Král Ječmínek. Mladá léta (5)

Začátkem léta jel Ječmínek opět s Vojtěchem do Krokowa a pokračoval ve svém výcviku u druida Wawelixe.
Vrátil se s počátkem listopadu a opět přišel do školy ke starému Ctiradovi.

Jak jsme si minule řekli, začal učitel Ctirad povídat, někteří z vás se mohou stát bardy, což je první stupeň ve výcviku na druida.
Úloha bardů je důležitá.
Zpívají lidem písně a přibližují jim tak chytlavou formou různé události.
Ano, vyprávíme i příběhy a dáváme lidem naději i povzbuzení, ale forma zpívaných písní je pro lidi lépe zapamatovatelná a při reprodukci dalším lidem dochází k menšímu zkreslení.

Není mezi vámi nikdo, kdo by neuměl zpívat.
Takoví nejsou do naší školy určeni.
Znal jsem kdysi jednoho, který byl tak nadaný jedinec – byl z něj nakonec hvězdopravec – že mu byla udělena výjimka a absolvoval školu, i když neměl hudební sluch.
Nemohl ale pracovat jako druid, ten zpívat musí umět.
Odešel pak pracovat do Dharamsaly v Indii mezi jiné učence.

Co je to vlastně zvuk?
Kdysi existovaly přístroje, které dokázaly zvuk rozdělit na nejmenší částečky, a s jejich pomocí se zjistilo, že zvuk je vlastně vlna.
Ne jako na vodě ve větru, ale přece trochu podobná.
Vlnění.
Když jsou vlny daleko od sebe, tedy dlouhé, vnímáme je jako hluboký tón.
Když jsou u sebe blízko, tak jako vysoký.
Když jsou u sebe hodně blízko, lidé už nic neslyší. Slyší to ale některá zvířata, třeba netopýři.
Vlny, které jsou od sebe hodně daleko, lidé také neslyší, ale slyší je některé ryby, třeba velryby.

Zvuková vlna může mít obrovskou sílu.
Když rozvibrujeme naše hlasivky pomocí určitých hlásek, budeme se je učit později, může zvuk působit léčivě na člověka, ale i na zvířata a pomáhá harmonizovat také přírodu.
Samotná naše matka Země vibruje – zpívá, na stejné vlně, jako náš mozek.
Mistři zvuku, dokážou rozvibrovat vzduch takovým způsobem, že ze skály začínají padat kaménky.
Toho zneužili třeba Sadaři Mojžíše k rozbití hradeb měst.
K takovému užití zvuku už jenom hlas nestačí, musí na to být určité, dalo by se říci zbraně – hudební nástroje.
Zvukem lze i zabít.

Celý Věs-Mir je prosycen vlněním, říkáme, že Prvotní Bůh zpívá.

Učenci se nemohou dohodnout, jestli na počátku našeho vesmíru bylo slovo, tedy zvuk, vlnění.
Anebo světlo, které je ale také ve své podstatě vlnění.
Jediné, na čem se shodují, je, že to mělo původ od Boha.
Ať už mu říkají jakkoli.
Pokud byste se někteří dostali do školy v Tibetu u Lhasy, přístroje na měření zvuku a světla se nacházejí ve sklepeních tamního depozitu.
Dalo by se říci, že celý svět okolo nás, tak jak jej vidíme, se vlastně skládá z vlnění.

Alexandr se zeptal: my jsme se v Kolchidě učili, že nejmenší, na co jde rozdělit hmotu, jsou atomos – nedělitelné.
Ano, odpověděl mu Ctirad.
To je učení řeckého učence Demokritose z Abdér.
Už je to hodně přes tisíc let, co to učil.
Ale přesto staré záznamy z Tibetu říkají, že i atomos je možné rozdělit ještě na menší části, a že ta nejmenší část má formu vlny.
A zdroje z Indie, Védy, varují před takovým dělením.
V Indii to kdysi napsali do spisu Mahábhárata:
,, Zář všemocného bez hranic a konce.
Stotisíc sluncí rázem vyšlehnuvších.
Jsem smrt, která ničí vše.“
Kdysi jsme my, lidé, atomos dělit uměli a nedopadlo to dobře.

Minulý týden jsem pomáhal v kuchyni, ozval se Ječmínek a dělili jsme maso z prasete.
Já jsem krájel sádlo na malé škvarky.
Mně by se líbilo, kdyby nejmenší částeček toho atomos byl také nějaký škvark.
A moc mi s chlebem chutnaly.

Ale dost už teorie, řekl Ctirad.

Nedávno padl pod náporem Maďarů Velehrad.
Naučím vás teď novou píseň o Velehradu:

Na skále, tam kde stál Velehrad.
Pod skalou valí se řeka.
Kdož by nechtěl vědět jedenkrát,
co ho zas v budoucnu čeká.
Pod skalou na břehu pokleknu,
vím, co se ode mě čeká.
Nikdy se ničeho neleknu,
udělám vše, co chce řeka.

Moravo, Moravo, voděnko hluboká,
řekni mi, co bude do dne a do roka.
Řekni mi, co voda přinese.
Řekni mi, co voda odnese.
Řekni mi, kolikrát Země se otočí,
než moravský bohatýr na koně vyskočí.
Než s nocí odejde ošklivý sen,
kdy se zas rozbřeskne den.

Morava mlčí, nic neříká,
jen její vody se valí.
Od severu k jihu utíká,
Kdož by chtěl její tok zkalit?
Široce rozpíná ramena,
brody i hluboké tůně.
Kdo si Moravu zamiloval,
když nevidí ji, tak stůně.

Moravo, Moravo, voděnko hluboká,
řekni mi, co bude do dne a do roka.
Kolikrát odejde ošklivý sen,
než se zas rozbřeskne den.

A tady tu píseň budete určitě znát, je prastará a zpívá se všude.
Přinesli jsme si ji sebou, na svém putování s vladykou Čechem, a provází nás všude, kde jsou naši lidé usazeni.

Zde domov můj, zde domov můj.
Vody hučí po lučinách.
Duby šumí po skalinách.
V sadě skví se z jara květ,
zasadil ho tam náš děd.
A to je ta krásná země,
/:Moravskočeská,
Domov můj :/

Zde domov můj, zde domov můj.
V Panoniji širé dáli,
Lužické hory a Nitranské skály.
Severní po-lo-rowiny,
Země co ro-dí hrdiny.
A to je ta krásná země,
/:Moravskočeská,
Domov můj :/

/:V oblacích sa blýská Bozi hromy bijú:/
/:Zastavme sa bratia, veď sa ony stratia
Slovani ožijú:/

Píseň vyjadřuje hrdost na naši krásnou zem.
Zde jsme doma a tuto naši zemi dál obděláváme a zkrášlujeme ke svému obrazu a pro naše potomky.
To je ta země, která nám byla zaslíbená. Zvěře a ptáků plná, mlékem a medem oplývající.
Občas o ni musíme bojovat, ale s pomocí Bohů zde už zůstaneme napořád.

Já tu písničku znám trochu jinak.
Dita (celým jménem Afrodita – studentka z Kolchidy), se postavila a zazpívala:

A to je ta krásná zemlja,
/: Kolchidija,
Domov můj:/

A i ty sloky před tím zpíváme doma také trochu jinak.

Ale to je přece v pořádku, řekl učitel Ctirad.
Každý si ji upravuje trochu podle sebe a podle svojí země.
Než se začala zmenšovat Velká Morava, zpívali jsme:

A to je ta krásná země
/:Moravská země,
Domov můj :/

A teď, protože přechází vedení našich zemí pomalu do Čech, zpíváme země Moravskočeská.

A do budoucna – kdo ví, jak se píseň změní.
Podle jednoho proroctví dokonce v budoucnosti svoji zem dočasně ztratíme a pak budeme teskně zpívat: Kde domov můj?
Chmurná představa.

---

Poznámka pod čarou:

Ze starého menhiru se podařilo získat tyto dvě písně starého Ctirada, které předkládám čtenářům a tímto i posluchačům.
Buďte, prosím, shovívaví k interpretovi i ke kvalitě tohoto 1.000 let starého záznamu.