Mezi hňupy

Můj milý deníčku!

Předložím ti proud úvah, a není to proud přímočarý. Budu střídat levely zanoření, jako když potrhlý miliardář střídá partnerky. Závistí zbledne i Šehrezáda, pojďme na to.

Bylo – nebylo: Podle týdeníku Ricin přijel před nějakým časem do České republiky pracovník ruských tajných služeb, vybavený kufrem plným respektu. Policie to vyhodnotila jako riziko pro soudruhy Novotného, Hřiba a Koláře. Média tehdy uváděla, že dotyčným byla poskytnuta policejní ochrana. Z logiky věci, povahy a morálně-volných (nejde o překlep – pozn.aut.) vlastností jmenovaných politiků usuzuji, že jim nejspíš policie navlékla na hlavu prezervativy. – K tomu bych rád ještě poznamenal, že úplně stejné ochrany je hodna i karikatura novináře, která s tou zprávou v týdeníku Ricin vylezla na světlo boží, a to i přesto, že její jméno jest Kundra a písmeno „r“ se v jejím jméně nachází zjevně omylem. 

Kundra se začátkem třetího tisíciletí už několikrát zapsala zlatým písmem do dějin bakaložurnalistiky, a buď trpělivý. Na fenomén toho jména přijde ještě řeč.

—ﬡ—

K něčemu se ti přiznám, můj milý deníčku. 

Titulek článku jsem nezvolil náhodně, nýbrž naopak po zralé úvaze. Vždycky mě uchvacoval Karel May, a kromě esenciálního Vinnetoua, kterého jsem kdysi uměl ve slovenštině téměř zpaměti, okouzloval mě román téhož autora, Mezi supy. Stačilo před spaním pohlédnout na hřbety knih: Karel May – Mezi supy, a dobrodružné sny na onu noc byly téměř zaručeny. A ty máš nyní podobnou příležitost: na těch internetech zahlédneš titulek „Alef Nula – Mezi hňupy“, a barvité sny jistě přijdou.

A kdybys náhodou neusnul, nic si z toho nedělej, ony přijdou i tak. Já poslední dobou totiž podléhám dojmu, že se mi to všechno jenom zdá. V tuzemském mediálním prostoru si poslední dobou pohříchu připadám jako mezi supy a hňupy zároveň.

—ﬡ—

Soudobá žurnalistika ráda postupuje podle hesla „Dobré zprávy – žádné zprávy.“ Logickým důsledkem je, že o věcech potěšitelných se téměř nedozvíme. Je načase to pravidlo alespoň občas porušit.

Není nad to, když člověk své schopnosti a mentální meze hodnotí realisticky. Nedávno příjemně překvapil doktor Hnízdil, když demonstrativně spálil svou roušku a vesele se prohlásil za duševně nezpůsobilého roušku nosit. Doktor Hnízdil je svým skromným způsobem taková naše malá česká Gréta, a kdyby si ke své pleši nechal nastřelit dva copánky, snad by se jí i trochu podobal. Snad by měl, kromě kolegy Chocholouška, navštívit i nějakého šikovného očaře. Když měl svého času za to, že Klaus a Zeman potřebují psychiatra, o ničem jiném do novin nepsal a několik let nebyl schopen tuto fixní ideu opustit. A že trio Novotný-Hřib-Kolář potřebují ne psychiatra, ale rovnou celou psychiatrickou kliniku, vybavenou klecovými lůžky – to najednou nevidí? Ne jináč, než že má něco s očima – jinak si to neumím vysvětlit.

—ﬡ—

Není to tak dlouho, co jsem tady napsal, že nám koronavirus nasadil roušky a strhnul masky. Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit: vyslovil jsem tím pravdu daleko hlubší, než jsem v oné chvíli tušil; pročpak jsi mne na to neupozornil, můj milý deníčku? Mohl jsem se dmout pýchou o měsíc dříve! – Mohl bych to dmutí dohnat, kdybych chtěl, ale musel bych si koupit těžší stůl.

Když začala koronavirová krize a začaly se u nás nosit roušky, měl jsem (a stále mám) za to, že není jasnějšího zdůvodnění roušek než heslo, které zní:

„Tvoje rouška chrání mne, moje rouška chrání tebe.“

Logika jednání, které je tímto heslem hutně shrnuto, je jednoduchá: už víme, že než se infekce koronavirem viditelně a citelně projeví, je člověk sice bez příznaků a subjektivně se cítí zdráv, ale nákazu už vydatně šíří. Jinak řečeno: že jsme onemocněli koronavirem, poznáme až s velikým zpožděním, a mezitím nakazíme spoustu dalších. Proto má smysl roušku nosit a chovat se ke svému okolí tak, jako kdybychom byli nakaženi, i když ve skutečnosti možná nejsme, poněvadž s jistotou to nikdy nevíme. Je to jasné? Je to nepohodlné, ale účinné: jsme-li zdrávi, nosíme roušku zbytečně, ale tuto jistotu v případě koronaviru nikdy nemáme. A naopak: nejsme-li zdrávi, chráníme svou rouškou (alespoň částečně) okolí před nákazou, které jsme v takovém případě zdrojem.

Jistě je možné, pokud jde o toto opatření, do jisté míry a v souladu s jeho smyslem být kreativní. Když si odmyslím idioty, kteří „raději zemřou na koronáč s Amerikou, než by zůstali zdraví s Čínou a Ruskem“ (ať zemřou – pročistí se genofond, získají Darwinovu cenu, a v národě vzroste průměrné IQ), myslím, že jeho autorům šlo ani ne tak o vládu plukovníků, jako spíš o zdraví všech. Dokonce i o zdraví hlupců, kteří to nedovedou pochopit, ni tag bože to ocenit.

—ﬡ—

Víš, deníčku, už dlouho se zabývám myšlenkou, že určitá periodika, vycházející na tuzemské novinové scéně, měla by uvažovat o změně názvu. Ale poctivě vzato – když člověk navrhuje změnu, měl by být konkrétní a konstruktivní. Když někomu říkáš, aby se změnil, měl bys mu taky poradit, jakým směrem; myslím, že takhle je to poctivý přístup. A nemaje žádného vnuknutí, mlčel jsem jak Bezručův hrdina sto roků v kopalně. To se teď ale změnilo, neboť mne políbila múza inspirace.

Ideálním názvem pro týdeník, doposud zvaný Respekt, je Ricin. Důvodů je víc, uvedu jen ty stěžejní.

Hned první na řadě je okolnost, že starý i nový název začínají stejnou iniciálou. Čtenář tak snadno intuitivně vycítí kontinuitu a nebude tápat.

Starý název, Respekt, už se viditelně přežil. Tento fakt si uvědomí každý, kdo se zamyslí nad jeho skutečným významem. Synonyma tohoto původem cizího slova jsou úcta a vážnost, a vidíme, že Erikem Taberym vedený a Bakalou placený týdeník oněch atributů dávno pozbyl. Nejde jen o ricinovou kauzu; úpadek kdysi prestižního časopisu je setrvalý a dlouhodobý. Kdo o tom pochybuje, ať si nalistuje přidružený blog; ale pozor, jen na vlastní nebezpečí.

Úcta a vážnost, můj milý dezinformační deníčku, to nejsou nálepky na pikslu s kávou nebo gumovými bonbóny. Jsou to vzácné a na podnebí velmi citlivé komodity. Obtížně se pěstují, snadno hynou, a kdo touží jimi se ověnčit, musí je trvale osvědčovat. – Kdybys chtěl, můžeš si na kozí chlívek přilepit ceduli, která oznamuje světu, že předmětný objekt je hotel Sheraton nebo Hilton, nebo že patří do sítě Holiday Inn. Je ale otázka, kdo takovému sdělení bude věřit. S úctou a vážností, tedy s respektem, má se to podobně.

Naproti tomu název Ricin bude Bakalovu týdeníku náramně slušet. Jak každý ruský agent ví, ricin je nebezpečný jed, a skutečně: redakce, které velí pan Tabery, do světa vypouští jedu požehnaně. Ricinem šmrncnutý olej je – jak rovněž každý ruský agent ví – účinné projímadlo, a opravdu: stačí namátkou zalistovat, a čtenáře hned napadne, že místy je to úplný průjem. Ten nedávný, s ricinem v kufru a ruským agentem na trio Novotný-Hřib-Kolář (NHKgroup), to už byla opravdu jen voda, žluč a žaludeční šťávy.

To ale není, můj milý deníčku, zdaleka všechno. Pan premiér, jsa informován BIS, nyní oznámil, že ricin v kufru diplomata je fake, který nějaký zlovolný Rus podstrčil našim čučkařům, aby se pomstil svému kolegovi. – Velmi dobře, ba výtečně! Na tuhle klíčovou informaci jsme čekali; ona je totiž kýženým pevným bodem ve vesmíru spekulací. Nyní, majíce vzor v Archimédovi, můžeme konečně pohnout Zemí. Zrekapitulujme:

1. Zlý Rus podstrčí BISce smyšlenou informaci o příjezdu ruského asasína, jehož úkolem je odstranit trio NHKg, a to za pomoci ricinu, který si za tím účelem asasín přivezl v kufru
2. BISka nelení a hned tuto závažnou zpravodajskou informaci vyslepičí Ondřeji Kundrovi z plošně vydávaného týdeníku, který financuje známý filantrop z OKD
3. Ondřej Kundra rovněž nelení, a přičinlivě zastoupí pověstnou viklovskou vrbu, o níž Karel Havlíček Borovský tak půvabně píše v epické básni Král Lávra: „…a tajemství, pro něž lazebníci umírali jsou na šibenici, rozešlo se v lid.“ Řečeno jazykem soudobého práva: novinářskými cenami ověnčený redaktor Ondřej Kundra rozšířil poplašnou zprávu. Za pravdu je dvojí sazba – jednou pomník, jindy vazba; ale za poplašnou zprávu to je, myslím o dost jednodušší
4. Následně se rozpoutá celonárodní debata o ricinu v diplomatickém zavazadle a zásluhách NHKg o stát, načež vystoupí premiér a oznámí, že žádný ricin nebyl, není, a nebude, a všechno je to fake, tedy dezinformace. 

To je prostě bingo: pan premiér de facto veřejně oznámil, že Respekt (nyní lépe – Ricin) je médium, které šíří dezinformace. Uznej, můj milý deníčku, že kdyby nic jiného, toto je absolutně skvělý výsledek!

Jdu si nalít portské.

Tak Respekt? Ani náhodou. Ani ve snu. Není hoden toho jména, ale iniciálu můžeme ponechat. A mimochodem: pan premiér si možná myslí, že ty a já, můj milý deníčku, máme oslí uši jako král Lávra; ale tvařme se pro tuto chvíli, že mu na slovo věříme. Nestal se tím premiérským prohlášením z Kundry mouřenín, který, když už posloužil, může jít? 

—ﬡ—

Pan premiér se se mnou nebaví – podrobněji o tom jindy – a dobře mu tak. To mi vysvětli, můj milý deníčku: proč mu jeho milec Mára nedoporučí nějakou prázdninovou školu tvůrčího lhaní? Vždyť přece když se dobře zalže, je to jako by člověk pravdu řekl – to premiér neví? 

Dobře lhát není jen tak. Dobře lhát, to je umění, reálpolitiky nejzazší meta. Andrej umí taktizovat, podvádět, kličkovat, vymlouvat se, dupáka na stole tančit mezi vejci umí a spoustu dalších dovedností ovládá – ale zalhat tak, aby mu člověk věřil, to věru neumí. On dokonce ani pravdu vyslovit tak, aby mu člověk věřil, neumí. 

Ale nečiňme definitivní rozhodnutí. Andrejova pohádka „Jak se Rusové na ambasádě hádali, div Koláře ricinem neotrávili“ bude jistě ještě několikrát převyprávěna, a jedna verze bude lepší než druhá. Třeba je v Ricinu otisknou jako seriál. Dejme se překvapit.

—ﬡ—

Psáno a poprvé publikováno 8.6 2020 na webu Vidlákovy kydy