by Ráno se Hanah se všemi rozloučila, a že se vydá na cestu.
Počkej ještě chvilku, povídá chůva, na něco jsem zapomněla.
Zašátrala v šatech a vytáhla kožený váček.
Vzala jsem ti od Chrapouna nějaké tvoje věci, co jsi měla v komnatě schované.
Prsteny, náušnice a nějaké zlaté a stříbrné mince. A tvůj pečetní prsten dcery Svatopluka.
Děkuji ti, jsi hodná. Dávej na sebe pozor, ať se ti u Chrapouna nic zlého nestane.
O mě se neboj. K Chrapounovi já se už nevrátím. Nedaleko odtud žije moje dcera s rodinou, a tak půjdu k nim.
Hrnčířka pomohla Hanah dát na záda nůši. Ječmínka nesla Hannah v popruhu na prsou.
Chvíli se za ní ještě dívali, jak šla přes louku, a pak jim zmizela na kraji lesa.
Odpočinutá Hanah si vesele vykračovala a cesta jí dobře ubíhala.
Po poledni se zastavila na odpočinek u studánky s vodou a natrhala si několik hrstí jahod a borůvek.
Pak po cestě snědla několik žitných placek.
Protože šla po levém břehu řeky Moravy, vyhnula se tak močálům a jezerům u soutoku Moravy s Bečkou.
I u Bečky šla po jejím levém břehu až k Vrbovci, kde byl brod, po kterém přešla na pravý břeh Bečky.
K večeru došla k veliké tůni Přerov, u které ležel dvůr téhož jména. Založili ho již dávno lidé vladyky Kroka, když společně s Čechem a svými lidmi cestovali na západ.
V Přerově byla minulý rok s Chrapounem a proto se obávala, aby ji snad někdo nepoznal. Raději nocovala na kraji nedalekého lesa.
Noc byla teplá a ubývající měsíc osvětloval horu Bělící, ze které – jak mnozí dosvědčovali – některé noci létal drak.
Stejně jako z hory Říp.
Hanah se na Bělící dívala, dokud neusnula.
Draka neviděla.
Ráno pokračovala proti proudu Bečky.
Po poledni přišla do rozsáhlého lipového lesa, Lipníku.
Některé lípy ještě kvetly a celý les pak voněl medem.
Skoro vprostřed lesa, na veliké mýtině, stálo několik dřevěných stavení. Kus dál od nich bylo opravdu veliké množství klátů se včelami.
Kolem stavení pracovalo několik žen a pobíhalo asi deset dětí.
Hanah k nim přišla, pozdravila, a než stačila něco říci, jedna starší žena na ní křikla:
To poslali z Přerova jenom tebe?
Jak – jenom mě? Nikdo mě neposlal, jdu za mužem do Slezska…
To je škoda. Lisujeme med a je ho letos tolik, že nestačíme a tak jsme poslali do Přerova o výpomoc. A zatím nikdo nepřišel. Mysleli jsme, že poslali alespoň tebe.
No, neposlali. Ale ráda vám za nějaký med pomůžu.
A už jsi někdy med lisovala?
Ano. U nás na… u nás doma jsme také lisovali. Jen bych potřebovala někam dát malého Ječmínka, aby ho včely nepoštípaly.
Můžeš jej nechat támhle ve stavení i s nůší. Stará Jaroslava tam peče placky a ohlídá ho.
To jsem ráda. A já jsem také Jaroslava.
Hanah – Jaroslava si jako ostatní ženy ovázala hlavu jemnou plachetkou a dala se s nimi do lisování.
Medové plásty, které jim přinášeli muži od klátů, byly skoro bez včel. Včely se od plástů odháněly kouřem ze ztrouchnivělého dřeva a ometaly ptačím křídlem.
Plásty byly za letního dne hezky teplé a nemusely se již zahřívat.
Nejprve se zbavily víček odřezáním ostrým nožem.
Pak se nařezaly nebo nadrtily na menší kousky a vkládaly se do hrubé látky.
Ta se pak stlačovala v dřevěném lisu.
Teplý řídký med látkou prošel a žlábkem tekl do dubového soudku.
Trocha vosku, co v něm zůstala, se pak za několik dní, poté co vyplavala, sebrala na hladině soudku.
Vylisovaný vosk se v noci, když včely nelétaly, rozkládal na lipová prkna před kláty.
Včely jej přes den obraly o všechny zbytečky medu a nanosily jej zpět do klátů.
Následující noc se vosk před kláty sebral a roztavil na hmotu, ze které se dělaly svíčky.
Hanah zůstala na výpomoc pět dní.
Pak se obloha zamračila a ve vzduchu byl cítit déšť.
S lisováním byl konec, protože za deštivého počasí se včelařit nedalo.
Včely pak byly tak zlé, že by člověka uštípaly.
Každý den lisování dostala Hanah dvě, tři žihadla, většinou do rukou.
Na otoky netrpěla, ranka jí jen trochu zarudla a druhý den tam zbyla malá červená tečka.
Dokonce i Ječmínek dostal jedno do ramínka, ale ani on neotékal.
Přišel čas na další cestu.
Tady máš, Jaroslavo, za práci odměnu, řekl Laduslav, který byl hlavou včelařské osady. Hanah dostala med v sušených tykvích, ve kterém byly naloženy lískové oříšky a sušené ovoce, borůvky a byliny.
Také čerstvé ječné placky, a ve váčku trochu prosa a trochu sušeného masa.
V malinké tykvi trochu propolisu, rozpuštěného v páleném nápoji ze švestek.
Tak šťastnou cestu, Jaroslavo! A až se budeš se svým mužem a Ječmínkem vracet ze Slezska, rádi vás u nás pohostíme.
Hanah se uložila s Ječmínkem k spánku. Poslední noc v Lipníku před další cestou.
Pěkně napsáno. Jako vyprávění při svíčce. A s detaily, které nejsou letopisech. Kdyby to bylo „po našemu“, jako by to vyprávěla moje milovaná babča.
Omlouvám se za překlepy. Spěchal jsem, ani brejle si nenasadil.
… to je to nejmenší 🙂
Tužka napíše,….moc hezké vyprávění. Rychle jsem si k němu udělala vlastní filmové zobrazení z představ.
Obrázky úlů napomohly, Hanah Jaroslava už má taky svou tvář a postavu, Ječmínek taky,….kolem různých řek jsem šla mockrát,…..takže si čtu a současně vidím děj,….i v barvách.
Měla jsem v prvních dvaceti letech jen černobílé sny a taky jen černobílé vzpomínky a představy.
Nemám děsivé sny,….ale zlomový sen byl snad ten nejděsivější.
Byla jsem v neznámé krajině, vysušené spalujícím sluncem a tam vznikl požár a začal mě obkličovat. Nemohla jsem uniknout,….ale v tom snu jsem se rozpomenula, že umím ve snu létat,….tak jsem si lehla ke stromu, který ještě nehořel,….a projevila přání,…chci spát a ve snu létat,….a skutečně, usnula jsem a plaváním nad požárem unikla z hořící krajiny. Dvojitý sen. A od té noci, s tímto podivným snem, nejprve černobílým, pak barevným s rudými plameny, mám barevné sny a barevné představy.
A o včeličkách,…..Je moc dobře napsaná knížka pro děti,….vysvětlí principy života včelího společenství,…..Tak ta knížka: Včeličky, království pod lipou,….nebo? Včeliček království pod lipou,….už je to dávno, co jsem ji četla.
Díky za medovou část příběhu,…..Tužka.
Já si ten děj napřed ,,přehrávám“ v hlavě jako film a pak to teprve napíšu a hledám (dlouho) obrázky, které by té představě alespoň trochu odpovídaly.
Já tady nemohu vypisovat své sny.
Jsou totiž epické, širokoúhlé, barevné a často na sebe navazují. Zaplnil bych tím celý tenhle blog.
A na svůj se je dávat stydím. Třeba tenhle:
===
Sen o srázu, kde snad dva kilometry pod navigací Ostravice je třetihorní prales a pohybují se tam dinosauři. Malincí – ale jak velký je Tyranosaurus z výšky dva kilometry? Ale když se nakloním přes zábradlí u navigace jsou vidět zřetelně. Sestoupit se tam nedá, kolmá skála se střídá s kameny navigace a nikde žádný náznak žebříku nebo výtahu.
Prý se tam do pravěku dá dostat štolami, které jsou vykopány v břehu. Vchod tam je, hned u zábradlí u navigace. Několikrát jsem tam zkoušel vejít. Potkával jsem v chabě osvětlených chodbách neznámé lidi a dokonce školní třídy na výletech, byly tam i ve skále vyhloubené stánky s občerstvením – ale vždy už byly zavřené.
A ty sny končily vždy tak, že někdo nahoře zhasl ty slabé, žluté žárovky a najednou tam byla tma, vlhko a docela teplo. Cestu ven jsem neznal.
Většinou jsem se probudil s pocitem, že se už z toho labyrintu nikdy nedostanu živý – a do snu jsem se už nevrátil.
Vrátil, ale až za několik měsíců. A scenérie se moc neměnila. Místo Ostravice, na jejímž druhém břehu měla správně být Slezská Ostrava tam pořád byl ten pravěk. Naposledy mě překvapilo, že u vchodu do labyrintu byla budka a vybíralo se tam vstupné. Ale na mě pokladní mávla, ža ať jdu bez placení, že mě zná, že jsem zaměstnanec…
Snad se mi někdy podaří sestoupit až na dno té propasti času a uvidím třetihory zblízka.
===
Dokonce, jak jsem jednou šel k Ostravici, zcela střízlivý(!), mi bleskla myšlenka, že ta řeka i protější břeh jsou jenom kulisy nebo projekce, které maji pro ostatní zakrýt tu propast, kterou tam vidím já. A na to jim nenaletím. Ale projekce řeky byla velmi realistická, přes most jezdil jako obvykle trolejbus 104 a nikdy někam do pravěku nespadl…
(Už mi dost „šibe“ a to už dlouho. Prakticky od dětství.
Ráčej prominout – teď už půjdu do svých privátních krajin. Možná.)
„Šibe“ pravděpodobně skoro úplně každému, a možná bych první dvě příslovce mohl vynechat a výrok by byl stále pravdivý. Je a asi vždy bude spousta věcí, které budou stát mimo naše poznání. Mně zase občas táhnou hlavou úvahy nad mnohotvárností světa.
Veškeré vjemy, které přijímáme zvenčí našimi smysly, jsou odvozeny ze tří typů podnětů:
vnímáme
– změny tlaku okolí; na tom je založen sluch a hmat
– chemii prostředí; na tom je založen čich a chuť
– fotony, které na nás dopadají; na tom je založen zrak a vnímání tepla
Na kompozici těchto tří faktorů je založena veškerá krása (i hrůza) světa, kterou vnímáme. Ale svět ve své podstatě je jistě daleko bohatší, to jenom my to nejsme ustrojeni vnímat to přímo. Kdo ví; možná, že s trojčetností sady přímo vnímaných podnětů souvisí trojrozměrnost našeho světa.
Myslím, že ano: šibe úplně každému, a ti, kterým šibe podobně, mají xobě blízko a mohou si rozumět.
Třeba v těch snech nahlížíte do minulosti, nebo do budoucnosti.
V Jižní Americe existují kameny, kde jsou mj. vyryty obrazy člověka a dinosaura.
Třeba člověk jedoucí na dinosaurovi.
Těch kamenů jsou desetitisíce.
https://www.zivotnacestach.cz/kameny-z-icy/
„Kameny z Icy“sleduji už velmi dlouho. Důkazy o jejich pravosti ale nejsou moc silné, nedávají je k prozkoumání každému. Ale nikdo zatím bezpečně nedokázal, že se jedná o falza. Ale píše o nich kde kdo už desítky let.
Jenže těch záhad je víc. Dänniken, Souček i jiní o nich napsali spousty slov.
Kromě toho, že historie lidstva je možná daleko delší než předpokládáme* jsou tu další možnosti. Třeba paralelní světy, které se střídají a někdy se omylem dostaneme ve snu do jiného světa.
Pokud jsou moje sny tzv. věštecké, z budoucnosti, tak mám o náš svět velké obavy. Válka pomocí zatím neznámých zbraní a následná invaze mimozemšťanů, kteří se budou snažit pozměnit směřování lidstva. Lidé jsou pro ně pokusné krysy, zkoušejí za jak dlouho se dokáží opět etablovat jako nejagresivnější druh.
*/ Někdy to vypadá, že lidská civilizace byla už několikrát přerušená a začínala znova, přičemž vzpomínky na tu předešlou nějak záhadně „vymizely“. Zůstaly jen zlomky těch vědomostí a ještě méně hmotných památek. Jako námět na SF ho už použili mnozí spisovatelé.
Proto si moc rád přečtu něco, co vypadá jako report z minulosti, kde výsledek nakonec musí sledovat potvrzenou historii, ale podrobnosti zná jen Jan z Helvajzu.
[;>))
Klid před bouří.
Ještěže se vydala od soutoku Moravy s Bečvou směrem na Přerov. Kdyby šla od soutoku na Tovačov, byla by pořád velmi blízko Chrapounovi. Ale to ještě Tovačov nebyl.
Přerov má praslovanský základ a znamená příkop, tůň, bažina, stojatá voda.
Podobně jako Brno původně prý znamenalo „bahno“.
Děkuji, to jsem nevěděla. O Tovačově je pověst o jeho založení a že byl původně pojmenován po lovčím olomouckého knížete Dobeši. A časem zkomolen na Tovačov.
Kdy bude Ječmínek IX ? Po žních?
Po žních – kde?
Žně v našem klimatickém pásu probíhají od června do září.
Někde tedy už mají po žních, jinde je teprve čekají.
O žních hovoří přísloví, např.: sv. Markéta, hodila srp do žita.
Podle mých informací hodila srp i do ječmene.
Proto by devátý díl mohl vyjít na svátek sv. Markéty.
Perfektní!
Těším se.
U nás v Jeseníkách sklízeli jednou obilí (ječmen) v říjnu. Zaseli ve výšce 800m, na louce, kde jsem sbírával parohy. No a do žní přišel sníh, na jaře zaorali, povláčeli a z orné půdy byla opět pastvina.
Svátek svaté Markéty se slaví ve východní církvi (velkomučednice) 17. července, v západní církvi 20. července. V českých zemích se však odedávna uctívala dne 13. července, a to až do uvedení nového Římského martyrologia (oficiální seznam mučedníků uznaných římskokatolickou církví) v roce 2001. Ve starokatolickém misálu je památka mučednice Markéty z Antiochie 13. července uvedena stále!
Takže jsem zvědavý, ke kterému datu se Jan z Helvajzu přikloní. [;>)
Dlouhozobka
dlouho zobká
v letu
z květu
na květ hopká
Tankování za letu
zvládá včetně přemetů
Dlouhozobko
dlouhozobá
ječmen se ti dobře zobá?
Až sezobeš semínka,
tak pusť, prosím, Ječmínka.