by Starý kocour píše o křižovatkách jako uzlových bodech při rozhodování a vlivu náhody na takový proces.
Nejjednodušší křižovatka nabízí volbu do dvou směrů – vlevo nebo vpravo. Taková situace vyžaduje, ač pod vlivem náhody/náhod, alespoň minimální svobodu rozhodování. Nastávají ale situace, kde taková volba možná není. Což se mi, bohužel, přihodilo před dávnými lety.
Podržíme-li se i nadále silniční alegorie, jedete si tak ne snad přímo po dálnici, ale alespoň po silnici I.třídy a najednou na ní stojí Zubatá s kosou a z jejích prázdných očních důlků vyčtete jediné – tudy dál ne. Škleb kostnatých úst ukazuje na jedinou další možnost – odbočka. Nevíte přesně, kam vede a co vás na ní čeká, … a vlastně to nebyla jediná možnost.
Teprve tehdy jsem pochopil, jak silný je pud sebezáchovy.
Přihodilo se mi v září 1986, kdy zcela náhle, bez jakéhokoliv varování, po devíti měsících bezproblémového těhotenství, zemřela při porodu moje žena Ivanka. I s naším děckem.
Těžko říct, jak by se život odvíjel, kdyby k tomuto karambolu nedošlo, ale velmi pravděpodobně dost jinak, než na té silniční odbočce. Takových fiktivních scénářů mohou být desítky/stovky, ale vždy zůstanou jen na úrovni elektrických impulsů mozkových buněk, bez přetavení v realitu. Fantazii se tu meze nekladou – mohl jsem (možná) být velitelem ponorkového loďstva, nebo ministrem, nebo bezdomovcem. Samozřejmě na tom vůbec nezáleží. Nejspíš bych zůstal nadšeným chalupářem na šumavském Podlesí, jinak dál nerozluštitelná záhada (my nesmíme ani naznačovat).
Když jsem se přece jen vydal na tu odbočku, přivedla mi za nějaký čas do cesty Labuť, s níž jsme za nějaký ten rok vstoupili do stavu manželského. Rozvedená se dvěma skoro dospělými syny, Ondřejem a Hanušem. Náš vztah charakterizuje skutečnost, že svatba se odehrála ve čtyřech lidech, za svědky nám šli právě ti dva kluci.
Pak přivedli do rodiny každý jednu manželku (obě už odvál čas), ale především tři syny, tedy moje vnuky. Byl jsem u každého z nich hned první den, kdy se narodili, a ujal jsem se role klasického dědy. Dost jsem si to užíval, detaily líčit netřeba, mnozí zde to jistě znají. Ona role pomalu končí – vysokoškolští studenti už žijí převážně vlastní životy, což je jistě úplně normální.
Již několik let se upevňuji v přesvědčení, že současná doba je asi nejrizikovější od mých čtrnáctých narozenin. Riziková v naší zemi, riziková v Evropě, riziková celosvětově. Budoucnost vypadá v lepším případě šedivě, v horším černě. A když už jsme u barev – ne každá Labuť je jako ta moje, některé jsou i černé a přilétávají zásadně nečekaně – viz třetí odstavec této mé vzpomínky.
Vazba mezi mými syny a vnuky je velmi silná a troufnu si tvrdit, že bezproblémová, ale čistě neformální. Po právní stránce jsme zcela cizí lidé. V případě jakékoliv krize žádná opora v zákoně.
Loni koncem zimy zemřel biologický otec Hanuše a Ondřeje. Samozřejmě k němu měli synovskou vazbu, ačkoliv se s ním nestýkali tak často a tak intenzivně jako se mnou, ale hlavně v poslední etapě jeho života se o něj dost starali (třikrát týdně na dialýzu a tak). Počkal jsem tedy ze slušnosti a piety rok a probral s chlapci možnost adopce, právní termín zní „osvojení“. Zde nutno podotknout, že Ondrovi je 54 a Hanušovi 50 let, ovšem tzv. nový občanský zákoník takový krok umožňuje.
JUDr. Daniela Kovářová, s níž jsem věc od počátku konzultoval, mě (neb se aktuálně právní praxi nevěnuje, je senátorkou) odkázala na právní kancelář, která mým jménem podala příslušný návrh soudu. Hromada rodných, úmrtních a oddacích listů a dalších dokumentů.
Mnozí (já také) nemají o našem soudním systému moc dobré mínění, ale v tomto případě si na Okresní soud Plzeň město nemohu stěžovat. Samosoudce J. Špalek svolal jednání do jednoho měsíce a na onoho 2.října letošního roku předvolal i všechny tři vnuky (ve věku 22, 23 a 25 let).
Jednání netrvalo ani hodinu a jediný, kdo se nedostal ke slovu jsem byl já, ačkoliv jsem měl v hlavě všechno sesumírováno, především odpověď na otázku po motivaci takového kroku (například dědické záležitosti jsem už dávno vyřešil závětí, o peníze tady vůbec nejde). Jen moje advokátka odpověděla na dvě otázky čistě administrativního rázu.
Soudce vyslechl nejdřív oba „osvojence“, potom všechny tři vnuky. Jeho přístup vysloveně „nad věcí“, snad s lehkým optimistickým úsměvem. Zřejmě se i dost bavil, ale najevo to dával jen nepatrně.
Narazil ovšem v zákoně na jeden zádrhel. Zákon přímo nenařizuje, ale doporučuje, aby věkový rozdíl mezi osvojitelem a osvojencem byl minimálně 16 let, což já a Ondřej nesplňujeme. Soudce ovšem dal přednost jinému ustanovení, také jen doporučovanému, totiž aby se sourozenci při osvojování neoddělovali – což je samozřejmě šité na míru malých dětí a ne chlapů přes padesát. Soudce prostě vyhovět chtěl, kdyby ne, bazíroval by na ustanovení prvním.
Já mám jednu (asi) genetickou vadu – neumím brečet. Možná někdy dávno v dětství, ale konkrétní příklad si nepamatuji. Nerozbrečela mě ani Zubatá, a že už jsem těch nebožtíků pohřbil. Ale kdyby byl na mém místě někdo jiný, možná při výpovědích vnuků slzu uronil.
Moje advokátka tvrdila, že podobný případ ještě neviděla ani o něm neslyšela, a vyslovila přesvědčení, že soudce na tom byl podobně. Vynesl rozsudek, mému návrhu vyhověl, v zákonné lhůtě třiceti dnů přišlo všem i písemné vyhotovení se zdůvodněním. Teď ještě 15 dní na případné odvolání (ta lhůta musí být ze zákona) a nabude právní moci.
Uspořádali jsme potom hned v mojí oblíbené vinotéce šampaňskou smršť, o víkendu pak domácí oslavu.
A teď zpět na tu silnici.
Kdybych byl býval měl možnost volby, kdyby mi na ní Zubatá nezatarasila cestu, jasně že bych po ní pokračoval dál, žádná odbočka. Ale když už se to stalo, zažil jsem na té odbočce věci, o nichž bych byl býval nikdy nevěřil, že se mohou stát. Od návštěvy X zemí světa a v nich soukromé audience u premiérů, ministrů a šejků, přes cesty soukromými tryskáči a v autech s velvyslaneckou vlaječkou, až po předávání úplatků poslancům a jiným potentátům (už je to promlčené).
Bez toho by se jistě dalo žít, ale o ty tři vysoké, svalnaté a chytré studenty bych opravdu nerad přišel a dost těžko bych si představil život bez nich. Nebylo by, kdyby… vždycky je něco za něco.
Vím, že na konci té odbočky bude stejně čekat Zubatá, stejně jako někde na konci té nevyužité silnice I.třídy. Takový „End“ mají všechny reálné scénáře, ať už je vliv náhod na ně jakýkoliv.
Godote, díky za upřímnost a úžasný, dojemný příběh.
O to krásnější, že se opravdu stal.
Smekám. Já to mám složitější…
Z odbočky je dálnice.
Příběhy s happy endem jsou v životě zřídkavé. Tenhle je výjimkou, která potvrzuje pravidlo.
Pěkný nebo spíš krásný příběh o toleranci a lásce mezi lidmi. Pokrevnost nerozhoduje.
Kdyby to tak platilo všude…
===
Můj příběh je jiný – vytrvalé lpění na nastoupeném směru. I když se nedařilo, nenechal jsem se zlákat a držel se svého kopyta, které jsem si zvolil, tuším, tak v sedmi letech. Po tátovi i mámě. Táta mě seznámil s technikou (byl zvukař), máma s muzikou (byla operní zpěvačka). Knihy za mnou přišly samy – a když mi bylo asi osmnáct, začal jsem i fotit.
Veškeré návrhy, abych zkusil něco víc jsem po vnitřním boji (nevelkém, moje přesvědčení bylo pevné jak víra Luteránů) jsem odmítal a zdá se mi, že mi to dalo jistou stabilitu v uvažování. Byly i problémy, kterém tady nechci zjevovat, trvaly léta, ale nakonec odezněly. Všechno jednou pomine.
Věrnost… Ne absolutní, ale nikdy jsem si nedovolil zradit matku mého syna. Protože matka vlastního dítěte je pro mě věc posvátná. Až jsem dospěl do důchodového věku, předal jsem s tříletým zpožděním „žezlo“ svému nástupci, kterého jsem si vychoval a který se na roli mistra moc těšil a odebral se do role externisty, protože jsem si uvědomil, že bez svého řemesla budu protivný dědek, který jen zjišťuje, co mu zas v těle a možná i hlavě pomalu odchází a žere ho to.
Odchází. Tu srdce, onde zase nějaké pánské problémy, poslední dva roky nohy – presidentská nemoc, neuropatie. Jediné, co se vzepřelo přírodě byl sluch. Nechávám si každé dva roky změřit sluch, abych nedopadl jako někteří kolegové z rádia, kteří maskovali ubývající sluch a přibývající tinitus hlasitým odposlechem v režii aby se na o nepřišlo. Zatím ho mám v lepším pořádku než kolegové třiceti-čtyřicetiletí. A tak pracuji dál, už jenom tak několik desítek hodin měsíčně. Nemusím nikomu poroučet a nikoho poslouchat. Když se najde něco „divného“ nebo „pokaženého“, bývám vyzván, abych to „spravil“. Někdy se mi to i povede. Znám totiž prastaré triky, jak obelstít ucho posluchače.
Tak si žiju, něco dělám a tak nemám čas na skuhrání.
P.S.: Nedávno mi můj optometrista(!) mezi řečí prozradil, že na neuropatii prý zabírá vitamín B. Neurolog se mě jenom zeptal, zda vím, kolik mi je roků. Tak jsem si vitamín koupil – a on opravdu zabral. Mám o jednu radost víc. Jako před dvěma roky to nefunguje, ale je to lepší, než před rokem. Uvidíme, jestli to vydrží. [;>))
Godot mě vyprovokoval, abych taky napsal o své Zubaté. On má asi každý tu svoji. Ta moje mě přišla navštívit ve snu na JIP-ce po infarktu. Byl jsem v tom snu doma, někdo byl na chodbě, věděl jsem to, i když nezazvonil. Tak jsem otevřel. Světlo zesláblo, bylo najednou takové skomíravé. Vešla vysoká štíhlá holka, tak asi dvacet, v černém plášti z lesklé látky, s kapucí, přes kterou nebylo vidět na její tvář. Plavné, skoro baletní pohyby. Odhadoval jsem, že je asi moc hezká. Nic neříkala, jenom štíhlou bílou rukou ke mě udělala rezolutní gesto „Ne!“ Otočila se a zmizela beze zvuku temnotě chodby.
Na chvíli jsem se, omotaný hadičkami, probral a pochopil, že tenhle infarkt přežiju. Ráno jsem se odpojil od monitorů a šel se k umyvadlu trochu umýt. Vynadali mi velmi, že jim to hlásilo exit, ale k monitorům už mě nepřipojili. A už je to čtrnáct let.
Pokud jsem vás tady nudil, odpusťte to staříkovi.
…myslím, že nenudil.
Moje rozcestníky se dost podobají Godotovým, nechce se mi to rozepisovat. Znal ja Asfaltový holub (potkali jsme se 2x, včetně mojí čtvrtky) a část zná paní Tužka z “domovské” nory, která vznikla po smrti blogů na Acz. Rozdíl je v tom, že mě v životě nepotkaly jen 2 kousky, ale rovnou 5 – a to ve 2 generacích. Se čtvrtkou jsme 42 let “na hromádce” a nejmladšímu kousku bylo letos 17, paní Tužka jí říká “kvíteček”. Další kousek (21) se potetil a dělá Prima Lady v Holiday on Ice. …
Moje zkušenosti mě přivedly k názoru, že jsme obklopeni mnoha příběhy lidí, u kterých bychom to ani nečekali.
Teprve nějaká vlastní bolest/neštěstí vede mnohdy ke schopnosti je vnímat.
To je pravda, hlavně Zubatá umí měnit nejen pohledy, ale i vnímání.
Já teda, abych aspoň něco řekl, konstatuju, že osud podivuhodně točí svým kolem.
Tužka napíše,…..přeji Vašemu rodinnému společenství šťastnou a spokojenou cestu budoucností.
A nejen já,….i hvězdy jsou vám /všem/ nakloněny.
2.10.2023. Luna stála ve znamení Býka. Jen málo dní v tomto roce je tak příznivých pro uzavírání společenských smluv a partnerských svazků. Podle karet Tarot jste zvolili ten nejpříhodnější čas.
Pokud příjdou křižovatky, …. tak pomůže správná volba vhodného okamžiku k rozhodnutí,….
Tužka…..nechali jste si udělat hvězdný výpočet,.?…jako to dělával třeba Karel IV … od svého osobního hvězdopravce, než se pro něco rozhodl,….ostatně,…dělala to i Alžběta a další ….
Díky. Vida, to jsem nevěděl.
Termín jsem nezvolil já, ale soud… možná pod vlivem hvězd.
O hvězdách toho moc nevím, ale máme (my, neznabozi), takový jeden zvyk.
Když něco slavíme/zapíjíme, vždycky si najdeme čas provést úlitbu (tím, co zrovna pijeme), aby nám bohové (= náhoda) zůstali nakloněni.
Zubatá na cestě…
Každý o ní ví, ale dělá, že není. Pak, když ji na cestě potká, je to rána. Je těžké ji přijmout jako nevyhnutelnost.
Potkal jsem se s ní před rokem.
Poslední polibek ze mně vysál půl duše.
Práce je vyprošťovák. I proto jsou někteří lidé tak pracovití.
Jo, to jsem měl podobně.
Aha! Teď jsem pochopil příčinu své lenosti.
Akorát nevím, jestli to mám světlu svého života prozradit; možná by to bylo netaktické…
Těžko Vám někdo uvěří lenost.
Já ji ze všech sil přemáhám (tu lenost, aby nebylo pochyb). Někdy je to opravdu vyčerpávající. Ale věřím, že jednou slavně zvítězím a stanu se od té chvíle pilným jako včelička.
Hezké.
Také mám dost odboček, ale těžko říci, jestli jsem se po odbočce vrátil na stejný směr života.
Já myslím, že původní směr zůstal víceméně zachován, nebyl jsem ani kosmonaut, ani popelář, a až jednou přijde ta zubatá s kosou, třeba si o odbočkách pokecáme.
Také si myslím, jako Kocour, že je to mladá a sympatická ženská, která pomáhá s přechodem do jiné roviny bytí.
Smrt není jako taková špatná, špatné bývá někdy umírání.
Smrt je jako zrození něčeho nového, co už jsme mnohokrát zažili, jen si to nepamatujeme.
Pokud si to dobře pamatuji a nepletu se, vaše druhá polovička je odněkud hóóódně daleko z východu. Pokud to tak je, to přece musela být ne snad odbočka, ale zatáčka jako bejk. Míněno k blízkému i vzdálenému okolí.
Citům člověk obvykle moc neporučí (nevím, jak u vás, mluvím o sobě), ale odvahu to stejně asi chtělo.
Pokud si to pletu, omluva předem – paměť už moc nefunguje a zápisky o diskutujích a souvěrcích zde u Alefa si nevedu… 😀
No, odbočka to byla i nebyla.
Kdybych se odstěhoval na Bajkal, asi by to byla odbočka velká.
Ale protože jsme zůstali tady, na Helvajzu, tak to odbočení nebylo tak velké.
A ano, odvaha to v jednu chvíli byla veliká.
K odbočkám – pár jsem jich taky měla. Vždycky mi pomohla náhoda. Jsem účetní a tak jsem si celý život všechno plánovala dost dopředu. To nejdůležitější ale nikdy podle plánu nešlo. Odbočky mohou být náhoda, ale já dost věřím, že se člověk potkává s takovými, jaké odpovídají povaze jedince. Můj milovaný dědeček, který mě prakticky vychoval místo tatínka, prošel celý svět a vždycky mi říkal: „Cesta před námi je dána cestou, kterou už jsme ušli.“ Potkal se s tím rčením na Dálném východě a vždycky, vždycky to tak fungovalo. A nejen u něho, u mně, v naší rodině, ale dost často i u úplně cizích lidí. Poslední dobou – tak posledních 10 let co jsem v důchodu – se občas na hranici snu a bdění, většinou, když si klimbnu v křesle, potkám se zvláštním pocitem. Je to většinou stále stejné. Šero, koukám skoro pod vlastní nohy na cestu, vede někam kam dobře nevidím a trochu se bojím. Všude ticho, jen v jednu chvíli zavane větřík a trochu mi zalehne v uších. Bleskne mi hlavou „Ještě ne.“ – a probudím se. Mám pak pocit jistoty, že mi někdo poskytl možnost výběru – a já zvolila odklad. Zvláštní je, že v okamžiku, kdy padá rozhodnutí už se vůbec nebojím. Tak se mi to stává… Je to odbočka? Asi ano. Co se týče víry, jsem přesvědčená, že naše lidské vnímání spoustu skutečnosti není schopno pochopit, svět kolem mě ale funguje tak provázaně a smysluplně, že si říkám, že někde musí být systém, který toto určuje. Někdo říká Bůh, někdo Karma, někdo říká Něco… To jen já žiji v hliněném džbánu uprostřed vesmíru. Má mysl je ten džbán, vlastně mysl každého jedince, a kdo jej dokáže rozbít, najednou uvidí úplně vše úplně jinak. Tak asi tak… Snažím se o otevřenou mysl a chvilky, kdy ke mně přicházejí mé hajky, jsou taková maličká potvrzení, že je možné vidět jinak. Možná také chvíle, kdy je člověku hodně, hodně zle – a pomůže hudba. Vyrůstala jsem na klasické hudbě. Má velká láska a obkládek na rozpálené čelo v dobách nouze. Nikdy mě nezklamala.
Vesmír.
Uvažoval jsem kdysi na vznikem tohoto slova. Jeho smyslem.
Vesmír = Věs-mir – celý svět. Věs – celý, mir – svět. Možná je to tak jednoduché.
OT:
Pro Alefa-
Immanuel Kant je dnes v Litterate.
Vím. Napsal, že jsem kretén.
To mi uniklo!
🙂 Časem na to přijde každý 🙂
Teď sedím v autě před nádražím v Těšíně a mám čas. Početl jsem si dnešní Váš text o politikovi, co není na kandidátce (omlouvám se Godotovi za odbočku z Odbočky). Mám stejný názor. Od chvíle, kdy Vidlák vystupuje veřejně na politických shromážděních, je politikem a jeho vyjádření jsou politická. Celé jeho počínání směřovalo ke vstupu do politiky. Protože je politika zprofanovaná, měl bych to odsoudit. Neudělám to, protože jsem byl u něj na dvorku 2 hodiny a dal mi 3 litry výborného sádla. Jeho názory jsou mi v mnoha pohledech blízké – ale co nadělám – každý jsme jiný. Každý má jinou životní zkušenost a každý má osobní zodpovědnost za život svůj a svých blízkých. Vzdát se zaměstnání a dát se na politickou dráhu – to bych nezvládl. Něco jiného byl můj kamarád architekt, který měl v roce 90 taky vlastní firmu (jako já), který to řekl příměji – “seru na práci, nechám se zvolit”. Vlezl za tím účelem do ODA a nechal se zvolit zastupičem v Opavě, kde potom dělal 8 let Staňurovi náměstka. Potom sekl s politikou a šel zase pracovat – obnovil si živnost. Tohle je – podle mě – lepší, jasnější postup. Na stejné téma jsme si vyměňovali maily s Asfalťákem – ten měl o Vidlákovu budoucnost neskrývanou obavu.
K Vidlákovi (asi) mám podobný vztah jako Vy. K životní dráze politika mám podobný vztah jako Váš kamarád architekt – s tím, že mě by nikdo nikam nezvolil, i zůstávám u té práce.
Můj názor: Vidlák asi nepřikládá slovům takový význam jako já. Podle mě slova jsou proto mocná, že vytvářejí představy a obrazy v myslích lidí; a lidi pak jdou a podle těch obrazů a představ jednají. Slova jsou příčinou příčin, ale zřejmě ne každý to vidí.
IK mě překvapil, a nikoliv mile. Na tom označení „kretén“ mi nezáleží, je mi to fuk; ale připadá mi, že se staví do pozice hecíře a ještě přikládá pod kotel. V tom vidím nebezpečí. Vím, jak to bylo, když jsme byli kluci: někdo něco řekl, druhý k tomu něco přidal, hecovali jsme se navzájem, až došlo k nějakému furiantství a byl průser.
Toto je podobné, jen ve větším měřítku.
—
Jdu se učit, večer mám jazykovku a už jsem 2x qůli práci vynechal, jsem dutý jak bambus.
K odbočkám, křižovatkám a slepým cestám.
Člověk si někdy říká: Pokud dojte k tomuto, udělám toto nebo tohle. Jsem připraven. Život mě poučil, že nikdy nikdo není na nic dostatečně připravený. Pokud to není banalita, jako třeba klíče propadlé do výtahové šachty, musí věc řešit znova, nikdy se nic nestane přesně tak, jak jste předpokládali.
A každé řešení má v sobě zárodek omylu nebo nespravedlnosti.
Svatá pravda… Asi proto, že možností je tolik, anebo jsem tu jednu jedinou, kudy jest mě jíti, nepomyslela.
Nedomyslela. Zase abych opravovala automat 😏.