílal? A kdo poslouchal? Jak říká klasik:
Čas oponou trhnul a změněn svět…
Kluci to zkoušeli jako improvizaci na jevišti, ale bylo to těžkopádné, někteří se v sále bavili ale někteří usoudili, že se nám páni kmenoví herci zbláznili. Byla i stížnost jedné divačky, že se nedrželi textu.
To potěší. Nechali toho.
Tenhle poslouchal tranzistorák Monika před rokem 68:
https://imgway.cz/diRU/3F5513CC-A753-4722-854F-163B6F0F42F7.jpeg
Pro veverku:
Vidíte? Já jsem Vám to prorokoval, a měl jsem pravdu! 👍👍👍🙌
Ano. Právě jsem na to myslela.
Potěšilo.
Pamatuji si na rozhlas po drátě a obecní rozhlas (v Žimrovicích). Pojmy rozhlas a rádio mi splývají.
Jako vzpomínka:
https://6d59b5c551.cbaul-cdnwnd.com/a6485cc70c3349f2cb74d956f7538bcc/200000106-7a78c7b733/Hvezda-u.mp3
Slunce v mlze.
https://imgway.cz/diSp/BF1E2983-6AEB-4373-B6C6-5F662744DAFF.png
Boží, p. Veverko, boží!
Tolik krásných pořadů jste mi připomněla. Zmizely pod nánosem prachu usazeného na šedých buňkách mozkových. Některé pořady jsme poslouchali doma společně – nejčastěji s tátou, někdy s mámou, někdy dohromady. Pro mě kouzelné a nezapomenutelné nedělní pohádky (už jsem si je tu pod jiným článkem připomínala), sobotní Meteor jsem nevynechala nikdy (mmch, je to úsměvné a nevím proč, ale najednou mně v téhle chvíli vyskočilo z paměti z Meteoru jedno povídání o vědeckém experimentu, který měl ověřit, zda jsou pavouci schopní se učit 😀). A také zde již zmiňovaný hokej – ne, nebyla jsem fanoušek a neznala kluby, ale ty úžasné komentáře, kdy jsem nestíhala ani pochytat všechna slova – to bylo neuvěřitelné mistrovství. Často jsme se s tátou smáli jako blázni tomu slovnímu kulometu doplněnému trefnými poznámkami…
No, a jak zapomenout na Pozor, zákruta!… či na hlášení „o stavu vody na českých tocích“ – neměla jsem sice tenkrát, jakožto dítko prvních stupňů ZŠ, moc ponětí, k čemu to je, ale když jsem byla nemocná, tak jsem měla doma celý den puštěné rádio (aby mně nebylo smutno), a tak jsem to vstřebávala v rámci denního proudu vysílání… a další pořady, které jste vzpomenula.
Děkuji a děkuji i Vám ostatním, že jste se podělili o své vzpomínky a příběhy. Je tu útulno (jak napsala v jednom příspěvku p. Tužka)…
Já měla před poslechem rádia vlastně „průpravu“. Naši když se vzali, neměli na sporák, ale koupili bez váhání gramofon. Ještě celý dřevěný, ale tehdy to byl výkřik techniky, uměl hrát na 78 otáček, 45 a už i na 33,5. Tatínek byl fanda a hroty jehel si vyřezával sám z bambusových třísek. Zněly opravdu dobře a téměř neničily drážky desek. Tatínek a později i my s mamkou, jsme celý život pěstovali sbírku gramodesek. Oba mí rodiče milovali klasiku a já na ní vyrůstala. Haydnův violoncellový koncert D-Dur a některé Paganinské caprice bych možná zabroukala ještě dnes zpaměti. Pouštělo se to přes dřevěné rádio se „zeleným okem“, ale ne už moc dlouho. Rádio bylo v rodině už od 1. republiky, ale v polovině 60. let dohrálo. Pak maminka na přechodnou dobu koupila tranzistorák – bakelitové rádio Perla – bílo – zelené. To byla pauza až do r. 1974, to už jsem si koupila gramec já i s přehrávačem. Ten tranďák jsme tehdy vozily všude s sebou, i na čundry. O velkých prázdninách jsme totiž obcházely naši zemi pěšourem – mamka nosila hlavní bágl s oblečením, já vedlejší s kuchyňkou a obě v ruce spacáky a stan. Žádné kolo (taťka se kdysi na něm málem 2x zabil, tak mamce kolo nesmělo do baráku – dodnes na něm neumím, vážně). A přes den jsme poslouchaly Kolotoč, posléze Houpačku a večer jsme padaly smíchy ve stanu, když dávali Kabaret Ho-He. Bývaly to krásné časy. Jednu dovolenou jsme strávily poslechem překrásného čtení na pokračování – vysílali Odysseu s doprovodnou hudbou Otmara Máchy, za báječného doprovodu sboru České filharmonie. Bylo to trochu jako melodram, ten sbor vždycky opakoval refrény za zvuku příboje vln a opakování „Múzy sinného moře…“.
Všechny pořady, které jste mi Veverko připomenula, si také pamatuji z dětství. A ještě „Ranní rozcvičku se skupinou Jana Kalába“ ty ty dy dý.. ty ty dý, ty ty dýýý, která mi většinou tehdy lezla na nervy, protože oni všichni byli tak svěží a plní energie, zatímco já toužila zalízt zpátky do peřin a pokračovat ve sladkém snění. A nakonec už jen tak na okraj – Zpráva o stavu vody na českých tocích: „Einsundcvancichkubiksmetrprosekunde. Ohře Louny.“ Vzpomínám si jak to podobně dvojjazyčně deklamovali tak asi 7 minut za různá města a řeky, a pak následovalo hlášení o energetických stupních, vyhlášených pro ten den pro Československo – zvlášť pro elektřinu a zvlášť pro zemní plyn. Většinou to byly stupně č. 3. Jo, jo, tehdy ještě běžely regulace, ani o tom národ moc nevěděl. :))) Díky za tyto vzpomínky. Za své rodiče a za sebe, milovníky klasiky, bych tu ráda připomenula nezapomenutelné interprety – klavíristku Valentinu Kameníkovou, Jana Panenku, houslisty Ivana Kawaciuka (nádherné flažoletové sólo z Trnkova Císařova slavíka) a Karla Šroubka (specialista na Paganiniho), violoncellisty Miloše Sádlo a Josefa Chuchra, kytaristu Milana Zelenku a hobojisty Františka Hantáka a Václava Smetáčka. Smetáčkovci byla dokonce rodina s obrovskou hudební tradicí – Václav byl hobojista a skvělý dirigent, synové klarinetista Pavel a jazzový hudebník Ivan, poslední ze synů Štěpán bicí. Manželka Helena historička umění. A nedá mi, připomenout další slavnou manželskou dvojici: paní Anna Hostomská, odbornice na operu (její kniha Opera je stále základem studia oboru, vyšla opakovaně) a její manžel Mirko Očadlík, autor dvoudílného díla Svět orchestru, opět učebnice o klasických skladbách velikánů období romantismu. To byli lidé, kterým tehdy vycházely unikátní nahrávky v Supraphonu. Patřili k nim také dirigenti, jako legendární Václav Talich a jeho následovník Karel Ančerl. Svět mého dětství a prvních dojmů z poslechu rádia od poloviny 60. let. Od té doby mě již rádio neopustilo. A samozřejmě ani hudba. Dík za vzpomínku.
Promiňte překlep – múzy samozřejmě s tvrdým y. Omlouvám se. 😏
Dovolil jsem si opravit – ale kdybyste chtěla, vrátím do původního stavu.
Díky.
Wasrštandbericht hojte mórg um síben úr……
To se tak vepsalo do paměti, jako ve vlaku:
Nenahýbajte se z oken
Něnahýňajte sa z okien
Nicht hinaus lehnen
Něvysovyváť se
E pericoloso sporgersi
😊😊😊 Víte co je „pyckiň rebyk“?
Napište si tiskace azbukou „RUSSKIJ JAZYK“.
Moje roztomilá maminka měla vizuální fantazii.😊🙃😊
A co teprve takové „paguo“ (napsat psací azbukou). Veverka ani neví, o čem to vlastně píše 😀
Rádio. A v úplně tekutém stavu! ☺️
To předposlední si nepamatuju…
Ne pas se pencher au dehors.
Jedno z mých prvních setkání s francouzštinou. Jako dítě mne často vozili vlakem a ty nápisy v kovovém rámu oken se mi líbily; samozřejmě ty exotické, jako ten nahoře.
Rádio bylo od dětství dlouho mým společníkem; nejvíce hudebně (různé žánry) a k tomu i literárně. Při zpětném ohlédnutí konstatuji, že dávný Československý rozhlas byl pro mne ideální médium, které mi zvukem i slovem nabízelo rozvíjení obrazotvornosti; ta mne neustále fascinuje a oživuje.
Od mládí mne lákalo účastnit se různých rozhlasových výzev a soutěží; hlavně kulturně historických a literárních. Mezi nimi např. cyklus Divadlo Svět vysílaný kdysi na stanici Vltava (o Shakespearovi a jeho hrách zasvěceně hovořil spolutvůrce pořadů, překladatel Martin Hilský). Někdy v r. 2010 jsem soutěžně zplodil „apokryf ze života WS“ a na stránkách rozhlasu je ještě dnes k přečtení: https://vltava.rozhlas.cz/zdenek-hosman-kdo-mi-jen-muze-rici-kdo-jsem-5055693 Odměnou, vlastně honorářem za mé příspěvky do Divadla Svět pro mne byly knihy Shakespearových Sonetů a dvojjazyčná vydání her Othello, benátský mouřenín, Kupec benátský (vše v překladech a s komentáři M. Hilského).
Český rozhlas, speciálně stanice Vltava, mne opustil s nástupem ředitele P. Fischera (zmíněno i Veverkou). Rádio jsem naposledy slyšel asi před sedmi roky. ČT09, ale ani jiné TV nesleduji přes 12 roků. Po mediálně manipulujících figurkách se mi nestýská.
Děkuji Veverce za nostalgické připomenutí osobností tvůrců, jakož i zmizelých rozhlasových pořadů.
Já poslouchám rozhlas denně.
Při snídani zprávy a předpověď počasí. Pak zmáčknu tlačítko ON/OFF.
Při zprávách se bavím tím, jakých slov editor zpráv použije, aby je aspoň emotivně dostal do souladu se současným narativem. Někdy jsou docela šikovní. Jindy nikoliv.
A počasí?
Celý den se bavím, jak se zase netrefili. Ale popravdě řečeno – já si předpověď hledám na třech celosvětových webech, které často předpoví místní počasí třikrát, pokaždé jinak a realita je zase jiná.
Poslouchám ČRo PLUS.
Nejsou tam jenom manipulující figurky. Pořád se tam vyskytují i redaktoři a moderátoři, zpravodajové, komentátoři , kteří v rámci možností dělají co mohou.
Nebudu je jmenovat, není jich tam moc. O popularitu na tomhle webu určitě nestojí.
Ale mohu jmenovat Ivana Hoffmana, jeho středeční glosy si nikdy nenechám ujít. Zřejmě ho chrání sama Joan Baez, nebo tak něco.
Myslím, že si na něj nemůže došlápnout ani Tachecí, o které si myslím, že tam tomu všemu velí. Jinak by ho už dávno vyzmizíkovali.
Ne, Barča tomu nevelí. Od té své „mozkové příhody“ ničemuj velet ani nemůže.
Ale ze zvědavosti jsem se podíval na její CV neboli životaspis, dost o něm z dávných časů vím.
Na webových stránkách ČRo Plus nějak zapomněla na „epizodu“, kdy byla velmi vlivnou tiskovou mluvčí už neexistující IPB, za časů pánů „finančních kouzelníků“ Salzmanna a Procházky. Ti dokázali např. zašantročit Prazdroj do japonských rukou Nomury (a dále pak do Jižní Afriky a ještě dále…). Byli to i hodně velcí hráči v konkurzu Chemapolu (tam jsem zase pohostinsky vystupoval já, ale na rozdíl od Barči se tím netajím, ba právě naopak).
Přestupování „média – PR – média“ se nebere jako tak úplně košer postup, ale na Plusu to jistě nevadí, tam dělají PR vlastně všichni, tak co na tom záleží, ne? Žurnalistika už se přežila.
A to mi byla Tachecí sympatická, když chtěla postavit do latě Radiožurnál. Ale neustála to i když tam měla své zastánce a začala plynout s davem. Psal jsem si o tom s Ivo Rosenbergem.
Ale ten se někam propadl a mě Barbora po „pobytu“ nějak přestala sedět.
Rottenbergem…
Rosenberg je ten pornoherec, ne?
Je to už tak dávno, že snad mohu naznačit, že Bára byla bezva a příjemná milenka. Ale porno, to fakt ne!
Chtělo to odvahu. ….. Židovka, intelektuálka a feministka. Chytrá!
Po těch mozkových příhodách jsem s ní ještě hovořil… a ona si sama uvědomila, že jí fakt přeskočilo. Tvrdila o lehkém závanu schizofrenie, léčené léky, které tehdy musela brát.Jak dnes nevím….. s trochou jedovatosti snad když ji slyším v rádiu (jenom v autě a náhodou, třeba zrovna dnes kolem poledne) mě napadá, zda se její stav zase nezhoršuje.
Zatraceně chytrá. A nebála se. Proto ji ty tlusté pr*ele v rádiu potopily.
Jasněéé, a Forum 24 je výkvět pravdomluvné novinařiny.
Chytrá je v tom, že svůj hysterický záchvat, když dostala kopačky od ředitele ČT, dokázala prodat jako duševní poruchu. Její narativ se evidentně ujal. ( Jenom můj názor. )
Kopačky od ředitele ČT fakt nedostala, odešla za lepším, právě do té IPB.
Vztah s Mathém, ředitelem ČT, navázala až dávno potom.
Myslela jsem kopečky né jako zaměstnankyně, ale jako milenka.
Ale nic o tom nevím. Bulvár mínil, že jí z toho trochu yeblo.
Mně osobně se z té osoby ježej vlasy. Když se přestane kontrolovat je vyloženě zlá a hnusná.
Jednou tam měla nějakou hodně mladou slečnu, která horovala pro přátelství mezi Čechy a vystěhovanými Němci. Vyprávěla, jak dobří lidé v Sudetech opravují kapličky a kostelíčky, dávají do pořádku zničené hřbitovy. Společně, staré křivdy hodili za hlavu.
Tachecí málem ranila mrtvice. Vždycky na slečnu zasyčela : “ A ti mrtví, co vyletěla komínem, ti vás nezajímají, cóó? “
Úplně mimo téma. Čekala jsem , kdy se ta mladá holka rozbrečí. Ale nějak to ustála a nenechala se rozhodit. Jen se jí klepal trochu hlášek.
Pro mne to byl otřesný zážitek, jak může redaktorka deptat aktivistku, která jí nejde pod frňák. Hnusné to bylo.
Ano Barbora T. vždy byla a je doposud ostrá. Ale pokud se moderátor nespokojí s tím, co povídá vyslýchaný a rozhovor má mít smysl, není jiné cesty. Podstatné je, aby nepoužívala fauly, nápovědné otázky, neodpovídala za zpovídaného a byla ke všem stejná.
Je mi to líto, ale v tomhle případě je Kocourek úplně mimo mísu.
Tabchecí je klasická sekernice, vášnivá eurohujerka a navíc zjevně kope výhradně za bratrstvo kočičí pracky.
Kdykoli interjůkovala profesora Konvalinku, vždycky přišla na přetřes otázka, jak v Izraeli.
Jak? Úplně stejně jako všude jinde . Pokus, omyl, pokus, omyl, jak jinak. Bohužel pro Tachecí se ani v Izraeli nepodařilo s tím hnusným morybundusem zatočit. A ona by tak ráda, mocinky ráda, dokázala, že pupkem světa a spásou lidstva je právě Izrael.
Možná toho o Tachecí moc nevíte. Je velmi úzce provázaná s časopisem Reflex.
To je ten časopis, ze kterého se rekrutují mozky Fóra 24. ( Šafr, Jandourek, JX Doležal, Hoborková a další skvělé mozky. )
Tento časopis platí jakési sdružení FCM. Prostě se sdružili opravdu nezávislí novináři, jako Klvaňa, Fištejn, Šafr, Tachecí a další, vyklepali prasátko a dělají nezávislou novinařinu.
Přijde mi zvláštní, když na ČRo mají přes výzkum v biologii zkušenou Martinu Maškovou, ( dělá Laboratoř ), tak jakmile udeřil covid, Tachecí přešla z kultury na vědu a zdravotnictví. Vždycky vyžere všechna témata, která momentálně frčí.
A do Osobnost PLUS si vybírá někdy tak děsné zjevy, až se mi protáčejí panenky. Jestli je Minář od Michprdů osobnost, tak já jsem madam Curie.
U mne je to militantní bába, normální odpad. Arogantní a jedovatá.
Já jenom, že když se snažila trochu provětrat Radiožurnál, měla podporu poloviny hlasatelů a mnoha zvukařů a techniků.
Smršť proti ní vyvolali redaktoři a všichni kteří nechtěli žádné změny, a měli pocit, že svoje židle mají přilepené.
Nebyl jsem u toho, informace jsem sosal od známých, zvláště od toho „pornoherce“ Ivo Rottenberga. Asi by se plácal do kolen, jak jsem ho přejmenoval. [;>))
Takže mám výjimečně názor „z doslechu“.
Tak o tomhle zase já nic nevím.
Jestli to tam chtěla provětrat podobně, jako by provětral Jakub Železný ČT, kdyby mohl, tak osazenstvo chápu.
Železný u Tachecí básnil, jak by si počínal jako ředitel ČT. Nabral by hodně mladých tváří, přidělil by jim mentory, kteří by je vedli, aby nesešli z pravé cesty pravdomluvného televizního pracovníka.
Tachecí spokojeně mručela, mají se s Jakubem moc rádi.
Asi mluvíme každý o jiné paní. Nevěřím tomu, že jste poslouchal některý její interview z poslední doby!
Nebavíme se tu o synu zakladatele NOVY. Tedy já se nebudu bavit o tom prominentovi.
A interview? Poslouchal cca 1/2 roku zpět.
K synovi zakladatele Nový : Tachecí v kalhotách. Fanatik, militant, ale velmi schopný komediant. Oběma se nedá upřít velká erudice a pracovitost. Ale o to jsou horší, než nějaký blb.
Ticho léčí. Nejlepším rádiem pro mě jsou zvuky lesa, šum větru (ne větrů!!!, Alefe) a zurčení potůčků.
To mně prozraďte (otázka do pléna): jak ten Ládik!!! může hodinu předem vědět, co mě napadne při čtení jeho poznámky?
Jsou věci mezi nebem a zemí…!
Souhlas.
Pro mě taky.
…na můj medailonek mi přistřihli dvě symptomatické věty:
„….a když přijdu domů, tak ticho. Ticho je nejkrásnější muzika.“ Nebyl důvod protestovat.
Já to opravdu řekl.
Když už jsme u těch médií: Ustojí to Souček?
Bez podrobnější znalosti aktuálního stavu ČT si dovolím připomenout, že vesměs chápeme ČT jako monolit.
Ale ona monolitem není.
Nalézají se v ní mnohé, někdy se navzájem prolínající, vlivové vrstvy.
Za nejvlivnější považuji dvě:
– „umělce“ (producenty, režiséry apod.), kteří těží z ČT velmi slušné peníze na své „projekty“. Jistě v tom budou chtít pokračovat i za Součka. Pokud jim seškrtá peníze, začnou řvát.
– redaktory, věnující se politice. Ti navázali těsné vztahy s jednotlivými politiky, ať už z přesvědčení nebo z hamižnosti, a mohou jim sice poskytovat mediální služby, ale na opačnou stranu prostřednictvím těchto politiků mohou prosazovat svoje osobní a skupinové zájmy. Jaké je Součkovo „politické krytí“ netuším.
Na opačné straně s téměř nulovým vlivem na vývoj ČT jsou regionáolní redakce, které nejsou svéprávné. Dodávají materiály podle zadání z Prahy, kde dochází k finálnímu střihu a tudíž i k vyznění toho či onoho příspěvku/kauzy/problému. Soudím tak podle redakce v našem statutárním městysi, kterou jsem znával velmi dobře. Jsou to takoví „dělníci kamery a mikrofonu“.
Tužka napíše,…četla jsem si,….RÁDIO i TV,….minuly jsme se. Do života mi nevstupovaly.
Lze položit otázku,…Proč?
Jsem venkovské dítě, které bylo stále venku,….na tuto zábavu nebyl čas.
Později se času nedostávalo ještě víc,….nezvykla jsem si poslouchat rádio, dívat se na tv.
Míjí mě to stále.
Rámusu, hluku, decibelů jsem si na hřištích a v tělocvičnách užila tolik, že jsem vyhledávala ticho a klid.
A provází mě to do dnešních dní.
A už to tak zůstane,….vypadá to, že tyto zvyklosti měnit nebudu.
Mějte se fajn, ….Tužka.
V dnešní době je lepší ty vaše zvyky neměnit. Ale jsou nejméně dva diskutéři, které média živila.
Tak nás politujte a nechte dožít.
Tužka napíše pro Kocoura v nejlepších letech. Přeji Vám všechny radosti, co Vás s rádiem i televizí potkaly. Sice jsem to napsala tak, jakobych nevěděla jak vypadá rádio nebo televize,….něco občas zaslechnu, něco zahlédnu,….hlavně v nákupních centrech, když není vyhnutí a musím se do nich odvážit.
A taky se pochlubím, že jsem jezdila ve Kbelích kolem reliéfu, který připomínal půdorys stanu odkud se začalo první pravidelné vysílání Československého rozhlasu. Byli jsme druzí v Evropě, hned po Britech.
Ten reliéf byl těsně u kraje staré kbelské silnice, zastavovali se tam diváci, občas tam vznikla kolizní situace,….uvažovalo se, že ho přemístí, byl na autentickém místě. Už jsem tam nejela desetiletí,….
Tužka.
Já rádio nesnáším.
Dneska na stavbě jsem vybojoval tři díry do mostu – metr dlouhé, jalovým betonem a hromadou výztuže. A chlapi na stavbě byli ke mně tak laskaví, že na mou žádost vypnuli řvoucí Frekvenci jedna. Bože! Těch hámotin, co tam navykládají, a ještě tím nesnesitelným, sladce vlezlým redaktorským hlasem.
Když jsem se vracel, jel jsem nádhernou krajinou, zalitou sluncem. A někde uvnitř sebe jsem zaslechl:
Jak dlouho nám to, hoši, ještě vydrží
Až prázdnej vagón ve stanici nám nezastaví
Myšlenky na burze samy podraží
Směnky dálek zapadnou do pražců a do kolejí…
Jelo se mi krásně.
Na jednom stromě najdeme ovoce zdravé i nahnilé…
Stejnou motykou lze okopat brambory i ublížit člověku…
—
Jsou ovšem situace a místa, kam ani sebelepší „rádio“ nepatří.
To je pravda, ale já si myslím, že mám pro tento účel výstižnější podobenství.
Pod stromem leží popadané ovoce, některé dobré, jiné shnilé. Mně připadá, že dobrého málo a shnilého moc, přebírat se mi nechce.
Při nejbližší příležitosti odhlásim rozhlas.
Mám takový nejasný pocit, že bych měl odhlásit svět. Ten zbytek světa, který mi vadí.
Asi to ale nepůjde.
Bacha, aby to nedopadlo obráceně.
I to je docela reálná možnost.
No, míval jsem rádio na záchodku. Mám ho tam pořád, ale nepouštím ho. [;>))
Tatínek míval na „aha“ 😊 (říkával a mně to vždycky rozesmálo) jízdní řád ČD. Měl nastudované optimální železniční spoje do Tater a dalších hor. Bylo to mnohem zajímavější než rádio. Sice občas hartusil na tvrdý papír, ale pro potěchu je třeba něco obětovat. 🙃😊