Čekání bylo ubíjející.
Seděl v improvizovaném úkrytu, který si narychlo zbudoval na skládce v hromadě odpadků. Mobilní telefon spočíval vypnutý v plechové kazetě a zdrojem instrukcí k dalšímu postupu byl pouze pager. A ten byl stále němý.
Měl dobrý výhled na oblohu; chuti opustit úkryt a trochu se protáhnout zbavil ho dron, pomalu prolétající kolem: nebylo jisté, že pátrá právě po něm, ale mohlo to tak být. Pager stále mlčel.
Změnil polohu, pokud to bylo v nepohodlí úkrytu možné. Zaposlouchal se do zvuků, které přicházely zvenčí: zblízka nic a z dálky typický šum velkého města. A pak se pager ozval.
Zničte pager. Zapněte mobilní telefon. Další instrukce – satelit CNN, sledujte titulky ve zpravodajství.
To bylo neobvyklé a divné, ale instrukce mluvila jasně. Rozbil tedy kamenem pager, jeho trosky vyhodil z úkrytu mezi odpad a zapnul mobil. Na CNN běžely zprávy s mimořádným vstupem. Reportér v něm právě hovořil o probíhajícím pátrání po šíleném střelci, ale on tomu nevěnoval pozornost. Soustředěně sledoval a četl titulky, běžící pod obrazem. V těch titulcích náhle postřehl své jméno; je to snad nějaká zpráva pro něj?
A pak se mu prudce přitížilo: tím šíleným střelcem měl být podle všeho právě on. Najednou měl pocit, že se propadá do černé spirály a zmocňuje se ho děs. Zčista jasna se mu vybavily vzpomínky na nedávno uplynulé chvíle – a myšlenku na instrukce vymazalo vědomí, že on sám je tím šíleným střelcem a původcem zločinu, o němž informuje probíhající televizní relace.
Černá spirála zachvátila celý svět a on věděl, že má jedinou možnost, jak jí uniknout. Vsunul si ústí hlavně do úst a stiskl spoušť.
…
Preludium
Pohybové čidlo zaznamenalo, že do čekárny někdo vstoupil.
Dr. Jones pohlédl na monitor. Ano, je přesný – koneckonců, je to voják, pomyslel si, když sledoval, jak do čekárny vstupuje a rozhlíží se v ní mladý, robustní muž.
Dr. Jones se otočil k chladícímu kontejneru a otevřel ho. V kontejneru bylo několik sad skleněných ampulí; dr. Jones si nasadil brýle, pečlivě prohlédl označení, jednu z ampulí vyňal a kontejner zase uzavřel. Obsah ampule, která se vzápětí orosila, byl zakalen. Dr. Jones ampuli otřel a odložil ji do stojanu. Čekal, až se zákal vytratí: tehdy bude obsah ampule připraven k použití. Ze zkušenosti věděl, že to bude trvat zhruba čtvrt hodiny.
…
Do čekárny pronikaly tlumené zvuky zvenčí. Urostlý voják v hodnosti seržanta v ní byl sám a čekal, až ho sestra zavolá dovnitř. Grace Wilsonová, sestra v ordinaci dr. Jonese, vojáka pozorovala na monitoru, a zdálo se jí, že je to docela pěkný chlap.
Seržant se podíval na hodinky.
Zdálo se, že v ordinaci nespěchají; ani on nespěchal. Bylo časné dopoledne a on dostal na celý den volno. U jednotky, kde sloužil, probíhalo postupně očkování, a dnes byl v rozpisu právě on. Celodenní volno v den vakcinace byl příjemný bonus a voják si čekání v ordinaci krátil představami, jak s volným dnem naloží. Za oknem byl duben a tou dobou je počasí v Nevadě docela příjemné.
Z úvah ho vyrušil zvuk otvíraných dveří a v nich hlas sestry:
„Pojďte dál, prosím. – Posaďte se,“ řekla sestra, když kolem ní procházel, „pan doktor si vás hned zavolá. V mezičase spolu odbudeme formality,“ dodala s úsměvem vidouc, že se nemýlila. Usedla k počítači a na monitoru naskočil obraz formuláře, nadepsaný jménem Samuel Pearson.
—ﬡ—
Las Vegas
Červený Ford Raptor se v řadě jiných aut pomalu a trpělivě posouval zácpou. Ještě dvě křižovatky, pomyslela si Jill, a odbočím na parkoviště obchodního centra. Stáhla okénko, ale hned ho zase vysunula zpět. „Konec května, a takové vedro,“ řekla nahlas a upravila nastavení klimatizace.
Kabina auta byla perfektně odhlučněná a Jill zapnula rádio. Naladila si proud country hudby, tu a tam přerušený reklamou.
Zácpa i čas se vlekly neskutečně, ale nakonec se přece jenom dovlekly k odbočce na parkoviště hypermarketu.
Jill odbočila, popojížděla mezi řadami aut a hledala vhodné místo k parkování. Na parkovišti bylo živo a docela plno, ale nakonec se přece kousek dál ukázalo pár volných míst. Jill nechala přejít muže s nákupním vozíkem a zamířila k místu, které si vyhlédla.
Když najížděla na parkovací místo, zaslechla ostré cvaknutí odněkud zepředu a vzápětí pocítila jemné škubnutí v řízení vozu. Na palubní desce se rozsvítil signál, oznamující pokles tlaku v pravém předním kole. Co se děje? Že by defekt – tady, na parkovišti? Zastavila, otevřela dveře, a než stačila vystoupit, postřehla, že lidé kolem se rozběhli.
Jill seskočila ze stupátka a v tu chvíli kolem ní pomalu projel plný nákupní vozík. Muž, který ho před chvílí tlačil, ležel opodál na zemi v nepřirozené poloze a k jejím uším dolehl křik. K čertu s tím, prolétlo Jill hlavou, zrovna teď – šílený střelec? Ale odkud…? Lidé křičeli a utíkali různými směry, převážně ale k budově obchodního domu. Jill se rozhlédla a přidala se k nim.
Jak běžela, náhle pocítila úder do zad a svět se propadl do tmy.
—ﬡ—
Všechny mlhy světa
Kde se tady všude bere ta mlha… kdyby byla jenom venku kolem, zalezl bych někam do křoví a počkal, až přejde. Jako by se mi všechny mlhy světa nastěhovaly do hlavy. Potřeboval bych se někde schovat a zastavit a všechno si rozmyslet, ale nejde to, není čas – jdou po mně.
Jdou po mně – a vím, že někde v té mlze jsou.
Jo, tohle. To je moje AR-patnáctka. Je na ni spoleh. Kde se tu vzala? Nevím, zase ta mlha… ale znám ji dlouho. Když ji držím v rukou, mám pocit něčeho důvěrně známého.
Teď není čas na úvahy. Musím nahoru, do horních pater. Je tam výlez na střechu, a ze střechy je dobrý rozhled. Jdou po mně, ale já je uvidím dřív než oni mne. Někde tam dole jsou – asi mě hledají, rojí se všude kolem jak mravenci. Ze střechy budu mít dobrý rozhled.
Jdou po mně, hledají mne, ale já je uvidím dřív, než mne najdou – přes dalekohled se záměrným křížem.
—ﬡ—
Groom Lake I.
„Vážení kolegové, vítám vás na našem setkání. Program dnešní schůzky bude mít spíše informativní charakter. Shrneme si dílčí poznatky do přehledu o dosavadní úspěšné práci našich týmů.“
Dr. Jones se pohodlně usadil v křesle a zaposlouchal se do hlasu koordinátora.
„Dneškem,“ pokračoval mluvčí, „jsme úspěšně završili etapu výzkumu, na němž se podílí každý člen tohoto týmu, tedy vás; a nutno podotknout, že v našem výzkumu jsme se dostali mimořádně daleko. To by samozřejmě nebylo možné bez toho, že – obrazně řečeno – stojíme na ramenou velikánů, v tomto případě dr. Gottlieba.“
David Jones historii Sidneyho Gottlieba, prominentního chemika neblaze proslulého programu MK-Ultra, do jisté míry znal. Vědělo se, že Sidney Gottlieb byl – alespoň po jistou dobu – neomezeným vůdcem tohoto programu pokusů na lidech, a také bylo obecně známo, že ředitel CIA Richard Helms (působil v letech 1965 až 1973), v době, kdy program MK-Ultra spěl ke konci, nařídil zničení veškeré dokumentace. To ostatně koordinátor vzápětí nejen potvrdil, ale přidal i něco navíc:
„Jak víte, dokumentace programu MK-Ultra, který vedl dr. Gottlieb, byla z velké části někdy v roce 1973 zničena a její torzo veřejně zpřístupněno dva roky po jeho smrti, v roce 2001. Ve skutečnosti ovšem hodně z Gottliebových poznatků zůstalo zachováno, a právě na nich staví náš výzkum.“
Koordinátor se na chvíli odmlčel, snad aby si utřídil myšlenky.
„Z našeho pohledu byl dr. Gottlieb průkopníkem a skutečným géniem svého oboru, a není divu, že se na jedné straně dopustil mnoha chyb, a současně na straně druhé některými svými objevy předstihl dobu a její možnosti. Soudobou technologií to ostatně doháníme teprve dnes.“
…
„Výzkum, který dr. Gottlieb prováděl, směřoval k řízenému ovlivňování lidského vědomí. A skutečně byl úspěšný – některé ze sloučenin, které dr. Gottlieb vyvinul, úspěšně používaly a dodnes používají naše tajné služby. Jisté Gottliebovy přípravky, byť měly velmi zajímavé efekty, nebyly do praxe zavedeny, protože jejich aplikace byla s tehdejšími technologiemi problematická, až nemožná. – Jak uvidíme dále, některé z těchto nevýhod se nám podařilo s využitím soudobých vědecko-technických poznatků odstranit a syntetizované látky testovat v takových podmínkách, jaké dříve byly nemyslitelné.
Rámcově jde o sloučeniny, které mají potenciál modifikovat lidskou psychiku – například zablokovat určité kognitivní funkce, zpětnou vazbu nebo vyřadit určité funkce kontrolní. Jejich výhodou je, že mají účinek vysoce selektivní a intelekt subjektu, jemuž jsou aplikovány, v žádoucím směru zůstává neomezen. Dokážeme také vyvolat a udržet po dostatečně dlouhou dobu celou škálu emocí, od euforie až po hlubokou depresi, a to zdaleka není celý repertoár zajímavých účinků.
Celá tato třída sloučenin vykazuje vlastnost, která ji z praktické, terénní praxe doposud víceméně vylučovala: v zažívacím traktu se rozkládají a do krevního oběhu neprojdou. Musí být podány injekčně, což je v praktických situacích jen sotva realizovatelné. – Díky našemu interdisciplinárnímu výzkumu se podařilo tuto nevýhodu obejít.
U organických sloučenin proto ještě zůstaneme a pozornost obrátíme k látkám, které jsou známy pod názvem fullereny.“
—ﬡ—
Gabriel Stone
„Cukr…?“
Jill Thompsonová se nenuceně usmála a uchopila šálek s kávou:
„Přece víte, Gabrieli, že kávu nesladím.“
„To vím, Jill,“ vrátil jí usměv Gabriel Stone, „ale přece jen se raději ptám – co kdybyste si to náhle rozmyslela?“
Pak zvážněl: „Opravdu, Jill. Vaše erudice, stejně jako vaše nenahraditelná osobnost, budou celému týmu chybět. – Dobře; cukr jste si nerozmyslela, ale co váš ústup z pozic – nerozmyslela jste si aspoň ten? Jako vedoucího týmu bude odchod odborníka vašeho formátu bolet především mne,“ řekl Stone a upřel na Jill svůj podmanivý pohled.
Gabriel Stone to s lidmi uměl, to si Jill jasně uvědomovala. Byl to typ manažera, jakých je málo: u každého člena týmu – kterého si ostatně pečlivě předem vybral – dokázal odhalit tu nejsilnější stránku osobnosti, a s tou na společném díle pacovat. Odolat podmanivému pohledu Gabriela Stonea bylo nesmírně těžké.
„Kdybych nebyla pevně rozhodnutá, asi byste mne přemluvil,“ usmála se Jill. „Ale podívejte se na věc mýma očima: už mám své roky a vzhledem k nim jsem dávno měla být v důchodu. Dosáhli jsme úžasného pokroku, fakticky máme zvládnutou technologii průmyslové výroby fotonických krystalů, což teoreticky odpovídá pravděpodobně nedosažitené úrovni 0,2 nm při výrobě klasických čipů. Ráda přenechám své poznatky i roli ve výzkumu mladším kolegům a odejdu na odpočinek. – Ostatně, bude to aktivní odpočinek; chtěla bych ještě cestovat, dokud jsem fit. – Prostě, dneska tu jsem naposledy, Gabrieli. V nejlepším se má přestat,“ dodala JIll nakonec.
Stone odevzdaně rozhodil rukama:
„Já vím, JIll. – Ale aspoň jsem to zkusil,“ a oba se rozesmáli.
„Tak mně aspoň prozraďte, co máte pro nejbližší dobu za lubem. To víte – mě do důchodu jen tak nepustí,“ přešel Stone do lehkého tónu.
„Pro nejbližší dobu? Už mám vybráno – kempovat v Kanadě u Velkých jezer. To bude můj úvodní relax – pak vyrazím někam dál, do Asie.“
„V Kanadě vás sežerou medvědi,“ zamračil se Stone. „A kdy vyrážíte?“
„No – vlastně hned. Už mám sbaleno a naloženo v autě, jen ve Vegas doplním proviant a jedu.“
„Vegas… tam budete za dvě hodiny,“ zamyslel se Stone, „ten červený Raptor je váš, viďte? – Tak nespěchejte, ať vás hned na začátku nezastaví policie. Trhá mi to srdce, JIll,“ pokračoval Stone, „tak – šťastnou cestu!“
„Díky, Gabrieli,“ řekla JIll, „díky za všechno. Ať se daří vám a vašemu týmu!“
Za JIll zapadly dveře a Gabriel Stone přistoupil k oknu, odkud měl výhled na parkoviště. Jill právě přicházela k vozu a nastoupila.
Gabriel Stone zamyšleně pozoroval odjíždějící automobil a pocítil něco jako nostalgii, ba možná i smutek. Tušení, že Jill navždy zmizí nejen z jeho života a z jeho týmu, získávalo konkrétní obrysy, protože jejím odjezdem do Asie by mohl být celý výzkumný program Stoneova týmu ohrožen. Medvědi v Kanadě u velkých jezer by jistě mohli celé věci prokázat skvělou službu, ale nebyl na ně stoprocentní spoleh.
Když mu červený pickup zmizel ze zorného pole, Gabriel Stone se odvrátil od okna a ze zásuvky stolu vytáhl mobilní telefon.
—ﬡ—
Groom Lake II.
„Jak víme,“ pokračoval koordinátor po krátké pauze, „to nejzajímavější se odehrává zpravidla vždy na rozhraní, v našem případě – na rozhraní oborů. Zásluhou soustředěného úsilí našich výzkumných týmů se podařilo zkombinovat výsledky práce dr. Gottlieba s vlastnostmi fullerenů a převratnou technologií fotonických krystalů. – Stručně řečeno: nyní dokážeme preparáty z Gottliebovy kuchyně zabalit do fullerenu, do kterého je celistvě zapojen fotonický krystal. Impulsem zvenčí, který je fotonickým krystalem zachycen, dokážeme přimět fulleren k rozpadu a uvolnění činidla, které bylo fullerenem obaleno. To se vyplaví do tkání a do krevního řečiště a začne působit. Nabízí se tedy možnost umístit psychoaktivní látku do těla subjektu kdykoli předem a aktivovat ji až ve chvíli, kdy je to nezbytné.“ Koordinátor se odmlčel a ještě dodal:
„Pro předání informace k aktivaci fotonického krystalu zcela postačuje signál, jaký může být vysílán kupříkladu mobilním telefonem. V rámci praktického ověření této funkce nyní probíhá několik experimentů, některé z nich dokonce v zahraničí. O výsledcích vás budu informovat na další schůzce.“
—ﬡ—
Postludium
Grace Wilsonová přišla domů dříve než jindy.
„Ahoj, mami!“
„Ahoj, Grace! Co dnes tak brzy? Čekala jsem tě až k večeři!“
„Doktor mi dal volno, jel na nějakou konferenci. – Vidím, že i brácha je dnes už ze školy doma…“
„Jo,“ ozval se z obývacího pokoje chlapecký hlas. „Kousek od školy u obchodního centra řádil nějaký střelec, policie to uzavřela a pak nás poslali domů, že to tam není bezpečné. Tak se na to zrovna dívám v televizi,“ pravil Tom, mladší bratr Grace.
„Bože… kdy tomu bude konec?“ povzdychla si unaveně matka, „dřív tohle prostě nebylo… jak se to tak semele, že úplně normální, tichý člověk – a najednou zešílí a začne střílet do lidí jako blázen?“
„Možná se to jenom zdá, že je tichý. Třeba je to už povahou takový… tichý střelec. – Už ho aspoň mají?“ zeptala se Grace.
„Mají a nemají,“ odpověděl Tom, „našli jeho tělo. Zastřelil se. Po tom všem se vlastně ani nedivím. Voják, asi mu hráblo v bedně nebo co, prý nějaký… Samuel Pearson…“
Samuel Pearson, Samuel Pearson, pomyslela si Grace, odkud já to jméno znám?
A když si vzpomněla, krve by se v ní nedořezal.
—ﬡ—
Epilog?
Erik Best, Parlamenntní listy:
„Ať už k atentátu přispěla celková atmosféra, kdy některá média a opoziční politici denně projevovali nenávist k Ficovi, anebo to tak není, těžko říct. Podstatné ale je, že se o tom mluví. V tom je rozdíl oproti naší situaci, kdy my stále nevíme, proč útočník z filozofické fakulty z 21. prosince tak hrozný čin spáchal a policie o tom odmítá veřejnost informovat,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz.
Premiér Fico, jehož 71letý útočník Juraj Cintula postřelil ve středu po výjezdním zasedání vlády v Handlové, je ve stabilizovaném, ale stále vážném stavu. Páteční operace přispěla podle ministryně zdravotnictví Slovenské republiky ke zlepšení jeho stavu. (…) Útočník Juraj Cintula čelí obvinění z pokusu o úkladnou vraždu s motivem pomsty. Hrozí mu 25 let až doživotní trest. Při výslechu uvedl, že premiéra zabít nechtěl.
Tělo atentátníka zmizelo, když mělo být prozkoumáno:
Tělo dvacetiletého mladíka, který se pokusil zavraždit bývalého prezidenta Donalda Trumpa, bylo „pryč“, když se ho poslanec Clay Higgins pokusil prohlédnout v rámci vyšetřování střelby, odhalil kongresman v předběžné vyšetřovací zprávě.
—ﬡ—
Čtivé a podnětné, díky.
22:43Česko. Vlajky účastníků MS v hokeji 2012
Podle ministra vnitra Víta Rakušana (STAN) v Česku bezprostřední riziko nehrozí. Zvýšená bezpečnostní opatření v Česku platí od začátku adventu, policie je tak nezpřísňuje. (Acz)
Týýýý vole!
Pěkná SF povídka. Princip ne zcela nový, ani u Alefa, ale zajímavě aplikovaný. Podobný princip, ale složitější, méně technický je vlastně rozeznatelný při atentátu na Robert Kennedyho. Atentátník je posléze zabit jiným nájemným vrahem, který toho moc neví a ten je po odhalení zabit dalším, který vlastně o odstranění vlivného politika neví skoro nic. Matrjošky. Sebedestrukce nájemného vraha je nový postup, i když t.č. se používá ve vojenství. Výzvědné drony, které používají tu nejvyspělejší špionážní/ pozorovací technologii jsou pečlivě vybavovány sebedestrukčními náložemi, které explodují při ztrátě kontroly nad dronem ať už z jakékoliv příčiny. Je třeba zabránit nepříteli, aby (třeba reversním inženýrstvím) získal vědomosti o funkci (možnostech) takových zařízení.
Mě zase napadá, zda ty vědomosti, které už lidstvo mělo, nebyly „zapomenuty“ zcela plánovitě, aby se vývoj zastavil a mnohé věci bylo nutno vynalézat znova. Biblická Sodoma a Gomora, létající stroje a „atomové“ bitvy v popisované v Eposu o Gilgaméšovi, nevysvětlitelné astronomické vědomosti primitivních národů atd.
On i ten epos nebo povědomí o nějakých jevech, které při současné úrovni vědění nejsou vysvětlitelné, mohou být takové informační a příkazové „kapsle“, které se současně s jinými vlastnostmi, obsaženými v DNA dědí, věně replikují s každou další generací. Takže lidstvo je možná tímto naprogramované k vlastnímu sebezničení, pokud by bylo nějaké vyšší entitě začalo být nebezpečné. Kdyby ta entita „ztratila nad lidstvem kontrolu“.
Ono je podivné, jak se v jednom člověku mísí entuziasmus a egoismus, které zcela nelogicky vedou v jeho mozku souboj. A není to jen u lidí. Jsou třeba k dispozici videozáznamy, jak lvice ochraňuje před ostatními lvy mládě gazely. Lidské mláďata vychovávána třeba vlky nebo opicemi. Možná tyhle existující události vedly Kiplinga k napsání „Knihy džunglí“ s postavou Mauglího. Vzhledem k jeho životopisu se s takovým příběhem určitě v Indii někde setkal.
A ještě něco:
Občas mě napadá, odkud má můj mozek informace, které se mi vměšují do snů. Jdu si třeba takhle po Wroclavi, poprvé v životě – a zcela bezpečně vím, co uvidím za rohem. Jednou se mi o tom zdálo. Ano, pochází odtamtud část mého rodu ale nikdy předtím jsem tam nebyl, žádné fotky neviděl – internet ještě neexistoval.
Ale někde v mozku je tahle informace velmi úsporně zapsána. Ono se taky neví, k čemu se používá většina mozku. K vědomým operacím a zapamatování informací prý staří jen malá část té šedé třaslavé hmoty, která stále odbírá 60 W energie lidskému tělu. Dokonce i když spíme.
Nemusí to být info uložené v mozku, na které si ,,vzpomeneš“
Můžeš ,,popojít“ čtvrtým rozměrem, časem, trochu rychleji, než popojde tvoje fyzické tělo.
Ty znalosti, které lidstvo mělo a už nemá jsou částečně ztraceny a částečně uloženy v depozitech.
Je pravděpodobné, že tak jako my ukládáme třeba semena rostlin do trezoru na Špicberkách, různé archivy různých služeb, Vatikánu a pod. tak ukládaly poznatky i předchozí civilizace.
Depozity, které přežily mohou být náhodně, nebo cíleně odhaleny a informace vytěženy.
Pokud se člověk nevyvinul z opice, což je dle mě nepravděpodobná hypotéze, ale byl někým vyvinut, pak je možná nějaká ,,vrozená“ pojistka, abychom Tvůrcům nepřerostli přes hlavu, nebo nezničili planetu použitelnou i pro jiné druhy života.
Dobrá SF povídka.
Ale věřil bych i tomu, že by to nebyla SF povídka, ale reportáž, nebo výpis z poněkud košatěji napsaného protokolu CIA, FSB, MI6, Mosad …
Říká se, že vojenská věda je 30-50 let před oficiálně uvolněnými poznatky.
Alefe, perfektní. Bohužel.
A co do žánru : souhlas s panem z Helvajzu.
Upřímně, jsem rád, že se mi to podařilo dopsat. Základ té povídky vznikl před cca dvěma lety, mezitím události kolem nás i ve světě přinášely další a další materiál do námětu.
Ale nakonec je snad i dobře, že se to dopsalo až teď. Před dvěma lety by to vypadalo jako návod.
Potřebuju honem protilátky, něco hezkého, pozitivního. Našlo se – stačilo podívat se z okna na krmítko. Ani ne dva metry ode mne hodují kromě obvyklých sýkorek a brhlíků konečně zase i dlaskové a dva krásní stehlíci.
Skutečnost je pro mne natolik barvitá i fantastická, tudíž sci-fi nevyhledávám/nečtu. Snad je to i proto, že sci-fi se mi jeví umělá, příliš konstruovaná; k tomu ještě připíši, že svou imaginaci mám dlouhodobě trénovanou a intuitivně se jí nechám vést raději, než „spekulacemi“ spisovatelů. Místo sci-fi mám raději dystopie. Patří k nim a četl jsem autory a díla: J. Zamjatina (My, 1920), A. Huxlyeho (Konec civilizace – Brave New World, 1932). G. Orwella (Farma zvířat; 1984, obě vydané po r. 1944)… Nepotřebuji odbornicky popisovat rozdíly mezi sci-fi a dystopií. Na dystopiích mj. oceňuji jejich satirické tóniny…
Alefe, Případ tichých střelců je pro mne čtivý, neboť je pevný a pro formát blogu ve čtení z obrazovky přiměřený. Už dříve jsem si letmo všiml, že rád používáš střídání/stříhání linií dění – osoby, místa, události, což udržuje čtenáře bdělého. Tvoji prózu nepovažuji za sci-fi, ale za vyobrazení přítomnosti, viz Epilog?.
V té povídce taky příliš mnoho vědeckotechnické fikce není, možná i méně, než bychom si přáli.
Na transportu specifických látek pomocí fullerenů se oficiálně už nějakou dobu pracuje; nanotechnologie samozřejmě může sloužit (a taky slouží) nejen tajným službám – například maziva, která fungují v rozpětí podmínek u klasických maziv zcela nemyslitelných jsou založena právě na nanotechnologiích.
Jediná moje fikce, které jsem si vědom, je fotonický krystal, zabudovaný do molekuly fullerenu. – Ale jsem si vědom toho, co mi občas připomíná (v dobrém) moje žena: Vodnář neví, co bude zítra, ale naprosto jasně vidí, co bude za padesát let. Možné je tedy všechno.
Napínavé , zajímavě propojené a okořeněné mrazením, které sílí… Zkusím to, strčit si hlavu do písku, jako pštrosi. Pustím si vánočního Vejvanovského… Zdravím Alefe 🤚🧑🎄 a všem přeji klidné okamžiky jaké vzpomněla Veverka. Kamarádím tu se dvěma holuby a párem věčně rozhádaných kosích manželů. Samé klidné chvíle… Tak „Vánoce ahoj!“.