by Přišel mi hromadný mail s krásnou a pro dnešní dobu nanejvýš aktuální básní. V mailu je autorství připisováno Jarku Nohavicovi, což je ovšem omyl. Ostatně, v článku je obsah onoho mailu, obrázek (krásný!) s bohužel chybnou informací, zařazen.
Původ omylu je zajímavý příběh. Jeho historie začíná v okamžiku, kdy Jarek Nohavica vypustil do světa píseň „Počkejme, co řekne“.
Tuto píseň si nepochybně většina z nás pamatuje; a soudím, že zrovna v těchto dnech, kdy nejprolhanější premiér derniér, jaký kdy stál z božího dopuštění v čele naší země, leští kliky v ústředí americké tajné služby, je to song nanejvýš aktuální – leda snad, že by snesl malou úpravu, totiž změnu singuláru na plurál: Počkejme, co řeknou.
V předmětné písni Jarek podle nejen mého názoru trefně vykresluje stávající českou vládu jako oddaného služebníčka, hujera, který čeká na pokyny z USA, aby je snaživě a vrchovatě naplnil; a jak víme, pohár naplnění někdy samou snahou i přetéká. Takovou nehoráznou herezi Jarkovi nemohl mainstraeam samozřejmě odpustit a zamířil na něj své hnojomety.
A v této situaci jiný autor, textař Marek Řezanka, vystoupil na Jarkovu obranu a napsal předmětnou báseň. Jak to bývá, mnohonásobným předáním pomocí mailů došlo ke zkreslení informace a chybnému připsání autorství samotnému Nohavicovi.
Celé záležitosti se dosti podrobně věnuje článek na webu deník.cz. Pokud jde o hodnocení postojů současné české vlády, mají v redakci deníku názor trochu jiný než já, ale samotný příběh básně a záměny autora je v článku zpracován, pokud jsem s to posoudit, vcelku objektivně.
Co ještě dodat? Nemohu než připomenout jeden ze svých starších textů, Síla slova. Slovo tělem učiněno jest – a potom už dál žije vlastním životem.
A báseň?
Je krásná. Je aktuální víc než dřív.
—ﬡ—
Kdo umí, umí….
Ano.
Díky.
Autorem není Jarek Nohavica, nýbrž verše pocházejí od Marka Řezanky.
Ale – ty verše, zejména dnes, nemohou býti trefnější a potřebnější!
Bylo to už kdysi u Vlka na Kose.
https://vlkovobloguje.wordpress.com/2022/12/01/verse-na-tento-den/
Ajta krajta. To se tedy stala chyba. Zdá se, že jsem se ukvapil. Souvisí ten text vůbec nějak s Jarkem Nohavicou?
Asi to zase stáhnu. Ale zase na druhou stranu – je to škoda. Máte, Kocoure, nějaký nápad, myšlenku, nebo dokonce ideu či koncepci?
Co bereš do velké polní?
Nějaké to víno stolní,
otvírák, fáč, mobil, nůž.
Přece jen jsem starší muž.
Beru tam i flašku vodky,
rukavice, teplé spodky –
kdybych třeba zabloudil,
abych to pak neloudil.
Nevím nevím, už jsem tele
těžko poznám nepřítele;
tak beru i bílou vlajku,
stakan z plechu a čabajku.
Vojáci jsou trochu bledí:
kde je muška, kde je hledí?
Kde se koupí náboje?
Můžu střílet vestoje?
Na kolena těžko kleknu,
ještě přitom strašně heknu.
Na průzkum mě nedávejte,
to raději celé vzdejte.
Po boku chci Izera
bo to není mizera,
jinak tam nebude sranda,
jak to líčí propaganda.
Uvádět věci na pravou míru je nadmíru potřebné.
Ano – třeba Jarek teď napíše novou verzi své slavné písně: Počkejme, co řeknou.
Počkejme co řeknou
až prsten políbí.
Až na kolena kleknou
to nemám pochyby.
Až řeknou, že na časy věčné
a ještě později,
se s nimi budou smažit v pekle,
a žádnou nebudou mít naději.
Až půjdou ruku v ruce
do Zapomění propasti,
vykřikovati budou rezoluce,
však sami zahnali se do pasti.
Počkejme co řeknou…
Pláč nad dnešní rozmařilou dobou
Všichni, kteří používají tu třaslavou šedou hmotu, kterou má každý mezi ušima (těch, kteří ji nepoužívají je ovšem většina) to ví. Nejen kde se nacházíme, ale i kam směřujeme a mnozí tuší, kdy ten náš „západní svět“ narazí na své limity. Já už tu mocnou kamennou zeď vidím. O ni si rozbijeme své všechny „západní“ ideály a ideologie. A hubu.
Ne, nejsme pány světa, ale nějak to nebereme na vědomí. Nebereme na vědomí lidi. Nás všechny.
Utrácí se za nesmysly a není peněz na věci rozumné, věci „k něčemu“. Pláčeme nad auty a jejich emisemi a přesto podporujeme války. Na Ukrajině, na Blízkém východě i jinde. Hoří tam fabriky, domy, obrovské naftové zásobníky, pole jsou zaminována tak, že dalších třicet let si bud miny vybírat svoji „dodatečnou daň“.
Vymýšlíme elektroauta a nemáme peníze na to, posílit veřejnou dopravu a nabídnout lidem „neindividuální“ dopravu. Ruší se spoje i tratě a lidem nakonec nezbývá nic jiného, než všude jezdit auty. Elektroauty, na které nebude každý mít dost peněz a které nebude jak nabíjet.
Moje polská babča říkávala „Świat zamienia się w krowi tyłek!“
A říkala to už dost dávno. Moudrá to žena. Chybí nám pokora, skromnost a pracovitost.
Ale dost už, lidé na všechno přijdou. Ale bude to bolet.
Na „Šumavákovi“ jsem do diskuze napsal:
Takhle se utrácí ve “státní” kultuře. Kdyby to bylo k něčemu, řval bych vzteky.
Příklad:
Koupí se dva nové digitální pulty za 6 000 000. Jsou ve skladě, protože by se musely předělat dvě režie aby tam vešly (kvalitní stolařina a firma na zapojení) a během provozu nelze – a ty staré (asi tak 4 roky) pulty jsou pořád O.K. Vyžívá se z nich tak 20% jejich jejich možností. Takže příští léto, na letošní se neseženou ty firmy.
A nové pulty nikdo neumí pořádně využít. Aspoň na 10%. Tohle je věc těch grantů a “investic”. Kupuje se nepotřebné. Není peněz na užitečné. Tohle není kapitalismus – soukromník by nikdy nic takového neudělal.
A další příklad: ČTV.
Ostatně stíhačky F-35 je stejný případ, jenom o tři řády dražší.
A omlouvám se. Ty stesky sem nepatří. Prosím o smazání Alefe.
Opravdu? Vždyť je to všechno pravda…!
Ale nechci kazit náladu na takovém klidném, přátelském blogu. Snad jindy?
Na povídání o kočkách nezapomínám, pracuji na tom a těší mě to.
A k té příhodě s mixážními pulty: to samozřejmě není kapitalismus. Kdysi jsem si říkal, že je to socialismus s kapitalistickou tváří, ale to jsem špatně pochopil realitu. Myslím, že nejvýstižnější pojmenování zdejšího systému je banánistán. Kdybych měl najít nějaké příhodné adjektivum, pak – zločinecký.
—
No, ale venku svítí slunce, já rozsvítím v kamnech a uvařím si čaj. Ještě mám něco málo z čajů, které mi dcera přivezla jako dárek z Japonska, tak ať nevyčichnou.
To je ono!
Venku sice zdaleka nesvítí slunce, ale člověk by si neměl stýskat. Raději se usmívat. Mohlo (by) být hůř. A že bude? Tak bude.
No a co? S úsměvem (idiota?) jde všechno líp!
Náladu mám podobnou Vaše psaní mě povzbuzuje.
Tady už to někdo i zhudebnil – popravdě, škoda, že ne Jarek.
https://1url.cz/Uunct