Ne že by na tom záleželo

Nejsem filmový kritik, ba ani nadšený divák. Můj pohled na tuto sekci umělecké tvorby je tedy čistě laický a subjektivní – to „vytýkám před závorku“. Nicméně obdobně jako zdrcující většina mých vrstevníků jsem se českým filmům vyhnout nemohl a ani nechtěl, a tudíž na ně mám i nějaký svůj názor.

Myslím, že v poválečném období byla vrcholem československého/českého filmu osvícená 60. léta, snad s nějakým drobným přesahem do úplného začátku let sedmdesátých.

Podle mého laického soudu přišla další vlna až v letech osmdesátých, spíše děl vlídných z prostředí pozdního, jaksi poklidného, snad poněkud zatuchlého socialismu. Pro mě tu dobu charakterizují filmy Jiřího Menzela Slavnosti sněženek a legendární Vesnička středisková, ale také Co je vám, doktore Víta Olmera.

Hned začátkem roku 1990 jsme se od filmařů i dalších umělců dozvěděli, že jejich invence byla podvazována bolševikem, který jim bránil v rozletu, a že teprve teď, ve svobodné společnosti, se jejich nadání rozvine v plné kráse. A právě dva mnou zmínění režiséři také velmi rychle nabídli do kin a postupně i televize díla z „nové doby“. Vít Olmer filmovou adaptaci Škvoreckého Tankového praporu (1991) a Jiří Menzel Žebráckou operu (1991) a Život a neobyčejná dobrodružství vojína Klima Čonkina (1994). Čistě subjektivně – mě ty filmy nijak neoslnily. Nepochybně se později objevily i zajímavé tituly – třeba zase Menzelův Obsluhoval jsem anglického krále a jiné, na které si nevzpomínám. Většinu tvorby té doby ale, myslím si já, charakterizovali poněkud dryjáčničtí Černí baroni (1992) režiséra Sirového.

Pak přišla záplava všelijakých „nahot na prodej“ a gangsterek, inspirovaných zločineckým prostředím 90. let. Postupně se točily stále více všelijaké lovestory typu „Léto s gentlemanem“ (2019) režiséra Adamce a jiné hovadiny, televizní obrazovky zaplavily ordinace v růžové zahradě a její nejrůznější klony. Nic na tom nemění ani sladkobolný Kolja (1996) mladšího Svěráka, vyhovující politickému zadání, ani Hřebejkovy Pelíšky (1999) či, též ze Svěrákovy dílny, Tmavomodrý svět (2001), většinou se dějově opírající a zločiny „doby komunismu“. Mimochodem – zrovna Tmavomodrý svět považuji, v porovnání s dávnými Nebeskými jezdci, za film druhé kategorie.

Nebudu si zbytečně hrát na estéta, chápu, že i přiblblé komedie typu Kameňák si najdou spoustu svých diváků, nicméně mám intenzivní pocit, že filmová tvorba zaznamenala někdy po roce 2000 dramatický úpadek. Nebo ten „Žižka“…

Vychází mi to tak, že pole opustili staří bardi, vyrostlí umělecky i lidsky v časech minulého režimu, a že česká filmová tvorba je nyní charakterizována snahou o nápodobu produkce americké, ale nikoliv oskarové, ale spíše té patřící ve filmovém světě přinejlepším do přízemí, možná spíš do suterénu.

Aniž bych se cítil být odborníkem (viz výše), snad mi Starý kocour potvrdí, že základem každého takového díla je scénář, potom režie, kamera a nakonec herecké výkony. Bez těchto čtyř na sebe navazujících substancí kvalitní film vzniknout nemůže.

Tím se dostávám k jádru své laické kritiky.
Nedokážu pochopit, že se nenašel scénárista, který by nabídl děj vydestilovaný z tak úžasné epopeje, jako byl příběh československých legionářů v Rusku. Pětatřicet let už se to přece smí, tabu padla. Nevznikla ani žádná románová předloha z té úžasné anabáze, která by mohla posloužit jako základ scénáře. Leč i kdyby byl takový scénář k dispozici, našel by se režisér, který by ho nezkurvil do podoby protibolševické agitky, ačkoliv je k dispozici nepřeberné množství historických materiálů, jež ukazují složitost oné doby, která nebyla černobílá, resp. rudobílá? Třeba jen příběh Radoly Gajdy nebo plukovníka Josefa Jiřího Švece jsou strhujícími obrazy doby.

Druhá záležitost, kterou nechápu, je absence nějakého příběhu z období privatizace velkých českých podniků. Filmová tvorba, těžící z „devadesátek“, se zasekla na gangsterkách o kmotru Mrázkovi (mimochodem – zrovna ta byla, myslím, docela dobrá) a podobných, které ale postihovali jen jeden, a ještě ne největší segment tohoto schématu. Nevznikla ani kniha, ani scénář, ani film. Jako by to bylo téma nezajímavé… Možná narážíme na neschopnost spisovatelů, scénáristů a režisérů taková složitá témata pojmout a ztvárnit filmovou řečí. Noví Menzelové prostě nejsou?

Trochu si přihřeju svoji polívčičku zde známou informací, že jsem zplodil faktografické dílko z privatizace plzeňské Škodovky. Velmi vzdělaný šéf našeho tehdejšího firemního škodováckého muzea PhDr. Krátký je označil za „aktuální memoáry“. Ty by se jistě předlohou pro scénář stát nemohly, na to jsou zaměřeny příliš úzce a postrádají literární hodnotu, nicméně přinejmenším naznačují na jednom příkladu, jak zajímavá to byla doba – a také nikoliv černobílá. Když jsem na přelomu tisíciletí strávil tři roky v týmu správce konkurzu Chemapol Group, pochopil jsem další dějové linky, které pramenily v devadesátkách.

Přiznám sebekriticky, že jsem měl cukání někdy kolem roku 2005 navštívit právě režiséra Menzela, s nímž jsem se trochu povrchně znal. Ne, nebyli jsme kamarádi, ale „měl jsem na něj mobil“. Sondovat, zda by se nedal vytvořit nějaký tým, který by se pokusil….. ne snad že bych já napsal scénář, to se opravdu musí umět, a jiný zase umí napsat dialogy atd. Já jen znal prostředí a část reality. Jenže váhal jsem příliš dlouho, Jiří Menzel onemocněl a v roce 2020 zemřel.

Otázkou samozřejmě je, zda by našla dvě mnou zmíněná témata své publikum, zda moje nároky nejen na filmaře, ale též na diváky nejsou přehnané. Nu, ne že by na tom zase až tak moc záleželo…

Pokud jste moji lamentaci dočetli až sem, zasloužíte pochvalu, a rád bych znal vaše názory.
Předem za ně děkuji.

---