by Vhled do obrazu a pokus o nalézání jeho možných motivů ve viditelné i skryté materii přírody.
V západním okruhu výtvarného umění 20. století až do současnosti se v žánru krajinomalby jeví možnosti variací na tradiční žánr uměleckou praxí víceméně vyčerpané. Pro umění moderny přestalo být přitažlivé zobrazování viditelného, napodobivost či popisnost. Prosadila se obrazotvornost, která podněcuje výtvarné znázorňování skrytého, mikroskopických jevů i tvořivých niterných procesů. V žánru krajinomalby ke stručně zmíněnému stavu přičtěme současný podíl fotografie, jež rychlým technickým zobrazováním malířskému projevu výrazně konkuruje. Technický obraz fotografie bude stěží náhradou netechnického (předtechnického) obrazu – malby na plátně. Malba je kódována imaginací autorského ztvárňování ve formě vědomě či nevědomě dohodnutých znaků a příjemce, chce-li porozumět, zkouší záměr (kód) tvůrce dešifrovat svojí vlastní imaginací.
Umělecký solitér
Malíř, grafik, ilustrátor, typograf a VŠ učitel Zdeněk Sklenář (1910 – 1986) byl originální tvůrce. V mládí si z podnětu spolužáka koupil knihu Chinesische Kunstgeschichte a začal se zajímat o čínské umění. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V roce 1955 jako hlavní grafik putovní výstavy československé kultury pobýval tři měsíce v Pekingu, Šanghaji, Nankingu a Kantonu. Setkával se s předními čínskými umělci té doby.
V letech 1945 – 1950 byl Sklenář asistentem profesora Františka Muziky v ateliéru knižní grafiky a písma na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) v Praze. Po politických represivních opatřeních ateliér vynuceně opustil. Na VŠUP se vrátil v roce 1968. Stal se vedoucím sloučených ateliérů ilustrace a užité grafiky; byl jmenován profesorem a v roce 1976 z VŠ odešel.
Výtvarná forma Sklenářovy tvorby vychází z hlubokého poznání tradice čínské kultury a umění, dále z obdivu k dílu malíře Giuseppe Arcimbolda z období manýrismu; mimoto se zrodila i z precizní praxe ilustrátora a typografa.
Ve skladbě díla lze sledovat stvoření obrazu z ducha přírody v naturálních strukturách lesa
Detail pravé strany obrazu Český les III
Malíř ke svému tvůrčímu postupu řekl:
„Na začátku je chaos, který je třeba organizovat. V podkladu, který tvoří navrstvené barevné hmoty, je obsažený bezpočet obrazů. Musíme zvolit ten pravý.“
Od obrazu ke světu přírody a zpět
U Sklenářova „lesa z Čech“ se pokouším o jednu z nezvyklých interpretací. Místo hledání slov pro sepsání teoretické stati o obrazu se mi spontánně vynořují volné obrazové asociace nejen ze světa přírody. Ze zvídavé bdělosti vnímání malby vychází můj subjektivní výběr několika následujících obrazových podobností vynořujících se z naturálního světa.
strhnuté a utopené povodní v roce 2002
žrouta i rytce jménem ips typographus
Neuronů v lidském mozku je prý asi 69 miliard, galaxií v pozorovatelném vesmíru je asi 100 miliard
(F. Vazza, A. Feletti: The Quantitative Comparison Between the Neuronal Network and the Cosmic Web, 2020)
Lao-c´: O Tao a ctnosti; Tao te ťing. Odeon Praha 1971.
Autor stručně o svém ilustrování:
„Každá práce na ilustracích knih znamená pro mě krajní vypětí.“
Úvodem exponovaný obraz Zdeňka Sklenáře, Český les III, přijímám jako originální výraz kaligrafovaného podobenství světa přírody i niternosti člověka.
V závěru života Zdeněk Sklenář s úsměvem opakoval přání, být v budoucnu zapomenutým umělcem. Tím sledoval ideál jím uznávaného filosofa Lao-c´(Starého mistra), který prý učil, že člověk se má snažit skrýt a zůstat beze jména.
Fotografie i fotoreprodukce obrazu a ilustrace: Zdeněk Hosman
Při pohledu na tyto kresby a malby se mi nic nevynořuje, nechápu, co chtěl malíř sdělit světu.
Mám ráda spíš grafiku a fotografii než malbu. Myslím si, že staré mistry, Michelangela, da Vinciho, holandské, španělské velikány už nikdo nepřekoná.
Líbí se mi, když vidím na obrázku lidi, nebo aspoň krajinu, kterou nějakým způsobem poznamenal člověk. Kdybych vyhrála v loterii, koupila bych si něco od Kamila Lhotáka. Cokoli!
Nebo možná i něco malého od Oty Janečka. Klidně jakoukoli ilustraci, kterou vybavil nádherný normalizační Slabikář.
Budulínek neměl chybu a podle Janečkových obrázků se neučily bezbolestně vyprávět pohádku obě děti.
Myslím, že malba je v článku zmíněna jen jednou; je to úvodní obraz od Zdeňka Sklenáře, Český les III.
Grafika je v článku (myslím) uvedena rovněž – poslední reprodukce, ilustrace téhož autora k Tao-te-ťingu. Vše ostatní jsou, domnívám se, fotografie.
Kdybych měl vlastními slovy stručně vyjádřit téma článku, napsal bych: spontánně vznikající přírodní struktury mají bez ohledu na měřítko síťový charakter a výtvarné umění to reflektuje. Myslím, že pan Hosman to svým článkem vystihl velmi pěkně.
—
Neodolám a dodám, že pan Hosman svým článkem naposledy uvedené přání Zdeňka Sklenáře rozhodně nesplnil. A je to dobře: splnit takové příkladně skromné přání by byla veliká škoda 🙂
Pane Alefe, jste v bystré reakci rychlejší než já; myšlenku jste trefil – děkuji.
Diskutérka píše: „Líbí se mi, když vidím na obrázku“… Hodnocení typu „líbí – nelíbí“ jsem si zakázal proto, že nic ve skutečnosti nevyjadřuje; snad jen jakýsi vkus, ale tomu nerozumím. Kdysi se měl nějaký vkus na základní škole vyučovat.
Některá vizuální potěšení jsou jen povrchní a prvoplánová. Zkoumalo se, proč někdo oceňuje (proč se líbí )nějaký obraz a výsledkem průzkumu je :
1. obraz je přitažlivý prvoplánově (barvy a vzory jsou příjemné).
2. podobá se to něčemu hezkému, např. květina, krásná tvář…
3. obraz je povědomý; pohled na známé věci přináší potěšení.
4. obraz, který se líbí vyvolává nějakou příjemnou vzpomínku.
Helanov napsala: „Myslím si, že staré mistry, Michelangela, da Vinciho, holandské, španělské velikány už nikdo nepřekoná.“ A co zruční anonymní i odhalení padělatelé starých mistrů? Ať si Helanov přečte o Hanovi van Meegerenovi – https://en.wikipedia.org/wiki/Han_van_Meegeren
Nemyslela jsem jako řemeslně nepřekoná. Řemeslo se dá naučit.
Ale součástí těch starých obrazů je vždycky příběh. Buď opravdu dramatický, jako třeba strop Sixtinské kaple, nebo intimnějšího rázu, jako třeba Dáma s hranostajem. Musíte uznat, že o takových obrazech se dá napsat tlustá, zajímavá kniha. Což asi neplatí o van Goghových slunečnicích. ( O Jedlících brambor zase jo. )
Často jsme s mojí Labutí volali : „Lhoták….!“
To když jsme míjeli cyklistu, na silnici v dáli jelo červené auto, vedle na poli oral traktor a nad tím vším letěl práškovací čmelák.
😀
Pro mě byla obrovským zážitkem (a pamatuji dodnes) návštěva výstavy obrazů Františka Kupky někdy kolem roku 1970. Byla průřezem jeho tvorby v časové posloupnosti.
Začínalo to obrazy zcela „realistickými“ (třeba secesním apod.) a končilo, pokud so dobře vzpomínám, „Sólem hnědé čáry“.
Tam jsem si asi tak v patnácti letech uvědomil, že tzv. „abstraktní malba“, abstraktní obrazy nejsou abstraktní proto, že by jejich autor snad neuměl malovat, ale naopak, že se dopracoval jakési schopnosti vidět a přenést na plátnost ze svého okolí to (pro něj) podstatné.
Já takové vidění samozřejmě nemám a tak při prohlídce abstraktního umění vždy přemýšlím, zda jeho autorem je nějaký „kupka“, a nebo obyčejný podvodník, plácající na plátno jen barevné fleky či čáry.
Rozlišit to sám neumím a tak mám jen hodnocení „líbí x nelíbí“. Podle toho jsem i nějaké obrazy nakupoval (Vyleťalovou/Podivné setkání, Landu/ co jiného než „ženu vamp“, Roučku/koláž, a Trnku/synovce toho slavného s obrazem „opovážlivý smích“.
Realismus života: Co teď s tím při stěhování do menšího bytu?
Kolega Hosman přináší hezká témata, díky.
Kolego Godote, děkuji za Váš příklad.
Diskusí se tu dotýkáte otázek – jak je umění i jak může fungovat tvůrčí proces. Otázka: Jak je umění? se mi jeví klíčová; místo obvyklé otázky: Co je umění? (dnes je uměním leccos…).
Napsal jste v souvislosti se shlédnutou výstavou Františka Kupky: „…asi tak v patnácti letech uvědomil, že tzv. „abstraktní malba“, abstraktní obrazy nejsou abstraktní proto, že by jejich autor snad neuměl malovat, ale naopak, že se dopracoval jakési schopnosti vidět a přenést na plátno ze svého okolí to (pro něj) podstatné.“ Kupka byl zdatný kreslíř realista i karikaturista a v malbě realitu v postupných náčrtech redukoval až na dřeň. Např. výsledný obraz Sólo hnědé čáry, mohl vycházet z řady jeho přípravných skic pastelem k pohybu letícího míče. Jiný podnět zájmu o zobrazení pohybu mohl vznikat z Kupkova každodenního tělesného cvičení v nahotě na zahradě. Legendy tvrdí, že Kupka maloval obrazy při poslechu Bachovy hudby (hudba je umění abstraktní, nezobrazující).
Hodnocení „líbí x nelíbí“ respektuji, ale nepoužívám je.
Líbí/nelíbí pro mě není věcí vkusu, ale pocitu. Mi se líbí alegorie staršího Bruegela a všechny bouře Aivazovského. Nemaluju, doktor mi to zakázal v 5 letech (kreslil jsem tehdy ve 3D). Když se mi něco líbí, vyberu obraz a stisknu spoušť.
Ládikovi fundovaně pro poučení: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Vkus
Doplňuji: Z mé znalosti dějin výtvarné pedagogiky v ČSR (teoreticky i prakticky) plyne, že jedním cílů školního „kreslení“ (tak se předmět za mé školní docházky jmenoval až do r. 1960 ?) byla „výchova ke vkusu.“ Byla uniformní, ideologická, vnucovaná. To se praktikovalo až do šk. roku 1975/76 (pak reforma, tzv. nové pojetí VV). Záleželo na učitelstvu, jak to provozovalo. Moje zkušenost žáka s výchovou ke vkusu je „traumatická.“
Vkus dětí a společnosti dnes ne(de)formuje tolik škola, ale reklamokracie, sereblity, influcancáři ad.
Pan Zdeněk nám poskytl téma, které se k diskusi asi moc nehodí – nemá-li být „diskuse“ ve skutečnosti jen řadou monologů.
Zalíbení nepotřebuje argumentaci; nepotřebuje zdůvodnění. Zalíbení buď je – a nebo není (čímž není postiženo časové hledisko), a je – domnívám se – výslednicí našeho vnitřního nastavení. Připadá mi, že podobni slonům, našlapujeme v porcelánu filosofických kategorií, jemnějších než ono pověstné mávnutí motýlích křídel.
Smyslem umění – ovšemže ne jediným – mohl by být pokus zprostředkovat divákovi stejný/blízký niterný prožitek, jaký byl autorovi díla popudem k tvorbě. Na to některý divák slyší, a jiný ne; je to o rezonanci, o vnitřním nastavení:
Mnohá slova tu však selhávají, lépe je střežit to, co je v nitru. – Není těžké uhodnout, odkud jsem tuto myšlenku vzal.
Když je ta moderna někde v galerii, tak ať tam visí co chce. Třeba banán přilepený izolepou. Proč ne.
Ale za zvěrstvo považuji modernu na dětském hřišti.
Kdysi býval ve Stromovce betónový Sputnik, jako prolézačka. Asi kýč, ale prošoupaly na něm kalhoty mraky dětí. Stála u něj fronta.
Po Vítězném Listopadu se ujal výzdoby Stromovky Olbram Zoubek.
Na jeho “ prolézačky” fronta dětí určitě nestojí. Takže ve Stromovce chybí pořádná prolézačka se skluzavkou. ( Já vím. Pomník obětem komunismu, sejmul Palachovi masku, nositel medaile, ale i tak. Tu zakázku na prolézačky měl dostat někdo jiný, kdo rozumí dětem. Né někdo za zásluhy. )
Není to těžké. A je mi velmi blízká, stejně jako mnohé jiné z téhož zdroje.
—
Asi jen přidám další monolog, ale jsem za toto téma panu Hosmanovi vděčná. Článek a diskuse mne přiměly k oživení a doplnění dávno zaprášených vědomostí. Vybavily se i vzpomínky-obrazy-dojmy z nejrůznějších výstav tu- i cizozemských.
Také myslím na to, jak se v průběhu let měnil můj vztah k jednotlivým malířským stylům i k dílům konkrétních umělců. Od zaujetí k lhostejnosti i naopak.
A kolik úsilí kdysi stálo sehnat celé Pijoanovy Dějiny umění – jakmile Nové knihy oznámily další svazek, běželo se do knihkupectví umluvit pana vedoucího, aby jeden výtisk dal stranou. Většinou vyhověl, něco se doplnilo později.
Důležité ale je to, že i v dalších letech se do těch krásných knih občas nahlédlo, i dětem se ukázalo a dalo k přečtení.
Jako bych ho tady někde viděl poletovat…
🙂
Vane i odjinud: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Totalita-pocitacu-Branme-se-USA-a-Fiala-Vydavatel-Rudolf-Cervenka-k-budoucnosti-740856
Ano, díky za každý závan.
Chtělo by to ale pořádný a trvalý uragán. Který by všechnu tu hromadící se nečistotu (sajrajt, hezky česky a mnohem výstižněji) odfoukl na smetiště dějin a pročistil i popletené, zmanipulované člověčí palice.
Ježíšmarjá, proč se lidi tak snadno nechají zblbnout…?! Dvojí metr. Fakta neznamenají NIC. Včera jsem na (občasném) pracovišti vyslechla debatu na téma Rusko. Utéct se nedalo, otevřít pusu taky ne (jsem srab). Lidi plus mínus 20 – 50 let. Je mi z toho bídně ještě teď.
Veselá historka z natáčení.
Když jsem kdysi v hloubi minulého století koupil v galerii u pana Ohlídala v Luhačovicích první obraz (zmíněnou Vyleťalovou/Podivné setkání), sdělila mi moje Labuť, žili jsme spolu teprve krátce: „Začínám mít z tebe strach“. To byla nadsázka, ale vyjádřila tak svůj podiv nad tím, že netušila nic o mém v kusu v oblasti výtvarného umění.
Vkus se samozřejmě vyvíjí i v čase, u mě od realismu k abstrakci…. a teď už zase zpátky.
Ke svému monologu přidám ještě jednu sentenci.
Nevím jak to mají ostatní, ale na konci minulého režimu, jehož začátek samozřejmě nepamatuji, jsem jako relativně chudý redaktor měl dost prostředků na to, abych si koupil několik ne úplně levných obrazů, a to díky politice sdružení výtvarných umělců („Dílo“ se to jmenovalo nebo tak nějak?), protože jsem mohl nakupovat s pomocí splátek. A tak jsem si vlastně kupoval obrazy na dluh. Dnes si lidé v mém věku kupují také na dluh, zda umění (ať už v jakékoliv kvalitě), to nevím.
V mém „tehdejším věku“….
Pardon.
„Vkus se samozřejmě vyvíjí i v čase, u mě od realismu k abstrakci…. a teď už zase zpátky.“
Ano! Totéž u mne. Je to věkem?
Ano i ne. Já myslím, že je to časem, věk je toho důsledkem, ne příčinou. Život je změna, člověk není chodící konstanta. Najednou zjistíte, že ve chvatu minulých let jste někde něco zajímavého přehlédla a vrátíte se. I když už to nebude vstup do stejné řeky.
Milý Alefe,
Vaše komentáře jsou zde k tématu pro mne živou vodou. Jsou věcné a ve stručnosti trefně formulované, že se mi zjevuje mentálně propojení. Opravdu! Vždyť jste to formuloval i Vy: „…je to o rezonanci, o vnitřním nastavení: Mnohá slova tu však selhávají, lépe je střežit to, co je v nitru.“ Pro mne jste úkaz vzácnosti v porozumění exponované materii. Děkuji!
Poděkování zaslouží i další diskutující, kteří napsali k tématu a umožnili ho rozkvétat; ideální stav.
Tužka napíše,….Obrazotvornost,….už jsem to na internetu semotamo trousila od začátku, že jsem od dětství malovala. Moji pěstouni mě v tom podporovali, dárky, které jsem dostávala , byly pastelky, náčrtníky, vodové barvy, pak olejky,….
Mohla bych psát o své obrazotvornosti,…jsem zvyklá si vše plánovat,….tak i každý výtvarný projev, který jsem kdy dělala, jsem měla předem do detailu vypracovaný ve svých představách.
Byla jen jedna výjimka,….a to přijímací zkouška na umělecko-technickou průmyslovou školu. Co bude jejím výtvarným obsahem jsem nevěděla.
Ale, nerada nechávám záležitostem volný průběh,…a tak jsem město, kde byla mnou zvolená škola, navštívila,…dala se do řečí s několika studenty, když vycházeli ze školy,….
No, ….takticky jsem vyzvěděla, jak probíhala jejich přijímací zkouška. A taky podle toho, co bylo napsáno, že si máme přinést za pomůcky,… jsem v představách teoretizovala, jak by přijímačky mohly vypadat.
Byla tam i bílá vosková svíčka velikosti dvacet cm. No, a při mém vyzvídání jsem se dozvěděla, že se vždycky dělalo volné téma s nahřátou bílou voskovou svíčkou.
Tohle jsem si jediné doma dokonale nacvičila,….a bylo to tam.
Vrátím se k obrazotvornosti,….než začnu cokoliv dělat,….a platí to v průřezu každého dne,….nejprve to vždy vidím jak chci, aby to probíhalo. Obrazotvornost předbíhá v zlomkovém časovém předstihu můj život.
To ovšem neznamená, že bych se hroutila, když jde všechno nakonec jinak.
Díky,…je to dobré téma,….jako vždy,….srovnávám svůj názor s názorem dalších návštěvníků pod blogem.
Tužka.
Obrazotvornost je fantazie. Každý má jinou, někdo žádnou. Možná je spojená s intelektem, možná s prostředím a ostrostí smyslů. Čím větší, tím bohatší život.
Obrazotvornost by měla být spojena s obrazy.
Jak to nazvat, když má „obrazotvornost“ podobu spíše verbální, nikoliv výtvarnou?
Nejkulaťoulinkatější.
Nejneobhospodařovávatelnějšími.
Možná „ukecanost“?
U mne se to prolíná. Když čtu, po krátké době (vteřiny? Nevím) zmizí text a někde uvnitř vyvstanou živé 3D obrazy. Někdy je těch „D“ i více než tři. – Ovšem ne každý text má tu moc vyvolat ve mně takové vjemy. Podobně hudba. Podobně obrazy. Kupodivu – ne sochy. Nejvíc a nejintenzivněji četba.
To je právě ten problém. Pokud vidím nějaký film, dělaná podle dobré knihy, téměř vždy ně zklame.
Jediná výjimka byla Hlava XXII. Když jsem na ni šel do kina, byl jsme přesvědčen, že všechny její myšlenky, ty zjevné i ty skryté, indukované, se nepodaří do filmu dostat. Nepodařilo, ale filmaři vytvořili dílo, které sice bylo „na téma“ ale vypovídalo o tomtéž a dobře.
Ještě divnější je, když někdo napíše knihu podle filmu. Tam se zase zamotá do popisů, protože to, co se dá ve filmu vyjádřit dvěma krátkými záběry je v knize pět stránek textu.
Zajímavý mezityp je audiokniha. Dobrý autor a dobrý interpret a sedíte jako přikovaný. Sem tam, na oddělení kapitol i odstavců nějaký útržek muziky nebo jenom efekt. Na rodíl od filmu si ten film promítáte v hlavě – a, aspoň u mě, bývá hodně barvitý. Někdy textu, dobře interpretovanému, podlehnu i když tu knihu zrovna dávám dohromady. Pak s tím mám víc práce, protože musím velmi pečlivě vybrat „to ostatní“ a dát to dohromady.
Myslel jsem si, že audioknihy nemají široké publikum. Mají. V autě, ve vlaku, v posteli – tam je všude království audioknihy.
Ale nesmí to být „průmyslová výroba“. Interpret musí ctít autora a rozumět mu a ten, kdo to dává dohromady musí být dokonale v obraze. A to se ne vždy daří. Některá studia sekají tituly „jako Baťa cvičky“. Dokáží zabít i opravdu kvalitní, silný text.
Já jsem v audioknihách zálibu nenalezl. Asi bych mohl začít vypočítávat, proč, ale poctivě vzato – byla by to jen dodatečná racionalizace. Audioknihu si nepořídím.
Ani já jsem audioknihám nějak nepřišla na chuť. Text si raději čtu sama. Umožňuje mi to text někdy doslova hltat, v jiné části se zase naopak zastavit a chvíli hledět před sebe a přemýšlet o právě přečteném, či se kousek vrátit a odstavec či větu si přečíst znovu. Ale mám ráda rozhlasové hry. Od dětství, kdy jsem milovala nedělní poobědní pohádky….
Když jsou dobří „mluviči“, od rozhlasové hry se liší jen menším počtem účinkujících a úspornější hudbou. Ale jsou v nich velké kvalitativní rozdíly.
Je hodně nevalných. On si leckdo myslí, že stačí sednout před mikrofon a knihu „načíst“, To je ovšem obrovský omyl.
Málokdo si sedne do křesla a „pustí na sebe“ audioknihu. Ale tam, kde nelze číst se docela hodí. Nicméně – já je sice natáčím, ale nikomu nevnucuji. Výkon herce totiž vždy trošku deformuje text, který by posluchač jako čtenář vnímal jinak. Někdy to není na škodu.
Třeba Bradburyho „Marťanská kronika“ načtená panem Brodským. Někde si ji najděte a dejte ji deset minut.
Děkuji za tip, zkusím.
Pět let jsem sepisoval odborný text, který před vydáním (2007) na jedné nejmenované univerzitě recenzovali dva univerzitní profesoři odjinud. Jedna ze souboru esejí se jmenuje Výtvarné vyjadřování imaginace. Na základě studia jsem detailně analyzoval základní pojmy z hlediska obecně psychologického: Imaginace, fantazie, představa (porovnával jsem z definicí psychologických slovníků).
Fantazie (lat. phantasia = zjevení, sen; představa, myšlenka, pojem). Podle psychologa W. Wundta fantazie je myšlení v obrazech. Synonyma k fantazii jsou obrazotvornost, představivost; vytváření nových představ na základě dřívějšího vnímání, obměňování minulé zkušenosti. Hlavní znak fantazie je novost kombinací, které člověk dosud nepoužil, i když jejím zdrojem je dříve vnímaná realita.
Imaginace (lat. imaginatio = představa). Imaginace je mezinárodní slovo pro české označení obrazotvornost, představivost; jedná se o vizuální představy jako součást fantazie. Takovým procesem se dospívá k výsledkům, které jsou buď imaginární, tj. jsou buď fiktivní, nereálné atp., nebo imaginativní, tj. poskytují řešení problémů, které nebyly v minulosti řešeny.
V psychoanalytické literatuře se imaginace zařazuje pod heslo fantazie, takže vznikají potíže (pokud jde o umění) rozhodnout, zda a kdy je fantazie (imaginace) tvůrčí, nebo úniková, obranná nebo adaptivní (in Kritický slovník psychoanalýzy – Ch. Rycroft). K tématu je toho více, toto je zkratka.
V r. 1986 byl v ČSSR publikován empirický výzkum u žáků ve věku 10 – 15 let. Byla zkoumána reakce na slovo a obraz. Výzkum registroval tři odlišné přístupy respondentů, jako kritéria pro určení nízké, střední a vysoké úrovně fantazie.
Děkuji za odborný komentář, který jen potvrdil mou intuici. Ve fantazii cítím důležitou právě onu novost a/nebo neopakovatelnost. Ta je (podle mě) podmínkou tvořivosti (ve všech oborech). Mi fantazie pomáhá i v technických řešeních. A že to nebyly fantasmagorie, dokládá to, že mi lidi po 30 i více letech (mobil mám stejný od 1990) volají o další práci.
Tužka napíše,….to, co jsem původně chtěla napsat, když jsem si přečetla blog pana Hosmana.
Považuji přírodu a všechny její děje za nejdokonalejšího a nejvšestrannějšího umělce. Člověk vytvořil mnoho krásných věcí,/ohavných taky/,…..ale když budete jeho výtvory podrobně probírat, vždycky tam objevíte i něco z té přírody. I ty největší fantasmagorie vytvořené s podporou různých vedlejších pomocníků, …..tak ty výtvory budou rovněž obsahovat přírodní prvky.
Tužka.
Učím se na podobných příkladech vnímat abstraktní tvorbu. Dost let jsem nemohla pochopit směr, kterým se ubírá malíř z mého kraje Jiří Andrle. Myslím tím od jednoznačných námětů, ve kterých tak působivě zachytil vnitřní svět svých lidských postav a modelů, zejména starých lidí, kteří už toho mají mnoho za sebou, a věnoval se posléze téměř cele abstrakcím, přesložitým, které mě ale fascinovaly, protože v nich bylo pokaždé něco nového k objevení. Díky za ten blog, učím se dešifrovat postupně a pomalu malířovo myšlení a jeho cíl, který je jako zajímavý rébus, který není otevřen každému. Na těch fotografiích z přírody je vidět, jak podobná podobenství pro nás chystá i příroda, jen se umět dívat. Ono to podobně platí i u hudby a poezie. I tam je třeba umět se dívat na detaily a zkoušet je vnímat jinak. Srdečně zdravím, děkuji a přeji krásné prázdniny v Podkletí…
Výplod obrazotvornosti, ještě teplý. Jasan, vlákna rovnoběžně se zuby.
https://imgway.cz/4U0g/A0D946E6-5601-42EC-8D57-B1E6F0702B4B.jpeg
Má ten předmět i praktické využití?
No přece hřeben na borůvky, ne?
Aha! 😀
—
Já jsem totiž hřeben na borůvky nikdy neviděl – až teď 😀
Si děláte srandu?
Budete se divit – ale nedělám. Opravdu. Neměl jsem příležitost.
Aha. Tak to se omlouvám.
Já ho znám odmalička, ač dítě pražské a ačkoli jsme ho nikdy nepoužívali, neb jsme vždycky trhali jen rukama.
Ale už jako mrňous jsem ho vídala v akci (= v provozu, nikoli zlevněný v krámě) na Šumavě.
Tady je plechová rukodělka.
https://imgway.cz/4U0t/BD9382AF-5AC2-490B-B826-0827C664128E.jpeg
No vida. Já jsem o hřebenech na borůvky vždy jen slýchal a neuměl jsem si to nářadí představit. Tušil jsem, že hřebenu, kterým zlatovlasá panna rozčesává své zlatovlasé vlasy, se nejspíš nepodobá. A tušení mne nezklamalo 🙂
Byl jsem u nás v lese ve čtvrtek (ani prašivka) a s hřebenem byste tam natrhal tak leda hrsti pupení.
Z tohoto pohledu letos bída, ale bylo tam krásně a nikde ani človíček.
„hrsti pupení“: bylina, kterou sbírá Pupěna a vaří z ní tajemné lektvary?
Promiňte, Godote, nedalo mi to 🙂
—
Alefe, jak se paní / slečně P. daří? Už dlouho o ní nebylo slyšet.
🙂 Nevím. Pupěna změnila zaměstnání, cement už neprodává, takže ji nevídám. Mám-li být upřímný, nijak zvlášť následkem toho nestrádám.
Nebyly dosud provedeny provozní zkoušky.
https://imgway.cz/4U0i/399BA936-0B8D-49A2-B333-2F52B611EABB.jpeg
OT
Godote, Vy jste se měl před časem sejít s Lacem; chcete o tom něco napsat? Nebo už jste napsal a mně to uniklo?
Co si asi představuji pod tímhle:
Mám profil na instagramu
na twitru, na fejzbůku.
Umím klikat na programu,
peníze chci na ruku.
Umím kvákat cizí řečí
preferuji suši.
Když vedle mě někdo brečí
mám zacpané uši.
Nejradši jsem cool a happy
tetovaný jenom trochu.
K budoucnosti zcela slepý.
Díky za tu kůži, hrochu!
Na sporáku hřeje plamen.
Hříbky tvrdé jako kámen.
Dieta zas klopí oči
vařečka si sádlem točí
cibulka už sklovatí.
Měl bych trochu schovati?
Najednou je kastrol plný
sliny ústa zcela plní
žloutek s bílkem všecko pojí
nůž ve chlebu skývu krojí.
Flinta se háže do žita. Ale co do pšenice?
https://imgway.cz/96hG/6CEBA9D0-A04D-405A-9E81-A958055168FF.jpeg
Ládikova!!! koloběžka?
Ano; dneska jsem daroval Meridu Silex 400 a mám jen kolobku.
https://imgway.cz/96hR/BE2645B2-A017-4DDA-A4D2-ADB5C7523BB9.jpeg
https://imgway.cz/96hS/5DF71FE3-63FF-48C2-B56A-C40C7A313C4A.jpeg
Došly mu síly. Hodil flintu do žita.
Po roce zalitoval a vrátil se.
Místo žita našel pšenici, místo flinty koloběžku.
—-
Ládiku!!!, jen pro jistotu: to není probůh nic osobního, to jen ráno v biorybníku tělo plave a hlava nemá co dělat, tak si vymýšlí a hraje si s úslovími, se slovy, s mateřštinou.
Takhle někdy dávno vznikly i minibajky.
Snímek bez obzoru.
https://imgway.cz/96kM/102A8E23-B487-420C-A295-C9EA52F8D9D2.jpeg
Tužka napíše,…pane Ládíku,…to zátiší s hříbky jste naaranžoval moc hezky. A košík k tomu.
Milovníci houbaření určitě polkly několik slin nadšení.
Vždycky, když jsem objevila takový krásný přírodní obraz, bojovala jsem , zda si houby vzít, a nebo ponechat. Několikrát jsem je nechala na místě, to když to zátiší bylo tak krásné, že poškodit ho by byl hřích na přírodě. Nevím, nikdy jsem se na dané místo nevracela, abych viděla, jak to dopadlo.
V Norsku se houby nesmí sbírat, a když se dostanete do oblastí, kde zrovna rostou,…je to zážitek,…úkaz z rohu houbové hojnosti.
Jenom dvakrát jsem viděla tolik hub i u nás.
V Beskydech v r.1974, na Šumavě v r.1988.
Vím to přesně, protože si vedu kilometráž cest. Občas k tomu něco zajímavého připíšu.
Ten zvyk, psát si kilometry cest , vznikl v mládí, když mi kamarád půjčoval pincka,…a musela jsem mu platit ošupné pneu a na pohonné hmoty.
Tady už taky začaly houby růst,….už je bylo cítit v ulici z něčích kuchyní.
Dík, že zásobujete hezkými obrázky,….Tužka.
K obrazotvornosti:
https://imgway.cz/4Ufq/4F73C082-D6ED-4804-8745-16995390766E.jpeg
Tenhle prostor mezi stromy je v mapách.cz značen jako lesní cesta. Člověk bez fantazie by si myslel, že zabloudil.
Pravděpodobně to je svážnice, pro přibližování dřeva koňmi.
Ta je níž. Pro koně to moc není, spíš lano z cesty nad.
Svištím dolů svážnicí
až se tají dech
nové špunty brzdicí
jen ať nemám pech.
Nerad bych tu hodil držku
pozbyl košík hub
to už radši deště spršku
než si hojit strup.
Tyvole tak už jsem dole
křišťálová studánka
ledviny jsou v jednom kole.
Voda je má tatranka.