by O obraně území aneb divočáci
Leden 2023: celá zahrada rozryta.
Duben 2023: celá zahrada upravena. Plot zpevněn – až na několik míst, kudy určitě neprojdou. Cena: několik tisíc korun a namožená záda.
Leden 2024: prošli. Půl zahrady rozryto.
Duben 2024: zahrada upravena. Plot lépe zpevněn.
Leden 2025: Jedeš, potvoro! Plot dokonale utěsněn.
K obědu kančí kýta.
…
O komunikaci
Jedu na kole do obchodu vrátit láhve. Je krátce po poledni, vedro k padnutí.
Pětatřicet ve stínu, zpíval kdysi Josef Laufer. Na návsi – budiž, jsme město, tedy na malinkém náměstí – ani noha. Obchody i obě restaurace zejí prázdnotou. Z několika rovněž prázdných stojanů na kola volím jediný ve stínu, naproti jedné z restaurací – nerada nechávám kolo na plném slunci.
Vyřídím potřebné a za několik minut už odemykám lankový zámek. Vtom se z restaurace vyřítí rozezlený muž:
„Co si to dovolujete? Nevíte, že to je stojan JEN PRO NAŠE HOSTY?“
Po pravdě řečeno, nevím. Dohadovat se se zuřivcem ale nemám chuť. V odjezdu mi naštěstí nebrání, ze sedla se mu stihnu omluvit:
„Promiňte, prosím, že jsem vám stojan tolik opotřebovala!“
…
O vodě
Velká zahrada, v ní ovocné stromy, dva rozložité ořešáky a zrezivělá nefunkční pumpa z třicátých let. Celá léta chybí záhon.
Kus zahrady tedy na podzim zryt, ohrazen, pohnojen. Do zbrusu nového záhonu na jaře zasazeny brambory; daří se jim, radost pohledět. Jen ta voda… zaprší ještě někdy?
Zapršelo. Ale až za měsíc, a brambory nepřežily.
Povoláni odborníci na resuscitaci studní, osazena nová pumpa. Výsledek: příští léto báječná úroda prvotřídní cibule. Proč jsme studnu neoživili dřív…
…
O dávných vůních
Před časem se z hlubin málokdy otvírané zásuvky vynořila lahvička s modrým inkoustem. Určitě už dávno plnoletá; možná dokonce s nárokem na starobní důchod – kdo ví… Otevřela jsem ji, přivoněla – a okamžitě jsem se octla o desítky let zpět. V první třídě. Psát jsme se učili nejdřív tužkou, tu pak vystřídala násadka s perkem a inkoust. O kaňky nebyla nouze a piják byl hoden svého jména.
Kdo úspěšně zvládl násadku, směl si přinést plnicí pero. Ta nejjednodušší a velká přesně pro tlapku prvňáčka se plnila stlačováním a uvolňováním podlouhlého gumového balonku a množství inkoustu v peru se snadno kontrolovalo pohledem na průhlednou střední část psacího náčiní.
Jak pyšní byli ti, kteří už psali plnicím perem! A jak jsem jim záviděla… byla jsem jedna z posledních, kdo mohl násadku odložit.
Jiná dávná vůně, rovněž zaniklá: prachobyčejný krém na boty – hnědý, černý a bezbarvý.
Plochá kulatá krabička, barva víčka udávala barvu obsahu. Ne že bych se v čištění a leštění bot někdy zvlášť vyžívala – ostatně nebylo o čem diskutovat – ale ta vůně! Dnes je těch obuvně-kosmetických přípravků spousta, mně ale chybí ten „šuvix“ klasický, typicky vonící.
A do třetice – lyžařské vosky. Skare, klistr a řada československých vosků SKIVO, barevně odlišených podle teploty a druhu sněhu. Někteří z nás měli švédské SWIXy a byli na ně patřičně pyšní.
Do dřevěných skluznic se na začátku sezony muselo zažehlit skare; bože, jak krásně to vonělo! Příslib budoucích báječných dní na horách – na svahu i ve stopě.
…
O výtahu
Moje maminka pracovala v instituci sídlící ve velké budově vybavené oběžným výtahem, zvaným páternoster. Občas jsem tam jako mládě za mámou přišla a nahoru do patra s její kanceláří jsme se vždy dopravily tímto pro mne tehdy tajemným a nepochopitelným zařízením.
Znamenalo to vždycky úžas i stres – stihnu vůbec nastoupit, když se ta příšera NIKDY nezastaví a navíc často někdo nejdřív musí vystoupit? A co když nestačím včas vystoupit a budu muset projet nejvyšším bodem, kde se kabina URČITĚ obrátí dnem vzhůru?! Hrůza.
Časem jsem pochopila, že jízda hlavou dolů nehrozí, a ani nevím, kolik páternosterů do dnešních dnů přežilo. V každém případě ale volím schodiště, je-li jedinou alternativou páternoster.
…
O Frantovi
Když jsme se před několika lety toulali Jižním Tyrolskem – krajem krásným a zajímavým – vešli jsme v jedné větší vesnici či městečku do muzea. Uprostřed sálu nepřehlédnutelný velký plakát s italským textem a výraznými písmeny Francesco Giuseppe. Chvíli trvalo, než mi došlo, o co jde: o proslulé „Mým národům!“ a starého dobrého Frantu Procházku.
…
Ötzi
Zastavili jsme se tehdy i v Bolzanu; chtěli jsme aspoň trochu poznat město a určitě zajít do muzea za Ötzim.
Pohled na člověka, který žil před více než pěti tisíci lety, vyvolal trochu mrazení a hodně otázek. Nejrůznějších. Dodnes si nejsem jistá, zda setkání s Ötzim bylo spíš příjemné nebo naopak. V každém případě bych byla potřebovala nemít kolem sebe tolik lidí a moci tam chvíli nerušeně setrvat, jenže ono se dalo zastavit jen na chviličku; souvislá řada návštěvníků se musela sice pomalu, avšak neustále pohybovat.
Jaký to byl člověk? Jakou řečí mluvil? Jak a mezi jakými lidmi žil?
Přemýšlel i o něčem jiném, než jak si opatřit jídlo a jak v drsném přírodním prostředí plném nepřátel přežít? Proč se pohyboval tak vysoko v horách?
Je vůbec etické ho takhle vystavovat?
Současné vědecké metody umožnily získat o Ötzim detailní informace; víme, co jedl nedlouho před smrtí, jak pravděpodobně zemřel, z jakých materiálů bylo jeho oblečení a zbraně, co všechno si na své poslední cestě nesl s sebou, zkoumána byla jeho DNA, nalezeny neporušené červené krvinky.
Co všechno je možné o člověku zjistit pět tisíc let po jeho smrti, je fascinující. To vše se ale týká hmotné stránky věci; o jeho duši, citech, myšlení, snech nevíme nic.
Nejvíc mě zaujal Ötzi. Víme o něm sice mnoho, ale ve srovnání s tím, co všechno o něm nevíme – vlastně o něm nevíme vůbec nic. A nikdy se to nedovíme.
Mě zaujaly všechny mikropovídky. Augenblicky, jak jim říkám já. Mají výbornou atmosféru.
Přidám něco o geniu locí některých míst.
Jednou jsme hráli (operu) v Litomyšli, která je, jak známo Smetanova. Hrálo se se na zámku, kde byl sládkem v zámeckém pivovaru Smetanův otec. Sládkovský byt, kde se narodil malý Bedřich je upraven jako expozice a je údajně ponechán v původní podobě. Jednou dopoledne jsem se nudil a napadlo mě se tam podívat. Kustodovi se nějak nechtělo provázet jediného návštěvníka, tak mi odemkl, nechal klíč v zámku, pravil, ať na nic nesahám a až půjdu pryč, ať zamknu.
Setrval jsem v tom nepříliš luxusním bytě asi půl hodiny a přemýšlel, jak se z toho prostředí mohl vylíhnout tak vynikající skladatel. Ale duch místa zapůsobil, pamatuji si z té „samoprohlídky“ skoro všechno. I kolébku a dřevěné hračky.
Podruhé to bylo u rybníku Strž, ve vile Karla Čapka. Byl jsem se tam podívat se synem (bydlí nedaleko v Dobříši) a návštěvníků moc nebylo, jen my dva. Kustodka měla nemocné děcko, vařila mu nějakou zdravovědnou kašičku proti průjmu. Na šňůře se už sušilo několik plínek, tak nám dala dva klíče se stejným napomenutím, jako ten kustod v Litomyšli. Nesahat!!
Strávili jsme tam skoro dvě hodiny, prolezli celou vilku. Bylo léto, horko, byl tam cítit letitý prach ze závěsů na oknech, do kterých pražilo slunko. Kluk nakonec odešel do zahrady a já si sedl na židli, ne na tu, na které sedával Karel, k tomu jsem nenašel odvahu, ale na jinou, u dveří, zavřel oči a doufal, že až oči otevřu, bude ve své pracovně v patře sedět za stolem.
Když jsem je za chvilku otevřel, nebyl tam. Ale něco mi říkal, když jsem na pár sekund usnul.
Nevím co, ale bylo to velmi uklidňující. Setkal jsem se s ním?
===
Tak jsem sešel dolů, pečlivě zamkl, šel vrátit ty dva klíče kustodce a odešel za synáčkem. Její děťátko už bylo asi zdravější, protože klidně spalo. Na šňůře přibyly jenom dvě přečváchnuté plínky. Chtěl jsem zaplatit vstupné, ale poslala mě do…
Aspoň jsem si u ní koupil brožurku, která ovšem žádné kouzlo neměla. Zapomněl jsem ji ve vlaku, když jsem za pár dnů jel domů.
===
Tak jsme s Adamem capkali po silnici do Dobříše na oběd do čínské restaurace, kterou provozoval, jak jinak, Vietnamec. (Já měl odřené nohy od nových bot, tak jsem šel v trepkách. [;>))
Roztomilé jednohubky.
Závidím tu stručnost. Já když píšu, jsem děsně epický a textově rozkošatělý.
Zkusím někdy něco podobného, ale konkurence je těžká.
P.S.: Ještěže si tady nekonkurujeme.
Proto do Kovárny nepíšu… Nejsem práv.
Vy se vyskáčete dost doma.
🙂
I to má své kouzlo a příjemně se to čte…
Kdepak bychom si konkurovali, naopak, pěkně se doplňujeme – je tu sci fi, učebnice o dění v přírodě, jsou tu vzpomínky starého zbrojnoše, verše i leccos jiného. A nesmím zapomenout na Ládikovy!!! snímky lesů, vod a strání a zvířátek.
…a kamen s veverkami! Na to nesmíme zapomenout!!!
🙂
🙂
Nikdy nezapomenu, jak jsem, když mi bylo asi sedm let, na prázdninách u tety v Petrkově na Vysočině voněla ke schodům, které vedly do patra mezi ložnicí a mlýnicí starého mlýna. Ty schody a celá ta dřevěná konstrukce mlýnice, to byla vůně, kterou už jsem za celý zbytek svého dalšího života nikdy a nikde nezaznamenala. Poznala bych ji okamžitě. Veverko díky…
😀 😀 😀
To jste mi něco připomněla – zážitek z dětství.
—
Já jsem od malička čichač, a mimochodem, čím jsem starší, tím je to „horší“. V dětství jsem tím způsobil několik děsných faux-pas, až mě život a rodičovské pohlavky naučily tuto animální vlastnost ve společnosti tajit. Ale někdy se člověk neubrání.
Když mně bylo cca 12 let, otec odjel služebně do Egypta a zbytek rodiny (maminka, brácha a já) jsme tam záhy odjeli za ním. Už cesta sama byla zážitek, a což teprve, když jsem poprvé vystoupil z IL-18 na káhirském letišti! Těch barev, dojmů, a hlavně – vůní! Vůně občas známé (benzín, asfalt, močí páchnoucí nároží), ale jinak a většinou těžce orientální a orientálně těžké, barvité, intenzivní a tajuplné – nevěděl jsem totiž, jaký mají původ. Cestou taxikem z letiště jsem (nenápadně) čichal ke všemu, co bylo tak nějak rozumně na dosah. Přijeli jsme do domu, kde budeme tři roky bydlet, jdeme po schodišti do šestého (posledního) patra… na zábradlí v jednotlivých patrech občas vidím zvláštní přehoz intenzivní vůně, vypadá to jako srst… z velblouda? Neodolám, musím přivonět – a vtom mě zarazí otcovský pohlavek a přísné pokárání.
Byla to kokosová rohožka.
Alefe, vaše kokosová rohožka mi připomněla, že si jdu uvařit kafíčko havajský ořech. Můj muž ho miloval, a já se s ním vždycky přela, jestli je lepší havajský ořech, ale nebo alžírská kávička ,která připomíná trošku airkoňak. Díky. Pěkná vzpomínka.
Potěšilo mě, že nejsem tak osamocený „čichač“. Smysly mám bohu(žel/dík) neporušené.
Divadlo je plné různých vůní. Nakonec si je osvojíte a nedej Bože, kdyby se změnily. Bylo by to, jako když žena přestaví během vaší nepřítomnosti nábytek. A patří k tomu i zpocené baletky a baleťáci (každá odér je jiný) i mariánka, která se táhne ze šatny techniky. I přes deodorant obvykle cítím, že nějaká žena má své dny. Se sluchem je to podobné.
Mám akustickou paměť. Asi je to cvikem – nebo naopak proto dělám co dělám.
Alefe, velký dík, vybral jste k textu báječné obrázky, muselo to dát dost práce.
K té sadě vosků: překvapilo mne, že začíná červeným s číslem 1. Jasně si pamatuju (tedy aspoň si to myslím 🙂) i SKIVO žluté, na ještě měkčí sníh a pro vyšší teplotu. Neměla jsem tenhle vosk ráda, byl moc měkký, táhl se jako med. A protože se lyže většinou mazaly rukou a ne korkem, byl člověk od něj pořádně upatlaný.
K čichání a vůním.
Já čichač nejsem a je to čím dál tím horší. Nicméně…..
Nejstarší synek je teď s Aničkou v Maroku (vylezli ne nejvyšší vrchol Atlasu – asi 4200 mnm, Ládiku) a poslali také obrázky a videa ze súku v Marakéši. Jenže to bylo takové „ploché“ (dost civilizované), protože tam právě chyběly ty charakteristické vůně. A ejhle – hned jsem si je vybavil ze súku v Sanáa (který byl naopak zcela necivilizovaný). Obrázek bez té vůně poskytuje jen poloviční vjem.
A naopak, známá vůně, zachycená jindy a jinde, okamžitě vyvolá vzpomínku na původní místo, čas i okolnosti.
Jojo…
Žena pomalu přichází o čich a už z poloviny přišla o sluch. Takže když se něco v kuchyni připaluje, cítím to dřív v nejvzdálenějším druhém pokoji než ona v kuchyni. Dtto sluch. Ráno si dá budíčka a ten pípá a pípá , vzbudí mě ve vedlejším pokoji (přes předsíň) a tak vstanu a jdu ji vzbudit. No – s tím se nedá nic dělat.
Já si zase nepamatuji jména lidí a názvy třeba léků nebo podobných věcí. Taky dost protivné. Ono se mi to jméno vybaví, ale až za několik minut, hodin nebo dokonce dní – když už ho nepotřebuji, když už jsem se ztrapnil.
Pralidé prý umírali kolem čtyřicítky. Něco to mělo do sebe – slyšeli, viděli, cítili i chutnali.
Teda – aspoň si to myslím. [;>))
Díky za příběhy, Veverko!
Ochránit se proti prasatům je těžké.
Jeden bývalý kolega vyprávěl, jak na naháňce na prasata viděl jak prase běží lesem a v cestě mu stál plot oplocenky. Aniž by zpomalilo, přeběhlo (přehouplo se, přešplhalo, přelezlo) přes oplocenku a pokračovalo dál, běže lesem.
Byl z toho tak vyvalený, že ani nevystřelil.
Běžný plot před prasetem neochrání, dřevěný ani drátěný.
Nejlepší je kari síť a zakopat alespoň 20-25cm hluboko.
Jen je to poněkud dražší.
Ano, použili jsme kari sítě, jen jsme je nedokázali zapustit tak hluboko; ukotvili jsme je háky z železných prutů.
Celé to bylo časově i fyzicky dost náročné a nikoli levné. Na sousedních zahradách jsou ovšem důkladně a do hloubky rozryté desítky m2.
Oni jsou ti divočáci svým způsobem krásní. Nedávno jsem jich v lese (za tím zpevněným plotem) zahlédla asi šest – byli vysocí, překvapivě štíhlí a běželi úplně lehce, elegantně.
Jsou štíhlí, protože mají hlad a protože mají hlad, hledají cosi k snědku.
Normální přírodní boj o život, no ni?
No to je přesně to, co úplně nechápu: takové velké zvíře toho potřebuje denně sníst hodně, cožpak mu může stačit pár kořínků? Jak a čím se tedy živí? Těch pár žaludů / kořínků tu a tam jim přece nemůže stačit.
Pane Jene z Helvajzu, jak to je?
Hodně zvířat bývá na podzim tlustá a na jaře štíhlá i hubená.
Prase žere všechno.
Vyryje v lese i pařezy, pokud pod nimi cítí larvy brouků.
Na loukách ,,myškuje“, tedy rozryje drn a sežere myši. Žížaly a pod také.
Žáby, zdechliny, odpadky, cokoli na poli, trávu – když je bída i suchou prostě všechno co najde.
Že prase žere myši, to jsem nevěděl.
Šlo by chovat za tím účelem divočáka místo kočky? Kočky se člověk přece jenom tolik nenají…
Otázka je, kolik myší denně takový divočák potřebuje k přežití.
Osobní zkušenost?
😁
Téma jste zvolila dobře. Mnozí jsme sem dopsali své vlastní minipříbehy že života 🙂
Tak to je moc dobře.
—–
Vybavila jsem si ještě jeden zážitek, dodnes si s ním nevím rady. Z Jižního Tyrolska jsme tehdy pokračovali na jih, do Toskánska. Týden jsme bydleli v Montepulcianu a vyjížděli do okolí, pak jsme se na další týden přesunuli do Volterry a objevovali další oblast.
Naše bydlo bylo B&B, Bed and Breakfest, pán domu vinař. Usedlost rozlehlá, pro hosty vyhrazen extra domeček, velký právě tak pro dvojici či malou rodinu; vše potřebné k dispozici, nebylo co vytknout. Jen jedno se nevydařilo: špatně se mi spalo, zdály se mi příšerné, děsivé sny, každou chvíli jsem se budila. Takhle to šlo noc za nocí, celý týden, a vůbec jsem nechápala, proč.
Před odjezdem s námi pan domácí dal (poprvé) trochu delší řeč. Pohovořil o své rodině, o vinařství i o místě, kde bydlí. Ukázalo se, že pod usedlostí – konkrétně pod domečkem pro hosty – se nachází bývalá etruská hrobka.
@ veverka
Pro mě je příčinná souvislost zcela jasná a od pana domácího věru to nebylo pěkné. Kladu si v té souvislosti pár otázek:
– Myslíte, že byste v objektu bydleli, kdybyste tu informaci znali předem?
– Věděl pan domácí, jak stará hrobka může na hosty působit?
– Proč vám tu informaci sdělil, i když vůbec nemusel?
Trochu esoteriky:
Mohlo by pomoci například do místnosti, v níž jste spala, rozestavět na podlahu zapálené svíčky do vzoru nějaké vhodně zvolené jantry (Šrí jantra by mohla fungovat)
Ale nemyslím, že host je ten, kdo by měl za pana domácího toto řešit.
—
Šrí jantra jednoduchá verze):
https://www.dreamstime.com/interlocking-triangles-sri-yantra-image223023663
Montepulciano je docela slušné víno, zejména ve verzi Motepulciano di Abruzzo.
Krásné čtení, děkuji.
Na plot jsem rezignoval. Nějaké zbytky drátěného tu jsou, ale postupně mizí. Branka má posledních 5 pláněk a na nich hrnky. Plot není potřeba, omezuje zvěř v pohybu.
Veverka včera v Brdech:
https://postimg.cc/vDV2ScSK
Ano, děkuji za foto, byla jsem na výletě 🙂
Tady z toho stromu veverka kouká, jako pan domácí, co kouká z okna. Pamatujete se? Jako děti jsme měli říkanku: pumpovaly dvě panenky pumpovaly pumpu, pan domácí kouká z okna, „spravte mi tu pumpu“. A měli jsme zaklesnuté malíčky Křížem a předváděli jsme palcem a ukazováčkem, jak se pumpuje. Vždycky jsem tam viděla pana domácího, který se koukal jako ta veverka, tady na té fotce. Díky. Směju se. To říkadlo se mi nevybavilo déle jak 50 let…
Dneska ráno v naší klasické sámošce na rohu stála sympatická prodavačka s rukama vbok.
Tak jsem si vzpoměl a zarecitoval jí:
„Až já budu velká
bude ze mě selka…..“
Ranní úsměv jen tak pro nic za nic dělá hezčím celý den.
A do které fáze jsi tu recitaci dotáhl? Ta písnička, pokud vím, končí slovy poněkud nevlídnými 😉
Znám to jen po,, přijďte k nám, já vám dám plný krajáč mléka“. Ono je to delší?
Až já budu velká
bude ze mne selka.
Přijďte k nám
já vám dám
plný krajáč mléka.
Kyselého nemám,
sladkého vám nedám,
jděte pryč, nemám nic,
já vás ani neznám.
Děkuji, to jsem neznala.
Já možná před půlstoletím znal, ale nepamatoval.
Ale některé (prodavačky) mají smysl pro humor.
Mohla tu říkanku dokončit a rozejít se mohli oba s úsměvem.
Však jsme se tak rozešli.
Tos mně připomněl prodavačku Janu. Tehdy jsem pracoval v jednom výzkumáku a do blízké samošky jsem si chodil pro svačinu. Většinou půl litru smetany a makovec, ale i jiné.
Jana byla moc sympatická, občas mi radila, co raději nekupovat. Když bylo hezky, jezdila do práce na kole a moc jí to slušelo. Kdoví, jak se jí vede, už bych ji asi nepoznal. Přece jen je to už dost let, cca pětatřicet…
Dost už pánové, dost! Stačilo. Napadají mě všeliké křižovatky a odbočky v mém životě, kdy jsem mohl zahnout jinam a mohlo to dopadnout úplně jinak…
Lépe? Hůře? Nikdo neví. Ale způsobuje mi to nostalgické vzpomínání a to nemám moc rád. Žiju, chodím (jakž takž, ale chodím) můžu pracovat tak nač dumat nad tím, jak by to mohlo dopadnout.
Bylo ještě pokračování, takové malé a velmi krátké.
Prodavačka Jana jednou z prodejny zmizela a už se nikdy neukázala. Ale po nějaké době, snad i delší než rok, jsem ji nečekaně potkal ve městě. Dost mě to zaskočilo – takové setkání jsem si přál, ale nebyl jsem na ně připraven. Zdálo se, že zaskočená byla i ona. Pozdravili jsme se a dali do rozpačitého rozhovoru.
Během řeči jsem sklouzl pohledem k její levé ruce. Zachytila můj pohled a zrudla jako pivoňka: „Ano, jsem vdaná…“ Myslím, že i já jsem byl v tu chvíli rudý jak sovětská vlajka.
A to je vlastně všechno.
Branka k domovu dnes dopoledne:
https://postimg.cc/G4f9LmjB
Vám už krásně kvete forsytie! My jsme níž a tady teprve velmi nesměle začínají.
…ujistil jsem se, že forsytie je to, co kvete i před naším oknem – „zlatý déšť “ 🙂
Trocha osvěty: forsytie / zlatice NENÍ zlatý déšť. Nezaměňovat, prosím.
Forsytie / zlatice má květy posazené na větvích:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Zlatice
Zlatý déšť má květy podobné šišticím, visícím hroznům:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C4%9Bd%C5%99enec_odvisl%C3%BD
Podlehl jsem stejnému klamu jako Alef.
Příběh z chaty (později bydliště) v Jeseníkách. ..
Plaňkový plot měl 1,5m a chránil 14a zahrady. Nasadili jsme třešně, ty v září dozrály a já je nosil do školy. Přišla zima a plot zmizel. Přišli jeleni a sežrali všechno, co trčelo ven a mělo průměr pod 2,5cm.
Zajímavé příběhy, které podněcují vzpomínky, fantazii.
– Dnes manžel měřil vodu ve studni. Byly tam necelé 2 metry vody. Dříve tam bývalo 7-9 metrů.
– Divočáci, pokud jsou u nás, tak se schovávají a krmí v kukuřici.
2 m vody, není divu. Je sucho.
A když zaprší trochu víc, tak je hned povodeň a začínají klouzat svahy. Jeden si nevybere.
Když se tak jednou týdně dívám na „Zprávy týdne“ v ruské televizi, tak tam je patrné, jak je to velká země. Někde jsou metelice, závěje a mrazy, jinde se lámou ledy a jsou obrovské povodně a jinde je zase sucho a hoří tráva i lesy. To všechno najednou.
U nás se zase objevili malinkatí, ostře zelení ptáčci, menší než sýkorky. Pípají jak digitální hodinky. Marně hledám v katalogu, co by to mohlo být…
Jestli hledáš v katalogu hodinek, tak možná neuspěješ. Já bych zkusil nějaký ornitologický atlas.
A ještě jednodušší bude, když se zeptám manželky, až se vrátí z lesa. Šla mi pro plicník, neboť chrchlám.
Prý – možná čížek lesní
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/%C4%8C%C3%AD%C5%BEek
Zvonek zelený https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Zvonek_zelen%C3%BD ale je větší než sýkorka.
Na fotkách zeleně nevypadá ani jeden 🙂
No právě. Oni jsou zelení. A jsou to ptáčci malincí, „kulatí“.
A pípají jak kdysi pípaly digitálky. No uvidím, buduj hledat dál.
Ale už asi letěli dál, už tři dny jsem je neviděl.
Měli na čele žlutou skvrnu? Pak by to mohl být králíček obecný, náš nejmenší pták.
https://www.priroda.cz/clanky.php?detail=899
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1l%C3%AD%C4%8Dek_obecn%C3%BD
http://www.schnablova.net/Fotograficke/Krmitko/Stranky/Fotky/kralicek2.jpg
To by mohl být on!
Má choť vzkazuje, že máš docela štěstí. Králíček je docela plachý, zdržuje se nejraději v tmavých, hustých jehličnatých lesích, kde má dobrý úkryt. Sama viděla králíčka jen jednou (podle vlastních slov).
Nemohl by to být Zvonek zelený?
Možná mohl… Podle zpěvu jedné jeho „písně“. Ale určitě tu nehnízdí.
Mám staženou aplikaci ptáci pro vnoučata. Obrázky, popis a zpěv, to se vnukům líbí asi nejvíc.
Když je řeč o zpěvných ptácích, dám sem okenní snímek kosa s koñadrou:
https://postimg.cc/tswH37C3
A jednu modřinku:
https://postimg.cc/cgVp3zxd
Ad Toskánsko: odpovím tady, píše se mi tu líp, než do toho úzkého sloupce ve vlákně.
Alef:
Ano, nejspíš bychom tam zůstali. Jen bych na to myslela a děsivé sny bych přičítala právě tomu, že o hrobce vím.
Nevím, jestli pan domácí je v obraze. Ostatně manžel spal normálně.
Informace byla možná reakcí na to, že jsme před odjezdem upřímně pochválili etruské muzeum ve městě.
Diagram, jednoduchá verze…
Svíčky bychom tam určitě nestavěli. A kdyby s tím přišel pan domácí, asi by nás dost vyděsil – mnohem víc než informace o hrobce pod námi.
Godot: ano, souhlas. I městečko samo bylo přívětivé, vinné sklepy všude, příjemná atmosféra.
Opačně a velmi nevlídně působilo naopak Montalcino; všechno se točí kolem byznysu s Brunello di M.
No jo, Taliáni jsou na tu svoji „velkou trojku “ náramně pyšní.
Ale špičkové víno se stejně naučili dělat v Bordeaux 🙂 .
🙂