Meteorologem snadno a rychle

… i proti své vůli.

(čtení spíše pro pány, a to starší a pokročilé – psáno v roce 2013)

Stalo se mi to v životě opakovaně – někde jsem se ocitl a nemohl jsem se vynadivit. Když jsem třeba v roce třiadevadesátém stál v nějakém snad dvacátém patře budovy Jihoafrické centrální banky na balkónku u pracovny jejího guvernéra Stahlse na sklonku bílé vlády, koukal jak v Johannesburgu kvetou jacarandy, s těžními věžemi na obzoru a říkal jsem si: „Kde jsem se tady já, Jarda Hudec ze šumavského podhůří, vůbec vzal?“

S meteorologií to bylo podobné. Trochu vlastní vinou, ale více zásahem osudu jsem se stal „dozorčím synoptikem“.

Podrazit neznámého – to nebolí

Ukončiv (velmi nerad) v hodnosti svobodníka dvouletou vojenskou základní službu, která byla skutečnými dvěma roky prázdnin (Armádní středisko vrcholového sportu Dukla – nikdy v životě předtím ani potom jsem se neměl jako tam), zanechal jsem sportu a věnoval jsem se budování rozvinuté socialistické společnosti, včetně dálkového studia postupně na celé řadě fakult, jak už to u věčných studentů bývá. Vojenští páni měli přehled a záhy mne povolali na Městskou vojenskou správu. Pamětníci budou vědět, že to nebyla žádná sranda – od vojáků nechodily pozvánky, ale povolávací rozkazy s nikoliv planými hrozbami, že když se jedinec nedostaví, bude vsazen do ťurmy.

Sešlo se nás tam asi třicet podobných nešťastníků a notně otlemený major jal se nám předčítat, jak kterého z nás hodlá ČSLA (Československá lidová armáda) využít v zájmu zvýšení své bojeschopnosti. Ze mne se měl po patřičném vyškolení v délce šesti týdnů stát podporučík – velitel motostřelecké čety. Pro neznalé – v ČSLA nebyla snad nešťastnější hodnost než podporučík a horší funkce než velitel motostřelecké čety. Čert vezmi skutečnost, že životnost takového jedince v boji byla plánována na asi čtyři minuty, ale hlavně na (tehdy pravidelných a četných) vojenských cvičeních byl trvale jednou nohou v kriminále, neb měl na povel četu záložáků, kteří (jsouce puštěni z domácího řetězu) neměli jinou starost, než kde se zašít, vožrat, případně honit děvky (pardon, dámy – vnucuje se mi jaksi automaticky vojenský žargon).

Na tom shromáždění budoucích podporučíků s maršálskou holí v torně jsem ale také (naštěstí pro mne a smůlu pro něj) zaregistroval, že jakýsi jedinec má být přecvičen na podporučíka – důstojníka meteorologické služby. Jsa ještě mladým a nezkušeným, přišlo mi to velmi legrační. A jako vtip jsem to sděloval i svému nastávajícímu tchánovi – taková legrační odbornost, to je snad fór, ne? Tchán velmi slušně ale důrazně opáčil, že jsem blbeček, neb není na vojně lepšího postu, než být záložákem u meteorologů, protože pro letecký pluk je počasí nesmírně důležité a žádného amatéra tam k práci nepustí. Musel to znát důvěrně, neb kdysi létal na starších migách a aktuálně byl dispečerem na řídící věži v Líních.

Vzápětí proběhl lakonický rozhovor s mým otcem, také vojákem z povolání.

„Nemáš někoho na Městské vojenské správě?“
„Mám.“
„A mohl bys pro mě něco udělat?“
„Zkusím.“

I tak se stalo, že nějaký nešťastník zamířil za vojenskou slávou k motostřelcům a já jsem se hlásil u 5.leteckého stíhacího pluku v Líních s tajným plánem strávit tam z následujících šesti týdnů čistého času co nejméně.

Bez počítačů (skoro)

Major Hnízdil byl zakaboněný sprosťák vždy se zapálenou cigaretou, který si rád přihnul, a tomu meteospolku tam velel. Přes počasí machr a jak se později ukázalo, byl celkem vlídný člověk. Kpt. Sklenářová byla pomalu odkvétající fešanda s nejlepším skóre úspěšnosti předpovědí, hodnost pana Lišky už si nepamatuji a u ostatních ani jména a tváře. Co si ale pamatuji zcela přesně, to bylo jejich zaujetí pro práci. Za pár dní se totiž ukázalo, že tchán měl (samozřejmě) pravdu a že počasí je u stíhacího pluku po čertech vážná záležitost. Při bojových situacích je to možná jiné (nezažil jsem), ale při výcviku musel velitel rozhodnout, zda ty létající roury do vzduchu vypustit či nikoliv, zda třeba i počasí nemůže způsobit nějakou nehodu – hlavně bouřky apod. Protože při letecké nehodě jde o život a ani následné vyšetřování není žádný med, ačkoliv při něm hrozí už jen kriminál.

Meteorolog předpovídal za těch dřevních časů počasí na základě synoptické mapy. Tenkrát si ji ale musel nejdříve sám namalovat. Na mapě s obrysy třeba kontinentu (nebo jiné oblasti) je množství bodů, na nichž se měří meteorologické údaje. Původně se tam ty údaje zaznamenávaly ručně na základě telefonických nebo radio hlášení – tlak vzduchu, teplota, vlhkost, síla a směr větru, množství a druh srážek, onen pověstný rosný bod atd. Celkem je těch údajů kolem každého takového bodu asi deset nebo dvanáct, už nepamatuji. V časech mojí začínající meteokariéry už taková mapa vylézala z tiskárny.

Kvalifikovaný meteorolog si tenkrát ovšem musel vzít barevné tužky a jednotlivé body podle těchto údajů pospojovat – tak se na dosud skoro nic neříkající mapě najednou objevily izobary, modré studené a červené teplé fronty s modrými trojúhelníčky a červenými obloučky, tlakové výše a níže, zelené oblasti deště. Pak meteorolog viděl, jaké je počasí (skoro) aktuální – a na základě toho věštil, co bude dál. Samozřejmě měl ještě k dispozici meteorologické radary a už tenkrát spoustu jiné techniky a údajů, ale základem předpovědi byla jeho osobní meteorologická znalost a zkušenost.

U stíhacího letectva se počasí nepředpovídalo na dlouhou dobu, nejdůležitějších bylo jen pár následujících hodin, tak maximálně ještě na zítřek – zda má velitel nařídit létání či nikoliv. A tak k profesi patřilo i vizuální pozorování.

Úchvatná věda

Bylo to tak zajímavé, že můj původní záměr moc se na letišti nezdržovat opřený o skorotchánovu protekci vzal rychle za své. Vypůjčil jsem si od těch profíků i nějaké učebnice a zkusmo začal třeba určovat druhy oblačnosti nad námi – objevil jsem, že ty kouzelné letní jsou cumuly a altocumuly a stratocumuly, nejkrásnější v obrovské výšce cirry a neprůhledné cirrostraty a že deštěm hodně hrozí nimbostraty. Že existuje cumulonimbus ví každé malé dítě, ale už jste někdy slyšeli o altokumulu lenticularis – altokumulu čočkovitého tvaru?
Bylo to tak zajímavé, že jsem si začal cvičně sám malovat synoptické mapy, ale stíhače by na jejich základě vypustil do vzduchu jen diverzant. Nebylo mi líto trávit na letišti i noci a jen díky tomu jsem viděl, kterak za tmy startuje jednadvacítka s pomocí urychlovacích raket – asi na nějakého toho narušitele. Neuvěřitelná podívaná, takový malý český Saturn 5.

Bylo to tak zajímavé, že jsem dokonce složil důstojnickou zkoušku. Examinátor si ze mě dělal legraci:

„Poznal byste radioaktivní mrak?“
Po chvilce váhání: „Asi se bude nějak lišit od těch obvyklých, ne?“
„Správně!“

Bylo to tak zajímavé, že když jsem za pár let začal pracovat v plzeňském studiu Čs. rozhlasu, zavedl jsem tam s RNDr. Janem Sulanem regionální páteční předpovědi počasí. Když s ním občas mluvím, dozvídám se, že dnes už prakticky všechny předpovědi stojí na matematických modelech, bez počítačů ani ránu, ten prvek “věštění“ se skoro úplně vytratil. Trocha meteorologické magie prý zůstává jen u bouřek, které se předpovídají velmi obtížně – tam ten „meteočuch“ ještě pořád hraje svoji roli. A pořád prý platí místní dlouho dlouho dlouholeté zkušenosti. Už moje babička říkala, že když se to mračí nad Vraníkem (kopec s lesem), mine nás to, ale když to jde od Štěchovic, jsou hromy, blesky a déšť jisté a je třeba shrabat seno.

Nejspíš netušíte (pro mne to byla nedávno novina), že i u nás už existuje spolek lovců bouřek. Ti „magoři“ vyhlížejí bouřky a jak se někde blíží, hurá tam a zaznamenat, vyfotit, natočit, proměřit, zdokumentovat. Občas prý se scházejí, určitě by bylo zajímavé mezi ně zavítat.

Konec dobrý, všechno dobré

Tak mi osud přinesl epolety a stal jsem se leteckým důstojníkem.

Za pár let jsem dostal vyrozumění, že jsem byl povýšen na poručíka. Pak jsem strávil na letišti znovu tři týdny k prohloubení odborných i vojenskopolitických znalostí a stal ze mne nadporučík s funkcí „dozorčí synoptik“. V druhé polovině 80. let mě chtěli znovu přecvičit, tentokrát na politruka (asi naši vlast začaly vovíjet nějaký mraky, řečeno se Švejkem), ale otec ještě nebyl v penzi a tak jsem tomu díky jemu dokázal zabránit.

Ostatně – ten znáte? Jak havaroval sovětský raketoplán? A zachránili se jen dva členové posádky? Nástěnkář a lodní tesař…

A těsně před převratem jsem dosáhl mety nejvyšší – hodnosti kapitána. Od té doby si na mne armáda už nevzpomněla (škoda – jako major už bych měl prý za války vlastního pucfleka), proto to asi v Afghánistánu tak drhne, když tam nemají správné lidi. A příští rok už mne armáda vyřadí z evidence, zařadím se v kategorii kolatelárních ztrát mezi „ženy, děti a starce“.

Prosba závěrem: Nenadávejte za letošní jaro meteorologům. My počasí neděláme, jen sledujeme a předpovídáme. A pokud si myslíte, že počasí teď blázní, tak vězte, že bláznilo vždycky. Doporučuji Wolfgang Behringher: Kulturní dějiny klimatu, česky PASEKA Praha – Litomyšl, 2010

---