Něžná píseň kolejí

Toto je text, kterému dlužím nesmírně mnoho, a zdá se mi, že přišla chvíle literární dluhy srovnat. – Ale po pořádku.

—ﬡ—

Kdysi dávno, někdy v roce 2009, jsem prožíval zlaté časy hned v několika rovinách.

Měl jsem blog přidružený k periodiku, které svému jménu tehdy ještě dělalo čest. V rámci blogu jsem byl obklopen lidmi, které byla radost číst a od nichž byla radost něco se naučit. Vzájemná družba mezi bloggery šla dokonce tak daleko, že jsme pořádali srazy, vypisovali tématické semináře a vzájemně jsme se hecovali, kdo dál, kdo výš – mám na mysli literární výkon, přirozeně.

Co je to tématický seminář: po dohodě stanoví se téma, na které budou účastníci semináře psát, a uzávěrka, do níž budou seminární dílka publikována. A v následné diskusi pod články se proberou a properou všechny možné aspekty napsaného, pravopisně-stylistickými záležitostmi počínaje a hlubinně-psychologickými vhledy konče. Co koho napadne, bez nároku na závaznost, závažnost a pořadí. Pro určitou kategorii psáčů – a takových tam byla většina – je to úžasná a vzrušující zábava, při které se člověk poučil a dozvěděl něco nového. I o sobě.

Jádro textu, o němž je tu řeč, bylo mým příspěvkem do jednoho ze seminářů. Tématem onoho semináře byl pokus o pohled očima opačného pohlaví – kluci se měli vžít do náhledu holčičího, a naopak. Perspektivou dneška to byl úkol téměř triviální, poněvadž pohlaví tenkrát byla jenom dvě.

Další rovina mých zlatých časů byla cestovatelská. Do Číny jsem mohl jet, kdy mě napadlo. – Tyto nápady mně přicházely zpravidla jednou ročně, zjara, právě touto dobou – v jižní Číně už bývá slušné počasí a u mě ještě nenastupuje pracovní nápor. V roce 2009 jsem přelom dubna a května šťastně trávil v Yangshuo a tématický seminář mne zastihl právě tam.

Nezbylo nic jiného, než napsat svůj seminární článek prostředky, které jsem v Yangshuo měl: na místím počítači, vybaveném místní klávesnicí, to znamená bez diakritiky. – Co si budeme namlouvat: text vypadal strašně. Přátelé ze semináře samozřejmě věděli, odkud a za jakých podmínek píšu, a měli v tomto ohledu pochopení. Já jsem si pak předsevzal, že se k textu vrátím a přepíšu ho s diakritikou. Činím tak po třinácti letech.

To ale není vše. Když jsem text přepisoval, zcela přirozeně jsem se ve vzpomínkách vrátil k událostem, u nichž se v článku o dívčí pohled pokouším. Připadlo mi najednou, že sám o sobě je onen text vlastně nevyvážený, neúplný, a že k dívčímu pohledu nutně patří pohled chlapecký.

Stal se mi z toho soukromý, nevyhlášený seminář: psát o prvních metrech cesty, během níž se ty a já změnilo na my.

—ﬡ—

Těch strašnejch vlaků, co se ženou kolejí mejch snů, těch asi už se nezbavím do posledních dnů… je to tak. Tahle ryvolovina k vlaku patří a já ji mohu v hukotu železnice poslouchat, kdykoli si zamanu.

Za oknem, upatlaným z obou stran, ubíhá krajina. Jaro je v plném proudu, kraj voní, zatímco vagon se rytmicky houpá a páchne jako vždy: olej, toaleta a popel od cigaret. A když se otevře kupé: kolínská po holení, trvalá od holiče, parfém, a různé pachy tělesné, které se voňavkám nikdy nepodaří zakrýt.

Otvírám okno, vítr mne studí do tváře. Všechno je tak, jako už bylo tolikrát – a přece není. Žilina, Vrútky, Ružomberok, Mikuláš, Poprad, tyhle stanice dneska nejsou na pořadu dne, jedu úplně opačným směrem. Jedu za tebou.

…

Jak se to tak všechno sešlo?

Někdy v lednu mi připadl naprosto ordinérní úkol: oškrábat brambory a dát je vařit k nedělnímu obědu. Proč ne, maminka má i jiné práce dost. – Nabral jsem ve sklepě do hrnce tu zdomácnělou americkou zeleninu, odnesl do kuchyně, na zem prostřel starou Mladou frontu, a mezi slupkami můj zrak padl na inzerát: 20-letá sportovní postavy hledá možná právě Tebe.

No právě! prolétlo mi tehdy hlavou. Co když hledá právě mne? Vyměnil jsem noviny za jiné, oškrábal brambory, a starou Mladou frontu v ústraní důkladně prostudoval. Byla stará sotva týden.

Začali jsme si psát. Po prvních dopisech jsem si nemohl nevzpomenout na Jolanu: stejný kraj, stejné řemeslo, stejné botanické znalosti, podobné písmo. Je to snad znamení? – Z Jolany, která mi kdysi zlomila srdce, jsem se dávno uzdravil, ale ona mému výběru nasadila strašně vysokou laťku. Nikdy bych neřekl, jak těžké bude najít si holku, se kterou bych si opravdu rozuměl. Jít celý den, poslouchat tlumenou řeč potoka mezi kameny a šepot větru v korunách borovic, hledat stezku mezi skalami, jít beze slova, číst tajná poselství, která do mlhy nad ostrým hřebenem píšou křídla krkavců… tvůj fantom mne už dávno doprovází, tak kde tě mám?

Jít zlehka celý den, už to je problém, o mlčenlivém porozumění ani nemluvě. Hory jsou nelítostné, ani lásce neodpustí nic.

…

V našem studijním kruhu už si zvykli – spolužáci i vyučující. Trampové jsme tu dva, a když rozvrh dovolí, hned po přednáškách vyrážíme na vlak. Když je pátek a modrý nebe nad hlavou, nic mě doma neudrží. Jsou tací, kteří blazeovaně ohrnují nos, ale my trampové víme své. Dnes ovšem jedeme každý zvlášť: kamarád do Popradu, já na stranu přesně opačnou. Dnes to má tak trochu nádech ilegality, je totiž první máj a naše alma mater potřebuje lidi do průvodu. Takže – ukázat se, zapsat na prezenčku – a za prvním rohem zrychlený přesun směr nádraží.

Vagón se rytmicky houpá, a když projíždíme tunelem, kontroluji svůj odraz v okně jako v zrcadle. Dokonale sbalený bágl, nikde nic netrčí, nikde nic necinká a neplandá. Kalhoty založené do dobře rozšlápnutých, impregnovaných popradek. Bunda-pilotka, jejíž maskáč jsem si sám namaloval barvami na textil, dovezenými z NDR. A klobouk pěkného střihu, s dírou po žhavém uhlíku. Klobouk je památeční: ukradla ho pro mne svému dědečkovi jedna z těch, které později neprošly sítem hor. – Tak nějak, dívám se na svůj obraz, měl by vypadat tramp: čistě, úhledně a akčně, zároveň ale přiměřeně omšele, aby bylo vidět, že to není zelenáč a má už něco za sebou.

Bude se mi líbit? Budu se jí líbit? Ještě půl hodiny a budu tam. Vytahuji fotku a dívám se… na fotce je krásná, ale jaká asi bude ve skutečnosti? V dopisech je… krásná. Když čtu to drobné písmo, připadá mi, že se známe už dlouho. Zdá se mi krásná jako to tajné místo vedle mne, které je rezervováno pro někoho, kdo ke mně patří. Poznáme se? Měli bychom: ona čeká, že z vlaku vystoupí tramp. A já, až vystoupím, rozhlédnu se a uvidím dívku v kšiltovce s dřevěnými korály a srdíčkem na krku.

Vlak zpomalil. Stromy kolem kvetou a nepříliš daleko prosvítají střechy zámku. Připadá mi to jako obraz z pohádky.

Vlak brzdí, vjíždíme do nádraží. Jedu za tebou.

—ﬡ—

Nádraží mám ráda. Má zvláštní atmosféru, ve které spolu tančí, co jinak je neslučitelné. Dehtované pražce, pokapané olejem, tráva a les a květinová zahrádka pana výpravčího. Omšelé barvy, potažené prachem, a rovnoběžky kolejí, nablýskané jako zrcadlo. Ticho a do něho sotva slyšitelná, tence ocelová píseň, plynule přecházející do ohlušujícího rachotu.

Zatím je všude ticho.

Je ticho všude kolem, ale zato uvnitř mé hlavy… Připadám si jak Johanka z Arcu: těch hlasů, těch rad, co dělat, co nedělat… hlavně hodně mluv, říká v mé hlavě Zuzana, mluv, mluv, mluv! jedno o čem! – A maminka; tu ani radši neposlouchám: ty nemožné boty, ty nemožné kalhoty, to si přece nevezmeš na sebe, a ach, ta kšiltovka! A tyhle dřevěné korále na tomhle koženém řemínku se k tomuhle svetru vůbec nehodí. První dojem je strašně důležitý, to si neumíš představit – ach holka, já nevím… co si o tobě pomyslí?

Jenomže: kšiltovka a dřevěné korále jsou poznávací znamení. – Jestli já budu taky taková, až budu v těch letech…!

Co si o mně pomyslí…? Na to jsem nepomyslela. Ale když na to pomyslím v nádražním tichu přítomné chvile, řekla bych, že mu to ani nepřijde. Vždyť se přece vlastně už známe, ačkoli – ne, vlastně se neznáme: známe se z dopisů. A taky jsme si poslali fotku… ano, ne, je to tak: vůbec se neznáme.

…

Najít kluka, s kterým by mi bylo dobře: kdo by řekl, že je to tak těžký! Nakonec jsme to vzdaly, Jarmila, Zuzana a já, a daly jsme si inzerát. Tři holky dohromady jeden inzerát a na textu jsme si daly strašně záležet: 20-letá sportovní postavy hledá možná právě Tebe. – Těch dopisů, co přišlo! Skoro stovka.

Některé jsme vytřídily hned: vážená milostivá paní, kdybyste mi laskavě odepsala, a to bysem byl moc rád… i tak jich do dalšího kola postoupilo dost. Přišla řada na setkání s těmi, co byli blízko, a na dopisování s těmi, co byli daleko. Postupem času se nápadníci změnili v odpadníky, či snad odpadlíky, a zbyl jen jeden, ten můj. Maminku málem křísili, když jsem se jen tak mimochodem zmínila, že je to tramp.

Hned v prvním dopise napsal, že mě chce co nejdřív vidět, a trvalo mu to nakonec čtyři měsíce, než se za mnou vypravil; Jarmila se mezitim dvakrát seznámila a dvakrát rozešla a o Zuzanu se vytrvale uchází její ženatý kolega z práce, dokonce s ní dneska šel i do prvomájového průvodu.

Mě dneska čeká soukromý prvomájový průvod ve dvou. Snad mu ten vlak neujel.

Je ticho, na peróně nikdo, jenom já: s kšiltovkou a dřevěnými koráli na koženém řemínku. Je ticho, jako by sem nikdy žádný vlak nepřijel a ani přijet neměl: a hlavně mluv, mluv, mluv, do háje s tou Zuzanou, copak já jsem někdy uměla o něčem dlouze promlouvat?

A co když nepřijede? Nebo přijede – a nevystoupí? Krucinál – už tady měl být, vlak má zpoždění. Ať už se něco děje, tohle je k nevydržení.

…

A pak se to stalo: sluncem rozpálené koleje se zachvěly vyhřátým vzduchem a napětím té chvíle.

V dálce se probudila něžná, sotva slyšitelná, tence ocelová píseň kolejí.

—ﬡ—