Král Ječmínek (XIII.)

No to já vím, říkali mi o tom při výuce našich dějin, odvětila Hannah, jenom jsem si neuvědomila, že je mezi námi už nějaký jazykový rozdíl.
Zatím je malý, říká Vojtěch. Ale za pár tisíc let si už nemusíme rozumět.

Kdybychom se vydali více na sever, dojdeme do Krokowa, města, které založil právě Krok.

Prošli malým údolím a pak podél řeky Sola přišli k večeru k jezeru Žywiec.
Oba se s radostí vykoupali a nazí se pak sušili ve večerních paprscích slunce.

Vojtěch nastražil u přítoku malého potůčku vrš.
Ráno v ní byl velký karas.
Opekli ho nad žhavými uhlíky, co zbyly z večerního ohně.
Máme v nůších zásoby ještě asi na týden, řekla Hannah Vojtěchovi. Jak dlouho budeme ještě cestovat?
Vidíš támhle tu horu před námi? Tak to je cíl naší cesty.
Když to půjde dobře, tak za dva dny jsme tam.
A když nepůjde, tak za tři.

Od jezera Žiwiec šli proti proudu říčky Košarawy.
Ještě nějakou dobu míjeli roztroušená stavení. Cesta byla široká na průjezd volského potahu.
Pak se stavení vytratila a cesta se zúžila právě tak pro dva chodce vedle sebe.
V poledne trochu pojedli a odpoledne odbočili podle potoka Przybylka.
Mezi vysolými stromy šli jeden za druhým a Hannah si vzpomněla, jak měli namále v podobném lese s lupiči.
Večer raději ani nerozdělali oheň, i když Vojtěch říkal, že takový kousek od Babské hory jsou v bezpečí.

Ráno měli před sebou poslední den cesty.
Przybylka se změnila v úzký potůček, který vyvěral ze skály kousek pod hřebenem hory.
Ještě jednou sešli z kopce, aby přešli malé údolí, a pak už pokračovali po hřebenech hor, kde nebyly stromy, jen místy keře.
Byl jasný den a měli krásný výhled. Na severní straně byla země lidu Krokowa a na straně jižní viděli do Nitranského knížectví.
To po vpádu Avaromaďarů nezaniklo zcela.
Jižní nížiny byly sice ztraceny, ale hodně lidí se přesunulo do hor – tam se nájezdníci přes lesy nedostali, a v lesích byla obrana snazší.

Tak jsme skoro tady, řekl Vojtěch, a ukázal na horu.
Jestli jdeme až na vrchol, tak tam do večera asi nedojdeme, obávala se Hannah.

Jdeme jen do první třetiny jižního svahu, řekl Vojtěch. Tam je vstup do první jeskyně. Aby se člověk dostal dovnitř, musí mít buď vstupní kámen, jako máš ty, nebo musí mít průvodce z města Krokowa. Tam žije a pracuje malá skupina druidů, která patří k Babské hoře.
Ta zná cestu dovnitř hory a také má na starosti zásobování hory.
U skalky, co vypadá jako hlava koně, odbočíme.
A teď – padesát kroků dolů z kopce, potom dalších padesát západním směrem.
Hledej něco, co vypadá takhle:

To je přece kříž našich Keltských předků, řekla Hannah, ten dobře znám. Je podobný symbolu Ukřižovaného boha, který k nám začíná přicházet.

Ano, máš pravdu, pravil Vojtěch, ale Ukřižovaný byl ve skutečnosti ukřižován na kříži ve tvaru T, jak měli Římané v té době zvykem.
Jejich církev pak převzala kříž se čtyřmi rameny, jaký se používal už tisíce let před jeho narozením.
Spodní část kříže protáhli, neboť tak to vyhovovalo jejich záměrům.

Kříž symbolizuje celistvost, jednotu a nezlomného ducha.

Ten, který nosím já, má navíc devět hvězd. Ty symbolizují souhvězdí Plejád. Odtud, jak popisují staré báje, kdysi přišly bytosti, které lidi učily.

Protažením spodní části křesťanského kříže byl zdůrazněn element země a uzemnění člověka. Vynecháním kruhu kříž pozbyl svých původních vlastností a odvádí člověka od jeho dalšího duchovního vývoje.

Po delším hledání Vojtěch zavolal na Hannah: Mám to! Tady, pojď ke mně.
Na skále, skrytý ve stínu, byl vytesán symbol kříže v kruhu.
Někdo ho tam vytesal už hodně dávno, byl viditelný jen velmi obtížně.
Pod ním byla malá prohlubeň. Taková dírka do skály.

Hannah nařízla dýkou několik švů své haleny a vyňala malý průhledný kousek křišťálu. Podívala se přes něj na Vojtěcha, v očích otázku, zda opravdu má – a po jeho kývnutí křišťál vložila do prohlubně.
Křišťál, jak byl krásně oblý, zakutálel se někam do skály. Ještě chvíli slyšeli jeho zvuk – a pak už bylo ticho, přerušené jen okolo letícím havranem.
Hannah si vzpomněla na tetu Lidmilu, která ji ke kameni přivedla, a přemýšlela, zda ji ještě vůbec někdy uvidí.

Když se dlouho nic nedělo, obrátila se Hannah na Vojtěcha.
Za jak dlouho se skála rozestoupí, abychom mohli dovnitř?
To nevím, já jsem nikdy kámen do prohlubně nedával, a když jsem zde jednou s Valachetixem byl, měli jsme průvodce.
A myslím, že jsme šli i trochu jinou cestou.
Od té skály, jako hlava koně, jsme šli na východ a ne na západ.
Ale věřím, že se Valachetix nemýlil a jsme zde správně.

Ano, jste zde správně, ozvalo se za nimi.

Hannah se trochu lekla.
Otočila se. Za nimi stál stařec s holí, v dlouhém bílém rouchu.

---