Neználkové (VI.)

Úvodní jednání probíhalo u viceprezidenta, kde si obě strany navzájem předložily návrhy smluv, jaká by byla práva Škodovky ve vymezeném území asi tak 10 tisíc kilometrů čtverečních na břehu Arabského moře s centrem v přístavu Al Mukalla. Na české verzi pracovali nejvíce JUDr. Král a F. Langer.

Další den mělo probíhat projednání dodávky tatrovek pro armádu s ministrem obrany. Protože ale byla na spadnutí válka s Eritreou o souostroví Velký a Malý Hanish v Rudém moři, museli jsme za ním zaletět do přístavu Al Hodejda, kde měl shromážděný celý svůj válečný štáb. Jednoho z jeho lidí mimořádně krvelačného vzezření (chodil o holi) jsme s Michalem, stále v povznesené náladě, pokřtili na Skorzenyho. Všude nás doprovázela ozbrojená ochranka – nikoliv kvůli nám, jak nám vysvětlil Ivan Voleš, bývalý velvyslanec v Jižním Jemenu, ale kvůli ministrovi, protože v zemi, rozdělené a ovládané různými klany, někdy rozhádanými, je třeba se mít stále na pozoru.

Kromě válečného štábu jsme navštívili také poněkud zanedbanou elektrárnu asi dvacet kilometrů severně od Hodejdy na břehu moře, kterou by Jemenci rádi rekonstruovali, třeba právě se škodováckou pomocí.

Další den jsme letěli do Adenu, kde nás očekával místní guvernér. Hned po Port Súdánu bych Aden označil za druhé nejděsivější místo na zeměkouli. Horko, smrad a ani koupání v odporně teplém Arabském moři nepřinášelo žádnou radost. Guvernér projevil mj. zájem o možnosti rozvoje turistiky a výstavbu nějakých kvalitních resortů pro bonitní klientelu.

Následující den jsme konečně vyrazili do prostoru, který se měl stát naší novou vlastí. Pilot Vašek Procházka se asi chtěl nějak předvést před svým šéfem, a tak skoro celou cestu letěl opravdu velmi nízko nad hladinou a kopíroval jižní pobřeží Jemenu (pokud vím, tak jako voják létal na migách). Mnozí naši kolegové to snášeli s nevolí, i L. Soudek byl poněkud kakabusoidní, protože neměl malá letadla rád. Paní Soudková nám omdlévala a Ivanka jí zdatně sekundovala. S Michalem, oba v nejlepší formě, jsme je ošetřovali a potají jsme z toho měli legraci.
Na pobřeží jsme sledovali drobné osady, s údivem, jak tam může vůbec někdo přežít. Asi díky pobřežní silnici, která vede celou tu dálku až k hranicím Ománu.

Z Adenu do Al Mukally to bylo vzdušnou čarou něco přes tři stovky kilometrů a ačkoliv Vašek tu trasu kopírováním pobřeží ještě trochu natáhl, přesto leželo přístavní město v bezpečném doletu naší L 410 (cca 1000 kilometrů).

Al Mukalla

Letiště u osady Shuhayr neslo hrdý název Riyan International Airport a leželo ještě dalších asi dvacet kilometrů na východ směrem, už tam na nás čekal autobus, naštěstí klimatizovaný.

Samotná Al Mukalla se skládala ze tří částí. Hlavní byla evidentně přístavní čtvrť v hluboké zátoce, na ní navazující něco jako staré město a pak typická arabská zástavba domů s plochými střechami, často ve formátu jakési „uzavřené pevnosti“ s malým nádvořím či spíše dvorkem. Oběd byl ovšem vynikajícím zážitkem, ostatně jako všechno jídlo v Jemenu – v tomto směru se Jemenci nešidí, s výjimkou těch nejchudších, samozřejmě.

Ještě dále na východ od letiště, ale jen asi pět kilometrů, už začínal jiný sektor se základnou kanadské společnosti Canoxy s vlastní přistávací dráhou pro letadla, přístavem (s jedním tankerem) a obrovskými nádržemi na ropu.
CNOOC Ropa Severní Amerika – Wikipedie (en-m-wikipedia-org.translate.goog)

Navštívili jsme tamního šéfa, od kterého jsme se dozvěděli, že společnost tu těží ropu (co jiného taky, že jo?), ale naleziště jsou až u severní hranice se Saudskou Arábií. Je to trochu politicky citlivá oblast, protože hranice Jemen/Saudská Arábie není úplně přesně určena a není o ní žádná dvojstranná smlouva. Canoxy má ale v tomto smyslu naštěstí podporu kanadské vlády a zprostředkovaně i USA.
Vytěženou ropu dostávají na jižní pobřeží vybudovaným ropovodem, který přišel na víc než 300 milionů dolarů (v tehdejším přepočtu asi 10 miliard Kč), vzhledem ke složitým terénním podmínkám.

Drobná poznámka bokem. Čtenář jistě registruje, že nikoho z Jemenců nenazývám jeho jménem. To proto, že jsem pitomec a nedělal jsem si tehdy poznámky. Vypátrat teď po skoro třiceti letech jména všech zúčastněných by možná šlo, ale představovalo by to obrovské úsilí a do toho se mi nechce. Tolik tedy jen na okraj.

Kanaďané potvrdili naše předpoklady, že území je plné nejrůznějších nerostů, ovšem problémem je, jak případné vytěžené produkty dopravovat na nějaké rozumné místo, nejspíš na pobřeží. V tomto směru je nakonec ropovod ještě celkem jednoduchým řešením.

Ještě jsme stihli navštívit dost vydatné sirné prameny, o kterých měli Jemenci představu jako o budoucím lázeňském letovisku.

Pak už jsme namířili k severu k údolí Hadramaut.

Tady letěla ta kometa

Skoro 150 kilomnetrů jsme letěli nad zcela neprostupným terénem s horami, které bych nazval „stolovými“ – s plochami místo vrcholků. Mezi nimi vádí, u nichž bylo opravdu obtížné určit, odkud kam vedou.
Z necelých dvou kilometrů jsme zahlédli i několik velbloudích karavan, které se proplétaly mezi horami a byly jedinou známkou života v té děsivé poušti.
Všem našim expertům a samotnému L. Soudkovi se poněkud protáhly obličeje – nějak využít tuto krajinu bylo viditelně zcela nad naše možnosti
(proč kometa, dozvíte se později).

Samotné údolí Hadramaut je vlastně velká zelená oáza uprostřed pouště s paláci a dalšími budovami v Ayunu a Shibamu starými pět století.
Hadramaut – fotografie a snímky | Shutterstock

Výhodou soukromého letadla je, že stačí poklepat pilotovi na rameno (Vašku, támhle dolů mi, prosím, zaleť) a všechno lze sledovat stejně, jako dnes z nějakého dronu. Fotografie ovšem, vzhledem k zavřeným okýnkům, nevycházejí úplně dobře.

Pozdě večer jsme dorazili zpět do Saná.

Veselé historky z natáčení

Byla jich spousta, ale text by mi bobtnal. Jednu jako vzorek.

V hlavním městě Saná jsme samozřejmě měli základnu na české ambasádě. Navštívilo nás tam několik zajímavých osob, mezi nimi také slovenský geolog, který tam pracoval pro UNIDO, organizaci v rámci OSN, a měl za úkol vyhledávat možnosti těžby nějakých nerostů, které by mohly podpořit velmi chabou jemenskou ekonomiku.

Seděl s námi nad mapou Jemenu a vysvětloval, kde proběhly jaké geologické průzkumy různých společností a institucí. Nad „stolovými horami“, které jsme přeletěli, náš šéf prohlásil, že je to zajímavé místo a že tam letěla kometa.

Vzdělaný slovenský geolog se podivil – podle čeho že tak pan Soudek míní?
„Protože všechny ty kopce mají uražené vršky a jsou opálené do hněda!“
Nu, to asi tak úplně nebude, mínil geolog, ovšem Soudek ho rychle usadil dotazem: „Vy jste tam snad byl?“
„No, nebol som….“.
„Já ano, a říkám vám – tam letěla kometa“.

S Michalem jsme zabořili obličeje do bramborového salátu a bramboráků, které nám osobně připravil velvyslanec Jiří Cingroš.

***

Tím expedice skončila, náklady na ni byly něco přes dva miliony korun, což nebyla žádná tragedie. Alespoň jsme Jemencům neskočili na špek zcela ve smyslu cimrmanových slepých uliček.
Experti odletěli zpět do Evropy a L.Soudek se slitoval i nad vyčerpanou Ivankou a vzal ji s sebou linkou. Snad i proto, aby jeho žena měla cestou nějakou společnost a ošetřovatelku. Letěl s nimi i Jarda Páník.

Do L 410 jsme tedy nastupovali už jen já s Michalem ve společnosti dvou pilotů a dvou mechaniků. Pokud ovšem myslíte, že jste se dostali na konec vyprávění, kojíte se marnou nadějí. Ona totiž začínala ta válka…

O tom příště, a také o tom, jak se Orel vrací.

---