Počkám na svou duši

To se ti zdá, že najednou v trávě svítá – to na tvá víčka motýl přistává… kde já jsem ten nápěv slyšel? Než si na to vzpomenu, pokusím se zachytit ten průvan, co mám v hlavě. Má dcera zrovna trochu rozečetla Barona Prášila, který samozřejmě práší, co to dá – a tam, kde má moje dítě knihu rozevřenou, je prášeno o technickém pokroku v někdejší Americe.

Považte!

Vlaky tam jezdí tak rychle, že když vystrčíte ruku z okénka, dáte výpravčímu na peróně facku, než stačíte ruku zase schovat. A když se mu omluvíte, závěrečná slova omluvy vyslechne jiný výpravčí na jiném perónu v jiné stanici.

Tak rychle tam jezdí vlaky.

Když z toho vlaku vystoupí indiánský náčelník, zapálí si dýmku míru a čeká, než za ním doběhne jeho duše. Duše totiž neběhá tak rychle, jako vlaky jezdí, takže se za nimi zpožďuje – ne moc, tak akorát na jeden kalumet. Náčelník kouří a čeká na svou duši – nebýt toho čmoudu, jeden by řekl, že je ten Indián přímo v meditaci. Ale není.

—ﬡ—

V meditaci totiž zacházíte se svou myslí jako s buvolem. Mysl prostě je buvol a je s ní – jako s každým buvolem – hromada práce:

• Nejdřív musíte přijít na to, že buvola vůbec někde máte, a začít se po něm shánět (1. Hledání buvola).  
• Všimnete si, kde zbořil plotek (2. Objevení stop)…
• … a pak ho uvidíte, jak se pase tam, kde nemá (3. Spatření buvola). 
• To mu v žádném případě nelze trpět a je potřeba ho chytit (4. Chycení buvola)…
• … a přitáhnout zpátky (5. Krocení buvola). Jenomže násilím, bez ohlávky a biče to nejde, stačí chvíle nepozornosti a buvol zase prchá kdoví kam do dáli.
• Teprve až ho konečně přemluvíte (někdo tomu říká výcvik), stává se reálnou cesta zpět do místa, kde jste začali hledat (6. Návrat na hřbetu buvola).
• Je logické, že po takové dřině máte plné zuby všeho a vyhledáte místo k odpočinku. Konec konců, buvol si už taky lehnul (7. Překročení  buvola).
• Konečně si trochu orazíte (8. Buvol i člověk je zapomenut).
• Jenže pak vám to dojde: urazili jste dlouhou cestu, a po tom všem jste zase tam, kde jste už byli – na počátku u pramenů. Řeky přece tečou ve stejných korytech a květy voní pořád stejně omamně! Kdybyste byli hluší a slepí, ušetřili byste si tolik námahy…! (9. Návrat ke zdroji).
• A kdo ví: zítra možná buvol vyrazí zase na potulky, a vše se bude opakovat… je vám to jasné: musíte ho prodat (10. Na trhu).

Ti chytřejší ho prodají o něco dráž i s mapkou a popisem cesty, kde všude hledali. Mapa s popisem jsou ovšem téměř na nic, protože buvol příště zaručeně zdrhne jinudy a jinam.

—ﬡ—

Indiánský náčelník není žádný hlupák, takhle on se dřít nikdy nebude.

Náčelník se v klidu posadí a zapálí si kalumet. Mysl oběhne daleký obzor a pak přijde sama blíž. Náčelník ji pohladí jako malé dítě, ona se přitulí, a pak se spolu dívají do kraje a mlčky čekají, než dorazí udýchaná duše, které ujel vlak. Bez biče, bez ohlávky – nespěchají.

Zvenčí to vypadá, jako by starej náčelník jen tak seděl a čuměl do blba, ale to je jenom zdání.

Až uvidíte starého člověka jen tak sedět bez hnutí a čumět do blba, nespěchejte. Nesmějte se. Pozorně se podívejte: možná uvidíte, jak sedí spolu se ztišenou, přitulenou myslí, a čekají na svou duši, která nestíhá rychlou dobu.

To se ti zdá, že najednou venku svítá,
to na tvá víčka motýl přistává.
To se ti zdá, že najednou léto příští
vlak neodjíždí a s námi zůstává někde stát…

—ﬡ—