Neználkové (III.)

Posledně jsem slíbil Zídka se Sieberem, ale udělám ještě jeden úkrok stranou, tentokrát čistě literární.

„Časně z jara roku 1996 narazila skupina geologů kanadské důlní společnosti Cantex Mine Development při vyměřovacích pracích na kmenových pozemcích Al – Džawf v severním Jemenu, poblíž hranic své přidělené koncese, podivné díry v zemi… Když si pozorněji prohlédli nalezené předměty, zjistili, že jde o kamenné misky s paličkami a že všude kolem leží hromádky rozdrceného křemence. To stačilo. Stačilo jim to k tomu, aby si uvědomili, že lidé, kteří vyhloubili celý komplex jam a šachet, dělali přesně totéž, co nyní dělali oni: hledali zlato.“

A pak se odvíjí příběh hledání a vyjednávání s jemenskou vládou, jsou v tom cesty privátním letadlem, a je velmi věrně popisována jemenská realita toho roku, jemenská nespolehlivost a vyčůranost. Odpolední žvýkání kátu, sebevražední řidiči….. a také skvělé jemenské jídlo. Až budete číst další kapitoly, pochopíte, že jsem po deseti letech měl intenzivní pocit déjá vu.

Ta kniha obsahuje prvky faktografie, lze se v ní dočíst hodně o přehradách dávných Sábů, kterými zavlažovali rozsáhlá území. Ale je v ní hodně mystiky, především v dalších kapitolách, s odvoláním na korán a příběh krále Šalamouna a královny ze Sáby.
Závěrečná citace kapitoly:

„Jemen možná nebyl zamýšlený pro dvacáté století a pro století následující po něm. Možná jeho chvíle přijde až v pětadvacátém, až člověk konečně zvítězí nad strojem. V zemi věřících, jakou je Jemen, je nemožné nevěřit v boha. Při cestování zpět na Západ bylo nemožné nevěřit ve stroj. Pokud jde o stroj, ten věřil jen sám sobě.“

A teď už konečně slíbené…. Vzhůru do historické reality.

Jemen je dost zvláštní…

Na rozdíl od většiny ostatních arabských zemí (začínají Zídek se Sieberem svoji kapitolu o Jemenu) zůstávala severní část Jemenu územím s historickou tradicí politické nezávislosti. Moc jemenských panovníků se po rozpadu turecké říše rozšířila z hornatého vnitrozemí i na pobřeží a imám Jahjá se už před druhou světovou válkou i přes trvající izolaci země pokusil o navázání diplomatických vztahů se zahraničím. Vedle západních mocností se království obrátilo na Sovětský svaz, s nímž byla už v roce 1928 podepsána dohoda o přátelství a obchodu.

Československo uzavřelo s Jemenem smlouvu o přátelství 16.8.1938, ale styky přerušila válka. Až v říjnu 1949 požádala Zbrojovka Brno Ministerstvo zahraničních věcí o povolení dodat do Jemenu 10 000 pušek K 98, 250 kulometů vz.26 a 150 kulometů vz.37 i s příslušným množstvím munice. Žádost však byla zřejmě zamítnuta.

Po domácím převratu uzavřel v roce 1955 nový vládce imám Ahmad spojeneckou smlouvu se Saudskou Arábií a Násirovým Egyptem a v roce 1956 se obrátil se žádostí o rozvojovou pomoc na státy sovětského bloku, tedy i na Československo, protože předválečná smlouva zůstávala i v polovině 50.let formálně vzato stále v platnosti.

Jemen navštívila dvoučlenná československá delegace a konstatovala „jednoznačně protiimperialistické postoje jemenské vlády a zdůraznění důvěry v Československo a jeho techniku“.

Kromě civilních oborů vyjádřili Jemenci zájem o československý vývoz zbraní a československá vláda se brzy dozvěděla, že s podobnou žádostí se obrátili i na Sověty, což pochopitelně celou záležitost urychlilo. Sověti chtěli použít svůj „egyptský model“ a zamýšleli dodávat pod pláštíkem smlouvy formálně uzavřené s Československem do Jemenu střelné zbraně, tanky, samohybná děla, letouny, spojovací prostředky a další materiál. Československu se to ale mělo mimořádně nevyplatit, protože se ukázalo, že Sovětský svaz dodá jen 60% požadované techniky, 40% bude na Československu. Sověti navíc požadovali „zvlášť výhodné podmínky“, tedy platby jen za 30 % skutečné hodnoty a na desetiletý jednoprocentní úvěr…. Prezident Antonín Novotný hořce konstatoval, že to bude „prakticky zadarmo“. Sovětskému tlaku nakonec pražské politbyro ustoupilo, Jemenci otevřeli v Praze svůj zastupitelský úřad.

Jádro československé dodávky tvořilo 14 letadel (z toho deset B 33) s náhradními díly a provozním vybavením dvou letišť. 15 tanků T-34, 50 samohybných děl SD – 100 (ty samochodky, prosím, uchovejte v paměti!), 1000 tarasnic, 1000 pancéřovek a 50 plamenometů. Z jejich hodnoty 53 miliónů Kč měl Jemen nakonec zaplatit do roku 1966 jen 16 miliónů. – Ukázalo se ale, že vzhledem k naprosté technické neznalosti nejsou Jemenci schopni většinu zbraní efektivně používat.

V Jemenu působila také skupina československých geologů a hydrologů. Král Ahmen se ptal, zda „jsou u nás lázně pro revmatismus“, což bylo jen jedním ze signálů, že Jemen je „zvlášť zaostalá feudální monarchie se značnými prvky otrokářských přežitků“.
Všechno se to samozřejmě setkávalo s nevolí Američanů a Britů.

Tehdejší poměry celkem věrně charakterizuje zpráva československého velvyslance v Moskvě Vošahlíka, že „hospodářská situace Jemenu je katastrofální. Svoje povinnosti k SSSR neplní, nemá čím platit a vyžaduje nové úvěry 10 mil. USD ve valutách uložených na jejich účet u švýcarské banky.“

Čtyři českoslovenští lékaři, působící v Jemenu, popisovali naprosto primitivní podmínky pro práci, mj. „odborný pomocný jemenský personál není prakticky žádný. Když bylo třeba, pomáhaly při operacích naše manželky.“
Pak nastala pauza, ale netrvala dlouho.

Převrat

V roce 1961 byl spáchán atentát na vládnoucího imáma Ahmada a ten v roce 1962 zemřel. Následoval další převrat, vypukla revoluce a občanská válka a 1.10.1962 byl prezident Novotný informován o vyhlášení Jemenské arabské republiky.

Už 17.11.1962 přiletěla do Prahy z Moskvy jemenská delegace, která předložila ministrovi obrany Bohumíru Lomskému žádost o dodávku 20 letounů JAK – 11 a další výzbroje, přičemž se při jednání „ vyhýbali otázce způsobu úhrady a dávali najevo, že počítají spíše s bezplatnou pomocí a že finanční závazky předchozí královské vlády republikánský režim nemíní převzít“.

Místo dodávek zbraní, s nimiž Jemenci neuměli zacházet, se jevilo jako prospěšnější poskytnutí stipendií. Na začátku roku 1963 už na československých vysokých školách studovalo 52 jemenských studentů.

Jemenské zmatky pokračovaly a nelze je zde všechny vylíčit.

Spíše než Jemenci v zemi fakticky rozhodovala egyptská vláda. Zpravodaj ČTK v Káhiře Bořivoj Homola odhadoval počet egyptských vojáků v Jemenu na 60 000 a jen díky jim si republikánský režim držel kontrolu nad většinou velkých měst. V hornatém vnitrozemí dominovali monarchisté.

Při návštěvě prezidenta Sallála v Praze v březnu 1964 zazněl požadavek na vybudování cukrovaru, silnici do Saná a přehradu na řece Wadí Sardut. Jako československý dar obdržel 3000 samopalů vz.41S ráže 7,62, 18 ks 85 mm kanónů vz.52, a 12 ks 160 mm minometů vz.43S i s municí a několik tisíc leteckých bomb různých typů.

V roce 1967 prohrál Egypt válku s Izraelem na Sinaji a to se projevilo i v Jemenu. Dosavadní prezident byl sesazen, a nového před porážkou od monarchistů zachránil jen sovětský letecký most se zbraněmi.

Čtenáře snad pobaví československý dar, když poslalo do Jemenu 7000 kompletních zimních stejnokrojů s odůvodněním, že „klimatické poměry v Jemenu vyžadují teplou výstroj a na ní do značné míry závisí morální i bojový stav armády“.

Méně politiky, více byznysu

V 70.letech byly československo-jemenské politické kontakty minimální, a zato vzrůstal vývoz do Jemenu. Obchodní výměna:

• 1970 – 9 miliónů Kč
• 1974 – 30 miliónů
• 1975 – 79 miliónů
• 1976 – 126 miliónů

Na čistě komerčním základě byly dodávány nákladní automobily, strojírenské a textilní výrobky, postavena cihelna a textilní továrna.
Ovšem v samotném Severním Jemenu se politiky hýbala, když se spojilo pět legálních politických stran do Národní demokratické fronty. Irjání, prezident od roku 1974, byl zavražděn, a jeho nástupce Ghašmí podlehl atentátu v roce 1978, což zprostředkovaně vedlo i k pádu jihojemenského prezidenta Rubáji (čert aby se v tom orientoval, co?).

Do čela severního Jemenu byl postaven mladý a neznámý plukovník Sálih, který pak vládl Jemenu dalších třicet let. V roce 1981 navštívil Prahu (cestou do Moskvy) a vyjádřil zájem o dodávky dalších zbraní.

Jižní Jemen – to byli ti „naši“

To byla ta britská „korunní kolonie“ s centrem v Adenu. V rámci „protikolonialistického boje“ existovala řada navzájem si konkurujících skupin, v nichž je obtížné se orientovat.

30.11.1967 byla vyhlášena nezávislost Jihojemenské lidové republiky. Od roku 1971 navštěvovali Československo „na nejvyšší úrovni“ představitelé různých frakcí, kteří byli aktuálně u moci, většinou zdůrazňovali, že se „hlásí k vědeckému socialismu“.

8.11.1973 zřídilo Československo v Adenu své velvyslanectví, jednočlenný personál tvořil chargé d´affaires Petr Jungwirt, chyběl dokonce i hospodář. Jungwirt si trochu ironicky stěžoval na pokyny z Prahy: „Pokládám za zbytečné, aby mi byl např. zasílán dopis ministra /č.j. 010673/74-GS/ o využití celého kolektivu čs. pracovníků pro zpravodajskou činnost nebo pokyny pro vytváření komisí a odměňování jednotlivých pracovníků za mimořádné výkony při zajišťování oslav 30.výročí SNP apod.“.
Jeho zprávy v roce 1974 opravdu nelíčily Jižní Jemen jako ráj na zemi:

„…značná část obyvatelstva nesouhlasí s opatřeními v hospodářské sféře, kterými se zavádí v podstatě vojenský komunismus minimálních potravinových dávek…. Denně se v tisku zdůrazňuje blaho přídělového hospodářství, oficiálně bylo oslaveno projevem předsedy vlády první výročí zavedení přídělového systému na ovoce a zeleninu.“

V roce 1973 obdržela jihojemenská armáda bezplatně dodávku pěchotního, leteckého, ženijního a týlového materiálu celkem za 54 miliónů Kčs. Požadované L-29 nebylo možno v roce 1974 dodat, ale Jemenci obdrželi další vojenský materiál za 5,1 miliónu USD (105 miliónů Kč).
Na naší ambasádě vystřídal jmenovaného Jungwirta Radoslav Bobčík a po něm Augustin Kusý, kterému z Prahy naléhavě doporučovali, aby se pustil alespoň „do intenzivního studia angličtiny a ruštiny“.

Jižní Jemenci se verbálně hlásili k marxismu-leninismu, a přitom vyžadovali další a další úvěry – v civilní oblasti to bylo 5 miliónů USD v roce 1974, 7 miliónů v roce 1976 a v roce 1978 byl úvěr na 5 miliónů rozšířen na 12 miliónů USD. V roce 1980 následoval další dar za 25 miliónů Kč v podobě 500 pistolí, 3000 samopalů, 300 kulometů, 100 granátometů RPG-7, 12 bezzákluzových kanónů, 20 000 protipěchotních min.

29.7.1980 se stal československým velvyslancem v Adenu Ivan Voleš, pětatřicetiletý profesionální arabista a absolvent MGIMO. Zapamatujte si ho!

V roce 1982 absolvovalo několik desítek Jemenců školení v Ústavu pro zahraniční studium Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti v Zastávce u Brna.

V Jižním Jemenu dál probíhaly vnitrostranické boje, např. tajemník jejich ÚV byl „zastřelen na útěku“.

V roce 1985 došlo k velmi krvavému převratu, řada mrtvých politiků. Přes to všechno byl Jižní Jemen uveden spolu s Afghánistánem, Angolou, Etiopií, Mosambikem a Nikaraguou uveden v důvěrném materiálu ÚV KSČ jako „rozvojová země přednostního zájmu“. V té době činily splatné pohledávky vůči Jižnímu Jemenu17 miliónů USD, z nichž Jemenci splatili pouze 1,1 miliónu. Působilo u nich 33 expertů v oboru geologie a stavebnictví, u nás působilo 44 jejich praktikantů v oboru zdravotnictví. Na základě stipendií v Československu studovalo 187 jihojemenských studentů, z nich 148 studium dokončilo.

Tečkou za tím naším případem byla návštěva delegace Městského výboru KSČ vedená Miroslavem Štěpánem. Jistě se jim na začátku listopadu 1989 v Adenu líbilo…

Tak, a příště už se do Jemenu konečně vypravíme.

---