Neználkové VII. (a znalci)

V předcházejícím dílu mého jemenského vyprávění jsme nás opustili na letišti v Saná, když jsme už chtěli domů. Ale na spadnutí byla válka.

---

Války v oněch krajích mají někdy poněkud komický nádech. Tahle začínala mezi Jemenem a celkem nově obnovenou Eritreou na opačné straně Rudého moře: https://cs.wikipedia.org/wiki/Eritrea

Předmětem sporu byly dva strategicky významné ostrovy Velký a Malý Hanish, které částečně ovládají vstup do jižní části Rudého moře. Legrační prvek spatřuji ve skutečnosti, že ani jeden z protivníků nedisponoval válečným loďstvem.

Možná bylo jen dobře, že jsme museli zrušit původně plánovaný výlet na ostrov Sokotra, který leží v Arabském moři jižně od Jemenu, vzdálený od arabské pevniny 300 kilometrů a 200 km od Somálska.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sokotra

Dnes už se, podle informací na těch internetech, na Sokotru létá, ale před těmi třiceti lety bylo problémem zajistit na ostrově tankování paliva do letounu – tudíž jsme to odpískali. Což bylo dobře, protože jsme měli možnost na poslední chvíli se vyhnout válečnému běsnění.

Z letiště v Saná, které bylo jediné jemenské vojensky využitelné, jsme už viděli startovat MiGy, dědictví po socialistickém Jižním Jemenu.
Vrtule naší L 410 se už točily, pilot Vašek Procházka na nás z otevřeného okénka volal, že má právě k dispozici pár minut pro start, abychom všeho nechali a naskákali do letadla. Nosič přitlačil vozík s našimi zavazadly, házeli jsme je bez ladu a skladu do kabiny.

Michal dodnes vzpomíná, kterak jsem se slovy „Jdi do prdele!“ odkopl nosiče, vyžadujícího dva dolary místo obvyklého jednoho, zabouchl dvířka a letoun se dal do pohybu. Promotali jsme se na start a za pár minut už jsme byli ve vzduchu směrem na sever. Všem se nám ulevilo, ale možná jsme neuměli plně posoudit vážnost situace tak, jako piloti. Ti si otírali chladný pot…

Důkazem jejich úlevy byla skutečnost, že asi 200 kilometrů od Saná, už na Rudým mořem, mi pilot Václav nabídl, abych si to zkusil – pilotovat stroj na pravé sedačce pod jeho dohledem.
Tehdejší verze L 410 neměly oddělenou pilotní kabinu od prostoru procestují – byla tam jen symbolická přepážka, kolem které se oba piloti museli protáhnout ke své sedačce.

Dnes už je to u inovované verze L 410 NG jinak: https://cs.wikipedia.org/wiki/Let_L-410_NG . Pilotní kabinu dnes odděluje od cestujících masivní stěna.

Protáhl jsem se kolem přepážky a zaujal pozici druhého pilota. Jak už jsem uvedl dříve, letoun nedisponoval autopilotem, proto se ve vyšších výškách letělo podle přístrojů – umělého horizontu a výškoměru.

Pilotovat letadlo není zdánlivě až tak velká věda, s výjimkou startu a přistání. Potočíte doprava – letoun letí doprava. Přitlačíte „knipl“ – letoun letí dolů. A naopak. Nechme stranou fajnovosti jako je směrovka a klapky.

Honil jsem letadlo z leva doprava a zase naopak, nahoru a dolů, Vašek to po chvilce zase dorovnal. Za chvilku se nám ohlásilo řízení letového provozu, kde někdo zodpovědný sledoval ten můj slalom, zda nemáme nějaký problém… Tak jsem asi po půlhodině dopilotoval.

Turisté

Následující den si nad Středozemním mořem vyzkoušel pilotování kolega Michal, ještě jedno tankování v Sofii a poslední etapa domů. Někde nad Brnem proběhla mezi členy posádky vzrušená diskuse, ale rozhodující slovo měl kapitán: na oslavu návratu nízký průlet nad Plzní a naší matičkou Škodovkou – bylo to ostatně na trase směrem na letiště v Líních.

_{^{Za námi pyramida Cheopsova}}

Za pár minut jsem jí volal z letiště.

Proč Neználkové?

Mnoho údajů, které jsem tu sepsal, jsem zjišťoval až ex post. V roce 1996 jsem byl prakticky nedotčen informacemi o Jemenu, jeho historii, předcházejícími vztahy ČSR/ČSSR/ČR s touto zemí. Ani jsem nic nevěděl o řadě jejich předcházejících politických (a mnohdy krvavých) převratů, nic o rizicích, nic o možném budoucím vývoji:
Byla to typická 90.léta, plná nezodpovědnosti a touhy po dobrodružství. Něco určitě věděl člen našeho výsadku Ivan Voleš, dříve velvyslanec v Jižním Jemenu, a také František Langer… Ale já se jich na nic neptal.

Nebylo to poprvé. Když jsem v roce 1993 cestoval do JAR, na jednání hlavně se zbrojaři, strávil jsem těch asi 12 hodin v letadle (MD 11) vedle našeho tlumočníka PhDr. Kropáčka, arabisty a afrikanisty. Poslouchal jsem, co mi vypráví o islámu a etnikách v JAR, ale vůbec jsem si neuvědomil, co je to za personu – kdysi byl účastníkem expedice Lambaréne a tlumočil třeba Husákovi při jednání s Kadáfím. Já jsem byl ten, kdo nevěděl a neznal skoro nic.

Znalci

Alef byl jako obvykle vtipný a navrhl, že další seriál by se měl jmenovat Znalci. Nu, něco jsme se za další roky přece jen naučili. Posuďte sami.

Pilot Vašek Procházka po rozprodeji společnosti Škoda Air odešel k ČSA a létal na Boeingu. Asi to uměl.

Letecký mechanik Honza Adler odešel pracovat do německé firmy s jakousi jemnou mechanikou a spíše z fandovství se podílel na servisu privátní L 39 Albatros, kterou komerčně provozovali v Plzni – Líních. To on mě přemluvil, abych se s Albatrosem šel také proletět, a byl to mimořádný zážitek. Leč, o tom snad někdy jindy.

Škodovka pod Soudkovým vedením zkrachovala, ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Ovšem o sebe se uměl postarat a nouzí nepochybně netrpí.

Michal, v roce 1993 můj asistent a potom vedoucí Soudkovy kanceláře, má za sebou velkou kariéru a mnoho manažerských zkušeností. Ve Škodě se stal personálním ředitelem, přežil Soudkův pád (propouštěl ho!) a za panování Martina Romana se stal i členem představenstva. Protože je ale mazaný, včas odešel na post personálního vicepresidenta ČSA, tehdy vedených zkušeným profesionálem ing. Kůlou. Jenže pak přiletěl Luftajarda Tvrdík… Michal se raději stal ředitelem Plzeňských městských dopravních podniků a povznesl je na dnešní skvělou úroveň. Avšak před pár lety mu tam nový primátor Zarzycký začal cpát do vedení podivné lidi – jak se ukázalo, navázané na Dozimetr:
https://www.plzen.cz/obvineny-jan-marek-skoncil-v-plzenskych-dopravnich-podnicich-i-mestske-komisi
Michal tedy za poněkud dramatických okolností (mohu popsat někdy jindy) odešel do řad vedení ČD, kde je dosud. Asi se opravdu něco naučil, protože jste o něm v médiích jistě nic nezaznamenali – umí se jim vyhýbat.

A já?

Se Soudkem jsem se rozhádal a na konci roku 1998 (dva roky po Jemenu) jsem odešel na MPO k ministru Grégrovi. V něm jsem objevil skutečně mimořádného hajzla, jehož představu o mé práci jsem nehodlal akceptovat. Mám sice celkem silný žaludek, ale co je moc, to je moc. Odešel jsem po třech týdnech, ovšem právě v té době byl vyhlášen největší konkurz v českých dějinách – Chemapol Group. Konkurzní správce Alexandr Vacek byl vystaven různým tlakům, také mediálním. Potřeboval „psa ochranáře“, čehož jsem se ujal a stanovil jsem strategii „Čím méně se bude v médiích konkurz Chemapolu objevovat, tím lépe“. Dovedl jsem to k absolutní dokonalosti, takže mě Saša Vacek za tři roky už nepotřeboval. Tam šlo ale skutečně o život, bylo kolem toho pár mrtvých, ale zkušenost nebývalá.

To už jsem si ale vybudoval vlastní soukromé pozice, měl jsem skvělé (a hlavně bonitní) klienty, mj. i Úřad vlády, a především jsem pronikl do světa dalších konkurzních správců Union banka – a tak. V té době se mi však už překlopila padesátka, a tak jsem se začal stahovat zpět do rodné gubernie. Tady se mi hospodařilo – na základě zkušeností, znalosti teritoria a souvislostí – více než dobře.

Možná by to všechno vydalo na dizertaci, ale koho by to zajímalo? A tak se možná mohu prohlásit za znalce (abych Alefa uspokojil), ale celkem je to už k ničemu.

Lépe myslet na kremaci.

---