by Protože nové díly o Ječmínkovi se teprve tvoří, popíšu v dnešním článku cestu do Polska, kde jsme hledali stopy po pobytu Ječmínka na území dnešního Polska.
Jel jsem se ženou hledat v termínu největších veder, veden myšlenkou, že se u Baltu trochu ochladíme. Brzy ráno, v 10 hod, jsme vyrazili z Helvajzu směr Liberec. Za dvě a něco hodiny jsme již odpočívali v LBC u kávy u jednoho čtenáře těchto stránek.
Po odpočinku a občerstvení jsme pokračovali směr hraniční hory a pak nekonečné polské nížiny. V podstatě cesta stále na sever.
Cesta pomalu ubíhala, a čím blíž k moři, tím na polích roste více větrníků. Nevím, jak moc se vyplatí větrníky pěstovat, ale mně se moc nelíbily.
Do Toruně, kde jsme měli na jednu noc zaplacené ubytování, jsme dojeli až v 22 hod.
Ještě jsme se trochu prošli po nočním městě, hezky nasvíceném, a zakoupili něco k jídlu v řetězci malých prodejen Žabka, které zavíraly až v 23:30.
Po ránu přijela z Gdaňska naše kamarádka a vyrazili jsme na prohlídku (starého) města. Hotel byl nedaleko nábřeží Visly, a tak jsme začali cestou po nábřeží, kde byly spousty krámků se vším možným, a také nějaké historické ukázky.
Zde ruční výroba papíru.
Nadrtí se celuloza (dřevo) a rozmíchá se ve vodě spolu s kopřivami. Pak směs naneseme na starou utěrku a dáme sušit jako prádlo na šňůru.
Po usušení je papír hotov.
Na dalším obrázku jsou lampy potažené rybí kůží, aby vítr nezhasil svíci.
U jednoho stánku jsem se konečně dočkal.
Ve vázách svazky ječmene a věnec z ječmene na hlavu.
Hned mi bylo jasné, že se jedná o oslavu na počest návštěvy Ječmínka v Toruni. Udržují tam tu tradici déle než tisíc let.
Ukazuji prodavačce na věnec z ječmene a ptám se:
„Ječmen, Ječmínek?“
A ona odpověděla, že ano. Naše cesta nebyla marná.
Kromě toho, že Toruň navštívil Ječmínek, je město známé tím, že se zde narodil astronom Koperník.
Také zde od 14 století pečou výborný perník. Říkali jsme mu Ko-perník a opravdu je výborný.
Z prohlídky historického centra Toruně mě nejvíc potěšilo jemné rozprašování vody do vzduchu na jednom z náměstí a pitná voda v pítku. Opravdu v těch vedrech přišla vhod.
Večer jsme popojeli do Gdaňska, kde jsme u kamarádky dvě noci spali.
Zajímavostí pro mě byl systém mýta na dálnici. Ne systém jako takový, to není nic nového. Byl jsem překvapen tím, že vzhledem k opravě části dálnice a vzniklé zácpě, po nás na konci dálnice výběrčí nechtěla ani zlotý. Na zpáteční cestě – to samé. U nás by si turista musel koupit dálniční známku, třeba desetidenní, a pokud by byla zácpa, nikdo by mu nic nevrátil.
Další den jsme se prošli po Gdaňsku a odpoledne zajeli nasbírat si nějaký jantar.
Našel jsem si předem na mapě vesnici Jantar a tam jsme se vydali – to je ona.
Při příjezdu mě zarazil počet krámků se vším možným u silnice a množství placených parkovišť. Na jednom bylo i jedno místo volné a po nalezení nerozbitého automatu jsme získali i parkovací lístek (1 hod 5zl, 2 za 7zl, 3 a více – 8 zl)
Když jsme se prodrali davem lidí k moři, bylo jasné, že ze sběru jantaru nic nebude. Na plážích i v moři hlava na hlavě.
Moře mělo cca 30° C, tedy u pobřeží. Když jsem mořem došel tak 80 m od břehu, kde mi bylo po krk vody, cítil jsem na nohách mírně chladnější vodu.
Trochu jsem si zaplaval, prošli jsme se po pláži a vrátili se do Gdaňska.
Další den jsme ráno nakoupili na místním tržišti pár zbytečností a dárků pro přátele doma a vyrazili jsme na jih, domů.
Nejvíc jantaru se na pobřeží nachází po zimních bouřích. Navíc, pokud má voda méně než cca 4° C, jantar plave na hladině. Místní sběrači čekají na pobřeží oblečení do neoprénů, s podběráky, a loví jej z vln. Tedy na sběr jantaru by bylo nejlépe vyrazit v zimě.
V Polsku je sběr jantaru na pobřeží povolen. Kopání nebo lov jantaru v moři zakázán. Nejvíce jantaru se nachází v oblasti Kaliningradu. Tam je ovšem zakázán i sběr na pobřeží.
Není jantar bursztyn?
Proč by neměl být? Je.
Neznám tamní nářečí. Zejména Kašubové na severu mají jiný jazyk.
Navštívil jste i Tucholské bory? To je velká paráda.
Bohužel ne.
Jen těch pár míst o kterých píšu.
Byli jsme jen na 4 dny i s cestami.
Tužka napíše,…díky za připomenutí Polska. Je to let, co jsem tam byla naposledy. Když mně bolševik nenechal vycestovat k *ošklivejm kapitalistům*, cestovala jsem do spřátelených zemí tábora míru. V jednom období často i do Polska. Mám na cesty k nim samé hezké vzpomínky,….. bylo to v době studií na UK a jednalo se o sport. Nikdy mne nepotkal žádný zádrhel.
Jenom moře bylo vždycky pěkně studené a byl pravidelně silný vítr. Kdyby nebyl vítr, tak by mi ta studená voda tolik nevadila,….ale, když jdete stovky metrů mokrá ve větru k šatnám, které na těch plážích tenkrát stavěli jen na sezónu léta,…sice jste větrem usušeni ale taky vychlazeni,….. a běhat docela dlouho v dunách, než se dostaví normální tělesná teplota, to mě nebavilo.
Jo,….a v těch dunách byly nástrahy všeho druhu, které tak lehce vnikly do chodidla,……takže,….asi jsem byla v nevhodný čas na nevhodných místech v Polsku u moře.
Letošní léto ohřálo moře víc než jindy,…. i ta výš, než je Balt.
Když jste nepotkali Ječmínka,….tak zelený věnec je moc hezký,….Poláci tohle umí. Několikrát jsem byla na Dušičky na jejich hřbitovech,….tak esteticky nápaditou výzdobu je vidět málokde.
Očekávám jakékoliv pokračování,…..umíte překvapit,….tak se těším,….Tužka.
Byl jsem v Katowicích (Pyrzovicích) dnes v noci a pro mlhu nebylo Ječmínka vidět.
Krakov nejspíš Ječmínek minul, hledali jsme ho tam před pár lety se dvěma vnuky. Mrkli jsme i do solných dolů ve Wieličce, velká pecka.
Jinak Poláci O.K., možná i proto, že tu jejich šišlavou řeč nepatrně ovládám, což asi chápali jako vstřícnost a chovali se podle toho.
Jinak wódka, žurek, bigoš…..
My tam jeli na expedici předloni. Hledání bydliště předků mé čtvrtky, Halič. Věděli jsme, že za Bochniou je Wisznicz Nowy a tam podle reliéfu terénu a potoků – byla tam před 60 lety a pak už nikdy. Našli jsme to místo na první šup – současníci dědy už pochopitelně nežili, ale vnuci jeho sousedů ano, pamatují na něj – choval koně, měl statek. Ten byl zamčený, zarostlý, jak z pohádky o Šípkové Růžence. Na kuchyňském stole ležely noviny s hákovým křížem na obrázku (mám fotky přes okno).
Jinak předtím 15x po sobě, každoročně, Balt – Slowiňski Park Narodowy, wydmy … cestou Tucholské bory.
Ovšem zkusili jsme všechna letoviska od Štětína po Hel. Vynikající. Nejchladnější voda v létě byla 11°C, což mi nevadí. Poslední 4 roky jsme vynechali, příště zase jedem.
To by chtělo zpracovat literárně, Ládíku!!!
Ty noviny na stole zarostlého statku je nádherný a (pro mě) zcela uvěřitelný obraz.
Takhle jsem totiž znal Sudety od roku 1954 a později. Pak se časy začaly měnit. Přišli Slováci, pak Cikáni, Češi, Řekové…
Po sametce přišli Němci, někteří si koupili ty ruiny rodných chalup, dali je do pořádku, pár let tam v létě pobývali – a potom umřeli.
Ty ruiny tak tam pomalu vznikají podruhé. Některé koupili další majitelé, ale asi to s nimi dopadne podobně jako s potomky původních obyvatel. Je to pomalu mizející svět.
Ten domek nebyl vůbec v ruinách, jen zarostlý. Najdu fotky.
Ty v Sudetech taky. Tu a tam díra v šindelové střeše nebo rozbité okno. Podle toho, jak kdo chápe slovo ruina. V polsku jsou statky, které z dálky vypadají skoro normálně ale až přijedete blíže zjistíte, že přes střechu stodoly prorostl desetrimetrový strom.
… V Polsku jsou statky, které z dálky vypadají skoro normálně, ale až přijedete blíže zjistíte, že přes střechu stodoly prorostl desetimetrový strom.
(Dneska mám „talent“)
Desetrimetrový – 10×3 je 30
Třicetimetrový strom.
To je běžná velikost.
Spíš běžný překlep. Je horko, Jane!
Bohužel, už ne!
Těším se na klidné čtení, poslední dny mi nějak ujíždějí do absurdna.
Byla jsem před pár lety na poznávacím zájezdu s honosným názvem ,, Cesta polských králů až k dunám Baltského moře“. Navštívili jsme spoustu zajímavých míst – i Toruň. Nejvíc se mi líbila Vratislav a pobřeží Baltu. Doufám, že se tam ještě někdy podívám.