Neztrácej čas

„Kdybych nepřišla, ani by sis nevzpomněl,“ zazněl povědomý hlas.

Místo toho si Imagenu prohlížím, nevzpomněl jsem si na ni několik let; už je jí taky padesát¹⁾, ale vypadá na pětadvacet. Přestala stárnout, ani jsem si vlastně nevšiml, kdy; ale je to neklamný příznak toho, že stárnu já. Inu, což: jednou to muselo přijít.

„Tak povídej, jak bylo?“
„Hmm… dobře bylo,“ usmívám se a přemýšlím, kde vlastně Imagena lítá a tráví čas, když já o ní nevím. Kde byla, dokud jsem nebyl. Kde bude, až já nebudu… ale snad to ještě není na pořadu dne.

„Přemýšlím, odkud začít… to víš, nechci tě krmit banalitami jako – přišel jsem, viděl jsem, odešel jsem. To se hodí leda tak na blog.“ – Smějeme se, já pokračuji: „Nechceš se radši sama ptát?“

„Tak jo, to bych mohla.“ Imagena přivírá oko, jako když míří puškou na cíl, bude to asi cílená otázka. Začínám tušit zradu. „Co Číňanky?“ – no jo, no: imaginární ženská je pořád ženská, snad nežárlí…?

„Číňanky… budeš se divit, ale asi jako tady. Za chvilku ty šikmé oči a vysedlé lícní kosti přestaneš vnímat. Normální holky. Normální pěkné holky. – Čekal bych sofistikovanější dotazy, milá dámo, přiznej: že ty žárlíš?“

Imagena se směje: „Mně ta otázka přijde sofistikovaná dost. Normální pěkné holky, říkáš… tak to jsi v pěkné kaši, ne?“ Kruciš, je to ale drzá potvora.

„Ále… není to o nic horší než kdekoli jinde, a jak vidíš, žiju. Já myslím, že pěkné holky se najdou na celém světě. Uvěříš mi, když ti řeknu, že kvůli pěkným holkám jsem tam nejel?“

Imagena zase přivírá oči a míří na mne imaginární puškou. Ale nevystřelí, odkládá zbraň a řekne smířlivě: „Ale jo, to ti věřím… tak kvůli čemu jsi tam vlastně jel?“

„Kvůli sobě. Je lepší jedenkrát vidět, než desetkrát slyšet a stokrát číst. Ale nevím, jestli to, co jsem si přivezl, dokážu předat. Jestli to dokážu sdělit. Jestli dokážu vyvolat v ostatních alespoň náznak pocitů, které jsem tam měl. A to se netýká jen cvičení. Je to nepřetržitých čtrnáct dní, od A až do Z. Zjišťuju, že nedovedu říct vlastně vůbec nic, nemám na to slova. Píšu články stylem – přišel jsem, viděl jsem, odešel jsem, ale když je pak po sobě čtu, mám dojem, že to podstatné se mi z textu vytratilo.“

„Tak to nech uležet… možná je těch dojmů jenom najednou moc. – A co tajemství? Bylo nějaké?“

„Jo, to jo… tajemství se válí všude, každý ho máme pod nohama a šlapeme po něm. Mnohé tajemství zůstává tajemstvím jenom proto, že si ho nevšímáme. Změna prostředí rozbije stereotyp, proto se jezdí za tajemstvím do ciziny.“

„A můžeš nějaké tajemství prozradit?“

„Můžu a nemůžu: můžu ti třeba říct, že jsem vyzkoušel postoj, jehož tajemstvím je velice jemná a přesná poloha kyčlí. Můžeš v něm stát hodinu, můžeš v něm cvičit hodinu, nízko, snad – co já vím – dvacet centimetrů nad zemí, a necítíš únavu. Máš pocit, že vyskočíš z místa dva metry vysoko. A potom špatně přeneseš váhu, poloha kyčlí se nepatrně změní a kouzlo je fuč. – Tohle ti můžu říct, ale nemůžu to za tebe odcvičit, rozumíš?“

„Dobře – ale jak ty ses to dozvěděl, když je takové tajemství vlastně nesdělitelné?“

„Musí tě to někdo naučit. Umět naučit je víc než umět. Pozorovat někoho, kdo umí učit, to se mi moc líbilo.“

„Co se ti tam líbilo ze všeho nejvíc?“

V Yangshuo jsem nebyl nic. Byl jsem tam nikdo. Především zpočátku jsem byl bezvýznamný cizinec, který přijel a zase odjede. Pravda, po čtrnácti dnech to už nebylo takové: člověk vyčnívá tím, že je, jaký je; naváže vztahy, a šup – role či rolička je tu, už zas hraješ. Ale novost po čtrnácti dnech pořád ještě dovede překvapit. – To se mi asi líbilo nejvíc: ztratit osobní historii a být nikým. Je to velmi osvěžující.“

„Co se ti tam naopak líbilo ze všeho nejméně?“

„Tak to vím naprosto přesně: užvaněnost některých mých spolucvičících. Ti kluci sami o sobě jsou fajn. Ale když mistr každé ráno vedl rozcvičku, oni každou tu rozcvičku každé ráno prožvanili. Kdyby součástí cvičení qi gongu nebyla poloha jazyka, kdy je špička opřena o patro, oni by snad žvanili i při qi gongu – ale to už by i na mistra Zhanga bylo asi moc…? Mistr karate by takové žáky buď vyhodil, nebo rovnou zabil. Mistr Zhang zdvořile a zdrženlivě čekal, až jim to dojde. Styděl jsem se za ně.“

„Co sis odtud přivezl?“

„Hmm… spoustu statků, hmotných i nehmotných, ty nejhmotnější jsem tam musel nakonec nechat…“

„To asi mluvíš o svém kole, které sis tam koupil. A co dalšího?“

„Několik kilogramů toho nejlepšího čaje, jaký jsem kdy pil. Několik set fotografií z míst, o kterých jsem snil, čajovou plantáž nevyjímaje. Zkušenosti z toho soudku, který jsme načali před chvílí, ale jak jsi řekla: musí se to nechat uležet. A dodávám – musí se to dobře nacvičit. Nová přátelství, kontakty, vztahy k lidem z druhého konce světa a zážitky čiré, ničím neředěné radosti – stačí?“

„Nestačí.“

„Co bys chtěla ještě slyšet?“

„To pořád ještě není všechno. Čaj vypiješ, prodáš, rozdáš. Fotky a zkušenosti ze cvičení nemáš pro sebe, ale pro ostatní. Chtěla bych slyšet něco intimního, něco, co je jenom tvoje.“

Ale na druhou stranu, nebyla by to sama o sobě ztráta času? Nepopřel bych tím právě to niterné, na co se mne Imagena ptá? – ať je po jejím; pro tentokrát mi stačí vědomí, že bych ji přehádal, kdybych chtěl. – Dobře tedy.

„Tak to musím vzít zeširoka. Kdysi dávno byly na mém blogu²⁾ články, které už tam nejsou…“

„… vím, dodnes ses nezbavil sklonu občas toho litovat, protože si myslíš, že to patří k nejlepšímu, cos kdy napsal.“

„…budiž. Úvodní článek z oné série obsahoval tuto pasáž:

Svět je místem pomíjivých věcí, a jak říkají staří, touha je zdrojem utrpení. – Kdo by se však staral o konce, když vše teprve začíná! Kůň se vzpíná a bije kopyty, korouhve vztyčeny, jezdec připraven je vyrazit tryskem. Nuže, vpřed!

Jestlipak víš, Imageno, o jakých korouhvích to byla řeč?“

„Chtěla bych to od tebe slyšet.“

„V jedné krásné knize – Karpatské hry se ta kniha jmenuje, a napsal ji pan Miloslav Nevrlý – je o nich zmínka; a je tam i jakýsi nejasný popis, uvádím zde přesné znění:

….duše je schopna okouzlení a kolena jsou ještě pružná. Tělo je kůň a duše jezdec a ve slunečním vichru nad nimi dosud neporazitelně vlaje korouhev lehkomyslnosti!

Vždycky mne zajímalo, jak ta korouhev vypadá, jakým heslem si razí cestu. Ta korouhev je stále v pohybu, a mně se pořád zdálo, že není v silách smrtelníka přečíst, jaký že je na ní nápis.“

„… a dál?“

„Pět hodin intenzivního cvičení denně, vynikající čaj, koupel v řece Li, noční život a minimum odpočinku vykonaly své. Díky změněnému vědomí se mi podařilo ten nápis přečíst. Mimochodem, zajímavé je, že úplně stejný nápis měl na triku můj kamarád Sid, ale zjevně si to neuvědomoval, když byl schopen den co den prožvanit rozcvičku.“

„Ty mě napínáš. Jak teda ten nápis na korouhvi lehkomyslnosti zní?“

—ﬡ—

Na první přečtení vypadá až banálně. Ale než mávneš rukou, promysli si to:

00:00:01
NO TIME TO LOSE

—ﬡ—

---

¹⁾ Text vznikl po návratu z mé první cesty do Yangshuo. Od té doby v řece Li uplynulo hodně vody…

²⁾ Řeč je o blogu, který byl kdysi přidružen k časopisu Respekt. Od té doby i v mediálních proudech uplynulo mnoho vody – možná i více než v řece Li. Texty se zčásti přestěhovaly jinam, blogy byly zcela zrušeny, a časopis…