Král Ječmínek (XII.)

Hanah s Vojtěchem měli plné nůše. Nemuseli zastavovat a pracovat za jídlo. Procházeli krajinou, občas s někým prohodili pár slov, a zase pokračovali v cestě.
Odpoledne překročili Ostravici a do večera Mohelnici.
Na soutoku Mohelnice a Morávky zastavili na noc – na rozhraní pole a lesa pod starým smrkem.

Vojtěch pozoroval zamračeně oblohu. Ty mraky nevěstí nic dobrého, brzy přijde bouřka.
Rozdělali rychle oheň. U vyvrácené borovice postavili přístřešek ze syrových smrkových větví. Jen tak-tak to stihli do prvních kapek.
Za chvíli se rozsvítily první blesky a burácel hrom. Déšť zesílil a z nebe padaly proudy vody.
Do přístřešku něco málo zateklo, ale Ječmínek zůstal v suchu a Hanah s Vojtěchem se po půlnoci, když bouře odešla, dosušili u ohně.

Ráno vyšlo slunko a všude kolem bylo boží dopuštění. Ostravice i Mohelnice měly vody jako Morava po jarním tání. Několik dní, nejspíš týden, nebude možné je překročit.
Byli lapeni mezi dvěma řekami.

Vojtěch se zachmuřil: budeme zde muset nejméně týden čekat. Nebo bychom mohli jít přes hory, lesem čtyři dny, a podél Lomné pak do Jabloňova.
Tam bychom došli, kdyby nenapršelo, za dva dny okolo lesů.
Valachetix říkal, ať se lesům vyhýbáme, bude-li to možné.
Co myslíš? Obrátil se na Hanah.

Proč tu budeme týden trčet, raději půjdeme přes les.

Vzali nůše na záda a vyrazili lesem do kopce.
Jak se vzdalovali od polí, les houstnul.
Cestička zmizela do ztracena a museli se prodírat docela hustým lesem. Byl to les dosud nedotčený lidskou rukou.
Vyvrácené stromy se střídaly s křovím a kameny.

Druhý den narazili na úzkou, prošlapanou cestu – loveckou cestičku. Museli jít za sebou, tak byla úzká.

Před polednem ucítili oheň.
Prošli soutěskou a na mýtině uviděli muže, kteří rozřezávali uloveného jelena.
Část masa se už opékala na větvi nad ohněm.
Hanah s Vojtěchem pozdravili a optali se, zda by jim kus masa nechali výměnou za placky nebo med.
Placky a med by se nám hodily, povídá ten největší z nich.
Ale maso vám nedáme.
Když nedáte, tak nedáte. Půjdeme dál, obrátil se Vojtěch na Hanah.
A dál také nepůjdete, pokračoval největší.

Pětice mužů jim zastoupila cestu.
Dejte nám vše, co máte a můžete pokračovat v cestě, obrátili se na Vojtěcha.
Jinak tě zabijeme a ženu s dítětem prodáme.

Vojtěch zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. Ustupte nám z cesty a nechte nás projít, nemáme s vámi nic společného.

Muži se sebevědomě zasmáli a rozestoupili se do obkličujícího půlkruhu. Všichni měli hole, ale jednomu se u pasu houpala i dýka.
Hanah položila nůši a Ječmínka. Z jeho zavinutí vytáhla ostrou dýku. V druhé ruce měla hůl, o kterou se po cestě opírala. Neměla sice výcvik jako muži – bojovníci, ale jako dcera Svatopluka měla vybraný výcvik k sebeobraně. Dva útočníky by měla zvládnout – pokud nemají bojový výcvik.
Zvládne Vojtěch tři? Nikdy neslyšela o tom, že by se druidové zúčastňovali bojů a uměli bojovat.

Vojtěch se mírně sehnul a také odložil nůši na zem.
Když se zvedal, rozběhl se s holí útočníkům naproti. Ale náhle zřejmě zakopl, či co – Hanah se málem zastavilo srdce, ale Vojtěch jenom s holí v ruce udělal kotoul, který v závěrečné fázi, když se začínal napřimovat, zakončil úderem hole do ohryzku prostředního, nejmohutnějšího útočníka.
Křupl ohryzek a po něm i páteř.
Bleskurychle jedním koncem hole udeřil toho nalevo do žaludku, a pak druhým koncem toho napravo. Oba se předklonili, a než stačili dopadnout na zem, vojtěchova hůl jim úderem na temeno rozdrtila lebky.
Hanah stačila za tu dobu udělat jen dva kroky.
Zbylí dva útočníci zaútočili z boků, ale Vojtěch jim přerazil ruce tak rychle, že si Hanah ani nestačila uvědomit, jak to udělal.
Bylo po boji.

Musíme ty dva svázat a dát jim roubík. Nechci je zabít teď, když jsou bezbranní, řekl Vojtěch a hned to také udělal.
Pak vzal dýku mrtvému útočníku a odřezal pečené maso z kýty nad ohněm.
Kousek dal Hanah, kousek sobě a zbytek zabalil do lopuchových listů a položil do nůše.
Dýku mrtvého pak hodil do ohně.

Musíme rychle pryč, mohlo by jich tu někde ještě být víc.
Rychle vzali nůše na záda, Hanah popadla Ječmínka a rychlým krokem vyrazili úzkou pěšinou pryč z tohoto místa.

Po cestě se Hanah na Vojtěcha obdivně dívala a zeptala se, kde se naučil tak bojovat – že jí to nejde nějak dohromady s jeho učením na druida.

Je to součást našeho výcviku, odpověděl jí, ale nikdy o tom nemluvíme a nedáváme to na odiv.
Tak o tom, prosím, s nikým nemluv.
A také jsi mě překvapila, nečekal jsem, že mi půjdeš na pomoc. Většina žen by se zhroutila, nebo dala na útěk.
Ty jsi jiná, usmíval se.

Přestože je nikdo nepronásledoval, večer raději nerozdělali oheň a spali jen lehkým spánkem. Foukal studený vítr z hor.

Hanah si sundala vrchní vrstvu oblečení a pořádně do něj Ječmínka zabalila, aby neprochladl.
Sama se trochu přitulila k Vojtěchovi, aby jí z jedné strany hřál on.
Jemu se to líbilo a objal ji svou silnou rukou…

Ráno už vstávali jako muž a žena.

Třetí den v lese se dopoledne pustili podél malého potůčku do údolí k potoku Lomná.
Do večera byli v Jabloňově a okusili první letošní letní jablka.

---