by Neználkové vyrážejí do světa
Jan z Helvajzu je mi se svým seriálem vzorem. Žánr fantasy není mně ovšem vlastní, fantazie příliš nemám. Jsem přízemní tvor, držící se reality s vědomím, že trochu novinářské fabulace mi není cizí (jak správně rozpoznal Starý kocour).
Když zalistuji ve svém brožovaném profesním životě, zjišťuji, že plynul téměř od chyby k chybě, které vlastně jen zázrakem neměly fatální následky.
Proč s tím laskavé čtenáře obtěžuji? Protože se chystám stvořit také seriál, nikoliv konkurenční, ale jiný, především se držící reality, jak ji uchovala nejen už trochu děravá paměť, ale především dokumenty a fotografie.
Protože se mi trochu uvolnily ruce (stěhování ukončeno), beru si velké sousto – budu vám vyprávět něco o Jemenu. Budu přitom těžit z jedné kapitoly svého vlastního literárního dílka, kterou ovšem notně rozšířím. Začnu tím, jak jsme byli krásně nezodpovědní. Pokud moje vyprávění laskavé čtenáře zaujme, mohu se později vrátit, tak nějak na přeskáčku, i k dalším eskapádám.
Kdybych to byl věděl, asi bych tam byl býval nechodil
Až v roce 2009 spatřila světlo světa velmi zajímavá publikace „Československo a Blízký východ v letech 1948 – 1989“ autorů Petra Zídka a Karla Siebera (vydal Ústav mezinárodních vztahů, Praha). Petra Zídka jsem trochu znal a zaslouží si „čtenářskou důvěru“. V knize jsou na třech stovkách stran zdokumentovány československé vztahy s dvaadvaceti státy, od Alžírska po Tunisko, na dalších sto stranách je k dispozici poznámkový aparát a jmenný rejstřík.
Škoda, že se mi dostala do rukou tak pozdě, největší cestování už jsem měl za sebou, spadalo především do devadesátých let minulého století. Některé cesty bych si byl býval možná rozmyslel, ale naštěstí (?) jsem byl v té době nedotčený poznáním.
První kapitola – trocha historie
K nejstarší historii spíše stručně, zájemce se o ní může dozvědět dostatek informací na wiki:
Dějiny Jemenu – Wikipedie (wikipedia.org).
Jsou tam i fotografie, samozřejmě.
Počátky Jemenu sahají až do biblických dob k Noemovu synu Šémovi, který založil hlavní město Sana’a. Samotný Noe pak měl být pohřben v horách za tímto městem.
Jemen je považován za jedinou čistě semitskou oblast, tzn., že zde nikdy nežili lidé jiné jazykové skupiny.
Od 8. století před Kristem do roku 275 n. l. vládla v oblasti Sabejská dynastie. Právě během vlády Sabejských si země vysloužila název „Arabia Felix“, kterým Římané pojmenovali zemi, která v té době oplývala nebývalým bohatstvím a celkovou prosperitou. Původ tohoto bohatství tkvěl ve využití příznivého podnebí pro zemědělství. Sabejská říše existovala téměř čtrnáct století.
Oblast dnešního Jemenu se do Sásánovské sféry vlivu dostala v 6. st. n. l., když se Peršané snažili vystrnadit etiopské Aksumity z Jemenu. Okolo roku 570 byl připojen Aden a roku 597 se po vyslání dalšího perského vojska stala z Jemenu perská provincie, která již nebyla spravována jemenským vazalem, ale perským satrapou.
Islám vstoupil do Jemenu ještě za života proroka Muhameda, když roku 628 přijal Islám vladař Bahdan. Od té doby byl Jemen spravován jako islámský chalífát a stal se součástí islámské říše.
Jemenská středověká historie je charakteristická zápasy imámů o moc. V 16.století zemi převzali egyptští mameluci, ale za nedlouho byla země zabrána Osmanskou armádou, leč většina země byla již imámů až do 19. století. Osmanští Turci měli pod kontrolou pouze izolované pobřežní části.
V 19. století se vláda imámů v důsledku vnitřních rozepří zhroutila, čehož využili Osmani, kteří se postupně zmocnili Severního Jemenu a roku 1872 ustanovili Sana’a jako hlavní město.
Britský zájem o oblast jižního Jemenu začal sílit kolem roku 1832, když Britská východoindická společnost hledala příhodné místo k vybudování zásobovací stanice pro lodě, které pluly do Indie. Tímto místem se stal přístav Aden. Význam Adenu vzrostl po otevření Suezského průplavů v roce 1869, čímž narostla námořní doprava po Rudém moři.
Dohodou z roku 1904 ustanovili Osmani a Britové hranici mezi Severním a Jižním Jemenem. Osmanská říše se z oblasti definitivně stáhla v roce 1918. Aden byl stále spravován jako součást Britské Indie až do roku 1937, kdy se z něj stala britská korunní kolonie. Následné období bylo charakteristické růstem represivních opatření a narůstajícími konflikty s Brity v Jižním Jemenu.
Roku 1963 se boje vedené v Severním Jemenu (mezi egyptským vojskem a guerillami vedených Británií a financovaných Saúdskou Arábií) dostávají i do Jižního Jemenu prostřednictvím Národní osvobozenecké fronty (NLF), která doufala, že donutí Brity opustit Jemen.
Dočasné uzavření Suezského průplavu roku 1967 zničilo poslední Britský důvod proč setrvávat v Jemenské oblasti. Gerilové útoky NLF však neustaly a na konci listopadu 1967 Britové definitivně opouštějí Jemen před původně plánovaným termínem a bez dohody o následném postupu.
Národní osvobozenecká fronta 1. prosince 1970 změnila název Jižního Jemenu na Lidově demokratickou republiku Jemen. Země navázala blízké vztahy se Sovětským svazem, Čínou, Kubou a radikálními Palestinci. Velmi blízké vztahy se Sovětským svazem vedly k tomu, že jejím námořním silám umožnila využívat své přístavy.
Myšlenka sjednocení byla vyřčena poprvé kolem roku 1972, ale zásadní kroky byly provedeny až roku 1988, kdy se obě země dohodly na utišení vzájemných sporů, obnovení diskuze, společném průzkumu ropných oblastí kolem jejich vzájemných hranic a na demilitarizaci hranic a jejího volného přechodu s vnitrostátní identifikační kartou.
V listopadu 1989 se představitelé Jemenské arabské republiky a Lidově demokratické republiky Jemen dohodli na návrhu jednotné ústavy.
Jednotná Jemenská republika byla vyhlášena 22. května 1990. Saleh se stal prezidentem.
Jednání mezi představiteli severního a jižního Jemenu vyústily v podepsání dohody dne 20. 2. 1994. Navzdory tomuto dokumentu se neshody vyostřily, až v květnu roku 1994 vypukly v občanskou válku.
Severní Jemenci v červenci 1994 dobyli Aden. Poté se odpor většiny jihojemenských představitelů zlomil a mnoho jich odešlo do exilu.
Prezident Ali Abdallah Salih byl zvolen parlamentem 1. 10. 1994 na pětileté období.
Tolik tedy wiki.
A teď si představte, že neználkové se vypravili do Jemenu v roce 1996 – dva roky po občanské válce, v níž, podobně jako v Evropě, vyhráli kapitalisté!
Opravdu – kdybych to byl věděl, nejspíš bych tam nechodil. Zejména s vědomím, co všechno napsali o Jemenu Zídek se Sieberem!
O tom v některém příštím pokračování.
Ořezy z ilustrací, původem ze slovenského vydání knihy Nevedkove dobrodružstvá, Nikolaj Nosov, Mladé letá, svévolně vyzdobil Alef Nula.
Literatura faktu, podaná poněkud (hodně) stravitelnějším způsobem. Spousty odkazů, které v Kechlibarových knihách většinou vynechávám nebo je nechávám číst Aničkou Cónovou jako mentorkou. Dobře se to poslouchá třeba ve vlaku nebo v posteli před usnutím.
K věci:
Kromě pohádky (?!) Jana z Helvajzu (nepíše se to správně Hans von Hellweiss?), kdy se těším na každou novou kapitolku se teď budu těšit na jemenskou anabázi Godotovu. Už jen úvod je zajímavý.
Já nic neříkám a jen se spokojeně usmívám.
Poutavé a poučné.
Těším se na nový seriál.
Jsem rád, že to bude z oblasti o které toho tak moc nevím.
Doporučuji podívat se na Jemen zde:
https://www.youtube.com/watch?v=vz7E2vbfq8c
Tužka napíše,….četla jsem si,…..arabský svět, kde nemá někdy ženské pohlaví cenu ani půlky velblouda, tak tento svět jsem si zakázala navštívit. Byla bych opravdu velký bloud myslet si, že tam nenarazím na problémy.
Mně stačilo, když jsem se, díky své víře v tvrzení,….“volnost, rovnost, bratrství“, dostala v Paříži do arabské čtvrti, a její přivandrovalé osazenstvo mi několik hodin před západem slunce docela nespolečensky ukázalo, že tam nemám co pohledávat. A to jsem byla od ….nogozony,….několik stovek metrů. Vstup tam hlídala policie.
Na Arabský poloostrov,…?..ani náhodou.
Nač jít vstříc nesnázím, když se jim lze vyhnout. Ony stačí, ty nesnáze, co vás dostihnou i tam, kde si myslíte, že ještě nebudou.
Zkušenost je nepřenosná, ale lze se z cizích zkušeností poučit.
O arabském světě si jen čtu,…..zkušeností mi netřeba.
Diky,….budu si číst. Tužka.
V roce 1996 jsem v Jemenu nezahalenou dospělou ženu nezahlédl. Všechny měli nejen oděv až k zemi, ale také zahalený obličej a některé dokonce navrch přes tu tkaninu ještě vyšívanou masku.
Aniž bych snad měl nějaké pedofilní sklony, konstatoval(i) jsme, že mladá nedospělá děvčata vypadala velmi krásně. Ovšem známe to – hezká kukla/škaredý motýl a klidně třeba i naopak.
Tužko, je to prostě jiný svět s jinými pravidly, muslimskými. Ovšem třeba v Teheránu, na návštěvě v rodině našeho tlumočníka Tahera Zolala (žije v Plzni, fajn kluk, říká se mu Tomáš), jsme muži seděli kolem stolu a rokovali. Rodina vzdělaná, pokud si dobře vzpomínám učitelé na VŠ a podobně. Ženy seděly separátně na jakési lavici u zdi.
Ovšem přišla chvíle, kdy hlava rodiny pronesla asi něco nepařičného (persky, bez překladu), jeho žena (jediná, víc jich neměl) vyskočila jako bodnutá žihadlem a náramně mu vynadala. On jen sklopil uši a evidentně se omlouval. Trvalo to asi pět minut, co nezavřela klapačku a pak si zase sedla na tu lavici.
Z toho usuzuji, že pravidla tam sice mají jiná, než máme my, ale úplně bezprávné tam ženy opravdu nejsou.
V Jemenu s námi v jedné místnosti ženy nikdy nebyly, ani nepřinášely občerstvení a tak. Velmi uzavřený svět.
V Jemenu jsem nikdy nebyl, arabský svět znám z cca tříletého pobytu v Egyptě, tehdy SAR nebo EAR. Tehdy byla pravidla, pokud jde o odívání žen, v Egyptě na islámské poměry dost uvolněná. Ve sportovním klubu (on nebyl jen sportovní, ale i společensko-relaxační, příležitostně vysvětlím jindy), jehož byly rodiny čs. expertů členy, se provozovala i ženská gymnastika, a to prosím s mužskými trenéry (!!!). Mohl jsem tedy okukovat egyptská děvčata v gymnastických trikotech. U vědomí, že krása není v těle, nýbrž v oku, které se dívá, a aniž bych se chtěl kohokoli dotknout – nevybral bych si. Tehdejší Egypťanky, tedy Arabky, žijící v Egyptě – krásné tváře, krásné hlavy (velmi souměrně tvarované lebky), od pasu nahoru postava pěkná, krásné ruce, nohy ne – křivá, slabá lýtka. Snad to bylo dáno geneticky…
Nemaje žádné zkušenosti s muslimským světem (co nevidím na vlastní oči atd.) asi bych nikdy nešel do“muslimska“.
Jiná nátura mi stačila ve Španělsku a Itálii. V jižních částech těch zemí, sever je běžný, evropský. Ale třeba to, že namóděný mužíček jde s dětmi na procházku vepředu a žena, oblečená jako šedá myš, která mu ty děti porodila, tři kroky za ním mě udivovala – nelíbila se mi. Výrazně nalíčené a oblečené byly (asi) jen děvky. Odhaduji. Tan žijící černošky ten zvyk (mrav) nerespektovaly a mužíčky to iritovalo. Ostatně Italové,. kteří u nás zpívali( a někteří kteří se tu i usadili) mají tu jakousi „nadřazenost“ v krvi. Málokterá Češka to delší dobu snese. Jsou galantní, toje fakt, ale ten pocit nadřazenosti je cítit. Když jeden Ital u nás točil, bavil se jenom se mnou. Moji ženu neuznal za vhodnou ke konverzaci jako rovný s rovným. Moje žena to cítila a nechtěla s ním pracovat – jenom když musela. Nakonec toho dirigenta orchestr odmítl právě proto, že s ním jednal jako se smečkou pejsků. „Hodní pejsci – zlobiví hafani.“ Pak dirigoval v Košicích a tam dopadl stejně.
Prostě nadřazený „Il Gatto principale“. Ale byl u nás i jeden mladý Němec, tenor, a ten se choval podobně. Übermensch.
Abych negeneralizoval: Nadřazenost třeba u Rusů existuje taky, Neni genderová ale spíše bych řekl „politická“. Když u nás režíroval slavný sovětský režisér Těrentěv, přisel do režie jako „pán“. Cigarety si bral bez dovolení a poroučel a poroučel. Obrana v té době byla možná jenom pasivní resistencí – právě v tu dobu umřel autor hry L.I. Brežněv. Co dodat…
Za tři dny zkoušek hodně ubral, po premiéře domesl náruč pochutin (a vodky), a donutil ředitele, aby zvukařům veřejně vyslovil zvláštní poděkování. „To, co u nás dělají tři zvukoví inženýři dělá tvoje žena sama a líp!“
Rozešli jsme se jako dlouholetí kamarádi.
A podobnou zkušenostjsem měl i s jinými. Rus se vždy nejprve pokusí získat dominantní roli – a když zjistí, že na jeho naparování kašlete, začne se chovat normálně a přátelsky.
Itálii neznám vůbec, nějak mne neláká. Ve Španělsku jsme byli jednou, dělali jsme přechod Pyrenejí. Nádherné hory, rozmanité. Více jsme poznali hory než lidi.
Trochu zklamání ze španělských děvčat. Pod vlivem filmů jsem očekával, že každá druhá Španělka bude nejmíň Carmen. Není (nebylo) tomu tak, silně převažovaly malé tlusté skoro „cikánky“. Nejkrásnější žena v celém Španělsku byla ta moje, s batohem na zadech běhala po skalách a kopcích jako kamzík. Bodejť by taky ne, vždyť je Kozorožka.
Jen jednou, na Costa Brava, jsem uviděl krásnou ženu (kromě té, která šla vedle mě). Už z dálky její chůze prozrazovala krásu. Byli pár, žena a muž. Šli jsme pobřežím proti nim po úzké cestě. Konečně krásná Španělska, říkal jsem si v duchu.
Když jsme se míjeli, rozpoznal jsem svůj omyl. Černobrvá ztepilá krasavice ke svému společníku promlouvala – česky.
V každé rase, národu se najdou krásné ženy. Ovšem záleží na statistice. Kolik krasavic na 1000 žen. U nás, v Polsku na Ukrajině nebo Rusku ty poměry jsou jiné, lepší než v Německu nebo Itálii.
A taky záleží na tom, co považujeme za krásu.
Alefe, hezké Španělky?
To byste asi musel dolů do Andalusie, kde je (rsp. bylo v roce 1992) to pravé Španělsko. Nějaké genetické dědictví Vizigótů či co – hodně ne úplně blondýnek, ale s plavými vlasy.
Ostatně Švejk: „Hezké holky jsou po celým světě, pane vachmajstr.“
Jistě, záleží na četnosti…..
Jo, krása je v oku (Sudek) a každý jen tu svou má za jedinou 🤩
https://www.youtube.com/watch?v=53-onhUU4nk&ab_channel=AdamPlachetka-Topic
Jen pro muže – ženy nečíst.
Na vojně jsme říkali:
Není ošklivých žen, to jen piva bylo málo.
Pivo do mě nikdo nedostane. To by byl „šavlový tanec“ natošup.
Já pivo piju asi tak třikrát rpčně, když máme zvukařské mechceche. Jedno, abych netrhal partu.
Ale teď už to po mě kolegové nechtějí a kupují mi vodky. Těch snesu několik bez následků – a oni se mezitím zlinkují pivem. Já odcházím bez vrávorání, oni tam obvykle spí na stole.
Po pivě se spí,
po kořalce blbne
a po víně zpívá.
(odposlechnuto nedaleko Uherského Hradiště)
Bude to asi pravda.
Blbnu.
Nemůžu si vzpomenout na jména lidí, se které jsem se léta znal.
Kapacita paměti není neomezená. Když chceš uložit nové info, musíš něco staršího vymazat 🙂
Pivo jen na nejtěžší žízeň, po práci nebo sportu, ale jen v horku. Nebo ve společnosti, abych netrhal partu. Na setkání absolventů SPŠ Zengrova – Vítkovice jsem vypil bez následků 9ks 12° radegastu.
Po vyříznutí žlučníku mám zdravotní problémy (krevní obraz), tak nepiju ani slivku.
To Alef:
S tím omezením kapacity paměti bych tak doslova nesouhlasil. Mám to asi jinak. A možná to mají podobně i jiní – vsadil bych se, že tuhle selektiovní sklerózy má i Godot.
Ono to v té kebuli někde mám, jenom to trvá i několik hodin nebo dokonce dní, než to vyplave na povrch. Teď to bylo přes noc. Včera odpoledne jsem nevěděl, jak se jmenoval jeden člověk z divadla. Věděl jsem o něm všechno, jak vypadal, co dělal atd. – kromě jména. Dneska ráno po snídani (aniž jsem na to myslel!) mi to jméno doťuklo. Nadšeně jsem ho vykřikl nahlas a tak vylekal ženu, že se mi něco stalo.
Andrle se jmenoval!
Přesně takhle funguje obsluha frekventovaných databází: nejkratší a nejrychlejší cesta v paměti vede k nejčastěji užívaným datům. K datům, užívaným zřídka, je cesta delší s nižší prioritou. Odkud myslíš, že to ajťáci opsali?
🙂
Oprava:
Všecny měly, ne všechny měli (fuj, brzo ráno).
K této problematice se ještě vrátím v dalších dílech.