by Ječmínek chodil pomáhat Kováři vždy jeden den při ubývajícím měsíci a jeden den při přibývajícím.
Při ubývajícím se snažili z kusu železa, kterým budoucí meč zatím byl, odstranit nevyhovující příměsi.
Při přibývajícím zase dodávali železu stopové prvky a posilovali jej i magicky.
Přišlo jaro a Vojtěch měl něco na práci v Krokowě.
Ječmínkovi už bylo skoro osm let a tak šel do Krokowa s Vojtěchem, aby trochu poznal svět.
Cestovalo jich společně sedm.
Sešli z Babské hory k potoku Skawica a podle něho stezkou do dědiny téhož jména.
Tam zanechali jednoho člena výpravy, jehož úkolem bylo obstarat nějaké zásoby pro Podbabí.
Také na ně v Skawici čekali koně.
Ječmínek nikdy na koni nejel, trochu se toho bál, ale rychle se do ježdění vpravil a pak ho to i bavilo.
V hlubokém sedle, opatřeném vpředu ,,hruškou“, se pohodlně sedělo.
A kůň nebyl žádný mladý a divoký hřebec, ale klidný valach, který se většinou zapřahal do vozu nebo se na něm převážely pytle s nákladem.
Za dva dny dojeli k jezeru, kterému se pro velký výskyt much říkalo Mucharskie.
Kromě much se tam vyskytovalo i velké množství komárů a ovádů, a tak všichni byli rádi, když jezero nechali za sebou.
Zvláště koně se zklidnili, přestali stále potřásat hlavami, střihat ušima a poskakovat při každém štípnutí.
Minuli osadu Wadowice, kde se za tisíc let narodí služebník Ukřižovaného, Karol Wojtyla, a pokračovali k Wisle.
Tam Vojtěch s Ječmínkem zamířili po proudu Wisly do Krokowa. Čtyři jezdci vyrazili na sever, po Jantarové stezce k Jantarovému moři.
Do večera byli v Krokowě.
V Krokowě v té době žilo několik tisíc obyvatel a bylo to centrum severní části Velkomoravské říše.
Na vyvýšeném místě Wawel stálo veliké hradiště a lidí bylo tolik, že se okolo hradiště začínalo rozrůstat malé městečko, obklopené již jen jednoduchou palisádovou hradbou.
Na jižní část Velké Moravy útočili Maďaři, ale zde byl ještě relativní klid.
Ječmínek koukal s koně, tolik lidí pohromadě ještě nikdy neviděl.
Vojtěch se zatím doptal, kudy se dostanou na Malý rynek, kde na ně čekali s ubytováním.
Než tam dojeli, začínalo se smrákat.
Vojtěch zabušil na vrata. Vyšel starší člověk a vřele se s Vojtěchem přivítali.
Ječmínkovi byl trochu povědomý, a když mu podával ruku, vzpomněl si, že je to Jacek, kterého viděl v Podbabí minulý rok.
Rychle něco málo pojedli, popili a Ječmínek šel spát.
Byl po cestě řádně unavený, a jen co si lehl, usnul jako špalek.
Když ho ráno Vojtěch vzbudil, slunce už stálo docela vysoko na obloze.
Nechal jsem tě po cestě trochu pospat, teď se nasnídej a půjdeme se podívat po městě.
Ječmínek se rychle oblékl, posnídal a šel se s Vojtěchem projít po městě.
Ječmínek si jen pomalu zvykal na takové velké množství lidí, ale i zvířat.
A těch nových zvuků, ale i vůní a pachů.
Občas se zastavili u nějakého obchodníka a podívali se, jaké zboží nabízí.
Vojtěch měl před jejich odjezdem nakoupit nějaké zboží pro Podbabí a tak si mapoval, kde, co, za kolik a v jaké kvalitě mají.
Pomalu prošli podhradím a vstoupili otevřenou branou přes padací most do hradiště na vrchu Wawel.
Tady už neviděli obchodníky s jídlem a běžnými potřebami, ale kováře, který nabízel meče a kopí, lukaře nabízejícího luky a šípy, i brašnáře, nabízejícího výrobky z kůže.
Před knížecím palácem odbočili kolem skály, až přišli k díře do skály, kterou hlídali dva kopiníci.
Vojtěch s nimi promluvil a oni se rozestoupili, aby uvolnili vstup do jeskyně.
Vstup nebyl moc veliký, ale dál se jeskyně rozšiřovala a byla osvětlena podobným světlem, jako měli v Podbabí, ale slabším.
Vojtěch Ječmínkovi vysvětloval, že luminiscentní nátěr se musí obnovovat a bez obnovy za několik set let přestane svítit.
Této jeskyni se říká Dračí jáma.
Když sem Krok se svými lidmi doputoval, na okraji jeskyně měl svoje sídlo druid Wawelix, po něm se dnes vrch jmenuje, a měl na starosti hlídat vstup do jeskyní před nepovolanými návštěvníky.
Aby mu sem nikdo jen tak nelezl, říkal, že je služebník draka, který v jeskyni žije.
Lidi se draka báli a tak Wawelix měl s hlídáním málo práce a ještě mu lidi nosili zásoby jídla, aby drak neškodil.
Občas pálil mokré listí v jedné části jeskyně a puklinou kouř unikal z hory ven.
Zrovna tak jako v Podbabí.
Hlavním úkolem Wawelixe bylo v jeskyni umožnit adeptům nerušené studium Dračí energie.
Ta zde uniká z lůna země, tak jako v jiných místech – třeba na hoře Říp.
Dnes se tu jenom společně rozhlédneme, ale pak se sem budeš vracet, právě aby ses s Dračí sílou seznámil.
Když sem tedy Krok doputoval a jeho rádcové, druidové, si s Wawelixem promluvili, rozhodl se Krok, na jejich radu na tomto místě zůstat a učinil ho centrem, ze kterého bude vládnout svým lidem.
Dračí síla dává sílu nejen tomuto místu, ale také ochraňuje zdejší lid.
Aby se lidi draka nebáli, Krok rozhlásil, že ho zabil.
Že ho otrávil ovcemi s nádivkou ze síry.
Wawelix už byl starý a když viděl, že Krokovi druidové budou o jeskyně dobře pečovat, rozhodl nechat se zazdít v jedné odlehlé části jeskyní.
Dodnes tam sedí a hibernuje, jako ochránce Krokowa, tak jako Radegast pod horou Radhošť.
Teď pojď, projdeme celými jeskyněmi a řekneš mi, jestli zde něco cítíš a ve které části nejvíc.
Vojtěch s Ječmínkem procházeli jeskyněmi, občas se někde zastavili, postáli či poseděli na kamenech.
Pak se Ječmínek u jedné ze stěn jeskyně zastavil, natáhl ruku, jako když někdo natahuje ruce k teplu ohně a řekl: Tady.
Tady cítím, že je to jiné, než v ostatních částech jeskyní.
Cítím takové trochu teplo a mravenčení a ještě něco, nevím jak to říci.
Ano, našel jsi to dobře, to místo, řekl Vojtěch.
Tímto místem probíhá dračí energie z nitra země ven.
Nad jeskyní pokračuje přes svatyni dále vzhůru k obloze.
V tomto místě je nejsilnější.
Zapamatuj si to místo, budeš se k němu ještě vracet.
Po výstupu z jeskyně se vrátili k Jackovi domů.
Vojtěch šel za nějakou svojí prací a Ječmínek si hrál se svými vrstevníky a poznával s nimi hradiště Wawel.
Pak za dva dny se s Vojtěchem do jeskyně vrátili.
Vojtěch nesl na zádech svázané ovčí rouno a na něj si Ječmínek u stěny s dračí energií lehnul.
Zklidni se a prohlub svoje dýchání, tak, jak ses to učil v Podbabí, nabádal Ječmínka Vojtěch.
Uklidni svoje myšlenky, nech je jen protékat svojí myslí, až odejdou.
Pak nech Dračí Sílu volně vstoupit do své mysli.
Já tu budu s tebou, nemáš se čeho bát.
Budu sedět kus od tebe, tam na tom kameni.
Ječmínek se naučenými postupy zklidnil a čekal, co se bude dít.
Cítil přítomnost síly, jakou ještě do té doby nepoznal.
Pak si všiml, že u něj stojí nějaký stařec.
Nepřipadal mu nebezpečný, usmíval se na něj a pak promluvil.
Ústa se mu při tom nehýbala, přesto ho Ječmínek slyšel velmi zřetelně.
Buď zdráv, mladíku!
Vítám tě, jsem druid Wawelix.
Už dlouho jsem neměl žádného žáka a z tebe cítím, že jsi žákem velmi nadaným. Když už v tomto mladém věku dokážeš se mnou komunikovat.
Také tě zdravím, jsem Ječmínek a rád se od tebe nechám poučit.
Co je to za sílu, která zde vystupuje ze Země?
Je to energie elementu ohně, která vystupuje ze samotného nitra Země, od jejího horkého jádra k povrchu a pak dál, až na hranici obalu naší Země, který je vidět jako obloha.
Tam se spojuje s jinými silami a ochraňuje nás od špatných sil, které by nám lidem mohly škodit.
A co je nad námi za síly, kterých bychom se měli obávat? – ptá se Ječmínek.
Třeba slunce a některé hvězdy.
Slunce? To na nás přece svítí a dává nám životadárnou energii, která vše pohání, namítnul Ječmínek.
Ano, to je samozřejmě pravda, ale slunce má tak velikou sílu, že kdyby na nás svítilo přímo, za chvíli bychom zemřeli a Země by se proměnila v pustou poušť.
Naše ochrana k nám pouští jen takové množství, které je nám prospěšné a v takovém spektru, jaké potřebujeme.
Víš už Ječmínku, co jsou to planety?
Ano, už jsem o nich slyšel.
No, tak jedna planeta, Merkurius jí říkáme, která je slunci nejblíže a nemá takovou ochranu jako naše Země, je takovou pouští, kde nic nežije, ani neroste.
A planeta Mars, kde dříve byl život, ztratila svoji ochranu a dnes je z ní také jen poušť.
To tedy musí mít ta Dračí síla velikou moc, řekl Ječmínek.
To ano, ale ona jenom pomáhá. Hlavní síla ochrany spočívá v energii, která prýští z naší Země na pólech a dělá okolo nás ochrannou síť.
Okolo středu této síly byl kdysi v Hyperborei postaven chrám.
Teď je potopený pod mořem.
Pokud ovládneš dračí sílu, přinese ti to velkou magickou moc.
Pomůže ti ovládnout svoje tělo i ducha a může ti i pomoci nahlédnout mimo čas a prostor, skrze napojení na dračí prasílu, která není z tohoto světa.
Pokud si zachováš čisté srdce a chladnou mysl, můžeš v učení dojít daleko.
To pro dnešek stačí, řekl Wawelix.
Až přijdeš příště, vynechej na jeden den z jídla maso.
Rybí maso můžeš.
Maso leží dlouho v žaludku a brání soustředění.
Wawelix se od Ječmínka odvrátil, ušel několik kroků a rozplynul se ve vzduchu.
Ječmínek otevřel oči a tiše zavolal: Vojtěchu, jsi tu?
Ano, tady jsem. Vojtěch pomalu přicházel k Ječmínkovi, sedl si k němu na rouno a nechal si vyprávět jeho zážitek s Wawelixem.
Během dvou týdnů, co pobývali v Krokowě, ještě několikrát Ječmínek s Vojtěchem navštívili Dračí jeskyni a Ječmínek se učil od Wawelixe základy ovládání dračí energie.
Pak nastal čas návratu.
Ječmínek se loučil, ale ne na dlouho, příští rok prý přijede zase do Krokowa a bude v učení pokračovat.
U Wawelu jsem byl před rokem. Nejde nikde zaparkovat, tak jsem auto nechal před jakýmsi hotelem, udělal pár fotek a zmizel, aby mi ho druidi neodtáhli.
Oceňuji v příběhu antispěch. Návrat k přirozenému “běhu” událostí.
Omluva za OT pod Janovým článkem.
—
Poslední dobou přibylo strašně moc spamu. V diskusích to naštěstí není poznat, Akismet to všechno háže do spamového koše. Ale není v mých silách kontrolovat, jestli v antispamové síti neuvíznul nějaký smysluplný příspěvek od čtenářů (za včerejšek – přes 500 kousků spamu).
Prosím: pokud by se vám, čtenářům, ztratil nějaký příspěvek do diskuse, dejte vědět, abych ho ze spamu před „vysypáním koše“ uvolnil.
Děkuji 🙂
Jan z Helvajzu píše krásnou pohádku. Jsou to sice jenom krátké kousky – čtu rychle – ale dohromady dávají poutavý příběh. S neobvyklou atmosférou.
Stálo by za to (to vím jistě) ji natočit jako audioknihu. Možná nejen pro děti.
Až bude Ječmínek král.
Ale musím najít způsob, jak zaplatit herce.
Audiokniha – to by se mi líbilo…
Např. Marianovi Kechlibarovi je dělám už léta. Promluvíme..
Ta audiokniha, resp. zmínka o ní, mě přivedla k zajímavému poznání. Uvědomil jsem si, že když píšu, v duchu slyším postavy příběhu promlouvat.
Zajímalo by mne, jak to mají ostatní – možná také tak? Nebo jinak…?
Třeba takový Osesseh Imespac v mých představách promlouvá pomalým, samolibě nadutým hlasem Miloše Zemana. (Dotaz k veverce: jak jste ho „slyšela“ Vy?)
Nijak, Alefe. Tento druh představivosti / vnímání čteného mi není dán.
Spíš postavy „vidím“, a to nikoli nutně v souladu s autorovým popisem dotyčného.
Osesseh Imespac se mi zobrazuje jako tělnatý samolibý papaláš, s pronikavým, zkoumavým pohledem. Z jeho výrazu jde strach – je jasné, že je velmi inteligentní, tím ovšem nebezpečnější. Účel světí prostředky, praví jeho oči.
To je vlastně pochvala (pro mě), přesně tak jsem ho chtěl vykreslit. – S představou hlasu, zvukového vjemu, to má asi každý jinak…
Já mám Alefe představy „multimediální“. Osoby, prostředí, hlasy, zvuky. Proto mám raději čtení než rozhlasovou hru, kde je mi už předestřen hlas osoby.
Ještě ĺíp je na tom kniha ale daleko hůř je u mě na tom film. Téměř vždy jsem zklamán.
Ten film, který jsem viděl při čtení knihy byl téměř vždy lepší, širokoúhlejší, barevnější s mnohem lepším sterem. Navíc v kině jsem nikdy necítil zimu nebo horko, vůně nebo zápachy. (A to nepiji ani nic nedroguji.)
Lidi bez fantazie by měli konzumovat nanejvýš TV zprávy. Nebo americké velkofilmy. Ono se to vzájemně podobá – zkuste přemýšlety. V obou případech do posluchač/divák dostane tak předžvýkané, že stačí jen polknout.
Ano, filmové zpracování, byť sebelepší, přináší spíše zklamání, v tom případě, že četba knihy mu předchází. Což je zpravidla. Dobré jsou ovšem případné historické reálie (kostýmy atd.)
Jako výjimku, potvrzující pravidlo, vnímám Steklého filmové (částečné) zpracovná Švejka. To je skoro dokonalé a splývá s mými představami.
Mám to stejně.
Podobně jako Godot, i já mám výjimku: Saturnin. Jediná postava, která se mně „netrefila“ do představy, byl právě Saturnin sám, jehož roli ztvárnil Vízner. Naopak dokonalí byli – slečna Barbora, dr. Vlach, a dokonalejší než dokonalá byla teta Kateřina.
Mne překvapil seriál Mistr a Markétka. Krom Plesu u Santana (to jsem si prostě představoval jinak), to přesně vystihuje knihu.
Audiokniha, to je fakt báááječný nápad. Mám je ráda a o Ječmínkovi je tak málo zmínek kdekoliv. Moc se přimlouvám. Jene díky, čtu si jako když másla ukrajuje, v klidu a spokojenosti. 🦋😺🩵…
Tužka napíše,…díky,….čtu pomalu. Už ve škole mi spolužáci / spolužačky říkali,….ty ten text snad přežvykuješ, to není možné, to ti to trvá,…tak dělej,….zejméma, když nám do lavice byla dána nějaká kniha, měli jsme společně číst text a vyhodnotit to, a bylo třeba obracet listy,…
….Takže, musím si k textu a ději najít představu,….vybrat z toho, co jsem již viděla. Někdy to dá práci, než najdu správné obrazy.
Proto nečtu sci-fi.
Při čtení a sledování obrazů cítím i vůně. Zejména vůně spojené s ohněm,…..jinak voní dávání dobré pečeně na stůl,…a jinak je cítit dávání podkovy na koňské kopyto.
Zvuk,….v jakékoliv podobě se mi při čtení nevybavuje,….postavy rozmlouvají neslyšně.
Pokud chci taky slyšet zvuky, musím se v četbě zastavit a vybavit si třeba zvuk tekoucí vody v říčce,….ale ještě dříve začnu cítit vůni vody,….na jaře, při tání,….letní vůni teplé vody,….na podzim s vůní tlejícího listí co ve vodě plave,…..v zimě s vůní ledové tříště u břehu,….vůně přichází bez pozvání.
Zvuk mi text nedoprovází.
Bylo to milé čtení,….Tužka.
Zajímavá diskuze.
Každý to má jinak. Někdo je „optický“, jiný „akustický“ a někdo to bere přes vůně a hmat.
Pochopitelně já jsem cvičený přes sluch. Musím doplnit třeba text efektem / ruchem, tím, co já slyším v duchu před tím, než začnu „tvořit“.
Když jsme se vrátili z chalupy (menší dřevěnice) tak jsem byl vždycky nepříjemně překvapený akustikou našeho bytu. Strašně se to tam rozléhalo a zvykl jsem si na to až za několik dní.
Ale i vůně pro mě mají velký význam. Cítím ve vzduchu třeba sníh nebo déšť snad i několik hodin, než začne sněžit. Když jsme kdysi jezdívali autobusem z Jeseníků a já klimbal na sedadle, tak když jsme vyjeli nad Porubu, probudil mě bezpečně „domácký smrad“ z Ostravy. Vím jak je co cítit v divadle, vlásenkárna, šatna, jeviště; u švagra , který má truhlářskou dílnu, doma, na horách. Mužský pot je jiný než ženský a ten je jiný u těhotné nebo menstruující ženy. To je divné, jsem bývalý kuřák. Asi zbytky divošství.
Kdybychom byli všichni stejní byla by to nuda.
Dávno jsem nic nečetl. Mám rozečtenou Červenou knihu od Junga, asi 4 roky. Poslední 2 roky jsem neobrátil ani list. Před tím jsem byl schopen cca 2 listy za večer ještě jsem se vracel.
Představy mám spíše obrazové, než zvukové. Čich mám jako zvíře, rozlišuji vůně lip a cítím houby v lese. Při procházení místy, kde už jsem byl, si vybavuji osoby, které jsem tam event. potkal, se vším všudy (s obsahem rozhovoru).
Z literatury čtu nejvíce technické zprávy a výkresy, to mi naplňuje všechen čas, který jsem vyčlenil pro duševní činnost. Snažím se o rovnováhu s fyzickou činností. Jen to obyčejně zbabrám a 1 složku přeženu. Vliv na to má počasí a nálada. Pochopitelně ve dvojici, nežiju sám.
Audiokniha – vím o její existenci. Nikdy jsem ji neslyšel a určitě ji neuvidím, když je audio. Ani nevím, jaký má formát a co vyžaduje za hw. Není čas na novoty, jsem dezolát.
Ještě svůj názor doplním (dojebu): není čas na knihy. Život v důchodu strašně rychle běží a cítím, že je ohraničený. To ve 30-40-50 letech nebylo. Musím čas využít lépe, než sebevzděláváním – tím nikomu nepomůžu. Sám sobě vůbec ne. Dívám se někdy na “lovce” v tv – s výjimkou amerických herců a zpěváků (což mě nikdy nezajímalo) se tam kladou triviální otázky a dost lidí nic neví. Vždycky se mi přitom vybaví Hapkova píseň Utloukat čas, kterou mám rád.
Za audioknihy se moc přimlouvám. Po jednoduchém nákupu u dnes dobře zavedených knižních eshopů, si Ládíku stáhnete celou knihu do noťasu, a pak to chce
už jen dobrá sluchátka a kapku nějakého moku. Vyplatí se nespěchat, obvykle si člověk vybírá kvalitní nejen téma, ale i přednes. Jsou k dispozici interpretace dnes už mrtvých mistrů mluveného slova. Zkustetsito na něčem krátkém, co znáte. Uvidíte sám… Když bystě chtěl zážitek s někým sdílet, nepotřebujete ani ta sluchátka. 🥹
Noťasy jsem dávno rozdal a odnosil do sběrného dvora, mám jen “pracovní stanici”, u které sedím na pohodlné židli tak dlouho, že večer rád vyběhnu na okruhy nebo (za pěkného dne) ještě raději sednu na kolo a jedu na beskydské rozhledy. Pak už mám jen mobil, z něhož 5. rok mažu fotky, aby mi vešly další. Nemám kam co položit, noťas určitě ne…
Jde to i přes mobil, zvlášť jdou-li připojit dobrá sluchátka. 🤗 Nedám pokoj že? 🙃To já jen že prostě ráda zkouším nové věci… Promiňte, už přestanu. 🧑🎄
Nene, díky, potřebuji v mnohém nakopnout.
S poslechem audio jsem začala, když jsem nemohla usnout. Některé knížky jsou tak dobře namluvené, že jsem usnula než skončila první kapitola. Ale teď poslouchám víc než čtu. A navíc se sluchátky nikoho neruším.
Pro Helenu,,: Zkoušela jste přes dobrá sluchátka poslech hudby z YouTube? Dají se tam objevit unikáty. Takhle jsme si od 3/2019 do 3/2024 posílali s kamarádem každou středu a neděli večer skladby mailem a poslouchali. Bylo to super, že všeho mám záznam ve Wordu. Další den jsme si vždy zavolali a dali „rozbůrek“. Od 24.10.24 zase začínáme. Tentokrát to budou čtvrtky. On mi posílá hard rock a metal a já jemu klasiku. Učíme se tak oba. 🙃🧑🎄
Jiřičko, zkoušela. Akorát se se sluchátky špatně spí %)). Mám ráda klasiku a pak takový semel – podle toho, co mne zaujme. A je jedno jestli je to folk nebo rock, i takový klezmer když se vydaří.
Jó, klezmer…
Když jsem ho poprvé slyšel, připomenul mi „gorolské“ kapely z havířské kolonky. Obsazení, melodie i zpracování. Jako bych byl klezmerem odchovaný, což jsem nebyl. Já byl odchován na klasické opeře, symfonice a černých spirituálech – pokud byly k dispozici na klasických deskách.
Pak jsem v Polsku točil jednu takovou a dobře jsme si s muzikanty
i židovskou obcí rozuměli. Ona je to to vlastně jenom taková rázovitá lidovka.
Zkoušel jsem nějaké podcasty, ale někdy je v nich tolik jalových keců, že jsem na všechny zanevřel.
Jako ve všem. Narazil jsem na stránky, které se sestávají jen z jalových keců a reklam Vůbec jsem netušil, že něco takového jde udělat. Ale vydavatel má dost peněz…
Skočil mi tam prohlížeč Edge s nabídkou zpráv … šílená masáž.
Inu mě to spíše než masáž připomíná guláš, vařený pejskem a kočičkou.
[;>D)
Masáž gulášem.
Podcast, není to něco podřadného?
Ano, pohrdání je z toho slova patrné. [;>))
Ale skutečnost jak oba víme je jiná. Složenina ze dvou slov – pod pochází ze slova i-pod, chytrý telefon a cast ze slova broadcasting, rozhlasové vysílání. Abych pravdu řekl, mně se to slovo velmi nelíbí.
….skutečnost, jak oba víme, …
Hloupá otázka od hloupého hlodavce: proč „podcast“?
Nestačí stará dobrá „nahrávka“ nebo „záznam“?
My zaostalí bychom se v tom lépe orientovali.
@veverka, @Kocour
Já, když vidím napsáno podcast, můj software mi nabízí buď podčást, nebo pod psa. To je zřejmě vedlejší efekt a daň za jiné, velmi pokročilé funkce mého SW, se kterými jsem velmi spokojen.
Podpsa tedy nechám tam, kde je 🤣
Jistěže to stačí, ale není to tak nóbl. Nezní to asi dostatečně „americky“.
My, kteří některé „podacasty“! vytváříme tomu říkáme nahrávky. Taktéž naratorovi říkáme „čteč“ nebo prostě herec. Background je pozadí, fade-out stahovačka atd.
Když mi přijde požadavek, abych natočil audiospot tak vím, že mám natočit mluvenou reklamku.
Některé výrazy se ale už zažily, říkat něčemu „tvrdý kotouč“ nebo „zábleskový kotouč“ tak se nedomluvíme. Ale pojmům harddisk a klíčenka rozumí každý.
Některé jedince jsme měli včas nakopat do backgroundu…
A dát je do fade-outu neboli do clony do ztracena. Jak říkal jeden dobrý režisér Przebinda „…a tady tu muziku pomalu vysmrdíme do pryč!“.
V plzeňském rozhlase se tradovalo: „Odpákuj ho, Emile….“.
[;>))
Už jenom ten ovladač má v různých místech různý název.
V Rusku tomu říkají knoflík – ручка.
Poťák, klika, šíbr, páka, regulátor, šoupák… Pořád totéž.
„Odpákuj ho“ – to bych si přeložil na poměrně rychlé stáhnutí. Urvat znamená stáhnout velmi rychle. Vytratit nebo vysmrdět je stahování pomalé až velmi pomalé. Atd….
A do třetice. Janovu knihu OJečmínkovi čtu ovšem se zaujetím a čekám na pokračování.
Myslím, že i výtvarno může zabrousit do literární kovárny.
https://www.dantik.cz/cedule-ne-radsi-knihu
Já bych nebyl tak přísný a napřed bych si zjistil, co je ve sklenici. Ve stylu medvídka Pú: vezmu si obojí a s chlebem se neobtěžuj.
To mi připomnělo zvolání z mého mládí, když jsme se v oddíle chystali pojíst: „Chleba je brzda!“
Druhé bylo „Kdo zaváhá, nežere!“
Ej, mladost moja!!
Děkuji za pozdrav! Pán z Helvajzu mi ho od Tebe předal, když jsme dnes odpoledne spolu pojedli a v družném hovoru příjemnou chvíli strávili.
Ukázal se jako střídmý jedlík a je to ctnostný muž, který neholduje obžerství.
Možná se někdy potkáme, Alefe.
Znám osobně poměrně hodně diskutérů – tedy těch, na kterých mi záleží. Nějak líp se píše, když si toho člověka dovedu přestavit. Možná i Godota bych rád potkal – je tak trochu z mého oboru , „Teatrum mundi“.
Protože vím, jako to v každém tyátru chodí, tak je dnešní dění příčinou mého velkého smutku. Nad pokleslým kusem, který se hraje, i nad mizernými herci. Pořád si říkám, že za závěsy stojí skuteční, pravděpodobní herci a v jednom okamžiky vtrhnou na jeviště, donesou lepší text a dají to do pořádku, aby se to dalo koukat.
Potkat se, to bych docela rád. Příležitost se určitě najde. ČR je malá a kdo ví, sem-tam mívám práci i Tvým směrem.
Goldoni po ostravsku?