by Začátkem léta jel Ječmínek opět s Vojtěchem do Krokowa a pokračoval ve svém výcviku u druida Wawelixe.
Vrátil se s počátkem listopadu a opět přišel do školy ke starému Ctiradovi.
Jak jsme si minule řekli, začal učitel Ctirad povídat, někteří z vás se mohou stát bardy, což je první stupeň ve výcviku na druida.
Úloha bardů je důležitá.
Zpívají lidem písně a přibližují jim tak chytlavou formou různé události.
Ano, vyprávíme i příběhy a dáváme lidem naději i povzbuzení, ale forma zpívaných písní je pro lidi lépe zapamatovatelná a při reprodukci dalším lidem dochází k menšímu zkreslení.
Není mezi vámi nikdo, kdo by neuměl zpívat.
Takoví nejsou do naší školy určeni.
Znal jsem kdysi jednoho, který byl tak nadaný jedinec – byl z něj nakonec hvězdopravec – že mu byla udělena výjimka a absolvoval školu, i když neměl hudební sluch.
Nemohl ale pracovat jako druid, ten zpívat musí umět.
Odešel pak pracovat do Dharamsaly v Indii mezi jiné učence.
Co je to vlastně zvuk?
Kdysi existovaly přístroje, které dokázaly zvuk rozdělit na nejmenší částečky, a s jejich pomocí se zjistilo, že zvuk je vlastně vlna.
Ne jako na vodě ve větru, ale přece trochu podobná.
Vlnění.
Když jsou vlny daleko od sebe, tedy dlouhé, vnímáme je jako hluboký tón.
Když jsou u sebe blízko, tak jako vysoký.
Když jsou u sebe hodně blízko, lidé už nic neslyší. Slyší to ale některá zvířata, třeba netopýři.
Vlny, které jsou od sebe hodně daleko, lidé také neslyší, ale slyší je některé ryby, třeba velryby.
Zvuková vlna může mít obrovskou sílu.
Když rozvibrujeme naše hlasivky pomocí určitých hlásek, budeme se je učit později, může zvuk působit léčivě na člověka, ale i na zvířata a pomáhá harmonizovat také přírodu.
Samotná naše matka Země vibruje – zpívá, na stejné vlně, jako náš mozek.
Mistři zvuku, dokážou rozvibrovat vzduch takovým způsobem, že ze skály začínají padat kaménky.
Toho zneužili třeba Sadaři Mojžíše k rozbití hradeb měst.
K takovému užití zvuku už jenom hlas nestačí, musí na to být určité, dalo by se říci zbraně – hudební nástroje.
Zvukem lze i zabít.
Celý Věs-Mir je prosycen vlněním, říkáme, že Prvotní Bůh zpívá.
Učenci se nemohou dohodnout, jestli na počátku našeho vesmíru bylo slovo, tedy zvuk, vlnění.
Anebo světlo, které je ale také ve své podstatě vlnění.
Jediné, na čem se shodují, je, že to mělo původ od Boha.
Ať už mu říkají jakkoli.
Pokud byste se někteří dostali do školy v Tibetu u Lhasy, přístroje na měření zvuku a světla se nacházejí ve sklepeních tamního depozitu.
Dalo by se říci, že celý svět okolo nás, tak jak jej vidíme, se vlastně skládá z vlnění.
Alexandr se zeptal: my jsme se v Kolchidě učili, že nejmenší, na co jde rozdělit hmotu, jsou atomos – nedělitelné.
Ano, odpověděl mu Ctirad.
To je učení řeckého učence Demokritose z Abdér.
Už je to hodně přes tisíc let, co to učil.
Ale přesto staré záznamy z Tibetu říkají, že i atomos je možné rozdělit ještě na menší části, a že ta nejmenší část má formu vlny.
A zdroje z Indie, Védy, varují před takovým dělením.
V Indii to kdysi napsali do spisu Mahábhárata:
,, Zář všemocného bez hranic a konce.
Stotisíc sluncí rázem vyšlehnuvších.
Jsem smrt, která ničí vše.“
Kdysi jsme my, lidé, atomos dělit uměli a nedopadlo to dobře.
Minulý týden jsem pomáhal v kuchyni, ozval se Ječmínek a dělili jsme maso z prasete.
Já jsem krájel sádlo na malé škvarky.
Mně by se líbilo, kdyby nejmenší částeček toho atomos byl také nějaký škvark.
A moc mi s chlebem chutnaly.
Ale dost už teorie, řekl Ctirad.
Nedávno padl pod náporem Maďarů Velehrad.
Naučím vás teď novou píseň o Velehradu:
Na skále, tam kde stál Velehrad.
Pod skalou valí se řeka.
Kdož by nechtěl vědět jedenkrát,
co ho zas v budoucnu čeká.
Pod skalou na břehu pokleknu,
vím, co se ode mě čeká.
Nikdy se ničeho neleknu,
udělám vše, co chce řeka.
Moravo, Moravo, voděnko hluboká,
řekni mi, co bude do dne a do roka.
Řekni mi, co voda přinese.
Řekni mi, co voda odnese.
Řekni mi, kolikrát Země se otočí,
než moravský bohatýr na koně vyskočí.
Než s nocí odejde ošklivý sen,
kdy se zas rozbřeskne den.
Morava mlčí, nic neříká,
jen její vody se valí.
Od severu k jihu utíká,
Kdož by chtěl její tok zkalit?
Široce rozpíná ramena,
brody i hluboké tůně.
Kdo si Moravu zamiloval,
když nevidí ji, tak stůně.
Moravo, Moravo, voděnko hluboká,
řekni mi, co bude do dne a do roka.
Kolikrát odejde ošklivý sen,
než se zas rozbřeskne den.
A tady tu píseň budete určitě znát, je prastará a zpívá se všude.
Přinesli jsme si ji sebou, na svém putování s vladykou Čechem, a provází nás všude, kde jsou naši lidé usazeni.
Zde domov můj, zde domov můj.
Vody hučí po lučinách.
Duby šumí po skalinách.
V sadě skví se z jara květ,
zasadil ho tam náš děd.
A to je ta krásná země,
/:Moravskočeská,
Domov můj :/
Zde domov můj, zde domov můj.
V Panoniji širé dáli,
Lužické hory a Nitranské skály.
Severní po-lo-rowiny,
Země co ro-dí hrdiny.
A to je ta krásná země,
/:Moravskočeská,
Domov můj :/
/:V oblacích sa blýská Bozi hromy bijú:/
/:Zastavme sa bratia, veď sa ony stratia
Slovani ožijú:/
Píseň vyjadřuje hrdost na naši krásnou zem.
Zde jsme doma a tuto naši zemi dál obděláváme a zkrášlujeme ke svému obrazu a pro naše potomky.
To je ta země, která nám byla zaslíbená. Zvěře a ptáků plná, mlékem a medem oplývající.
Občas o ni musíme bojovat, ale s pomocí Bohů zde už zůstaneme napořád.
Já tu písničku znám trochu jinak.
Dita (celým jménem Afrodita – studentka z Kolchidy), se postavila a zazpívala:
A to je ta krásná zemlja,
/: Kolchidija,
Domov můj:/
A i ty sloky před tím zpíváme doma také trochu jinak.
Ale to je přece v pořádku, řekl učitel Ctirad.
Každý si ji upravuje trochu podle sebe a podle svojí země.
Než se začala zmenšovat Velká Morava, zpívali jsme:
A to je ta krásná země
/:Moravská země,
Domov můj :/
A teď, protože přechází vedení našich zemí pomalu do Čech, zpíváme země Moravskočeská.
A do budoucna – kdo ví, jak se píseň změní.
Podle jednoho proroctví dokonce v budoucnosti svoji zem dočasně ztratíme a pak budeme teskně zpívat: Kde domov můj?
Chmurná představa.
Poznámka pod čarou:
Ze starého menhiru se podařilo získat tyto dvě písně starého Ctirada, které předkládám čtenářům a tímto i posluchačům.
Buďte, prosím, shovívaví k interpretovi i ke kvalitě tohoto 1.000 let starého záznamu.
Nádhera! Hlavně ten zvukový záznam! Klasická trnková jehla a jilmový kotouč. Je tam všechno, i kukačka. Díky.
Možná se budeš smát, ale staré šelakové desky (když ještě moje matinka zpívala v rozhlase v triu) jsem kdysi přehrával pomocí trnu z růží. Ten se přilepil na kousíček bambusu a vložil do chvějky přenosky. Vydržel jen jednu stranu desky, ale záznam už byl na pásku a dalo se s ním pracovat. Ocelová nebo nedej bože diamantová jehla záznam poškodila tak, že se už nedal srozumitelně přehrát. Trn z růže ji nepoškodil a ještě to míň praskalo.
Zachraňovat staré záznamy byla moje specialita. A bavilo mě to. Třeba jsme měli pásek, kde byl záznam ze Spasské věže v Kremlu, jak hraje a odbíjí. Jenže celonový pásek se lámal na několikacentimetrové kousky. Takže jsme ho přes noc namočili do vody s přídavkem glycerinu, pak osušili a ještě troch vlhký přetočili na moderní materiál a tak ten poklad zachránili. A tak vím, jak zněla zvokohra na Spasské věži poté, co ji tam naprogramovali (mosaznými kolíky v litinové desce -Wiki). Posílal jsem tenkrát ten záznam do Kremlu, jak s ním naložili, nevím.
Ale poděkovali, takže došla.
Já vymyslel trnkovou jehlu, někdo lepší jehlu z trnu růže. Nebyl jsem úplně vedle – nemyslel jsem si, že píšu koninu. Jilm jsem použil proto, že mizí. Ale vím, kde na Bílém Potoku nad Vrbnem vysadili nový – už má 15m.
To Spasská věž má 74m a vidím ji jako dnes. Slyším ji.
Slyším i zvonkohru královny Dagmar v chrámu v Roskilde.
Nevím, kdy na jaře začíná kukačka kukat, ale přihodilo se mi:
Kdysi jsem v rozhlase měl pravidelně každoročně takový evrgrýn – 1.dubna zahájení rybářské pstruhové sezony. Brzy ráno na „Dobrém jitru“. Vždycky jsem k tomu měl nějakého rybáře a dělal jsem to poeticky. Od zvukařů jsem si to nechal podbarvit zurčením jarního potůčku a zpěvem ptáků ráno v lese. Jednou mi tam narvali kukačku a to tak, že dost hodně kuku- kuku – kuku -kuku……
Volal pak rozdurděný posluchač: „Ty blbče, už jsi někdy slyšel na apríla kukat kukačku?“
Asi tak 1986? Nebo tak nějak….
Nevíte někdo, kdy začíná kukačka se svým zvukovým projevem?
Podle mě záleží na teplotě. Kukačky přilétají jako jedni z posledních stěhovavých ptáků, odhaduju koncem dubna – začátkem května. Ale to nemusí ještě kukat. Tohle bude znát paní Tužka.
Já mám kukačku spojenou s penězi, ne s datem. Jen si uvědomuju, že v tu dobu všechno kvete a je dost listů.
Toho jsem si nikdy nevšiml, ale na jaře si dám pozor. Ornitologové to určitě vědí.
—
Loni v létě jsme měli s kukačkou zajímavé zážitky, resp. s jejím kukáním. Ozývala se netradičně: ku-ku-ku, ku-ku-ku. O jedno kuknutí víc. První dvě byla ve stejném tónu, typický pokles byl až u třetího.
Byla to vůbec kukačka? Nevím. Nikdy jsme to neslyšeli, ani předtím, ani potom – jen loňské léto.
To byla pakukačka.
No vida!
Zadal jsem do vyhledávače „pakukačka“ a ve výsledcích hledání vyběhla jen kalkulačka. To takový Jaroslav Hašek by si s tím poradil podstatně líp než internet.
Jsem v pochybnostech, zda vůbec lze hovořit o umělé inteligenci.
A to má pakukačka nejméně 2 významy. Druhý je „paku kačka“ = darování mince paku.
Uslyšel jsem pakukačku
ihned jsem dal paku kačku
pakukačko nekukej,
peněženko neplakej
Alefe,
Vy nedovtipo, to byl přece Putin!
A ne-li on osobně, pak někdo z jeho spřátelených (a zajisté podplacených) opeřenců.
No jo, sakra! To mě vůbec nenapadlo!
To zvláštní trojité kukání, to byl docela jistě průvodní zvuk, doprovázející nakukování pod zdejší pokličku.
Zase na nás vyzrál.
Na evropská hnízdiště přilétá kukačka převážně v druhé polovině dubna z afrického zimoviště, které se nachází jižně od Sahary. (Wiki)
Takže a apríla asi moc nekuká.
Na apríla kukají pakukačky.
No vida!
Pakukačky jsou také plastové hodiny kukačky.
Pakukačky mohou nanejvýš pakukat. Kukat nesvedou.
A kolik nohou má vouk? Z čeho je vučina? Ha?
To jsi terminologicky zabloudil, zřejmě od pavo-uka, klobo-uka či mo-uka.
Například pavo-uk je bytost, která se učí psát podle mustru, zavedeného na sousedním webu jistým Pawem.
Protože teď zrovna nemůžu jít fotit tisícileté stromy, posílám snímek z “Duše stromů”.
https://postimg.cc/fkvwg8TN
Ládíku!!!
Velká pochvala za obrázek! Nedokázal bych tu „lesní vílu“ vyfotit líp! A to fotím 70 let! (Od sedmi roků, kdy mi táta věnoval aparát Kodak Retina a naučil vyvolávat filmy a dělat zvětšeniny.)
To není moje fotka, já se pohybuju kolem postele. To je ze skupiny fb „Duše stromů“, vyskytují se tam pěkné kousky, tak jsem jeden stáhl. Bez vědomí autora – ale je to veřejné, tak nemám výčitky.
Zvětšovák a všechno kolem jsem obsluhoval s tátou od dětství – jenže mi shořel 11.9.1999 i s chalupou. I se sbírkou fotek a množstvím vzpomínkových relikvií, které mi pořád chybí.
To Alef 0:
Přemýšlel jsem, co to vlastně v principu ta umělá inteligence je. Nevím, co bude v budoucnosti, ale dneska je to obrovská interaktivní databáze. Velikánské množství informací s vylepšeným vyhledáváním, ale zatím jsem nepřišel ani na kousek invence – samostatného myšlení.
Co o tom soudíte vy ostatní?
Není to jen vylepšený vyhledávací program ? Co do něj autoři vložili, to v něm je, a podle toho taky odpovídá.
Mýllím se?
Mimochodem, příčí se mi i anglická zkratka AI. Česky je to UI, nebo ne?
Nemýlíte. Je to přehazování gigantického objemu dat gigantickou rychlostí.
Dr. Nedoma, který nás jako gymnazisty učil základům programování, vždy připomínal, že počítač jako takový je jen a pouze „rychlej blbec“.
V tomto kontextu – celá AI, alespoň ta generativní, je pouze a jenom „rychlej přitakávač“ – zhruba podle modelu, který byl popsán tuším v knížce Slovácko sa nesúdi:
– Strýče, hoří-li bařina?
– Nuž pravdaže hoří. Bařina hoří, jak by nehořela?
– Ale strýče, šak bařina nemože hořet!
– Nuž pravdaže nehoří. Bařina nehoří, jak by mohla hořet?
Prediktivní AI je něco trochu jiného, ta je postavená na ověřených matematických modelech. Ale generativní AI je – s lehkou nadsázkou – něco jako zlopověstný vědecký konsensus.
Ona ta zkratka anglického původu má jednu užitečnou vlastnost: je popisná, i když ji přečtete odzadu 😀 😀 😀
No ovšem, náš starý známý Ijáček! 🙂
Umělá inteligence je jako umělé máslo (margarin).
Nechá se konzumovat, ale není to ono.
Do budoucna se to bude určitě pronikavě zlepšovat.
Umělé máslo, umělá useň, umělé maso, umělé květiny – fuj.
Pronikavé zlepšení? Hm, možná. Skoro-věrná-kopie?
Děkuji, nechci.
Nebuďte tak přísná.
Někdo potřebuje umělé srdce, umělé zuby, umělé klouby. Také již máme umělou krásu, tak proč ne i umělou inteligenci? I skladník ve šroubárně může číst Vergilia v originále, i vymazaná pasta či rezavá sudlice může být stále uměle mladá, krásná a nadto i uměle inteligentní.
Pokrok nezastavíš!
Ani se o to nepokouším, Alefe.
Raději mu jdu z cesty…
A jak je to s inteligencí řemdihu?
Řemdich je tak inteligentní, jako jeho majitel.
Řemdich je tak inteligentní, jako mozek, který je okolo něho namotán.
Řemdich není inteligentní.
Můžeš si vybrat.