Mosty přes řeku

K čemu jsou mosty přes řeku? – aby měl člověk blíž k člověku. Tak praví Encyklopedie pro žáčky od Jiřího Žáčka.

—ﬡ—

Most přes říčku Luhu u obce Dub. Prázdná silnice, podvečerní slunce, kopřivy a lužní vůně: bahno, rybina, pobřežní vegetace. Korytem říčky přitahuje chladnoucí vzduch z blízkých mokřin. Nad hlavou přelétá čáp. Omšelý beton se místy rozpadá a odhaluje korozi výztuže. Rozhrnuté kopřivy odhalují mrtvolku kapříka: odtud intenzivní rybina. Most ochotně odevzdává vzorky svého těla, pokrytého krápníky výluhů a pavučinami. Balíme a odjíždíme. Říčka Luha šeptá ukolébavku pro trpělivý most a mrtvého kapříka. Škoda, spěchal jsi, večer v zádech, a neměl jsi čas poslouchat.

Most přes Grasmanku v obci Loučka. Nocleh vedle mostu, na trávníku, sestříhaném na krátko bekajícími ovečkami. Hospodář je laskavý, zvědavý starý pán: co že to na tom mostě budete chlapi robiť? A stan máte jaký lahučký a pěkný, jako vojenský… do hor ho nosíte? No do hor, dobrý je… Ráno nás zastihne při balení stanu: dobře se nám spalo, děkujeme! – Tož chlapi majte sa… Koryto Grasmanky je v okolí mostu opevněné a klouže, v botech mokro, v břiše teplo: v autě vzorky, v hrnku čaj.  Dopíjíme a za sebou necháváme vůni ovcí a čerstvého řeziva z blízké pily. Nebe modrá. Slunce dopíjí poslední mraky.

Most přes Kozí potok ve Štramberku. Ocelové nosníky, spřažené s železobetonovou deskou. Kozy ani štramberské uši jsi tu neviděl; ale ocel nízké nosné konstrukce ti připomněla, že se někdy hodí nosit helmu. Nakvetlé lípy a svěží voda a krátký odpočinek: nejlepší lék na bouli středního doletu. Dva vzorky z desky, tři vzorky ze spodní stavby a jeden právě probuzený vlčí hlad.

Kopřivnice, Albert a nákup – pro nás jídlo, pro hledač výztuže alkalické baterky. Hledač výztuže je skromný: baterky za šedesát korun mu stačí na dva měsíce. Dva štrůdly, dva kefíry, čabajka a půl pecnu chleba ti vydrží jen do večera. Nechápeš, jak může kamarád a kolega vydržet s poloviční dávkou jídla; a nevíš, co je víc: poloviční radost z nacpaného břicha, nebo dvojnásobná radost z poloviční závislosti na jídle? – Městská policie laskavě kvituje náš domluvený příjezd a stání v pěší zóně u mostu přes Kopřivničku. Uprostřed města vůně vysoké trávy a horských niv. Školáci jsou zvědaví, potkani u potoka opatrní, voda průzračná a tebe obcházejí vůně a horské sny. Černohřívá maminka s kočárkem má gazelí krok: slušel by jí batoh, pohory a strmý svah? – vůně louky, vůně ženy, slunce se opírá do trávy, betonu a cest, koncert vůní. Daň za parkování v pěší zóně mezi stromy: ulomená anténa rádia, které jsi nikdy neposlouchal.

Most o dvou polích přes Sedlničku v Sedlnicích. Bystrá voda a ostrůvky mezi opěrami. Velicí pstruzi v ramenech mezi ostrůvky. Beton jak zvon, kamenivo různorodé, místy křemen. Odběry vzorků trvají dlouho, další most dnes nestihneš. Vůně čerstvé vody se mísí s kanálovým pachem – most stojí uprostřed obce. Uklízíme nářadí, pijeme čaj a nabíráme vodu do nádrží v autě: příští most je přes trať a není pod ním voda. Odjíždíme; nachyluje se k večeru.

Most přes železniční trať za Sedlnicemi. V kopřivách a trávě ušlapaný plácek vedle mostu, na plácku stan. Do Mošnova jenom kousek a přistávající letadla máš jako na dlani. Snáší se večer, polem a železničním koridorem přitékají vůně: kvetoucí bez, lípy, sluncem rozvoněná hlína, traviny, lebeda a kopřivy a stará olejová vůně kolejiště. Večerní čaj, večerní rozhovor, večerní vlak: těch strašnejch vlaků, co se ženou kolejí tvejch snů,  těch asi už se nezbavíš do posledních dnů, a hvězdy žhavejch uhlíků ti nikdy nedaj‘ spát – ale hvězdy uhlíků kolem tratí už dávno vyhasly a spal jsi dobře. A ráno – vymetená obloha, rosa a radost: připomínka prázdnin. Nad polem krouží párek dravců. – Most vzdoroval a vzorky betonu nebyly zadarmo: žulové kamenivo ti připomnělo starověké stavitele. Dnešní den je poslední – ještě dva mosty, rychle, rychle! – při odjezdu tě zastihne pozdní odpoledne. Ale ten ranní prázdninový okamžik, ten stál za to.

Most přes Butovický potok za Studénkou. Pohodlný příjezd, ale tím se radost vyčerpá: bahno, bahno, bahno; špatný beton, špatný beton, špatný beton. Kotva vrtacího stojanu nedrží, vzorky mají tendenci se rozpadat. Nedaleko nad mokřinami krouží dravec, moták pochop. Je vytrvalý: nahoru, a k zemi; nahoru, a k zemi. Vytrvalí jsme i my, malý most je v žalostném stavu – pomalá voda, kalná voda, kalná nálada. Odjezd: na věcech bláto, na krku večer, před námi poslední most.

Most v Jakubčovicích. Protivodní strana mostu ve stavu horším, než zlém, deska se pod vrtákem rozpadá, stejně jako úložný práh. Místo válcového vzorku sypeš do igeliťáku šrot a suť a prodíráš se kopřivami a šípkovým houštím. Pavouci pod mostem, svěží voda. Korytem potoka přitékají lesní vůně večera. Spěcháš: slunce zapadlo, stmívá se a další noc už bude doma. Povodní strana mostu je v lepším stavu a vzorky připomínají místy beton. Jedna malá radost: lze je vyjmout vcelku. Práce je hotova a vrací se ti poetická nálada.

Auto uhání kolem Libavy a kamarád vzpomíná na nejčestnější vlasteneckou povinnost. Zvláštní ráz krajiny: temná, mlčenlivá, tajuplná, halí se do tmy. Tolik míst pro stan, tolik cest pro gazelí krok…

—ﬡ—

Jakže to zpívá Jarek Nohavica…?

Vozíček z lipových dřev po hlíně drkotá
Červená nepokojná krev je erbem života
Všechno co chceme leží před námi
Za devatero poli devatero řekami
Nad zimní krajinou slunce blikotá

Detaily jsou jiné: místo dřevěného vozíčku drkotá po mizerné silnici Peugeot a slunce dohasíná nad krajinou, která z jara přechází v léto.

Ale ta červená, nepokojná krev, ta zůstává stejná. A mosty vedou od člověka k člověku.

—ﬡ—