by 
Claude Debussy – Prélude á l´aprés-midi d´un faune… (Preludium k faunovu odpoledni) – Londýnský symfonický orchestr řídí Leopold Stokowski (remastered).
.
Den plný kouzel, začíná křehce,
pomalu odkrývá tajemství skal.
To slunko vyšlo a stoupá tak lehce,
dívám se, dívám, jako by si přál
abych se probrala sám velký Pan
bůh luk a stád, přichází vždycky sám.
Pokaždé ráno hledím klidně ven
každé ráno vidím ten samý den…
Za dvorem zdvihá se masivní val,
obrovský pískovec vždycky tu stál.
Nehybný, zlatavý v sluneční záři,
výhružný, drsný, když živly se sváří.
Co se pamatuji, dvakrát už pukl
opadal, zavalil sousedům stáj,
všelijak zapřeli zrádný ten sokl,
on léta stojí, kde vždycky sám stál.
Až nastal dnešní den, kouzelné datum,
kdy všechny poklady přístupné jsou
ve skalách v slujích, však záleží na tom
s jakými úmysly hledat je jdou.
Jako vždy dívám se z kuchyně na stěnu,
slunce teď popošlo do správných míst,
a já jen s úžasem rozpoznávám ženu,
kterou ta skála teď začíná hníst.
Nic se nepohnulo, přesto je všechno
úplně jinak než tisíce dní…
Dívá se na mně a jasné má čelo,
keř na vrcholu je ofinou jí.
Kamenné pylony po obou stranách
dotváří účes, pobavený vzhled:
„Padni na kolena, smrtelná ženo!
Já vždy tu byla… a jsem tu i teď!“
Ach, jak je krásná ta kamenná paní,
s úžasem hledím tam, kde šutr stál,
nad její hlavou se na pastvě honí
ovečky v kotci, co taky tu stál.
Šalmaje hudou v mé hlavě, a buší
myšlenka jediná, neodbytná…
To není Pan, který klid rána ruší,
Pan – to je Paní, víla přesličná.
Sedím tu v úžasu, vidina mizí,
společně se slunkem ustupuje,
stíny se dlouží a skála, zas cizí,
a přesto známá mi, vystupuje.
Cítím se poctěna důvěrou bohů,
na chvilku plnou kouzel, snů a čar,
jedinkrát do roka pohlédne … zmizí…
hned za mým dvorečkem BOHYNĚ SKAL.
.
MŽ pátek 30.4.2021. Už víte, jaké je to magické datum? Toto je pátek, poslední den v dubnu, celá země slaví tzv. „čarodějnice“, a staří vždy vyprávěli o noci, kdy rozkvétá zlaté kapradí, skály se otevírají, a poklady vábí lidi, zatemňují jim vědomí a vybízejí k nepředloženostem. Čas ztrácí svou stabilitu… Tak přesně dnes se mi toto vše skutečně přihodilo. Jsem šťastná žena. Nemusím riskovat život, namáhat se s poutí za chimérou, pachtit se za bohatstvím… Stačí mi teď kdykoliv si vzpomenu, podívat se přes svůj dvoreček na tu skálu – a budu vědět. Je tam, moje bohyně skal – PANÍ. A je tu pro mě jako potvrzení, že to se mnou není tak špatné. Proč by se mi jinak zjevila, a až teď, po tolika letech, kdy na sebe koukáme… Jiřička.
Svět kamenů
svět pramenů.
Jen čistota.
Zdroj života.
Chladný kámen.
Chladná voda
dolů prýští.
Život příští.
Ládiku!!!,
dokonalé! Díky.
Kámen je opora.
Kámen to jistí.
Rodiště kondora,
útulek listí.
Může být klenákem.
Anebo křížem.
Hraje si s divákem.
Nehty si hryžem.
Bydlím tu čtyřicet pět roků – tisíckrát jsem vykoukla z kuchyňského okna na tu skálu – a tisíckrát nic. Prostě jen hezký pískovec, sem tam obrostlý náletovými dřevinami. Až jednou… v ten tajuplný den zrána, slunko zalilo vršek masivu – a pohlédly jsme na sebe. Upadl mi chleba s máslem (mazanou stranou na zem) a já se jen dívala, jak obrysy Paní jasní… Keř na ofince měl pěkně nazrzlou barvu (dřišťál) a já úplně zapomněla na ten chleba… Na všecko… A pak zase pomaloučku…
Paní mizí a skály přecházejí do obvyklého tvaru. Sluneční bůh Hélios si prostě u mě začaroval…
Za čtvrt hodiny už bylo po všem. Ale už mi neprchne. Už o sobě víme…
Kamenná paní, bohyně skal,
se neusmívá.
Však nepřináší smutek ani žal,
Jen se dívá.
Oči má zavřené
a přesto vidí.
Čelo sluncem spálené
bradu jak z lodní přídi.
Tařice skalní – když na jaře kvete je krásné pokoukání projet se vlakem podél Berounky třeba z Rakovníka do Berouna.
Dívat se z okénka na skály a kochat se a kochat.
Tužka napíše,….díky za milý text, bylo potěšení si ho číst. Četla jsem ho dvakrát,…..jak mám ve zvyku,….nejprve rychle,…..a znovu pomalu s představami. K napsanému hledám vyobrazení,….vybavily se mi skály, které na svých opakovaných cestách potkávám. Pískovcové útvary u nás, v republice, nad padesátou rovnoběžkou.
Co jsem taky potkala,….Kopicův statek. Pan Kopic měl na svých pozemcích pískovcové skály. Využil je k vlastní tvorbě. Desítky reliéfů s různými náměty.
Osobně obdivuji víc to, co vytvořila příroda, než to, co vnutil skále Homo.
Tužka.
Pro paní Tužku: ač rodačka z Turnova, na Kopicově statku jsem nikdy nebyla. Moje parketa byl Kokořínský důl, Pokličky, Žába, Hlava a podobné útvary na cestách ze Mšena u Mělníka směr Kokořín, Vrátenská hora a Houska. Tam jsem trávila dětství. Ještě dnes bych našla na Romanově třešně, které jsme s kamarády vždy začátkem prázdnin česaly – rostly tam ty nejlepší, největší a nejkrásnější třešně mého života – na střídačku chrupky se srdcovkami. A pak jsme to zapili (ač varováni) a pak jsme si druhý den notovali, jak nám bylo všem blbě. 😊✋ Mládí – čas malin nezralých…? Houbeles, čas třešní přezrálých. 🧐😃