by 
Otazník.
Odkud zní? Přijdeš sem? Možná… –
Volám tě. Slyšíš mě? Odpovíš? Možná…
Ráda bych.
Propusť mě. Nevolej. Nepřijdu. Možná…
Ach – počkej! Nemohu. Přicházím. Teď.
Tančíme.
Ornament složitý, vábení slov, písní a tónů.
Plameny hoří, jasmín a skořice vůní…
Doteky, setkání, ornament kane ze kmenů stromů.
Neptej se.
Extáze, souznění, kytice z ibišků, ticha…
Krajkový ornament indické noci.
Šumění palem a příboje šepot.
Jin a Jang.
Photo free: http://6b.cz/lV1J .
MŽ. 20.10.2020 – právě jsem si pustila velkou indickou fresku Terry Oldfielda INDIA: http://6b.cz/6nCN . Těžko říct, který ze čtyř dílů, je nejkrásnější. Tento třetí mi připadá asi nejvíc podstatný. Pod dojmem dialogu zde, jsem nakonec sedla, a výsledek vidíte. Jiřička.
Včera jsem měl trochu času
nenaplánoval jsem trasu
vyrazil jsem podle citu
s kolem barvy antracitu.
Vedlo mě to kolo vzhůru
nastolilo diktaturu
nohama mi točilo
něco ve mě klíčilo.
Byla to ta vášeň z výšky
jakou mívá Godot z kližky
nebo z kolen jehněte.
Také jezdit začněte.
Omámený lesním tichem
mohl bych tu býti mnichem
sutanu si vázat lanem,
mohl bych být lesa pánem.
Kolo mě však táhlo dolů
kde jsou lidi pořád spolu
kde je práce, stoly jídla;
jak by kolo mělo křídla.
Roztáhlo své perutě
jel jsem na něm nehnutě
jenom prsty tiskly páčky,
neslyšel jsem žádné ptáčky.
https://postimg.cc/Lgkkycbr
Ornamenty vzorku blátě
mám ten úsek na lopatě
projedu ho, nemám strach
aspoň se nevíří prach.
Ornamenty z větví jilmů
jakoby to bylo z filmu
ornamenty beránků,
načechraných bochánků.
Ornament na každém kroku,
levoboku, pravoboku,
ornament na loňském listí,
ornament to všechno jistí.
Ládíku já tu noc viděla ornamenty indické, jedouc po stezičkách Terryho hudebních meandrů, tichem tropické Samoty. Jen mohu doufat, že mé pocity jsou přenosné. 😏🙏
Mě napadla jen Téryho chata, ignoranta.
Dneska neusnu – vzpomínky nedají mi spát 😀
Technická poznámka: bez pokusu probojovat se tou, pro Evropany těžko pochopitelnou hudbou, je ornamentu jen zlomek.
Pokusil jsem se.
Bojoval jsem s tou hudbou statečně, nakonec jsem obětoval levé i pravé křídlo,
ale neprobojoval jsem se.
Tužka napíše,….zajímavé, co jste napsala o indické hudbě. Několik pořadů o ní jsem viděla.
Můj svět hudby už před tím vyplnily jiné tóny, takže už neměla šanci zaujmout. Stejný osud postihl i další druhy hudby,….s tím nic nenadělám.
Víc než hudba mě zjímají barvy a tvary,….a i tady mám své okruhy, které preferuji.
A Váš text v současném blogu,….vždycky, při četbě čehokoliv, /i úředních lejster /,k slovům a větám hledám konkrétní obrazy. Dřív nepokračuji s četbou dokud k ní nenajdu ve svých představách vizuální vyjádření.
U Vašich textů sestavuji většinou zátiší,….dala by se namalovat,….kdybych měla víc času, pokusila bych se,….ale, jaro volá a zahrada je má srdeční záležitost.
Když všichni odejdou, opustí, zapomenou, nevrací se, zradí,… zahrada, stromy a rostliny zůstávají, zvířecí přátelé také,….není důvod k pocitu smutku a opuštěnosti. A slunce vždycky výjde,….
Tužka.
Znáte indické rágy?
Při nočních na ústředně (byl jsem chvilku u Spojů) je dávali v DR (drátovém rozhlase). Nebylo co poslouchat, tak jsme je na sebe nechal působit. Za týden jsem se už na ně těšil.
Je to i na wiki. https://mojagitara.com/raga/
Kocoure, mě serete. Zase si budu muset udělat čas na něco, co jsem nečekal. Pořád jsem v presu. Hrozný důchod!
V presu…
Ano. A to ještě nemáte presidentskou nemoc – neuropatii. Dumáte, jak někam nejlépe dojet tramvají nebo trolejbusem. Před rokem a půl jsem takové starosti neměl. [;>((
Já zas nevěděl, že jedna ze 7 diagnóz, co mi napsali, je těžká neutropenie.
Ládíku: život je strašně krátký. V důchodu zvlášť. Vyházejte všechno, co Vás štve a svůj čas věnujte VÝHRADNĚ tomu, co Vás těší. Vždyť čas se krátí každému z nás, a tak s ním neplýtvejte. Zkuste si to třídit a užasnete, co všechno nepotřebujete a co všechno vlastně nemusíte.
A mám jeden fígl – aspoň 1x denně si sedněte – pohodlně, aby se Vám sedělo dobře – a celých 10 minut (nejméně) – nedělejte vůbec nic. Koukejte do blba a nechte myšlenky plynout. 10 MINUT – TO NENÍ TAK MOC. Vydržte měsíc a pak mi řekněte, jestli to byla rada dobrá. 😏
Pro Starého kocoura: Velký dík za ten odkaz. O Rágách slyším poprvé až teď. Zase tak detailně jsem se do indické hudby nikdy neponořila tak hluboko, abych si myslela, že bych jí mohla pochopit z hlediska hudební teorie. Já noty prostě neumím, ale pro vnímání hudby po svém ani nemusím umět. Je to naivní názor, vím, ale teď už sem na to, naučit se noty a teorii, moc stará.
Ten odkaz na wikipedii si ale prostuduji – zkraje mě přichází složitý, ale ten závěr je přesně to, jak na mě působí. Děkuji a určitě se k nim vrátím. A pokusím se najít na netu záznamy těch večerů. Je to pro mě zase další etapa cesty za hudebními zážitky z celého světa. A navíc, přichází s pochopením pocity, jako při klasické meditaci – dostaví se vyrovnanost a úžasný klid mysli.
Pro Ládíka: 🙃)) Nedivím se. Téryna je úžasné místo a dlouho jsem při vyslovení tohoto slova viděla také jen ten kruh štítů kolem Spišského plesa. Terry Oldfieldovi jsem přišla na chuť až teď, na sklonku svého života. Kamarád Petr, velký obdivovatel obou bratří Oldfieldů (Terry milovník píšťal a Mike víc artrockový), mě od začátku doby covidové zasvěcuje do svého vidění a vnímání hudby – a já mu na oplátku zase posílám perly klasické hudby. Říkáme tomu soaré – a začalo to někdy v březnu 2020 2x týdně vždy ve středu a v neděli večer, a pokračuje to teď už jen 1x za 2 týdny ve středu večer. Ale stále nás to oba baví. Mimochodem, když se umí hledat, je YouTube pokladnicí raritních nahrávek ze všech hudebních žánrů.
Na YT loudím hudbu pořád. Mám rád jednoduchou, hlavně slovanskou, takovou, kterou jsem slyšel v mládí. Poslední dobou si dávám jako podkres k práci Žannu Bičevskou (už bude mít 80 let!).
Skvělý výběr! Přidal bych Bulata Okudžavu a Vladimíra Vysockého.
Kocoure – zkuste „Pokajanie“ (Pokání): https://www.youtube.com/watch?v=B07jDJHo4DI .
Ráda bych uměla nakládat s hlasem tak tvárně a jemňoučce, jako ona kdekoliv.
Bulata Okudžavu – píseň o Vysockém zpívala i na koncertech s Jarkem Nohavicou – taky jsou na YT, ale nechci to tu zahltit. Bože, kam až jsem se dostala od Indie… Říkala jsem Vám, že co se týče hudby, jsem blázen…🧐
Zpívající herečky, tedy „činoherky“ – to je zase jiná kategorie. Nejde ani tak o hlas, ale o provedení, interpretaci textu.
Pro Ládíka: Žanna je zjevení. Ta žena je schopná zazpívat svým osobitým stylem a naprosto čistě prakticky cokoliv, co jí zaujme. Docela mě štve, že na YT toho s ní není víc. Moc se mi líbí jak zpívá s vlastním doprovodem na kytaru i případně jiné historické nástroje, ale skvělá je i ve zpěvu a capella. Nakonec kouzelně zněla i na pár vystoupeních, kdy ji pozval Spirituál kvintet a různé církevní procesní písně, často v harmonii se zvoněním zvonů. Za všechny z alba o starých ruských baladách píseň Brodjaga: https://www.youtube.com/watch?v=_rM1QGOVwHY .
Pro Jana z Helvajzu a Tužku: U mě začala cestička k indické hudbě hodně dávno. Asi v okamžiku, kdy jsem tak někdy kolem svých 30 let začala hlouběji vnímat tvorbu Beatles a okouzloval mě už dlouho sitár, který v jednom období skvěle používal v jejich písních George Harrison (Norwegian wood: https://www.youtube.com/watch?v=Y_V6y1ZCg_8 ). Pak jsem si trochu nastudovala jeho příběh, jak se učil skutečně klasické hře na tento nástroj – byly o tom dokonce někde i videa dokumenty. A to ve mě vyvolalo prastarou vzpomínku na to, jak jsem, ještě snad v pubertě, doslova ležela v románu Když nastaly deště od Louise Bromfielda (The Rains Came). Hlavní hrdina tam v jedné drobné episodě líčí, jak se v Ránčípúru naučil pravidelně po večerech sledovat hráče na sitár a posléze i vnímat tu hudbu – právě jako ornament. On tam píše, že to nejdřív znělo trochu chaoticky, jako tenoučký pramínek vody, ale posléze – možná se ta jeho chvíle poslechu podobala meditaci – začal objevovat zákonitosti melodie a motivu – variace a nakonec i děj. Já to časem začala slyšet taky. Když jsme pak s Petrem kombinovali na soaré skladby ze všech možných koutů planety, vyhrabala jsem tyhle své dávné vzpomínky – a stále to působilo. Napadlo mě zkusit to, jako u klasiky a prostě ten hudební ornament převést do slov, které za tím slyším já. Dokonce si ten zážitek vyžádal i správnou fotku k doplnění atmosféry. Výsledek je Ornament. Je to výsostně mé vnímání té skladby. Každý další posluchač to bude mít po svém. Vlastně mi to Tužko potvrzujete – Váš poslední odstavec zde – to je vjem Váš a taky unikátní. Díky velké za toto sdílení.
Pro takové lidi jako jste Vy je radost vytvářet hudbu. Když něco točím, představuji si právě takového posluchače.
Kterému některé souvislosti dojdou třeba až večer, před usnutím. Nebo uprostřed noci. A říkám si – dobře ti tak, mě taky hraje muzika v noci v hlavě. Nebo mi jdou texty – většinou pozměněné.
Ano, vím – je to předstupeň šílenství.
Co se týče hudby, jsem do ní blázen celý život. Na nic neumím hrát, vyrůstala jsem mezi babičkou a maminkou – babi zpívala v kostelních sborech a uměla doslova stovky lidových písní. Zpívala je pořád, i když vytírala chodbu, anebo vařila omáčky. Maminka byla jí odchovaná a dotáhla to až do sboru Jana Kühna – byla tam myslím od tercie až po dokončení gymplu. Pak se stěhovali a se sborem naráz bylo utrum. Asi z naší rodiny byla nejnadanějším protože si jí starý pán pochvaloval. Ještě se svou kamarádkou Blážou Mořinglovou dokázaly vypomáhat skupinám zpěváků uprostřed sborového zpěvu a přecházet z hlasu do hlasu. Ona chytla u nové melodie druhý hlas vždy úplně instinktivně. Celé dětství já zpívala první a ona vždy druhý hlas. A vždy ten hrozně obtížný, jaký vyžadoval třeba ve svých písních Antonín Dvořák. Celý život mi tvrdila, že jeho Stabat Mater je na zpěv nejobtížnější. Až ke stáru jsem se probojovala do všech jeho 10 částí a pochopila naplno. Na národní písně jsem si opatřila Sušila – to byl gééénius. Z něj bude čerpat česká lidová píseň ještě celá budoucí staletí. Je to tam i s jednoduchým notovým záznamem – sen každého autora. No a tatínek byl chodící Očadlíkův Svět orchestru I. a II. a Hostomské Opera, navíc dobrý houslista. Takže já měla prostředí a snad i geny.
Dnešní doba ale dovoluje něco ještě jiného – hudební dojem mohu zveršovat (nemusí vždy jít o rýmy), doplnit ukázkou s odkazem na YT a přidat i vhodnou výtvarnou dekoraci, která doplňuje mou atmosféru, jak já hudbu vnímám. Proto je tak strašně důležité, když si někdo chce přečíst mé básničky, pustit si k nim i hudební doprovod. Často je to naprostý základ. U Ornamentu určitě. Tam to bez něj nejde. Tímto způsobem se vlastně do dnešní doby nikomu nepodařilo šířit hudbu aniž by potřeboval spousty hudebníků a pěvců s drahými nástroji. Proto si tak moc vážím internetu – tatínek bohužel zemřel před jeho širokým rozšířením, a byl by dnes nadšený, kdyby si mohl pustit třeba Nélii Melbu remasterovanou z YT. On ji opatroval jako oko v hlavě na prastarých nahrávkách na šelakových deskách na 78 otáček z úsvitu dějin gramofonu. Dnes si může poslechnout každý a při troše štěstí i v lepší kvalitě.
Už jen krátká zmínka na závěr – u Terryho Oldfielda obdivuji jeho schopnost vnořit se do etnika a pochopit hodně z takto odlišného vnímání skladby. To není jen Indie, on to dost trefil i u Austrálie s jejími neuvěřitelnými aboriginskými představami o vzniku planety a lidstva. A také Vám: díky za chválu Kocoure, od takových jako jste Vy, je radost hudbu poslouchat a učit se jí rozumět i zevnitř.
Naposled o muzice a hlasech:
Mám rád přírodní čisté a mocné hlasy, na nichž není poznat práce hlasového pedagoga. Hana Ulrychová, Irena Budweiserová a podobně.
„Javory“ by bez hlasu Hanky Ulrychové nebyly o ničem.
Jde o hlasy, ne o repertoár.
https://www.youtube.com/watch?v=JcCEmGGkJIA&ab_channel=CzechMusicRarities
https://www.youtube.com/watch?v=5zeZCbtFwa4&t=3128s&ab_channel=%C4%8Cesk%C3%BDrozhlas
O chlapech někdy příště…
Tužka napíše,….zachytila jsem dotaz od St. kocoura, zda znám indické rágy. Neznám.
Indie, to je pro mne vzdálená část světa, plná přírodních krás a zvláštních, rozporuplných lidských naturelů.
Ještě za studií v Praze jsem se, zcela náhodou, seznámila se starším pánem, který v čase mezi I. a II. světovou válkou žil v Indii. Byl lékřem pro Francouze, kteří pracovali v obchodní společnosti, co dovážela do Francie z Indie čaj a koření. Po druhý světový se vrátil do Československa.
Dozvěděla jsem se od něho mnoho zajímavých věcí, seznámil mě s jógou. Získat v dobách bolševika nezkreslené informace o principech jógy nebylo jednoduché. On měl v Indii svého učitele jógy .
O hudbě jsme se nebavili. Myslím, že hudba ho zcela míjela,….i ta naše, česká.
Jóga mě naučila vnímat a preferovat ticho a libovat si v přítomnosti jemných přírodních zvuků.
Už mnoho let je to tak, že si hudbu nepouštím ani k manuální práci,….opravdu jsem nejspokojenější v tichu.
Ještě pro paní Jiřičku,…díky,… hudba a Vaše zaujetí pro ni. Je dobré mít záchytné smysluplné životní body. Tři tvoří rovinu,….stačí i dva, to je rovněž dobrá opora,….pokud je jen jeden,….pak ho je třeba opatrovat, opatrovat, opatrovat,….protože bez pevného ukotvení,…..to s jedincem nedopadá dobře.
Dejte mi pevný bod,….a zastavím Zeměkouli,….kdo to řekl?
Tužka.
Tužko – myslím že Archimédés. To byl velký člověk a vědec, už tehdy. Většinou měl pravdu. I s tím pevným bodem. Je-li pořádně pevný, stačí jeden. Přeji krásný slunečný den. 🌞
Pamatuju si Archimédův výrok jinak:
„Dejte mi pevný bod a já pohnu zeměkoulí.“
Líbí se mi, jak citát doplnil Stanisław Jerzy Lec:
„Možná není potřeba pohnout Zemí, ale člověkem.“
Kdybych mohl malinko přispět k variacím na dané téma tak bych jenom řekl, že na pohnutí člověkem není třeba žádný pevný bod, protože „Člověk je substance naprosto nestálá, těkavá“.
To je dobrá myšlenka!
Teď ještě zvolit vhodný směr pohybu. – Když to vezmu kolem a kolem, tu mi připadá, že právě o ten směr se od nepaměti vede spor.
A jsme tam, kde jsme byli 😀
Tužka napíše,….tuto definici si nechte, vážený St. kocoure, patentovat. Hledám v paměti lepší …., a nenacházím.
Úplně mimo mísu. Nic vznešeného, jenom emoce. Omlouvám se předem, že to tu zaneřáďuji, ale ta písnička včetně provedení se mnou před chvíli dost zatřásla.
Pokud je to příliš O.T., prosím Alefa, ať to smázne. Nemohu ale než tu ty dva odkazy dát.
https://www.youtube.com/watch?v=X__GJAvZ4_M&ab_channel=%D0%96%D0%98%D0%A2%D0%AC
https://www.youtube.com/watch?v=Zx_rl2uoPko&ab_channel=%D0%96%D0%98%D0%A2%D0%AC
Co všechno se dá napatlat do primitivní písničky – a to nemluvím o střihovém videomateriálu ale o zpívání.
No jsem už fakt stařík, když mě taková věc dokáže rozhodit.
A už teď vím, že mi ta melodie bude hrát v hlavě celou noc.
Hrála…
Na pokračování. Obrovská hala, osvětlený je jen prostředek, kde sedí orchestr, zbytek se utápí ve tmě. Na kraji orchestru je klasická bigbeatová skupina – melodická, rytmická, basová kytara a bicí. Klavír. Velké křídlo. To zahraje motiv, ze židlí před orchestrem se zvedne zpěvák nebo zpěvačka, zazpívá do tmy kolem jednu sloku a naváže beatový orchestr, který zahraje krátký, takový reklamní popěvek, znělku. Pokračuje piano další slokou, kterou zpívá další zpěvák. A tak pořád dokola. Škoda, že nerozumím slovům. Zní sice povědomě, tak trochu slovansky, ale není to v žádném z jazyků, které znám.
„Koncert“ skončil až ve čtvrt na sedm.
Chtěl jsem si ráno zapsat ty beatovou mezihru – znělku, ale už jsem si nic nepamatoval.
Tu písničku vidělo 57 000 000 lidí. Víc než třetina Ruska.
Pro Kocoura: Teď jsem si tu písničku pustila z Vaší první ukázky. Ten text nemůže nechat nikoho lhostejným. Melodie je v tu chvíli jen podpůrná…
Pak jsem šla na druhý odkaz – a ejhle! YT na mě chtěl, abych, pokud si ji chci opravdu poslechnout, potvrdila přihlášením svůj věk. To je fakt NĚCO, co jsem ještě nezažila. Z blogování na lidovkách jsem odešla už před 8 lety, protože mi platformy Google a posléze i YT začaly posílat pozměněné podmínky používání těchto jejich platforem, kde velmi zpřísnily autorské právo, jako bič na autory. Nemohla jsem dál uveřejňovat ukázky hudby, aniž bych si vyžádala autorský souhlas. Tehdy mě poprvé napadlo, že začíná přituhovat cenzura. Ta totiž začíná vždycky u těch nejmocnějších. Dnes se dožívám toho, že abych si mohla pustit na internetu písničku, musím zdůvodňovat jestli jsem pro ni dost „dospělá“??? Tak až sem jsme to dopracovali… Přitom já tu píseň před chvílí slyšela celou, dokonce pod ní běžely i titulky a ještě si rusky pamatuji dost, abych mohla kontrolovat, že i ty byly v pořádku a nezávadné, jako ostatně celá ta píseň. Vychází mi z toho, že ti velcí a mocní už musí mít opravdu nahnáno, když se musí uchylovat k takovým ubohostem.
Lidově řečeno už jim „cviká“.
Každý čin, který nepodporuje vítězství KoZa a USA se jim zdá být „závadný“. Ostatně možná ještě pamatujete cenzuru a rušičky za „totáče“. Je to totéž, ale daleko hůř se jim to hlídá. Více kanálů, možností šíření informací. Nedovolí si vypnout internet, protože „organizace státu“ by se zastavila. Obchod, bankovnictví, doprava. zdravotnictví atd…
I na Ukrajině a v Rusku, ač jsou ve válce internet z téhož důvodu nevypnuli. Neumíme bez sítě sítí už fungovat. A tak to bude i s AI. Vládce nad sebou samými si vyrábíme sami.
Asi jsem nad cenzurou doteď moc nepřemýšlela. Odjaktěživa tu nějaká byla a my s ní dávno musíme žít. Ale když to tak popisujete, máte pravdu. Pěkně se to potkává – cenzura a AI. A bude hůř. Bohužel asi ano.
Tužka napíše,….deformace povoláním,….dá se s tím pracovat. Lze to překrýt jiným silným vjemem.
Nejsilnější biologické vjemy jsou na čich. Čich je prazáklad všech základních biologických pochodů.
Potrava a rozmnožovací feromony. Základní kameny.
Starověká medicína zná mnoho postupů léčby pomocí vůní všeho druhu.
Co jedinci voní, co ho uklidňuje, co je mu příjemné,….tím čich oblažit. Funguje to.
Někdo holky, jiný vdolky.
Tužka.
Jestli je to ke mně, tak se o to ani nebudu pokoušet.
Deformace, která vznikala přes padesát let už je trvalá. A času na „narovnání“ už moc nemám.
Jsou deformace, které jsou krásné… I ty vlivem povolání. Někdy dokáže deformace upozornit na vadu originálu, který všichni mají za dokonalý.
Kdysi jsem se účastnila série přednášek geometrie v rámci University 3. věku a jedno z témat byl také „Ornament“. Vedle základní funkce, že má zdobit, musí podle matematiků splňovat ještě to, že se motiv v něm vyskytuje vícekrát, a to v pravidelných odstupech, kterých dosáhneme pomocí otočení nebo posunutí. A to přesně slyším po delším poslechu v indické hudbě. Mám dojem, že se v ní otáčí a posunuje tak často, že musím mít víc naposloucháno, abych začala chápat základy motivu. Připomíná to krajkoví ozdobných mughalských mříží – na první pohled přesložité, ale pak najednou zachytíte ornamenty jednotlivě – a ony rámují nakonec i děj uprostřed, který také zprvu připomínal složitý těžko pochopitelný ornament. Slyším to v té Indii od Terryho a krásně to doplňuje až ornamentální „kudrnatost“ toho stromu na fotce. Taky ornament. Mimochodem u nás ho vytváří vrba – už jsem zapomněla jaká, ale musí se pořád prořezávat, jinak zahltí všechno. I to může být „nebezpečím“ ornamentu.
Ano, ono je to i v evropské hudbě. Dokonce i v moderní „populární“ hudbě. Jenže je to mnohem primitivnější.
Znáte pojem „fraktály“?
Fraktály – vím o nich. Je to vlastně takové hraní si s celými, určitým způsobem poskládanými geometrickými prvky – výsledkem může být jak abstrakce (to si nejsem tak úplně jistá, že ji lze do fraktálů míchat), tak ornament, myslím, že to druhé zase podle toho, do jaké míry použijete to opakování motivu z jiného úhlu pohledu. Svého času jsem chvilku uvažovala, že bych si je nastudovala detailně, ale bylo to mé výtvarné období, kdy mě fascinoval Dalí a jeho mistrovská klasická technika malby, a nakonec jsem mu dala přednost. Fraktály jsem odsunula v čase a už jsem se k nim nedostala. Ano, dalo by se možná říci, že v evropské hudbě bývá opakování motivu jednoduše ornamentem, kdežto v té indické už má atributy fraktálu, i když historického. Ten dnešní mi přijde jako příměr k ní příliš moderní. Je v tom ještě etnická linka.
Prazáklad fraktálů je poznatek, že celek určitého tvaru se skládá z dílů, celku velmi
podobných. A ty jsou rovněž poskládány z menších, většímu celku podobných.
To celé je práce pro počítač. Fraktály v grafickém provedení se nesmírně podobají ornamentům. Měl jsem program, který byl schopen vyrobit dvoj i trojrozměrný frakrál a stačilo zadat jen rovnici.
Už se tím nezabývám, jenom náhodně hledám v přírodě onu „fraktálovitost“ – a nalézám ji ve Vesmíru. Byl jsem už dávno přesvědčen, že ve středu každé galaxie je černá díra. V době, kdy se uvažovalo o černých dírách, potulujících se vesmírným prostorem.
Ale kdepak: Každá slušná „nerozbitá“ galaxie má svou gigantickou černou díru uprostřed.
Díky za objasnění… Je to zajímavé, hledat je kolem sebe.
Svým vstupem se vztahuji k nápisu blogu; nehodnotím.
Karl Kraus, literát a novinář; nemilosrdný glosátor, ironik, kritik, aforista (dle K. Čapka – učitel čtení i psaní mnoha novodobých autorů) a můj oblíbenec, je autorem aforismu: „Kdo nemá temperament, musí mít ornament.“ Nadčasová trefa k četným mluvčím a pisálkům, kteří se vyjadřují k čemukoliv, aniž vědí, co je co… Troufale napíši, že o pojmu ornament a jeho výtvarných podobách i historických proměnách vím více, než chci napsat níže.
Ornament byl chápán jako jednotlivý stylizovaný element (zavilina, arabeska, meandr), který lze použít a řadit do vyšších dekorativních celků. Historické etymologické slovníky naznačují, že slova „ornament“ a „dekor“ byla historicky chápána téměř jako synonyma; v definicích se jedno slovo vysvětluje druhým. V modernismu byl ornament zpochybněn jako projev kulturního úpadku.
Ještě dva stručné postřehy K. Krause: „Rozčílit je dovedu všechny. Jednoho každého uklidnit je nad mé síly“ (míněno k horoucím diskusním oponentům). „Proč leckdo píše? Protože nemá dost charakteru na to, aby nepsal“ (prvotně vztahuji ke svému diskusnímu vstupu, ale i ke svému blogování).