by V čínské tradici se dal obraz číst, neboť se dal „psát.“
Tradice žánru
Ve více než tisícileté tradici Číny bývala uctívanou formou výtvarného projevu krajinomalba. Čínský název pro krajinomalbu je šan-šuej, v překladu – hory a řeky. Výrazné hory i řeky byly ve starověku uctívané jako posvátné podstaty osídlené duchy. Vztah lidí k horstvům se proměňoval – od respektu k obdivu i k estetickému procítění přírody. Průvodním jevem bylo samotářství a poustevničení vzdělanců-literátů i malířů, kteří v přírodě, v kontemplaci hledali zklidnění a příležitost k tvoření.
Kaligrafie
Cesta k čínskému obrazu začíná od kaligrafie.
Opakuje se pradávný výrok: Kaligrafie a malířství jedno jsou. Sinolog Oldřich Král uvádí fakt, že čínské písmo je rozsáhlá soustava znaků. Celkově jde o padesát až šedesát tisíc znaků, z nichž se užívalo sedm až osm tisíc; k získání nejprostší gramotnosti bylo třeba se naučit nejméně 2000 znaků.
Čínské písmo je ideografické, pojmové. Ideograf je slovní znak, nikoli písmeno, jak jsme zvyklí v západní kultuře. Při nácviku a osvojení si množství znaků musejí žáci rozvíjet výtvarnou paměť pro tvary i pro jejich skladbu. Psaní je zároveň kreslením různých typů linií, bodů a při práci se štětcem i tuší je nutná pohybová lehkost a pružnost ruky. Znamenitý písař pak má předpoklad stát se výrazným malířem.
Obr. 1: Znak šu – „písmo, kaligrafie,“ napsaný konceptním slohem v podání tří dávných mistrů kaligrafů v dobových variacích (první dva znaky napsal jeden tvůrce ve 4. století, zbývající dva jsou z 8. a 11. století).
Zdroj: Velký japonský slovník znaků; In studie O. Král: Kaligrafický princip v písmu a na obraze.
Obr. 1a: Znak šu v podobě, běžně užívané dnes. Vlevo jako znak tradiční, vpravo jako znak zjednodušený. Užívání tradičních znaků je preferováno na Taiwanu, zjednodušené znaky pak v pevninské Číně. Ale i v pevninské Číně se lze setkat často s písmem tradičním, obě varianty písma jsou rovnocenné.
I necvičené oko, čínského písma neznalé, jistě vypozoruje určitou podobnost mezi tahy znaků v provedení kaligrafickém a běžném.
Tvůrčí proces malby krajiny
Původní čínská krajinomalba nebyla vytvářena v plenéru, podle reality. Nepracovalo se ani s pomocnými náčrty. Aby byla krajina živě zobrazena, musí být intenzivně vnímána, procítěna i poznána. Základem byla meditace v přírodě. V interiéru se pak malíř soustředil na následný tvůrčí akt znázornění svého vnitřního obrazu krajiny. Zdůrazněme ještě, že v čínské malbě tuší je jakýkoli chybný tah velice viditelný a prakticky neodstranitelný. To vyžaduje spojit sebekázeň s nutností uvolněného výtvarného projevu.
Malíři
Čínskou krajinomalbu rozvíjeli vzdělanci-literáti (tzv. literátská tušová malba). Malovali, ale též psali komentáře, výklady i kritické texty. Byla-li výtvarná naučení v péči výkonných umělců, měla pro následovníky souborný přínos. Jedním z originálních čínských mistrů byl malíř, básník, učenec a vysoký hodnostář malířské akademie na vrcholu doby dynastie Severních Songů Kuo Si (Guo Xi, 郭熙, 1020 – 1090).
Obr.2: Kuo Si: Časné jaro, Cao-čchun tchu (Zaochun tu, 早春圖), rok 1072; tušová malba na hedvábí, 158 x 108 cm. Národní palácové muzeum v Tchaj-wanu. V zobrazení prostoru krajiny vymezil tvůrce triádu perspektiv (výškovou, hloubkovou, horizontální). Aby vnímateli sugeroval trojrozměrnost formy, rozvíjí bohatou texturu štětcových tahů.
Zatímco v horní část obrazu „Časné jaro“ (obr. 3) horstvo ční téměř odhmotněné, dolní část krajinomalby je skalnatým terénem pevně zakotvena (obr. 4). V obrysech skal, stromů i tekoucí vody je pohyb. Krajina je dramatizovaná. Esovité tvary kompoziční osnovy obsahují u čínské krajinomalby požadovanou kvalitu čchi, „vesmírného životního dechu“ (střídání vzestupu a klesání, nádech i výdech, rytmus…). Ze šesti starých pravidel čínského malířství je prvním z nich: Vyvolej pocit pohybu skrze rytmus dechu.
Kuo S‘ (Guo Si, 郭思), syn malíře Kuo Si, sepsal traktát Vznešená poselství lesních pramenů; v něm uvádí tvořivé výklady svého otce. Ten rozeznával krajiny k cestování, krajiny k prohlížení, krajiny k toulání a krajiny k přebývání (první dva typy prý nemají hodnoty, jež skýtají dvě další). V části první kapitoly „Ponaučení o krajině“ se tvůrce ptá: Proč šlechetný člověk tolik miluje hory a řeky, v čem spočívá smysl této jeho záliby? Následně uvažuje o proměnách krajiny v různých ročních obdobích a jejich klimatických i denních proměnách. Nezapomíná na výtvarné prostředky: štětec, tuš a její vlastnosti. V textu průběžně připomíná významné umělecké předchůdce.
Zdroj informací – Oldřich Král: Stopy tuše, čínské malířské texty. Vydala Galerie Zdeněk Sklenář, 2016.
Poznámka k uvedení čínských jmen: použitá čínská jména jsou uvedena kurzivou v české transkripci, v závorce následována přepisem v pchin-jin (pinyin, 拼音) a zápisem v čínských znacích.
Být mladší, jdu se učit. Děkuji za zajímavý námět.
Na čínské, ale i japonské malbě mě fascinuje to, že není zcela nerealistická, fantastická.
V Číně jsou kraje, které tak opravdu vypadají. Dokonce i ve Vietnamu jsou homolovité kopce, vyčnívající z hladiny moře u pobřeží, které vypadají, jakoby je tam někdo schválně pro malíře vytvořil.
Ale ne, byla to matka příroda.
Nebo obrovské, mnohakilometrové jeskynní komplexy v Číně. Celý další svět pod zemí, jen občas přerušovaný propadlým stropem. Jiné rostlinstvo, jiné zvířectvo.
Příroda je opravdu mocná čarodějka.
Kdyby bylo Slezsko, jako je Čína
to by byla, panečku, pěkná divočina!
Na cepínu z Čantoryje slezská vlajka vlaje
od Frýdlantu na východ trčí Himálaje.
Z Lysé hory k Ostravici led morénu hrne,
starý Magdon sklízí rýži a jen hrůzou trne:
zavalí mu kamenivo to rýžové pole?
Maryčka si balí paky, půjde do Opole.
[;>))
Ty obrovské jeskyně sice nemáme, ale zato máme spoustu starých šachet. Taky romantika, no ni? Do jedné jsem se nad Cukmantlem kdysi propadl. Dalo mi dost mutýrování, jak z ní vylézt ven.
Tužka napíše,….diky za zajímavý vhled do výseče umění Dálného východu.
S čínskou malbou jsem se poprvé setkala v době školní docházky,…školní výlety a prohlídky zámků, kde nechyběl čínský malovaný porcelán a keramika. Jemné, křehké,….trochu vzdálené od sádláků a bábovek, co měla moje nevlastní babička doma v almárce.
Jo,….malované hedvábí.
Léčebné postupy Staré Číny znájí masáže přes hedvábí, To se napouští léčivým roztokem a barví určitou barvou, podle toho, kde na těle se masáž provádí.
O léčebných postupech, které vypracoval Žlutý Císař, jsem psala v jednom z blogů u pana Klána. Pokud by Vás zajímalo i toto,…našla bych to. Vím přibližně kde asi to je napsámo.
Tužka.
Pro Starého kocoura: Možná ani nezáleží tolik na velikosti objektu zájmu malíře, ale daleko víc na tvarech a atmosféře. Když jsem se toulala v Belianských Tatrách, viděla jsem tam vápencové útvary, které příroda, často i potůčky a voda vytvarovala podobně, jako je vidět na těch malbách tuší. Vápenec je velice tvárný a dojem dokresluje tmavý prvek zeminy, puklin a komínů. Co je v malém, může inspirovat stejně, jako velké věci. Podobně si příroda zahrála i v lokalitě Skalního města na Šípu ve Velké Fatře.
Na velikosti záleží. Taky. Třeba bonsai jako žijící zmenšenina přírody. Mikrosvět mě jako kluka nesmírně zajímal. Třeba ještěrka v houští přesliček nebo kapradin. A mechy…
Když jsem k tomu přilehl jako krátkozraký kluk s lupou, viděl jsem živé třetihory.
https://postimg.cc/1g35JpVV
Myslím že se stejným způsobem jako Vy inspiroval kdysi na počátku své tvorby malíř Zdeněk Burian a „oblékl“ prehistorické pozůstatky třetihorních ještěrů do hávu dnešních obojživelníků a plazů. Byl to geniální nápad. Všichni ti tvůrci hollywoodských Jurských parků od něj de facto opisovali. Já mám jeho ilustrace dinosaurů knižně vydané v 50. letech. Jako malou mě naprosto fascinovaly. Můj favorit byl úžasný modrý Archeopteryx. 👁️
Zdeňka Buriana jsem obdivoval od dětství. On totiž kromě svých prehistorických potvor ilustroval i dobrodružné příběhy např. Otakara Batličky, které vycházely v časopise „Širým světem“, který odebíral můj táta. Takový předchůdce National Geographic magazin v češtině. On ten Zdeněk Burian asi? založil malířský směr, který se pak jmenoval „fotografismus“ – obrazy napodobující fotografii. Možná ne, možná to je jinak, ale já ten styl viděl poprvé v časopisu Širým světem a v rožku byl podepsán Burian.
Před mnoha lety jsem náhodou narazil na výstavu Burianových originálů v ZOO Hradec králové a setrval jsem tam tak drahnou dobu, jsme si tam museli s kamarádem shánět nocleh, protože se nám nechtělo jet na motorkách v noci a domů bychom to stejně nestihli. Ale nelituji.
A Jan Burian, písníčkář i jeho táta E.F. Burian jsou taky moc zajímavé postavy.
Starému kocouru: Asi nebyl jediný z malířů, v období konce romantismu (v době uklidnění po napoleonských válkách) jsem si všimla celé řady malířů, kteří ve snaze zachytit věrně realitu, vykreslovali každý lístek na stromu, každé stébelko v trávě. Takových obrazů je docela dost v Muzeu v Kašperských Horách. Jen opravdoví mistři, jako Navrátil, Chittussi, Constable, dokázali přidat k detailům náladu okamžiku. Později začala převažovat, ale to už se pomalu hlásily jiné umělecké směry a vidění krajiny. Takový Turner mi přišel blíž impresionistům. Ale tady asi nejsem moc objektivní. Je už léta mou malířskou láskou.😌
https://cz.pinterest.com/pin/1759287340650588/ :
ŽENICH:
Už spěchám, už letím má nejmilejší…
Hleď – svatební kytice marně soupeří
s tvou krásou…
Pro mě je tento typ kresby stejně poetický, jako haiku. Asi mám nejraději tu jednoduchost a emotivní dopad. Zdeni, popsaná kresba je mistrovské dílo – jen zase jiným způsobem.
Pro Tužku: Kdysi jsem měla vzácnou příležitost sledovat dokument o tom, jak vzniká mistrovská kaligrafie přímo v dílně velmi respektovaného čínského mistra tohoto umění. Svitek měl rozprostřený na zemi, o rozměru menšího transparentu. Výsledkem bylo opravdu kaligrafické ztvárnění popisu, o jakou dílnu se jedná. A musel být prvotřídní (podle jejich měřítek, mě by připadala i zdánlivě průměrná kaligrafie umělecky cenná). Obřad se vší pečlivostí už bylo jen roztírání tuše, výběr správného štětce, vzhledem k rozměru nápisu byl asi 35-40 cm dlouhý a poměrně silný, později jsem si všimla, že s dokonalou špičkou. Na nejlepší štětce se používali dříve sobolí chloupky. Dnes možná také, ale většinou už se jim kvalitativně blíží umělá vlákna (polyester ap.). O druzích kaligrafie, štětců a tuší nemohu hovořit, je jich moc. Ale překvapila mě technika malby. Malíř usedl na bobek, uchopil štětec namočený v tuši, ruku s horním koncem štětce umístil do důlku pod bránicí a začal malovat kaligafický nápis tak, že pohyboval celým trupem. V dokumentu tvrdili, že nejlepší kaligrafie vychází z prostoru mezi břichem a srdcem. Výsledek byl určitě dokonalý i pro znalce, protože pak, na závěr, ten nápis skutečně visel u vchodu do zahrady a domu tohoto umělce. Fascinovalo mě, jak jemně dokázal „malovat“ takto obtížným způsobem. Je pravda, že tvrdili – a já věřím – že se to mistři učí celý život.
Pro Jana z Helvajzu – trochu mimo téma, ale ne úplně mimo.
Zajímavý článek o cvičení čchi-kung od vynikajícího sinologa a učitele, Víta Vojty:
https://www.asiaskop.cz/analyzy-komentare/je-soudce-simon-cvicenim-cinskeho-cchi-kung-nebezpecny
Děkuji.
Mi se líbila i oživlá čínská zvířata v cirkuse, letošní:
https://imgway.cz/djOF/IMG_4229.mov
OT
Je 1. října, jasmín na zahradě má jeden květ, jabloň tamtéž květů několik, plus pár poupat.
Magnolie vedle v ulici má 4 – 5 nádherných velkých květů. Možná i víc, na všechny větve není vidět.
StČ, cca 250 m n. m.
To je v pořádku.
Skončilo babí léto a začalo prababí léto, to je kvůli mě. Dnes je China’s National Day a současně 15. výročí mé první návštěvy Říše středu.
Aha. Tím se to ovšem vysvětluje. Prosté, logické. Mohlo mne to napadnout.
Tužka napíše pro Jiřičku,…díky. Přidám rovněž informaci o malířích a jejich způsobu malování.
Obdivuji jejich duchovní sílu čelit nepřetržitě svým problémům a ještě navíc namalovat krásné obrázky z kterých vyzařuje radost.
Navštívila jsem několik jejich výstav.
Nakladatelství UMÚN tělesně postižených umělců malujících ústy a nohama. Liberec.
http://www.umun.cz
Mějte se fajn…..Tužka.
Děkuji Tužko. Nevěděla jsem o těchto aktivitách.