Neználkové (IV.)

Zavinila to Tatra

Československou automobilku Tatra samozřejmě všichni znají a o její historii byla napsána spousta publikací.
Unikátní konstrukce (polo)náprav poskytuje mimořádné vlastnosti při průjezdu terénem, daní za to je složitější výroba a tudíž i vyšší cena proti konkurenci. Na automobilní průmyslovce, kde jsem studoval na přelomu 60/70 let, jsme automobilům Tatra říkali „domeček plný koleček“.

Podobně jako řada jiných československých průmyslových podniků čelila Tatrovka po roce 1990 rozpadu trhů bývalé RVHP, jejíž státy byly hlavními odběrateli tatrováckých výrobků. To vedlo k poklesu produkce a s ní spojeným rostoucím úvěrovým zatížením.

V roce 1995 ovládla plzeňská Škodovka automobilu LIAZ a škodovácký šéf Lubomír Soudek se netajil záměrem spojit oba československé hlavní výrobce nákladních automobilů do jedné divize. To se potvrdilo 26.2.1996, kdy tisk přinesl správu o tom, že: „ŠKODA Plzeň ovládne kopřivnickou Tatru“ (Hospodářské noviny). Média informovala o tom, že Škodovka koupila 43,5% akcií kopřivnické automobilky. Původ to vzalo v tlaku Komerční banky, která chtěla nějak pokrýt těžko návratný tatrovácký úvěr cca 3 miliardy korun (ukázalo se, že jen dočasně). Celá záležitost byla celkem zamotaná a není naším cílem ji v tomto vyprávění rozplétat.

Skutečností bylo, že ještě než došlo k uvedené transakci, Tatrovka uzavřela vynikající kšeft s velmi bonitním zákazníkem – Spojenými arabskými emiráty, kterému měla dodat 1200 vojenských speciálů. Nádherná auta koncepce 8×8 s automatickou převodovkou, kterou poháněl motor Deutz o 800 HP. Měl jsem možnost se s ním svézt na tatrováckém polygonu v Kopřivnici a bylo to úžasné. Nástavba byla variabilní – od valníku, přes cisternu až třeba po raketomet. Jednalo se o obchod v řádu cca 6 miliard, což na nějaký čas Tatrovku zachránilo.

Nenápadný start

Pak to přišlo! Někdy začátkem léta se ohlásil na audienci u Lubomíra Soudka I.tajemník Jemenské republiky, ještě nedávno jsem měl v archivu jeho vizitku, ale nějak zmizela v tom chaosu při stěhování. Funkce I. či II. tajemníka velvyslanectví bývá často diplomatickým krytím pro exponenta tajné služby dotyčného státu, netuším, zda tomu tak bylo i v tomto případě. Nicméně se jednalo o návštěvu notně exotickou, tak jsem si řekl, že si ho půjdu poslechnout, co bude šéfovi vyprávět – to bylo mým nepsaným právem v těch dobách.

Tajemník odjel s tím, že si to šéf promyslí. Hned jsem se pustil do díla: „Šéfe, to si nemůžeme nechat uniknout. Takový nový Hongkong!“ Přemlouval jsem ho dost intenzivně s tím, že nad naší říší slunce nezapadá – to souviselo s probíhajícím zakládáním obchodních zastoupení tu či onde, od Číny po Chile (skvělá příležitost pro moji obchodní turistiku). Resumé znělo, že tedy ještě před prázdninami a dovolenými, na prahu okurkové sezóny, se na ten Jemen zaletíme podívat.

Cestovali jsme tři – L.Soudek, jakýsi zoufalý Palestinec, žijící v ČSSR/ČSR/ČR desítky let, jako tlumočník a já jako zvědavec. Ukázalo se ale, že Jemen je trochu zvláštní země, kam létají ze střední Evropy jen sami Jemenci – a dvakrát týdně Lufthansa do Larnaky s přestupem na Jemence. Kontaktovali jsme i českého velvyslance (on to nebyl velvyslanec, ale chargé d´affaire, plnící funkci velvyslance) Jiřího Cingroše.

Při podobných výpravách je třeba mít v destinaci nějakou místní firmu, která zajistí potřebné kontakty a vůbec vše nutné. V našem případě se jí stal Mohammed Ali Mohsen al Ahwal, bankéř a diplomat, a společnost al Ahwal Trading, dovážející do Jemenu mj. osobní automobily Škoda (nějak jim ty Škody splývaly). Museli jsme vysvětlit, že ta naše ŠKODA nevyrábí osobáky, ale takové směšné věci jako lokomotivy, turbíny, jaderné reaktory, obráběcí stroje a obří klikové hřídele.

Každý den ráno, pokud nebyl L.Soudek někde mimo podnik, se konala přesně v 7:00 porada ve složení šéf, vedoucí sekretariátu Ivanka Nečasová, šéf kanceláře Michal Kraus (dříve můj asistent) a já. Dal jsem těm poradám název BORO (vojáci vědí – bojové rozdílení). V den odletu vyjádřil v sedm ráno šéf přání, že bychom měli přivézt jemenskému ministrovi obrany, s nímž bude hlavní jednání, nějaký dárek. Ivanka nabídla jeden ze sady krásně tepaných nožů, ale to šéf zamítl s tím, že by byla lepší československá pistole. Na moji námitku, že je sedm ráno a v jedenáct odjíždíme na letiště, pohlédl na Michala a řekl: „Mladej to zařídí“.

Dodnes je mi záhadou, jak to Michal udělal, ale když jsme nasedali do služební tatrovky, měli jsme s sebou elegantní speciální kufřík a v něm blýskavou ČZ 75 (s odpornými rytinami v arabském stylu) spolu s krabičkou nábojů 9mm a vývozním povolením.
Na letišti se k nám přidal tlumočník, v divokých devadesátkách se pistole uložila do kabiny k pilotům, podobně ve Frankfurtu a v Larnace jsme si ji zase převzali.

V Larnace nastaly problémy, protože „Jemenci dnes neletí“. Naše naléhaní, že máme na dnešek letenky, bylo marné. Přenocovali jsme tedy na Kypru (pro mě příležitost k plavání) a druhý den jsme pozdě večer dorazili do Saná. Tam nastaly další obtíže.
Kufřík s pistolí kroužil s dalšími zavazadly na zavazadlovém kolotoči a když pasová a celní kontrola zjistila, že jde o zbraň, notabene s náboji, nastal poplach, byli jsme zatčeni a zachránil nás jen velvyslanec Cingroš, který na nás čekal. A protože byl arabista, uměl se domluvit, že zbraň je dárek pro ministra, následovalo velké telefonování, aby nás přece jen i s pistolí propustili. Vyšli jsme ven z letištní haly a málem jsem padl do mdlob – každý Jemenec v dohledu měl přes rameno kalašnikova a vředu za pasem zahnutou dýku džambija. Bez toho by si prý připadal jako nahý. A nám dělají potíže s jednou „stříkačkou“.

Čekal na nás velvyslanecký mercedes s obrovským černým řidičem. Byl to Súdánec, jmenoval se Abdu (nikoliv Abdul) a dříve prý sloužil v nějaký zvláštních jednotkách, čerti vědí kde a komu. Ale vypadal drsně.

Drsnost potvrdilo i další zjištění. Když úslužně otevřel zadní dveře velvyslanci a Soudkovi, otevřel i dveře spolujezdce vpředu – ovšem nikoliv úslužně kvůli mně, ale aby sebral z podlážky samopal čs. výroby vz. 26 ráže 7,62 a přmístil ho do kufru. Byl prý zvyklý mít ho po ruce….. Nevím, zda jste někdy cestovali velvyslaneckým autem s vlaječkou na blatníku. Měl už jsem tu zkušenost a i v Jemenu to bylo příjemné, našinec se cítil, že je „někdo“.

Jemen je když…

V roce 1996 jsem už byl zkušený cestovatel, měl jsem za sebou Jižní Ameriku, Rusko, Čńu, JAR, Írán…. Ale zjišťoval jsem, že Jemen je jiná ráže. Ubytováni jsme byli v hotel Taj Sheba (Královna ze Sáby), který provozovali Indové a byla to uprostřed Saná civilizovaná oáza.
Taj Sheba Hotel, luxus hotel in Sanaa – Sanaa – Jemen – The Finest Hotels of the World (fhotels.net)
Město je rušné, magnetem pro návštěvníky je staré Saná s objekty až ze 16. století, obehnané hradbami. Všude spousta žebráků a všelijak postižených lidí.

Velvyslanec nám vysvětluje, že v Jemenu panuje ještě tradiční, neposkvrněný islám, a tak se nikde ve městě nemáme čeho bát, ostatně bude nás doprovázet Abdu. Nemáme si všímat žen (stejně z nich není nic vidět, jsou celé v černém, i obličej mají zcela zakrytý a některé ještě přes látku připevněnou vyšívanou masku) a raději se vyhnout mešitám. Jemenci jsou stále rozděleni do kmenů, které se občas poškorpí. Mají také dvě necnosti – každé odpoledne „kátují“, tj. žvýkají mírně omamnou trávu „kát“, a občas také na venkově unášejí cizince a chtějí výkupné. To jsou prý jejich dva hlavní národní sporty.

Od velvyslance se také dozvídáme, že Československo je v Jemenu dobře zavedená značka, a to částečně díky dodávkám zbraní – od kulovnic a pistolí z Uherského Brodu, až po „tank“ ze Škodovky, který má v centru Saná dokonce pomník, kterému říkají „SKODA“. Těsně u starého Saná, na rohu ulice Al-Zubayri a Harat Sharebu prý u něho stává čestná stráž dvou vojáků. Jak jsem později zjistil ve škodováckém muzeu, jednalo se o samochodku SU 100 sovětského typu, postavené na podvozku T 34 v pobočném závodě v Martině v roce 1951. Tento exemplář prý vylodila československá loď v přístavu Al Hodeida na pobřeží Rudého moře a Jemenci ho dopravili do Saná. Vzhledem ke stavu cest to musel být heroický výkon a traduje se, že přes některé rokliny ho prý i přenášeli. To se mi jeví, při jeho váze cca 30 tun, přce jen poněkud folklórním tvrzením. Faktem ale zůstává, že s ním přijeli před sultánský palác, vystřelili jako z Aurory a začala revoluce. Prý…

Následující den jsme u společnosti Al Ahwal s příjemným překvapením narazili na MUDr. Aliho Kamala (každý je tam Ali) – lékaře, který vystudoval v Olomouci a prohlašoval se za Hanáka, aktuálně pracoval v nemocnici v Plzni a v Jemenu byl na dovolené aby se oženil a manželku si odvezl k nám. Stal se naším pomocníkem a tlumočníkem, byl maličký a kulaťoučký a měl obrovský smysl pro humor.

Velvyslanec Jiří Cingroš – to byla zajímavá persona! Tlumočník, diplomat, arabista a léčitel – spisovatel. Dodnes si můžete koupit jeho knihy:
Jiří Cingroš | životopis, informace | ČBDB.cz (cbdb.cz)

Na velvyslanectví byl sám, měl k dispozici jen jednu domorodou úřednici, a na domácnost stařičkou maminku a na prázdninách asi desetiletého syna. Na střeše velvyslanectví choval poraněného orla a jeho léčitelská metoda spočívala v pití vlastní moči. Mně se, až na tu moč, docela zamlouval, a když se za pár let objevila v Respektu informace, že měl prodávat pod rukou česká víza, nevěřil jsem tomu. Pak se ho na ZAMINI rychle zbavili…

^{Ve starém Saná}

Jednání se pár dní celkem táhla, to nejdůležitější u ministra obrany jsme měli za sebou, nicméně se ukázalo, že území, které se mělo stát naším druhým domovem (dal jsem mu název Škodastán a měl to být emirát – emíra jsme měli), je bezpodmínečně nutné vidět. Šéf se ale musel vrátit do Evropy, tudíž mě pověřil, abych zaletěl do al Mukally, navštívil tamního satrapu a vše hlavně nafotil – spolu s Alim Kamalem. Objednali jsme letenky a v patřičnou hodinu byli na letišti. Ale Jemen! Letadlo dnes neletí. Zítra? Možná. Volal jsem tedy šéfovi, který byl ještě v hotelu, s návrhem, že si najmeme džíp a dojedeme přes hory a pouští těch necelých tisíc kilometrů. To nás sice cestou někde zabijou, ale co bychom neobětovali pro firmu…

Šéf tento návrh zamítl a cestou domů v letadle přišel s jinou myšlenkou – vezmeme si do Jemenu za pár týdnů vlastní letadlo, abychom byli mobilní! Vždyť k čemu máme vlastní leteckou společnost ŠKODA Air, ne?

A o tom zase příště.

---