Král Ječmínek (VII.)

V chaloupce u Hrnčířky bylo Hanah dobře, ale uvědomovala si, že brzy bude muset odejít.
Bylo to přece jen moc blízko hradiště jejího, jak už přemýšlela, bývalého muže Chrapouna, a časem by ji mohl někdo poznat.
A až se vrátí hrnčířčin muž s ostatními dětmi z práce domů, bylo by jich v chaloupce už moc.
Srdce ji táhlo na jih. Na Velehrad k bratrovi Mojmírovi. Tam jí bylo dobře a malý Svatopluk – Ječmínek by dostal dobrou výchovu a jednou i postavení odpovídající jeho původu.
Nebo by mohli odcestovat do Čech, na Levý Hradec, za knížetem Bořivojem a jeho ženou Lidmilou.
Pohrávala si s myšlenkami a různými představami o tom, jak by se jim asi na Velehradě nebo v Čechách žilo.
Zatím nabírala sílu, už se cítila skoro stejně silná jako před těhotenstvím, a Ječmínek – už o něm nechtěla ani přemýšlet jako o Svatoplukovi, aby se náhodou před cizími lidmi nespletla – rostl před očima.

Jednoho dne, asi dva týdny po porodu, se vracela z lesa, na zádech otep suchých větví – a při pohledu k chaloupce ji zamrazilo.
Zůstala stát jako opařená a kolena se jí podlomila.
U chaloupky na pařezu seděla její stará chůva.
Co to znamená? Co se asi stalo, že se o holi odbelhala až sem, za ní, do chaloupky Hrnčířky?

Rozběhla se od lesa a běžela rychle k chaloupce.
Co tu děláš, co se stalo, chůvo, žes přišla sem za námi?!
Ráda tě vidím, Hanah, zase po dlouhé době a jsem ráda, že jsi v pořádku, alespoň mi tak připadáš, řekla chůva a vstala z pařezu, aby se s Hanah objala.
Ano, cítím se po porodu už dobře.
A co dítě, ptá se chůva, je v pořádku?
Chlapec, nebo děvče?
Je to kluk a je zdravý a má se čile k světu. Jmenuje se Ječmínek.
Ječmínek? Co je to za jméno pro vnuka z královského rodu? Zhrozila se chůva.
No, pojmenovala jsem ho Svatopluk, po dědovi, ale říkám mu Ječmínek a sobě říkám Jaroslava, abychom se nepřipomínali Chrapounovi, kdyby nás zase hledal.
Aha, tak už to chápu. To jsi měla dobrý nápad, povídá chůva.

Přinesla jsem zprávy a nejsou vůbec dobré.
Před dvěma dny přijel z Velehradu voják. Jeden z těch, co tě vyprovázeli na cestu. Přinesl zprávy z bitvy a pak cestoval roznést zprávy dále na sever.
Naše vojsko dorazilo k Velké řece pozdě. Velká část nepřátel už řeku překročila a zabrala veliký kus země jako předmostí, aby mohli nepřátelští vojáci přes řeku všichni.
Naši se rychle sešikovali a vyrazili proti nim. Pravý bok jim kryla řeka Morava a chtěli nepřátele zatlačit do Velké řeky na jihu, kde by jich mnoho utonulo, a zbytek by na břehu pobili. Před třemi lety, při poslední velké bitvě, se nám to povedlo a byl to veliký úspěch.
Ale nepřátel už bylo na našem břehu mnoho. Na jednoho našeho deset Avarů a Maďarů.
A všichni na koních.
Našich byla polovina na koních a polovina pěších.

Nakonec náš útok skončil obranou a byli jsme rádi, že přišla noc a přestalo se bojovat.
Nitra s okolím byla ztracená, neměli jsme už sílu bojovat o jejich ochranu.
V noci jsme začali ustupovat přes brod na řece Moravě na pravý břeh. Na levém břehu zůstali jen ti nejsilnější a nejstatečnější, aby kryli ústup.
Ráno se nepřátelé začali rojit jako vosy a útočili z dálky šípy.
My jsme jim opláceli stejně, ale jich bylo mnohem víc a tak někdy jejich šípy zakryly oblohu jako mrak.
Teprve pozdě odpoledne, když naše řady prořídly, zaútočili na nás přímo.
Král Mojmír padl a nepřátelé se zmocnili jeho těla.
Když to viděl kníže Bořivoj, vyjel se svými nejvěrnějšími na koních a udeřil na skupinu nepřátel, kteří chtěli tělo krále Mojmíra odnést z bojiště jako trofej.
Střet byl krátký, ale prudký. Mojmíra jim vyrvali, ale zpět se jich moc nevrátilo.

Bořivoj byl raněn šípem.
Nakonec se jim podařilo vydržet do večera a v noci se ti, co zbyli, přeplavili přes řeku. Jak se pak ukázalo, šíp který ranil Bořivoje, byl otrávený.
Další den Avaři s Maďary zaútočili přes řeku Moravu na její pravý břeh, kde stálo naše vojsko. To bylo posíleno o oddíly, které v noci dorazily z Lužice. Pozdě, ale přece.
Odráželi jsme ze břehu jednu vlnu nepřátel za druhou.
Řeka byla rudá krví a mrtvoly plavaly po proudu na jih.
Pozdě večer nápor nepřátel ustal a ráno po nich nebylo ani vidu ani slechu.
Zvědové pak přinesli zprávu, že odtáhli.
Nitranské knížectví bylo ztraceno, ale Morava a Čechy nám zůstaly.

Naši se vrátili na Velehrad.
Ten je po ztrátě Nitry bezprostředně ohrožen a další bitva bude za pár let o něj.
Mojmír je pohřben vedle Svatopluka a našich ostatních slavných předků.
Bořivojovi se rána zanítila, neví se, zda přežije.
Lidmila jej převáží do Čech, na Levý Hradec.

Hanah seděla, jako by do ní udeřil blesk.
Milovaný bratr Mojmír je mrtev.
Bitva je prohraná s velkými ztrátami a Velká Morava je zase o kus menší.
Co bude s Moravou nyní? Ubrání se dalším útokům Avaromaďarů?
Co Hanah a její syn? Co s nimi teď bude?
Nebylo ani pomyšlení na návrat na ohrožený Velehrad, ani do Čech, za Lidmilou.

A jako by toho nebylo dost, pokračovala chůva, po téhle návštěvě Chrapoun změnil názor.
Jak jsi před porodem pořád mluvila o tom, že se ti narodí syn, tak Chrapoun tomu už uvěřil. A protože nyní asi začne na Velehradě spor o následnictví po Mojmírovi, hodilo by se mu, kdyby jako otec Svatoplukova vnuka, se mohl ucházet o nástupnictví jeho jménem.
A až do doby jeho dospělosti by vládl za něho sám, jako poručník.
O tobě nemluvil, ale dítě bude určitě chtít a udělá pro to všechno.
Tady už nejsi v bezpečí.

Hanah se z toho všeho trochu zamotala hlava a usedla na pařez.
Au, něco jí tlačí do kostrče. Zase vstala, aby pařez očistila.
Ale na pařezu nic nebylo. Tu se Hanah rozpomněla, že má v haleně zašitý ten kámen od Lidmily.
Usmála se. Už ví, kam půjde.
Hned zítra se vydá s Ječmínkem na sever.