by Dědictví minulosti
Na konci socialistické éry vývoje Československa byla ŠKODA Plzeň na naše domácí poměry obrovský koncern, pod který spadalo ledacos v republice, a zaměstnával 38 tisíc zaměstnanců.
Dnes se jeví, že stát už asi nebyl tak úplně schopen řídit plynulost výroby a návaznost výrobních a dodavatelských řetězců a proto delegoval část rozhodovacích pravomocí (a také zodpovědnost!) o stupeň níže. Ve vrcholné fázi tohoto vývoje nastala éra voleb ředitelů, po vzoru gorbačovské perestrojky.
Škodovka měla tu kliku, že v jejím čele stál v 80. letech Jan Ludvík, mimořádně schopný manažer, který zvládal ten konglomerát řídit.
Po převratu sice zůstalo ve Škodovce jen samotné plzeňské jádro (plus nějaké nevelké podíly tu či onde), ale když na podzim 1992 přišel do podniku nový majitel L. Soudek, stále ještě procházelo škodováckými branami každý den 28 tisíc zaměstnanců. Ti byli rozčleněni do více než tří desítek závodů, které se v roce 1993 přerodily v s.r.o.
ŠKODA se vždycky pyšnila sloganem „od jehly až po lokomotivu“ a byla to pravda. Jen namátkou a podle (nedokonalé) paměti patřily do podniku s vlastní elektrárnou hutě a kovárny, turbínka, jaderné strojírenství, lokomotivka, obráběcí stroje, tabákové stroje a třeba i ŠKODA Gastro, protože ty davy lidí bylo třeba při šichtě něčím živit.
Jedním z menších eseróček byla i ŠKODA Air s asi dvěma desítkami letadel různých typů – od sportovních, přes třeba dvoumotorovou cessnu až po velmi populární kunovické L 410 (turbolet). To vše bylo dědictvím socialismu, kdy se na sportovních typech proháněli škodováčtí svazarmovci, čtyřistadesítky vozily montéry tam či onam – a právě o takové bude řeč.
Bylo to relativně nenáročné letadlo pro dvě desítky pasažérů, dvoumotorový hornoplošník s nízkou maximální rychlostí 335 km, doletem 1500 km. Dostupná výška přesahovala 8 tisíc metrů, ale letová hladina byla stanovena do pouhých čtyř tisíc, protože letoun neměl přetlakovou kabinu. Pamětníci si snad vybaví jméno leteckého akrobata Petra Jirmuse – ten začínal svoji kariéru dopravního pilota koncem 80. let právě na škodovácké čtyřistadesítce. Podrobnosti k letadlu třeba zde: Let L-410 Turbolet – Wikipedie (wikipedia.org)
Jedna čtyřistadesítka například dopravovala manažery Škody Auto mezi Mladou Boleslaví a „mateřským“ Wolfsburgem, dvě létaly v rámci leasingu v Keni a jedna zajišťovala spojení mezi pevninskou částí nevelkého státu Rovníková Guinea s ostrovem Bioko, na němž leží její hlavní město Malabo – to všechno samozřejmě i s piloty a mechaniky.
Jednu fungl novou L 410 převzala ŠKODA jako úhradu pohledávek z Kunovic právě v létě 1996, byl to model v salónní úpravě. To byla ta naše!
Příprava expedice
Po návratu z první návštěvy Jemenu rozdělil šéf úkoly, přípravou pověřil Michala Krause a vedoucí sekretariátu Ivanku Nečasovou … a tak trochu i mě, byli jsme takový triumvirát.
Tým jsme rozdělili na dvě části. Tu hlavní tvořili experti, jedna zajímavá persona vedle druhé. Posuďte sami:
- Ivana Voleše už jsem zmínil. Vysoce kvalifikovaný arabista, absolvent moskevské MGIMO, velvyslanec v Jižním Jemenu, pak vedoucí odboru na MZV. Po převratu tak trochu bezprizorný.
- JUDr. Richard Král byl odborníkem na mezinárodní právo, velký kritik česko-německé smlouvy z 90. let.
- František Langer – o tom se musím rozepsat trochu víc…
Hodně se o něm ve své mnou využité knize na mnoha místech zmiňují Zídek a Sieber, protože byl od 60. let ředitelem tzv. technické správy Ministerstva zahraničního obchodu, z toho titulu ovládal i Omnipol, zabývající se exportem zbraní. Zjednodušeně řečeno nedělal F. Langer celý život nic jiného, než prodával Arabům zbraně. Figuroval jako významná persona v dodávkách pro Egypt, Sýrii, Libyi, a mohl si hodně dovolit i vůči ÚV KSČ, protože nosil do ČSSR valuty a měl z toho důvodu velkou oporu v předsedovi vlády L. Štrougalovi. I on po převratu pochopitelně skončil, ale to neznamená, že skončily jeho znalosti, zkušenosti a hlavně kontakty.
Ostatně i Lubomíra Štrougala jsme požádali o rady a já dostal za úkol ho najít a konzultovat s ním případnou účast v našem plánovaném obchodě. Našel jsem ho na léčení v Bertiných lázních v Třeboni, vedli jsme spolu obsáhlou debatu. Ve zpětném pohledu oceňuji jeho znalosti a zkušenosti a především předpovědi dalšího vývoje v ČR i v Evropě. Na expedici se podílet nechtěl, ale případným konzultacím byl nakloněn.
Zájem o cestu v době prázdnin a dovolených projevila i manželka Lubomíra Soudka, MUDr. Anna Soudková.
Expertní tým měl do Saná cestovat normální leteckou linkou.
Druhou část týmu jsme nazvali týmem „podpůrným“ – ten tvořil náš triumvirát a ředitel jednoho ze škodováckých závodů Jarda Páník, expert na tabákové stroje a podobné drobné technické fajnovosti.
Problém nastal s letadlem, protože původní záměr, stáhnout si do Jemenu dočasně jednu v Keni nalízovanou L 410, se ukázal jako právně a obchodně neproveditelný. Z Keni to byl jen kousek, nám ale nezbylo, než se na jih Arabského poloostrova vypravit z Plzně.
Ukázalo se, že kapitánem té naší „čtyřistadesítky“ v salonní úpravě bude můj „skorospolužák“ z průmyslovky (studoval o rok výše) Vašek Procházka, ostřílený profík. Už jsem měl s ním zkušenosti třeba z celkem dramatického letu cessnou do italského Janova (počasí). Jméno druhého pilota mi vypadlo z hlavy, byl to mladý chlapec a měl jednu drobnou vadu – v letadle se mu někdy dělalo špatně… což je, myslím, u pilota vada celkem podstatná.
Cestovali s námi i dva mechanici (jedním z nich byl můj kamarád Honza Adler), protože na letadle se musejí po nalétání určitých hodin provádět kontrolní a servisní úkony, které na letištích nebylo možno jinak zajistit.
Vzhledem k tomu, že tehdy L 410 neměly autopilota, let probíhal tak, že Vašek obstarával všechny starty a přistání, a druhý pilot letěl podle přístrojů velký zbytek někdy celkem nezáživné cesty.
Vybavili jsme letadlo vším možným, jako karavanu. Dokonce i jednou pistolí, protože letadlo, které zůstává zaparkované na ploše letiště, nepodléhalo celní ani jiné kontrole svých útrob. ŠKODA Gastro nás vybavila potravinami a nápoji, aby nám snad cestou nic nescházelo.
Pak přišel den D.
Žabí skoky
Vzhledem k omezené rychlosti a doletu našeho letounu to vypadalo tak, že jsme v šest ráno startovali z vojenského letiště v Plzni – Líních. Po necelých třech hodinách jsme přistávali v Sofii, kde se tankovalo. Další etapa toho dne vedla do Heraklionu na Krétě, zase tankování. Poslední část končila večer v Káhiře, kde jsme nocovali v hotelu. Cesta byla celkem příjemná, ve výšce asi tak 3 tisíce metrů, tudíž i přes parné léto dole na jihu v příjemném chládku. Na rozdíl od velkých letadel, kde z výšky 10 tisíc nevidíte prakticky nic, můžete z malého letadla celkem dobře sledovat podrobnosti na zemi pod sebou.
Malá odbočka. Když letíte velkým érem, jste vlastně jako ve vlaku. Menší letadlo lze přirovnat k autobusu. Když jsem se deset let „po Jemenu“ nechal povozit tryskovou „stíhačkou“ L 39 Albatros (já vím, nikoliv stíhačka, ale podzvukový lehký bitevník), konstatoval jsem, že to je jako ve sporťáku nebo na motorce… ale o tom možná někdy jindy.
Nevýhodou L 410 je nejen absence přetlakové kabiny, ale také velký hluk motorů uvnitř letounu. Tak jsme si s Michalem krátili čas postupnou likvidací zásob whisky. Drobný veselý problém nastal v Káhiře. Instrukce zněla tak, že necháme velké kufry v letadle a každý si vezmeme jen příruční zavazadlo na jednu noc. Ovšem Ivanka potřebovala vláčet mimořádně objemný kufr, který jsme později přezdili na „Lybar“ – protože Ivanka v něm měla lak na vlasy, který nezbytně potřebovala… Ona si vůbec ten Jemen představovala dost svérázně, protože se ukázalo, že s sebou veze i devatery lodičky.
Druhý den cesta pokračovala na jih nad tokem Nilu do Luxoru a druhou etapou do Port Súdánu. Tam bylo přistání dramatické, protože mohutně vanul chamsín, žlutý vítr plný písku a prachu. Vašek musel jít na přistání třikrát, aby správně trefil dráhu – moc toho neviděl a dvakrát se mu místo ní objevily před letadlem stany a velbloudi nějakých domorodců (koukal jsem mu přes rameno).
Port Súdán – to bylo peklo na zemi! Chamsín vane vždycky z jihu, vedro bylo pekelné. Hned po přistání jsem se díval jak se k našemu letadlu pomalu a rozvážně blíží vysocí Súdánci a komentoval jsem to slovy o jejich lenosti. Když jsme otevřeli dveře celkem ještě z výšky vychlazeného letadla, bylo to jako při vstupu do sauny a já pochopil, že v tomhle klimatu se rychle snad ani pohybovat nelze.
Na stojánce vedle našeho letadla stála zaplachtovaná stíhačka, asi stařičký MiG 19. Chtěl jsem si ji vyfotit, ale po zuby ozbrojená stráž mi dala jasně najevo, že to tedy ne. Nediskutoval jsem.
Pak následoval přelet Rudého moře a v podvečer jsme se ocitli nad Jemenem. V těsné blízkosti jsme míjeli bílé osady na vysokých kopcích (severní Jemen je výrazně hornatý), které jsme nazvali „hrady Rábí“ a diskutovali jsme o životě tak vysoko, bez elektřiny, prakticky bez sousedů, kteří žijí v jiném hradu Rábí nad sousedním údolím.
Hlavní město Saná leží ve výšce 2200 metrů, letiště udává přesně 2199. Ovšem město je obklopeno horami, které bohatě překračují 3000 metrů (nejvyšší Nabí Šuajb 3666 m.). Z toho vyplývá, že piloti museli náš letoun vytáhnout až na hranici svého legálního dostupu, kolem4 tisíc metrů. Výše by to sice letadlo dokázalo, ale piloti by při absenci přetlakové kabiny museli použít kyslíkové masky. Naštěstí to nepotřebovali, ale zato se nám začala hroutit naše jediná žena na palubě, takže na kyslík závěrečný kousek letu „jela“ ona.
V padajícím šeru jsme přistáli v Saná a v osvědčeném hotelu Taj Šeba jsme se setkali z druhou částí expedice.
Jasně, že pokračování příště.
Těžko tomu něco podotknout. Psát umí, nikdo jiný se do téhle společnosti nedostal hluboko, tak co?
Dobrý, očekávám pokračování.
[;>))
Četlo se mi to dobře.
To je v prvé řadě tím, že Godot – jak ostatně konstatuje i Kocour – psát umí, a potom taky tím, že mé vzpomínky se trochu se vzpomínkami Godotovými protínají, prolínají: en-Níl, Úksúr (Luxor), Masr (Egypt a také Káhira), chamsín… ten byl obzvláště protivný. Od nebe až k zemi visí žlutavé závoje lehoučkého, nesmírně jemného prachu – pouštního písku. Je tak jemný, že ho ve vzduchu udrží jakákoli nepatrná turbulence. Proleze úplně všude a úplně do všeho.
Období chamsínů trvá cca padesát dní, a od toho má chamsín také své jméno. Chamsa je arabsky pět, chamsaín – padesát.
Někdy sním o tom, že bych si zopakoval arabštinu (egyptskou hovorovou). Ale jet do Egypta bych se trochu bál.
Čtu se zájmem, pro mě je to exotika. Místopis znám jen z dobrodružných a naučných knížek, mapy mám zapsané v hlavě.
Malým letadlem jsem letěl, fotil zámek Hradec nad Moravicí, prosil jsem “po křídle”, tak křídla byla v zatáčce svisle… nic mi to nedělalo, asi bych nějaký ten výkrut snesl. Z pohledů z jumba nemůžu vymazat deltu Okavanga a zejména západ nad Stolovou horou. Díky, Godote.
Moc hezky se mi to čte.
Připadám si, jako kdybych tam cestoval s Godotem.
Egypt a okolí – tak tam jsem také nebyl.
A nad zemí jsem trochu poletoval v plachťáku a UL, ale jenom nad Čechami.
Těším se na pokračování.
V době, kdy byl otec služebně v Egyptě, cestovali jsme z Brna do Prahy k odletu do Káhiry různě. Vlakem, autobusem, i letecky. Letecky většinou IL14, ale jednou také Turboletem. Ten průvodní randál, to byl zážitek.
Vynahradili jsme si to při cestě Praha-Káhira. IL62, tehdy velmi moderní letadlo, přímý let. Piloti mě vzali do kokpitu, ukázali přístroje, výhled z oken pilotní kabiny… Dnes nemyslitelné.
Káhira… absolutně jiné, nové vůně všeho. Byl jsem úplně uchvácen, čichal jsem ke všemu, i k rohožce doma… až mi otec musel dát pohlavek 😅
Mám takovou obsesi, že každý Arab je potenciální hrdlořez. Do arabského světa jsem nikdy neměl snahu proniknout. Rasová nenávist to ale nebude, Arabové nejsou tak tmaví (někteří).
Ne, nejsou. Někteří jsou odstínem pleti k nerozeznání od nás bělochů. Ostatně i mezi bělochy jsou v odstínu pleti docela velké rozdíly.
V Egyptě lze spatřit Araby (= obyvatele Egypta) v barvách od téměř evropské bělosti až po téměř núbijskou čerň. V této části Afriky a sousední Asie se to tak geneticky promíchalo… u „sousedů“ byl nedávno zase řev kvůli Židům a Palestincům. Osobně se domnívám, že po těch staletích mísení až podnes mezi Židem a Palestincem nenajdeš genetický rozdíl. Všechno je to ve výchově, v hlavě.
Uvidím slovo „núbijskou“ a vyskočí mi v hlavě Vádí Halfa.
Mně zase otrokyně Aida…
A to proč? Nebyla Habešanka?
Ale byla. …faraónů děvka…
Vidím Aida a skočí na mě Atapana. Cesty v mozku jsou nevyzpytatelné.
Já doufám – a směrem ke Godotovi jsem už vyslal signál – že po seriálu Neználkové logicky by měl přijít na řadu seriál Znalci.
Tak doufám, Godote, že už píšeš!
Já jenom doufám, že tu zůstane přátelská atmosféra bez Čobolíků pacholíků a Gójů a podobných.
Před nedávnem mě navštívili: houser, hexenšus, ústřel a lumbago, sedí u mě doma a nechtějí odejít. Sanitka mě každý den vozí na infuze do nemocnice a jsem protivný jako nahnilá okurka – a možná ještě víc.
Já si tu chodím odpočinout od světa a internetu, víte? Internet se dá vypnout, ale svět jen definitivně a to ještě nechci.
Kocoure,
držte se!
Všechno se v dobré obrátí, nebojte, mám to vyzkoušené.
Musí! Já vím, ale trvá to.
Pohyb o berli mě poněkud se.. …irituje.
A žena trpí, kleju jako Ostravák! A ona mě ještě částečně obsluhuje. Chudinka.
Kocouři mají devět životů.
Věřím, že to bude brzy dobré.
Posílám trochu pozitivní energie 🙂
Díky moc všem za podporu – ale nemohli bychom už mluvit o něčem jiném?
Mě úplně stačilo, že tu chybí nenávist a agresivní narcisismus. Nemusím si jako protijed pouštět videa o tom, jak lidi zachraňují zvířátka a jak zvířátka prostě, ale pravdivě milují lidi. [;>))
Kocoure, já to ohlídám a v krajním případě zavedu teror. Tady je Alefovo, ale nejen Alefovo.
Správně to zní:
Krutý, ale spravedlivý teror
Potěšil jste mě, Mourku.
Mě bolí (pořád a stále) levé koleno, ale chodit se s tím dá.
Cizí (a větší a vaše) neštěstí uklidňuje poznáním, že by mohlo být i hůř.
Nepoměr mezi mým kolenem a vašimi zády vypovídá cosi o relativitě.
Na pátečním pomaturitním setkání se spolužáky (51 let od té doby) jsme si připili na těch osm, kteří už nejsou s námi. Se skrytou úlevou, že Zubatá (zatím) kosila jinde.
Neměl bych si změnit nick na „Starého cynika“?
Na srazy spolužáků jsem vozil tátu (*1929) do Opavy. Na poslední přijeli 3; on s 1 berlí a 2 spolužačky se 2 berlema. Dohromady měli 267 let. Po kávě a zákuscích jsem je rozvezl domů naposledy.
To mi povídej!
O našich „třídních schůzkách“ napíšu asi článeček s tím, že jsem nebyl taxikář, ale „přímý účastník“. Na začátku jsme potřebovali celou restauraci. Pak už stačily tři stoly a tak jsme přibrali i vedlejší třídu B. A naposledy nám stačily ty tři stoly pro obě třídy.
A letos asi nebude nic, na jaře umřel Kája Košťál, který třídní schůzky vždycky svolával a organizoval.
Právě na těch schůzkách jsem si uvědomil, že jsem tu už asi přesčas. Bez berlí, bez naslouchátek (no ještě tohle!!) i bez brejlí. Kromě jednoho právníka z Jeseníku jediný ještě „v pracovním procesu“. Jenom ta jména, ta jména…
[;>/
Dnes dělám taxíka na lotnisko do Katowic. Vrací se naše Královna z 2měsíční práce z Mexika, teď je nad usa.
🙂 To bude doma radosti a slávy…!
Za chvíli má šňůru po KoZe, 6 měs…
Něčeho jsem si všiml: 😸
Čeho?
😸😺😉😹😽🐓😏
Hlavně ať se jí daří a je zdravá a odolná.
Na toto téma učiňme soutěž.
Bude veselo!
Něco o konkurzu (největším v dějinách ČR) Chemapol Group, a.s. ???
Ne, díky.
Zatím se mi život pořád ještě líbí.
Závidím ti, že doopravdy něco umíš. Postupně, jak se blíží kremace, zjišťuji, že jsem vlastně neuměl nikdy nic.
Kdepak Znalci, to je námět pro někoho úplně jiného.
Jé, já toho umím!
Ale nic opravdu pořádně.
Bolest v kříži mě vyřazovala z provozu ještě před 20 lety, kdy jsem neběhal. Příčinou byla práce s motykou.
Terapie: klid, ledviňák. Za 3 dny úleva. Postupně protahovací a krouticí cviky, do bolesti, ne přes bolest. Výdrž v krajních polohách. Nakonec závěs za ruce. A snížení váhy.
Obvykle dělám totéž a obvykle to zabírá (kromě závěsu, doma to není kde dělat).
Tentokrát se to chystalo dlouho (cca 3 týdny) mírně, velmi pomalu, až to dopadlo jak kladivo.
Dneska už trochu lepší. To bude tou pozitivní energií a klidným prostředím zde, respektive zcela plánovitým nedostatkem prostředí negativního.
[;>))
Mexičanka je doma. Slabý noční provoz, i v Polsce.
A je ráda? Tady? Bez slunce?
No ale pravda – doma je doma.
42 hodin bez spánku. Počasí je jí jedno – bruslí v show a je furt na zimáku nebo v hotelu. Hlavní je to udýchat – třeba v Torreonu měli chodbu s kyslíkem (tam je špinavý vzduch). Pachuca je zase vysoko (2200). Dělá tam principála a má sóla 3-4minuty. Illusion on Ice.
Dnes v 15:00 už má trénování dětí v Těšíně a za měsíc šup do Holiday on Ice v Belgii. Tady je v normální výšce a dobrém vzduchu, navíc je jen semiprincipal, tak bude mít menší nervy.
Jo, mládí…
Taky jsem kdysi pracoval 250 hod. měsíčně. Teď mám sílu tak na 125 hod. – a jsem vyřízený.
A to prosím nebruslím, jenom tak kecám, míchám a stříhám. Zdravím slečnu dceru! 😸
Není to dcera, mám to podobně, jako Godot. Ovšem teoreticky pseudogeneticky by to měla být vnučka. Od půl roku jsem ji uspával (nosil na rukou), ….. je to složité a tady na to není prostředí. Má mladší ségru a to je taky pěkný kousek, teď bude maturovat u policajtů v Holešově. Tu někam postaví na start a zaručeně vyhraje, nezávisle na sportu a bez ohledu na to, že soupeři jsou ze sportovních škol. A navíc je chytrá (všechno za 1) a bloncka s dlouhými vlasy, výška 177, slovanský typ. Povahou gazdina.
Tužka napíše,…áááá, tady to je obzvlášť po všech stránkách zajímavé čtení.
Ještě něco pro pana Ládíka,….teda, mít doma takové dva právě rozvinuté květy, tak,….tak si na hlídání pořídím smečku ostrých a rychlých psů,….doporučuji belgické ovčáky-Malinois, protože mají ze všech velkých plemen nejmenší potřebu spánku. Pak jednoho slona, ten má zase ze všech zvířecích druhů nejdokonalejší dlouhodobou paměť, a umí dokonale chránit vlastním tělem,….no, a Vy si pořiďte dalekonosné střelné zbraně,….to proto, aby Vám ty dva krásné kvítečky někdo předčasně neutrhl.
Pfujpfujpfuj,….přeji kvítečkům zdraví a štěstí,…když bude štěstí, strázně se vyhnou,…a Vám tu radost, jak se vydařily.
Tužka.
Jsou květinky, které (proti jejich vůli) neuhlídáte, Tužko.
===
Já naštěstí mám syna – už skoro obstarožního padesátiletého pána, který si dodnes ničí tělo na kole (jako Ládík!!!) Odstěhoval se (něco málo po dvacítce) do Prahy – a stal se tam lovnou zvěří. Má sice hodnou intelektuálku, ale nemají děti. Místo toho si pořídili stádečko koz i s kozínem. Takže dědkem už nikdy nebudu. Nepotěšilo mě to.
😾
Doteď jsme rozebírali vztahové radosti a strasti královny, má to složité…
Ráno na dvorku.
https://postimg.cc/MvgFvbYG