Můj milý čtenářský deníčku,

ty jsi taková light verze Bábelské knihovny, protože jsi jen o málo mladší než já. Nikdo už neví, kde je tvůj počátek, a konec je – doufám – ještě v nedohlednu. Když se to tak vezme, nejdelší kniha mého života jsi právě ty. Jsi něco jako Kniha z písku.

Ve skutečné Knize z písku je nekonečně (přesněji: nespočetně) mnoho stran, ale naštěstí je tištěna na nekonečně tenkém papíře; pan Borges dosvědčuje, že je to tak šťastná kombinace, že tuto knihu knih lze pohodlně vzít do ruky, rozevřít ji, listovat v ní a číst. Snad jedinou nevýhodou této pozoruhodné publikace je, že ji nelze otevřít opakovaně na téže straně. – S tebou já to mám podobné. Otevřu namátkou a uvidíme.

—ﬡ—

První vzpomínka na knihu? Kniha obrázková. Z útržků jiných vzpomínek dovozuji, že mi nemohlo být více než dva roky. Jediné, na co si z té knihy pamatuji, je záhadný obrázek, o kterém všichni tvrdili, že představuje slepičku. Tehdy, ve věku nanejvýš dvou let, jsem v abstrakci na obrázku slepičku uvidět neuměl a dodnes si pamatuji, jak to pro mě bylo matoucí.

O něco později přišla doba písmenková, a s ní objev, že písmenka se dají spojovat do slabik – a od slabik ke slovům už je jenom malý kousek. Tehdy se mou četbou staly všechny nápisy, kolem kterých jsem prošel: na plakátech, v tramvaji, na vývěsních štítech. Co pamatuji, knihy u nás doma byly všude. Další četbou se staly hřbety knih, na které mi padl zrak ráno po probuzení.

Chodil jsem okolo a představoval si, co asi je v těch částech knížky, do kterých nevedou žádné průhledy. Má nejoblíbenější, při mých dětech opakovaně znovuzrozená: Jiří Novák, Cvrček a mravenci (ilustroval Vojtěch Kubašta).

Ondřej Sekora, Ferda Mravenec. Taky jsem chtěl být tak šikovný jako Ferda. Nejmilejší hračky bylo tatínkovo nářadí; svým rodičům se klaním až k zemi, že mi s láskou trpěli pořezaný stůl a vyvtrané díry v židli. A když nebyl čas, aby mně o Ferdovi četli, listoval jsem knihou a zkoušel číst sám.

Ve čtení mě mohutně podporovala babička. Uměla velmi přesně odhadnout, jaká kniha je pro mě „akorát“, a neustále mi takové knihy podstrkovala. To samozřejmě nezůstalo bez následků – do školy jsem šel už jako čtenář, který píše tiskacím písmem. Přečetl jsem celý slabikář, ale ze všech knih pro prvňáčky mě nejvíc okouzlila Živá abeceda, v ní písmeno „L“:

Kdykoli to ve vyučování bylo možné, nalistoval jsem písmeno „L“, začetl se do veršů Františka Hrubína a propadl jsem se do obrázku s ledadlem nad řekou. Zatímco soudružka učitelka vysvětlovala jiná písmena, já jsem se vznášel nad malovanou krajinou a snil.

Ve škole jsem prožíval, zejména v hodinách čtení, skutečná muka, jaká si nikdo neumí představit: ukazovat si záložkou řádek, který ostatní opakovaně čtou? Otočil jsem stranu a četl dál. Žákovský deníček byl plný poznámek: v hodinách čtení nesleduje a neví, kde jsme. Červeně.

Někdy kolem desátého roku přišel zlom. Jako dítě jsem býval často nemocen, a čím zabavit nemocné dítě? Knihou! A tehdy se mi dostal do rukou tlustý Tajuplný ostrov od Julese Verna. Kniha tak napínavá, že jsem nebyl schopen ji odložit a musel přečíst až do konce – a dočetl jsem ji ještě týž den. Tehdy, to si dobře pamatuji, stalo se mi poprvé, že zmizela kniha, zmizel svět, a kdesi vzadu za očima odehrával se příběh, působivější než film, a já jsem byl toho příběhu přímým účastníkem. – Od té chvíle jsem byl v jistém smyslu ztracen: stačilo otevřít knihu, a ocitl jsem se v jiném světě, mimo prostor a čas. Okouzlení tímto novým jevem bylo značné a podléhal jsem mu, kdykoli byla příležitost.

Tak přišlo období, kdy mě začali hlídat, jestli náhodou nečtu.

—ﬡ—

Četl jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. Něco zanechalo stopy, něco ne. Pavel Klušancev, K jiným planetám. František Flos, Lovci orchidejí. F. A. Elstner, Dobrodružnou stezkou. Radovan Krátký, Tajuplnosti, mámidla a kejkle. Václav Koval, Petr, já a atomy. František Běhounek, Robinsoni vesmíru, s osobním věnováním akademika F. Běhounka (přivezl otec ze symposia, s Běhounkem se osobně znal). Karel May – všechno, co u nás postupně vyšlo, verneovky – stejně tak. Mark Twain, Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna. Jack London, Bílý tesák; o něco později i Bílý den.

Ve věku, kdy Pavel Šrut, jak sám píše, hledal v literatuře vůni pižma a rozevřený kalich stehen vídeňské kurtizány, u mne dominoval Biggles od velbloudích stíhaček (William Earl Johns). Tehdy jsem se intenzivně věnoval leteckému modelářství a Biggles byl zdrojem cenných detailů, bez nichž se stavba modelů prvoválečných letadel prostě nemohla obejít. I moje dospívání bylo – jak jinak – prostoupeno erotikou, ale to se na mé četbě nijak neprojevilo.

Časem došlo i na díla, kterým jsem v začátcích své čtenářské kariéry nerozuměl. José Maria Eça de Queirós, Zločin pátera Amara. Victor Hugo, Ubožáci. Henri Charrière, Motýlek. Alberto Moravia, Římanka. Henri Barbusse, Peklo. To už jsme překonali má nejbouřlivější léta dospívání a jsme na střední škole. Zejména poslední dva autoři, Moravia a Barbusse, se erotickým motivům nijak nevyhýbali. Avšak spíše než vzrušením mne inkriminované pasáže jejich děl naplňovaly překvapeným údivem.

Středobodem mých erotických představ totiž byly, a snad i dodnes jsou, dívky sportovního typu: gymnastky, krasobruslařky, baletky – a také víly, které se, oděny v tričku a šortkách, obuty do pohor a s batohem na zádech, s lehkostí a pružností gazel vznášejí nad balvany vysokohorské pouště. Zatímco Moraviův churavý Luka (Pět italských novel, povídka Neposlušnost) vzal za vděk tučnou a kyprou ošetřovatelkou – a to jsem tehdy nedokázal pochopit. Jestli bych to dokázal pochopit dnes, nevím – od té doby jsem se o to již nepokusil.

Barbussův hrdina (Peklo) je voyer a zastává názor, že muž je připraven dát se okouzlit každou ženou, která je na dosah. Snad ano, kdo ví – ale řečeno jazykem matematiky, dosah můj a dosah Barbussova hrdiny měly a asi i dodnes mají prázdný průnik.

Blížím se snad k časové hranici, kterou určuje téma semináře svým předznamenáním?

Dospívání je proces, při kterém spějeme odněkud někam. Dospělí pak – zřejmě – jsme, když spění ustane. V tomto smyslu se vlastně za dospělého považovat stále nemohu, takže ani můj čtenářský deník ještě zdaleka není uzavřen. Až dospěju, nebude nikdo, kdo by v tobě učinil další záznam o přečteném, můj milý čtenářský deníčku.

Co čtu v časech svého aktuálního spění?
Nu ano, právě to, o čem je řeč na začátku: je to třeba Borges, ke kterému se opakovaně vracím po mnoho let, ale není to jen on.
Podrobněji snad někdy příště, až bude otevřeno zase nějaké příhodné téma.

—ﬡ—