by V předcházejícím dílu mého jemenského vyprávění jsme nás opustili na letišti v Saná, když jsme už chtěli domů. Ale na spadnutí byla válka.
Války v oněch krajích mají někdy poněkud komický nádech. Tahle začínala mezi Jemenem a celkem nově obnovenou Eritreou na opačné straně Rudého moře: https://cs.wikipedia.org/wiki/Eritrea
Předmětem sporu byly dva strategicky významné ostrovy Velký a Malý Hanish, které částečně ovládají vstup do jižní části Rudého moře. Legrační prvek spatřuji ve skutečnosti, že ani jeden z protivníků nedisponoval válečným loďstvem.
Možná bylo jen dobře, že jsme museli zrušit původně plánovaný výlet na ostrov Sokotra, který leží v Arabském moři jižně od Jemenu, vzdálený od arabské pevniny 300 kilometrů a 200 km od Somálska.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sokotra
Dnes už se, podle informací na těch internetech, na Sokotru létá, ale před těmi třiceti lety bylo problémem zajistit na ostrově tankování paliva do letounu – tudíž jsme to odpískali. Což bylo dobře, protože jsme měli možnost na poslední chvíli se vyhnout válečnému běsnění.
Z letiště v Saná, které bylo jediné jemenské vojensky využitelné, jsme už viděli startovat MiGy, dědictví po socialistickém Jižním Jemenu.
Vrtule naší L 410 se už točily, pilot Vašek Procházka na nás z otevřeného okénka volal, že má právě k dispozici pár minut pro start, abychom všeho nechali a naskákali do letadla. Nosič přitlačil vozík s našimi zavazadly, házeli jsme je bez ladu a skladu do kabiny.
Michal dodnes vzpomíná, kterak jsem se slovy „Jdi do prdele!“ odkopl nosiče, vyžadujícího dva dolary místo obvyklého jednoho, zabouchl dvířka a letoun se dal do pohybu. Promotali jsme se na start a za pár minut už jsme byli ve vzduchu směrem na sever. Všem se nám ulevilo, ale možná jsme neuměli plně posoudit vážnost situace tak, jako piloti. Ti si otírali chladný pot…
Důkazem jejich úlevy byla skutečnost, že asi 200 kilometrů od Saná, už na Rudým mořem, mi pilot Václav nabídl, abych si to zkusil – pilotovat stroj na pravé sedačce pod jeho dohledem.
Tehdejší verze L 410 neměly oddělenou pilotní kabinu od prostoru procestují – byla tam jen symbolická přepážka, kolem které se oba piloti museli protáhnout ke své sedačce.
Dnes už je to u inovované verze L 410 NG jinak: https://cs.wikipedia.org/wiki/Let_L-410_NG . Pilotní kabinu dnes odděluje od cestujících masivní stěna.
Protáhl jsem se kolem přepážky a zaujal pozici druhého pilota. Jak už jsem uvedl dříve, letoun nedisponoval autopilotem, proto se ve vyšších výškách letělo podle přístrojů – umělého horizontu a výškoměru.
Pilotovat letadlo není zdánlivě až tak velká věda, s výjimkou startu a přistání. Potočíte doprava – letoun letí doprava. Přitlačíte „knipl“ – letoun letí dolů. A naopak. Nechme stranou fajnovosti jako je směrovka a klapky.
Honil jsem letadlo z leva doprava a zase naopak, nahoru a dolů, Vašek to po chvilce zase dorovnal. Za chvilku se nám ohlásilo řízení letového provozu, kde někdo zodpovědný sledoval ten můj slalom, zda nemáme nějaký problém… Tak jsem asi po půlhodině dopilotoval.
Turisté
Pak už se z nás stali docela obyčejní turisté.
První den jsme doletěli do Káhiry. Piloti byli natolik šikovní, že si uměli napočítat letové hodiny tak, aby museli mít v Egyptě povinnou jednodenní pauzu… Tudíž výlet druhý den – kam jinam než na pyramidy v Gíze.
Další den byli šikovní mechanici, kteří museli provést neodbytné servisní úkony v Heraklionu na Krétě. Příjemný večer se souvlaki, gyrosem, paidakií (grilované jehněčí kotletky) – a tak.
Na obrázku vlevo – Chefrenova pyramida.
Následující den si nad Středozemním mořem vyzkoušel pilotování kolega Michal, ještě jedno tankování v Sofii a poslední etapa domů. Někde nad Brnem proběhla mezi členy posádky vzrušená diskuse, ale rozhodující slovo měl kapitán: na oslavu návratu nízký průlet nad Plzní a naší matičkou Škodovkou – bylo to ostatně na trase směrem na letiště v Líních.
Někdo tu v diskusi u předcházejících dílů připomněl, že motory L 410 působily mohutný hluk. Řev by bylo asi příhodnějším popisem reality. Očití svědkové mi tvrdili, že při průletem nad centrálním náměstím republiky ve výši necelých 100 metrů se lidé rozutíkali do pasáží a vchodů domů v domnění, že letoun padá.
Do rodinné mytologie se zařadila vzpomínka mojí Labutě. Ta byla v práci, tehdy v Úslavské ulici, tedy přímo na naší trase. Její kolegyně v kanceláři volala prý zděšeně „proboha, co se to děje?“
Labuť prý řekla lakonicky „Orel se vrací…“
Za námi pyramida Cheopsova
Za pár minut jsem jí volal z letiště.
Proč Neználkové?
Mnoho údajů, které jsem tu sepsal, jsem zjišťoval až ex post. V roce 1996 jsem byl prakticky nedotčen informacemi o Jemenu, jeho historii, předcházejícími vztahy ČSR/ČSSR/ČR s touto zemí. Ani jsem nic nevěděl o řadě jejich předcházejících politických (a mnohdy krvavých) převratů, nic o rizicích, nic o možném budoucím vývoji:
Byla to typická 90.léta, plná nezodpovědnosti a touhy po dobrodružství. Něco určitě věděl člen našeho výsadku Ivan Voleš, dříve velvyslanec v Jižním Jemenu, a také František Langer… Ale já se jich na nic neptal.
Nebylo to poprvé. Když jsem v roce 1993 cestoval do JAR, na jednání hlavně se zbrojaři, strávil jsem těch asi 12 hodin v letadle (MD 11) vedle našeho tlumočníka PhDr. Kropáčka, arabisty a afrikanisty. Poslouchal jsem, co mi vypráví o islámu a etnikách v JAR, ale vůbec jsem si neuvědomil, co je to za personu – kdysi byl účastníkem expedice Lambaréne a tlumočil třeba Husákovi při jednání s Kadáfím. Já jsem byl ten, kdo nevěděl a neznal skoro nic.
Znalci
Alef byl jako obvykle vtipný a navrhl, že další seriál by se měl jmenovat Znalci. Nu, něco jsme se za další roky přece jen naučili. Posuďte sami.
Pilot Vašek Procházka po rozprodeji společnosti Škoda Air odešel k ČSA a létal na Boeingu. Asi to uměl.
Letecký mechanik Honza Adler odešel pracovat do německé firmy s jakousi jemnou mechanikou a spíše z fandovství se podílel na servisu privátní L 39 Albatros, kterou komerčně provozovali v Plzni – Líních. To on mě přemluvil, abych se s Albatrosem šel také proletět, a byl to mimořádný zážitek. Leč, o tom snad někdy jindy.
Škodovka pod Soudkovým vedením zkrachovala, ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Ovšem o sebe se uměl postarat a nouzí nepochybně netrpí.
Michal, v roce 1993 můj asistent a potom vedoucí Soudkovy kanceláře, má za sebou velkou kariéru a mnoho manažerských zkušeností. Ve Škodě se stal personálním ředitelem, přežil Soudkův pád (propouštěl ho!) a za panování Martina Romana se stal i členem představenstva. Protože je ale mazaný, včas odešel na post personálního vicepresidenta ČSA, tehdy vedených zkušeným profesionálem ing. Kůlou. Jenže pak přiletěl Luftajarda Tvrdík… Michal se raději stal ředitelem Plzeňských městských dopravních podniků a povznesl je na dnešní skvělou úroveň. Avšak před pár lety mu tam nový primátor Zarzycký začal cpát do vedení podivné lidi – jak se ukázalo, navázané na Dozimetr:
https://www.plzen.cz/obvineny-jan-marek-skoncil-v-plzenskych-dopravnich-podnicich-i-mestske-komisi
Michal tedy za poněkud dramatických okolností (mohu popsat někdy jindy) odešel do řad vedení ČD, kde je dosud. Asi se opravdu něco naučil, protože jste o něm v médiích jistě nic nezaznamenali – umí se jim vyhýbat.
A já?
Se Soudkem jsem se rozhádal a na konci roku 1998 (dva roky po Jemenu) jsem odešel na MPO k ministru Grégrovi. V něm jsem objevil skutečně mimořádného hajzla, jehož představu o mé práci jsem nehodlal akceptovat. Mám sice celkem silný žaludek, ale co je moc, to je moc. Odešel jsem po třech týdnech, ovšem právě v té době byl vyhlášen největší konkurz v českých dějinách – Chemapol Group. Konkurzní správce Alexandr Vacek byl vystaven různým tlakům, také mediálním. Potřeboval „psa ochranáře“, čehož jsem se ujal a stanovil jsem strategii „Čím méně se bude v médiích konkurz Chemapolu objevovat, tím lépe“. Dovedl jsem to k absolutní dokonalosti, takže mě Saša Vacek za tři roky už nepotřeboval. Tam šlo ale skutečně o život, bylo kolem toho pár mrtvých, ale zkušenost nebývalá.
To už jsem si ale vybudoval vlastní soukromé pozice, měl jsem skvělé (a hlavně bonitní) klienty, mj. i Úřad vlády, a především jsem pronikl do světa dalších konkurzních správců Union banka – a tak. V té době se mi však už překlopila padesátka, a tak jsem se začal stahovat zpět do rodné gubernie. Tady se mi hospodařilo – na základě zkušeností, znalosti teritoria a souvislostí – více než dobře.
Možná by to všechno vydalo na dizertaci, ale koho by to zajímalo? A tak se možná mohu prohlásit za znalce (abych Alefa uspokojil), ale celkem je to už k ničemu.
Lépe myslet na kremaci.
Velmi pěkné. – Ty můžeš tak vykládat, že nic neumíš 😀
Kdo by Ti to věřil?
Proč zrovna na kremaci? O tu se postarají pozůstalí! Člověk má jet naplno, dokud to jde. Díky za perfektní závěr, je to život bohatý na zážitky a mnohý by třeba mohl „závidět“. Já ne. Každý je svého štěstí strojvůdcem. Ale je důležité, aby uměl v životě poznat rozhodné okamžiky a správně a rychle reagoval. To dobře umíte. Ale snažíme se všichni, co to dá… ještě jednou díky.
Ano, s tím závěrem taky nesouhlasím – ale od tohoto lehce morbidního tématu raději couvám 🙂
A zdravím Orla !
😀
Náhodou, kremace je živá záležitost, zítra budu vědět o hodně víc….
Hodláte se Ládíku!!!m zúčastnit pasivně neba aktivně – případně jen jako pozorovatel?
„Sranda musi byť i kdyby tatu věšali!“
Aktivně! Kdyby to bylo pasivně, vůbec bych se nezmiňoval.
Před 3 lety jsem na výkrese připojoval hořák v ostravské kremaci… v té době jsem měl přehled, jak to funguje s distribucí vsázky, když byl hen ten kovid. Ale v tu dobu se nehodilo psát podrobnosti.
Taky se mně líbí ta beduínská čapka s kšiltem. V roce řekněme 1972 měl velbloudí vožď na hlavě ještě turban. Ale jízdu jsem zřejmě absolvoval po trase hodně podobné. – To je vzpomínek!
Já bych čekal fotku Godota na vrcholu pyramidy. Z+H tam spali, Godot tam mohl popíjet nebo ohryzat vepřové plecko.
Na pyramidu už se lézt nesmí, je to dost dlouho. Mám dojem, že to zakázali právě nějak v roce cca 1973, kdy se odtud sesypal (a zabil) nějaký turista.
Právě proto jsem tam Godota čekal. A když mluvíme o Godotovi, je to automaticky o čekání.
To je ale zajímavý, to fakt nechápu.
Proč mě všichni spojují s jídlem a pitím, a ne třeba s poezií?
Bo proto!
V pyramidě v komoře
Godot, verše píše.
Nohy na stole nahoře,
chová se tam tiše.
Jídlo mu tam chybí zcela,
jen lahvinka vína
na stole je osiřelá,
není žádná jiná.
Lahvinka je dvoulitrová,
pije do sytosti.
A u toho sepisuje
litteráte skvosty.
Píše, píše, do rána,
už je sbírka sepsána.
Prst z fusakle vykukuje,
ještě, že má sandály!
Víno krásně řetízkuje.
Sepisuje misály.
Dvoulitrovou lahvinku neznám, jen tzv. magnum (1,5 litru).
Je všeobecně známo, že láhev bordeaux velikosti magnum je správná míra pro gentlemana k večeři.
Pokud jeho partnerka nepije…..
Proč tě všichni spojují s jídlem a pitím, a ne třeba s poezií? To je otázka! – Já vlastně ani pořádně nevím; ale můžeme na tom zapracovat. Probereme to ze všech stran v nějaké přívětivé restauraci, a pak se uvidí.
Jen tak z hlavy (snad to bude přesně), čím jsem kdysi oblboval druhé pohlaví.
Až se ti zasteskne, přijď.
Až se ti slza v oku zableskne,
ty přijdeš, viď?
Z té noci přeteskné
nezbude hvězda ani rybářská síť,
a nový den se rozbřeskne.
Až se ti zasteskne, ty přijdeš.
Přijď!
(Vítězslav Nezval)
Kurva, poeta, ne?!
To nesnese žádný komentář.
Leda snad zamyšlení, jak se ze snílků s hlavou v oblacích a srdcem na dlani stávají otrlí cynikové.
Jak svět přichází o básníky…
„The way we were“. (Barbra Streissand)
…tys mně dal.
Mně se teď vybavují básně, kterými jsem činil totéž já.
—
Pan Nevrlý (tuším, že v knize Karpatské hry; kdo nečetl, o mnoho přišel) mimo jiné říká, že nejkrásnější sbírka je bílá zeď: sedíš a na bílé zdi jako na plátně biografu defilují vzpomínky na to, co jsi zažil.
Ach jak krásné jsou oči milenek.
Modré, jak barvínek s melisou..
(nevím co je bravínek a melisa, ale modré oči milenek, to jóóó…).
Bílá zeď jako plátno? Promítám tam to děvče s modrýma očima (nejmenovat!), kterému bylo třináct a mně necelých patnáct. Jak by to byly řešily orgány činné v trestním řítení (kdyby bývaly byly věděly), když ani jeden z nás nebyl ještě trestně zodpovědný?
Naštěstí zůstalo bez následků zahaleno pláštíkem tajemství. Událo se ovšem bez pláštíku……
Tak já sem něco trochu pustím:
Líbám
dívku
udýchanou
Ještě
včera
byla pannou
…
Náhle už to není tak
Málem by jí ujel vlak
Zažili jste někdy ujíždějící vlak?
Když udýchaně doběhnete na nástupiště a ještě vidíte nedaleko postupně se zmenšující koncová světla?
To bylo fakt k nasrání!
Jak praví (nevím který) klasik – lituji toho co jsem neudělal podstatně víc, než věcí, které jsem udělal.
Je to tak…
Takže další seriál bude o oblbování něžného pohlaví?
🙂
Množina oblbnutých je miniaturní, psát by prakticky nebylo o čem.
Podobně jako Kocour – několikrát oblbnut (typicky mužský osud, myslím) a smířený s osudem.
I ten mnou uvedený příklad „Z mého života“ byl příběhem uloveného (a že ty puberťačky někdy uměly lovit až dosti neomaleně).
To mi povídej!
Vzpomínám, jak jsem nastoupil do našeho kulturního Ústavu, byl na mě uspořádám kolový hon. Už jsem naštěstí byl poněkud lidí znalý tak jsem si ho uvědomoval a bojoval s ním. Ale vytrvalost některých vdavekchtivých byla obrovská!
A možná jsem si taky nechal ujet vlak. Ta koncová světla si uvědomuji i dnes, nebo spíš až dnes. Nebo mě to možná uchránilo před „osudem horším než smrt“! Kdo ví….
[;>)
Ujíždějící vlak / koncová světýlka jsem zažila víckrát, než je mi milé.
Velmi nepříjemné. Zdrželo. Ano, k naštvání.
K očím ani k jiným atributům milenek se vyjádřit nemohu. Přenechám odborníkům.
Ano, o té situaci dokonce kdysi Samson Lenk (folk) napsal působivou píseň… jen si vzpomenout!
Barvínek je nízká poléhavá rostlina-květy cípaté,světlemodré.Melissa je meduňka;patří mezi hluchavkovité,květy také světlemodré.
Děkuji. Jako bylinkář bych se jistě neuživil.
Že to ten Nezval znal, když ještě nebyla wiki?
Jo, potkal jsem za život několik „obecních pomrdných“ kteří měli víceméně pravidelné úspěchy u žen. Jak to dělali nevím. Ženské se na ně lepily jak mouchy na mucholapku. Nebyli ani hezcí, ani moc mladí. Ba ani pohatí nebo vysoce postavení.¨
Já býval vždy jen lovná zvěř. A zůstalo mi to dodnes. Flirtují se mnou snad všechny vdovy v našem věžáku. Asi abych si nepřipadal tak zbytečný. Ale já si nepřipadám, jen tak vypadám. [;>))
pohatí = mohovití, bohatí.
Já jsem to řešil jednoduše: vzal jsem dívku na vandr do hor. A první, která to přežila bez poškození, bez následků, ve zdraví a bez psychické újmy, tu jsem si vzal.
Mohu-li se zeptat: Která v pořadí to byla?
[;>)
Zeptat se můžeš 🙂 Někde tady najdeš odpověď:
https://www.litterator.cz/prispevek-sefredaktora/
Do hor a pod širák jedině sám (kvůli zvěři) nebo s děckama (kvůli nim). S babou nikdy. Totéž na kole.
Proti gustu…
Sám Sám Sám
Sám na kolo usedám:
https://www.youtube.com/watch?v=Jwp6-kBgEX0
Další věc kromě PVOS a rádia ve které se vezeme, Godote!
https://postimg.cc/2VM0s2sy
Je vidět, jak ti cyklisté ničí naše hory! [;>D)
https://postimg.cc/s1JXzMHS
Toť asfaltová lesní cesta na severním svahu Ropice.
Tužka napíše,….díky,….zajímavé čtení a i v příspěvcích diskutujících byly fajn informace…..
Oblbování,… už jsem to jednou napsala na Akt,….roky zpět,…ale dám znovu do placu.
Mám od mládí ráda motorky,….
Mimo svoje jsem si i půjčovala,…v půjčovně moto.
Protože mám dobrého servisáka, zažraného do motorek, tak každou seřídil a vypulíroval,….chlapci v půjčovně byli vždycky nadšení a s chutí mi půjčovali nově zakoupené stroje do záběhu.
Tak mi nabídli drahý a zajímavý stroj a já si s ním tahala triko.
Když se oblíknu do moto oblečku, mám helmu, brýle,…neroznáte pohlaví.
Tak se stalo, že u jednoho motorestu si mě lovkyně zákazníků spletla s mužem.
Vinula se cestou ke mně jak načinčaná omeleta……“Nepujdeme spolu dovnitř na drink?“
„ÁÁÁle jó,“…nasadila jsem co nejhlubší tón,…..ještě trochu natáhla svůj dlouhý krok a vešla dovnitř.
Omluva, že se na moment vzdálím,….rozhodla jsem se pro hru, kterou si začala, bylo třeba vyměnit helmu za kšiltovku, sundat mašli z copu a ukrýt ho pod kšiltovku.
Mám velké ruce, nelakuji si nehty, nemaluji se,….takže s velkými slunečními brýlemi jsem pořád dělala dojem maskulína.
Konverzovala jsem v holých větách nebo jednoslovně,….děvenka popíjela alkoholový nápoj, co si objednala na můj účet a balila mě.
Měla na parkovišti karavan a lákala mě na jeho prohlídku,…..
„Uvidíme“, řekla jsem.
„Je tu poněkud horko“,….a rozepla jsem si bundu. Jsem dost štíhlá, až hubená,… a taky nosím s oblibou pánské oblečení, potřebuji dlouhé rukávy.
Vychutnávala jsem si její lovecké manýry a žvatlání,…co má všechno v karavanu, a abych se tam šel /šla/ podívat.
Porozepla jsem si pánskou flanelku,….dobrý. Pod ní jsem měla normální blůzu.
Ve chvíli,…kdy mě soustředěně pozorovala, rozepínala jsem blůzu až k pasu,….bylo léto, v létě se s prádlem neobtěžuji.
Ten výraz, když jí spadla brada a vyvalila oči jsem si zapamatovala,….znovu jsem si ho vybavila a nad klábosnicí se směju.
Vypadalo to, že jí budu muset křísít a volat záchranku.
Jen kroutila hlavou, a opakovala…..notohle,…notohle,…
Docela rychle jsem odpálila,….co kdyby měla pasáka a ten mi rozřezal gumy na kolech.
Byla ta motorka z půjčovny pěkně drahá.
Tužka.
No tedy Tužko….
Čumím.
Což je hodnocení mého já, nikoliv vašeho.
Inu – vskutku netušeně zajímavé postavy se tu objevují…
Že je tužka motorkářka by mě ani ve snu nenapadlo.
To překvapení muselo být obrovské. Stálo by za to, aby se toho tématu chytil třeba Jan z Helvajzu.
I když dneska už přece na faktickém pohlaví nesejde. Všichni všechno…
Já mám jenom historku, kolegou z amatérského divadla, gayem, který mě chtěl zneužít, protože jsem byl mladý – a poprvé opilý. Ale taky pěkně vzteklý. Měli jsme společný pokoj v hotelu Piast v polském Těšíně a ten večer byla na pořadu „družba“ s polskými ochotníky. Vodky bylo víc než dost a já nebyl zvyklý pít , takže jsem se hanebně opil. Šli jsme spát a onen kolega si z ničeho nic přilehl ke mně do postele a začal vést podivné řeči o „stoupajícím napětí“ a začal na mě sahat a hladit mě po těle.
Když mi konečně došlo, kam mě manipuluje, strašně jsem se rozzuřil a dal jsem mu pěstí doslova do zubů, až spadl z postele na zem. Pak jsem se otočil na bok a usnul – a o zbytek se nestaral. Opilci dokážou i takový emoční kotrmelec.
Ráno měl onen kolega o jeden přední zub méně a připravenou historku, jak v opilosti a ve tmě upadl v pokoji na kraj umyvadla. Já měl jenom do krve odřené dva klouby na pravé ruce. Naštěstí, jinak bych si myslel, že se mi to v opilosti zdálo.
Nikdy jsme už o tom incidentu spolu nemluvili a až do jeho smrti (umřel dost mladý) jsme spolu vycházeli – no jako kolegové. On byl amatérský herec a já amatérský zvukař. I když to není tak docela pravda – dostával jsem od kulturního domu jakýsi plat, tuším 12 Kčs za hodinu. Ale kromě režiséra, osvětlovače, garderobiérky, výtvarnice a dvou kulisáků jsme byli jediní „profesionálové“ a herci nám trochu záviděli. Ale zato jsme pro diváky nebyli viditelní a v programu jsme byli uvedeni jenom malinkým písmem dole. Oni si plnili svůj sen o prknech, která (někdy) znamenají svět – a my jim to zajišťovali v zákulisí.
Zlaté časy 1964 – 1968…
12 Kčs? Nesmějte se, to byl tehdy smažák v restauraci! I s dvojitou tatarkou.
Tužka napíše,….díky za povšimnutí.
Mám se svou vizáží druhého pohlaví ještě dva příběhy,….dám do placu.
Šla jsem v noci ulicí,….rychle, krok byl na dláždění chodníku slyšet.
Přede mnou šla dívka, bylo léto, šatičky,….půvabné děvče. Já moc sukně nemusím, ….převážně jsou to kalhoty, maratonky, pánská košile, kšiltovka, protože mám kudrnaté vlasy a ty si dělají co chtějí,….a fakt někdy vypadám, jakože se nečešu.
Tak spěchám ulicí a dívka, co jde předemnou chvílemi popoběhne.
Najednou se zastaví, vztáhne poti mně ruce a vyděšeně koktá,…..“Pane, prosím vás, neubližujte mně, já vám dám peníze i řetízek, a prstýnek, jen mě neche jít“.
Bez odpovědi jsem rychle sundala kšiltovku, zaklepala hlavou a říkala něco o tom,….že nejsem ten, za koho mne považuje.
Byla tak vyděšená, klepala se,….že jsem jí doprovodila domů. U vchodu jsme se potkali s jejimi rodiči, šli z večerního kina,….ona od kamarádky.
Ten další,….stavebniny.
V pracovním a zase s kšiltovkou jsem si nakládala do auta obkládačky,….když ke mně přišla paní, asi stejného věku a poprosila mne…..“Pane, nenaložil byste mi do auta pytel cementu, nedokážu ho zvednout do kufru.“
Naložila jsem jí pytel cementu, sundala brýle proti slunci a kšiltovku, zaklepala hlavou, aby vlasy, které nebyly v copu udělaly šok,…. Taky jo, paní se moc omlouvala,…
Bylo to v době, kdy jsem předělávala barák a měla jsem natrénováno. Dnes bych se otočila na patě a ….a nic. Bolí mě ruka, bych řekla.
Občas jsem ale vypadala jako femininum,….takže mě i ,…. občas, nějaký muž balil,….jójó,…časy se mění,….co bývalo není.
Nikdy jsem žádného muže nelovila,….mám ráda hru,….když muži jsou lovci a já lovený objekt.
Ovšem,….několikrát mi šlo v tom lovu o život,….to jsem ale věděla hned od první vteřiny, takže,….nejlepší obranou je okamžitý útok.
Přežila jsem.
Všeho dočasu,……Tužka.
Mlha vpředu, mlha vzadu
smradu jako v Cařihradu.
Že by jela Nová huť?
Nenechám se oblbnuť.
Tenhle smrad se šíří z Werku;
podívám se na veverku –
kašle jako pominutá,
smrtí celá ovinutá.
Javorový z mlhy venku
čumí si tam na Slovenku
na tú Malú Fatru
a za ňů na Tatru
jak sú krásné na obzoru!
Medvěd je dal do trezoru
klíč zahodil v řece.
Není blbý přece.