Na hornom konci za stanicú

^{(předchozí část – Portál)}

(Potok)

„Ako ste vedeli, kde máme spálňu?“
Vím to déle než šedesát let. Ale musím si to nechat pro sebe.

—ﬡ—

Prašná cesta, která se při dešti změní v bláto. Vůně plotů z dehtovaných prken, ze dvorků doléhá na ulici ticho a sem tam i nějaké zvuky. Někdo strouhá kukuřici, někde dál štípou dřevo. Štěkot psa, kdákání slepic.

Jdu známou ulicí a míjím dům, kde žijí moji prarodiče. Za plot nevidím, ale podle zvuků soudím, že někdo nabírá okovem ze studně vodu. Ruční pumpu tady nemá skoro nikdo.

Obcházím ves a prohlížím si známá místa. Za padesát let bude v obci vodovod, dlážděné chodníky, asfaltová parkoviště a silnice. Ulice dostanou jména, bude tu několik obchodních středisek, za dědinou sportovní letiště, a z Kozího vršku, kam děti chodí v zimě sáňkovat, bude jen rovná pláň po těžbě písku.

Nic z toho dnes ještě není a dlouho nebude patrno ani náznakem. Jen hospoda kousek od kostela bude pořád na svém místě.

—ﬡ—

Cesta z hospody byla krušná.

Abych nemusel pít borovičku, vymluvil jsem se na léky a popíjel jsem „babské“ červené víno. Motala se mi hlava a ostatní byli, jak se říká, na padrť. „Měli bychom jít,“ řekl jsem, když čas dospěl k zavírací hodině.

Seděli jsme v lokále nakonec sami dva: starý a ještě starší muž, a ten mladší byl tomu staršímu dědečkem. Z těch dvou si toho ale byl vědom jenom jeden.

„Pojďme tedy,“ souhlasil můj společník, „a kam máš namířeno?“

„Na horný koniec a potom ešte kúsok za stanicu,“ cigánil som, až sa mi od úst prášilo, „odprevadím vás.“

„Nuž hej, reku, šak ty si Karol Molnár, čo býva vo štvrti za stanicou. Teda dzime,“ pravil můj dědeček, stareček, a pak jsme šli.

„Víš, Karol, šecko je to na nic. S Kačkú sme stavjali dom, máme veľkú záhradu a k tomu riadny záhumenok. Šecko si dorobíme, nehladujeme – a dzeci tu nechcú bývat. Že vraj majú vlastné životy a na dzedzinu nepôjdu, ani Ivan, ani Žofka. – Tak na čo sme to s Kačkou šecko robili? Na nič?“

Starečkovi sa ligotajú oči. „Na čo sme to všetko robili? – Karol, mosím si na chvíľu sadnút, hen tot máme lavičku. Sadnime si, Karolko.“

„Zajtra,“ pokračuje stareček, „zajtra dôjde Ivan s ženú a vnúčkem. S malým Ivánkem. Mosím sa z teho vyspat, Karol, dzime,“ a když se postavím, abych ho vzal pod paží a podepřel, udiveně se na mě podívá:

„Ale ty nejsi Karol! Ty si Ivánek! A jak to, že si taký starý, starší ode mňa?“

Beru ho pod paží, a když vykročíme k domovu, říkám: „Zajtra si povíme. Včíl mosíme domú z šeckého sa vyspat.“

Beru za kliku a otevírám vrátka. Stará paní nám jde vstříc: „Bože dobrý, môj Jožko… poďte dnu,“ a já beru starečka do náruče, nesu do ložnice a uložím na postel. Stareček spí jak dřevo.

Vycházím z ložnice do kuchyně, a vtom se starenka zarazí: „Ako ste vedeli, kde máme spálňu?“

—ﬡ—

„Mal by som ísť. Stareček sú v poriadku, pôjdem.“

„Čo vám za to dám… toto si zoberte,“ povie starenka a podáva mi stokorunáčku. Tu si samozřejmě nevezmu. „Ale jedno želanie by som mal… môžem sa prejsť po vašom dvore?“

Starenka je viditelně zaskočena: „A čo tam uvidíte?“

„Smiem…?“

„Nech sa páči,“ odpovídá po delší pauze starenka, a jdeme a dvůr.

Na dvoře je tma a určitě si na botě odnesu slepičinec. Ořech, který roste na dvoře, je menší, než si ho pamatuju. Šopa, ze které voní naštípané bukové dřevo. Dveře do komory se známou klikou. Nízká stolička, na které je jako polštářek složený děravý pytel od brambor. Na ní sedává stareček, když kouří a když Ivánkovi plete velikonoční korbáč.

Usedám na stoličku – a myslím, že se mi lesknou oči. Ale ve tmě to není vidět.

—ﬡ—

Je odpoledne, čtvrt na pět, a do stanice přijíždí vlak. Je to osobák Kúty – Bratislava. Lístek už mám a vyhlížím, kde nastoupím. Lokomotiva vypouští páru, kola skřípou a lidé se hrnou na perón.

Starší žena a muž vyprovázejí mladý pár s dítětem: loučení, objetí, polibky a mávání na cestu.

Schůdky jsou vysoko. Muž v hnědém obleku pomůže nastoupit ženě v květovaných šatech, pak jí do náruče podá dítě. Dítě je chlapec, snad tříletý. Muž vyzvedne do vagónu tašky a kufr, nakonec i sám nastoupí. – Je čas, abych do vedlejšího vagónu nastoupil také já.

Pára supí a vlak se rozjíždí. Přes rameno omšelý turistický batoh, procházím vagónem a spojovacím můstkem do dalšího vozu. Žena v květovaných šatech a muž v hnědém obleku se synem v náruči mávají z okna. Nádraží mizí a oni si sednou.

Žena je o tři roky starší než její muž, ale není to poznat; vypadá velmi mladě. Za deset let bude její muž služebně vyslán do exotické ciziny a ona tam prožije nejkrásnější roky svého života; do smrti na ně bude vděčně vzpomínat. Až bude synkovi osmnáct let, její muž od ní odejde s jinou ženou, a ona ji bude do smrti nenávidět. Rodina se rozpadne a na spoustu společných zážitků zůstanou jen blednoucí vzpomínky. – Takových osudů je bezpočet, není to nic zvláštního.

„Dobrý deň, je tu voľné?“

„Nech sa páči, sadnite si,“ odpovídá muž v hnědém obleku. Žena mi téměř nevěnuje pozornost, je tu pro svého muže a hlavně pro svého syna. Nejvíc pozornosti mi věnuje on.

Je to neposeda, a kdyby mu rodiče dali volnost, vymetl by celý vagón a podle toho by i vypadal. Pozorně mne sleduje a číhá na příležitost. Nakonec to nevydrží, vysmekne se mamince a přiběhne ke mně:

„Ako sa voláš? Ja som Ivan, a aj môj tatko je Ivan. Ideme aj s mamičkou do Bratislavy. Boli sme u starečka a u starenky. Stareček mňa zebrau sebú do šenku,“ přechází chlapec plynule do záhoráčtiny, „a kúpiu mi tam zónku! A potom sme išli na bicigli domú a starenka sa hnevali. Ale my chuapi,“ vypne klučina svůj dětský hrudníček, „my chuapi mosíme držat spolu! – Reku, já sem Ivan, a tebje jak ríčú?“

Tady jsem povinen udělat odbočku.

Jako dítě jsem cestoval s rodiči vlakem, a to nejednou. Ostatně, za mého dětství to bylo zcela normální; můj otec si auto koupil, teprve když jsme se vrátili z Egypta, to mi bylo patnáct let, a auto zdaleka neměl každý. – Bože můj! Kdy já jsem naposledy cestoval vlakem?

Na jednu z těch cest v dětství si pamatuju obzvlášť zřetelně: seděli jsme ve vlaku s pánem, který měl cestu stejnou jako my. Krásně jsme si popovídali a mně se ten pán strašně líbil. A měl krásné jméno, které jsem do té doby neznal: jmenoval se Franta. To jméno se mi tak líbilo, že mne maminka musela oslovovat asi týden: „Franto!“ – Což to není krásné jméno?

—ﬡ—

„Tak ty si Ivan, rovnako ako tvôj otecko? To je pekné,“ povídám, „a mňa volajú Franta. Páči sa ti moje meno?“ a potřásáme si rukou. Totiž – my chuapi mosíme držat spolu, tak je to.

Ivánek je jak šídlo a už ho mám na klíně. Otec se omluvně usmívá, zvedá se a kluka chce vzít zpět: „Prepáčte, prosím. – Ivánku, to nemôžeš, takto k cudzím ľuďom. To sa nesmie.“ Vidím ty smutné oči; musím něco udělat.

„Ale to nič,“ povídám, „však my už nie sme cudzí. Podali sme si ruky a sme sa navzájom aj predstavili, šak, reku, my chuapi mosíme držat spolu – né?“ A už ho mám zas na klíně. Maminka se červená, otec se omluvně usmívá, ale Ivánek je spokojen.

„Budeme si říkat vtipy,“ povídá Ivánek, „Franto (užívá si možnost někoho tak oslovit), začni!“

Povídáme, cesta ubíhá. Poslední zastávka před Bratislavou je Železná studienka. Říkám trochu hlasitěji, aby to zaslechl i otec:

„Chodíš v lete na kúpalisko? V Železnej studienke je pekné, s čistou vodou. Naberá vodu z potoka, a v tom potoku žijú raky. – To by sa chlapcovi určite páčilo,“ obracím se k tatínkovi. Otec se zájmem pozvedne obočí a usměje se: „Uvidíme. Možno o rok, teraz už je na kúpanie chladno.“

Vlak zastavil na bratislavském nádraží a my jsme se rozloučili.

…

A to je vlastně všechno.

Mimochodem, viděli jste někdy v potoce živého raka? Já ano, jednou jedenkrát, je to dávno.
To mi boli štyri roky, na potoku v Železnej studienke.

Nič sa nestalo, nič sa nezmení – všetci máme vlastné životy.

—ﬡ—