by Hanah prošla řídkým lesem za hradištěm, kde moc stromů nebylo.
Bylo to kvůli tomu, že se les probíral na topení a stavební práce, aby dřevo nemuseli daleko svážet.
Také se v lese páslo. Zvířata spolu s trávou spásala i mladé stromky, které pak neměly šanci vyrůst do dospělého věku.
Les postupně houstl. Ještě než se cestička zanořila pod koruny stoletých stromů, uslyšela Hanah zabučení.
Trochu se polekala, zda nenarazila na divokého tura, ten mohl být člověku nebezpečný. Vzpomněla si, jak minulý rok divoký tur napadl pasačky krav, jen proto, že jedna kráva byla říjná.
Dvě děvčata utekla a chlapec, který se snažil tura odehnat, skončil probodený rohem a rozšlapaný.
Ale byla to jen skupinka tří krav, kterou hlídal asi desetiletý chlapec.
Hanah měla v košíku hrnek z pálené hlíny, a tak jí do něj chlapec nadojil vrchovatě mléka.
Sám se občerstvil přímo z vemene krávy.
Hanah pokračovala po cestičce ve stínu stromů až k potoku, kde pod rybníkem stál malý mlýn. Z komína se kouřilo a z dálky bylo slyšet kejhání hus.
Už už se chystala vyjít z lesa na mýtinu a po louce pokračovat ke mlýnu, když si vzpomněla na varování staré chůvy, aby se ve mlýně nezastavovala.
Minula tedy odbočku ke mlýnu a zanořila se po pěšině hlouběji do lesa.
Odpoledne potkala u potůčku studánku s dobrou vodou. Zastavila se, občerstvila, a snědla z košíku pár ječných placek.
Natrhala si několik hrstí lesních jahod a pak si lehla na chvíli na koberec z mechu a poslouchala, jak prozpěvují lesní ptáci.
Po chvíli se odpočinutá zvedla a pokračovala po lesní pěšině dál.
Už se pomalu blížil večer, když ucítila kouř z blízkého stavení.
Zaradovala se, že je u konce své dnešní cesty a přidala do kroku.
Chaloupka s doškovou střechou se objevila za zatáčkou, kde cesta procházela loukou.
Vedle domu byla rozsáhlá, ale nehluboká díra, kde brala Hrnčířka hlínu na svoje výtvory.
Kus od domu stála malá pec z kamenů, pospojovaných hlínou, která sloužila na vypalování hliněného nádobí.
Zabušila na bytelné dubové dveře, na kterých byly škrábance, zřejmě od hladového medvěda, který se někdy dobýval dovnitř.
Zavrzala závora a dveře se otevřely.
Buď zdráva, Hrnčířko.
I ty buď zdráva, paní, co tě k nám přivádí?
Hanah utřela slzu do rukávu a začala povídat.
Když skončila, utřela slzu Hrnčířka.
Jistě, že tě u sebe nechám. Jak dlouho bude třeba.
Snad se Chrapoun umoudří a vezme tě zpátky.
To bych byla ráda, řekla Hanah, ale v duchu si vzpomněla, co jí řekla teta Lidmila, že bude muset asi před Chrapounem uprchnout až daleko na sever.
K jídlu dostala trochu pohankové kaše a pečenou rybu.
Znavená dalekou cestou si hned po jídle lehla na nízké lůžko vystlané měkkou travou a za chvilku už spala.
Byla po cestě unavená a ráno se probudila později než obvykle.
Na stole stál krajáč nadojeného kozího mléka, sýr a kus pšeničného chleba.
Hanah s chutí posnídala a šla se podívat ven, co Hrnčířka dělá.
Hrnčířka stála po kolena v nějakém blátě, přešlapovala, ale nemohla se z místa hnout. Tak to alespoň od chaloupky vypadalo.
Když Hanah přišla blíže, viděla, že Hrnčířka stojí v jakési ohrádce či bedně, která byla zapuštěna do země. Hrnčířka šlapala hrnčířskou hlínu, aby z ní byla jednolitá hmota, vhodná na modelování nebo na točení na hrnčířském kruhu.
Přes louku přicházely dvě děti, asi desetileté, a nesly v ranečcích další hlínu.
Obě ženy se pozdravily, Hrnčířka vylezla z hlíny a omývala se v potoce.
Kde máš muže a další děti, ptala se jí Hanah.
Odešli na měsíc pomáhat s kosením a sušením sena na zimu. Jenom hrnky a mísy by nás neuživily. Musíme si něco přivydělat, kde se dá.
Jestli chceš, sedni si ke kruhu a můžeš mi pomoci nějaké hrnky vykroužit.
Hanah si sedla a dala se do práce.
Prvních pár kusů musela hodit zpátky do bedny na rozšlapání, ale pak už jí to docela šlo, že ji i Hrnčířka pochválila.
Pozdě odpoledne, když už všechny hrnky a mísy schly ve stínu starého smrku, odešli všichni do chaloupky něco pojíst.
Děti pak začaly nosit vodu od studánky do sudu v chaloupce, Hrnčířka zadělávala těsto a Hanah odpočívala.
Další den šla Hrnčířka s hrnky na trh.
Hanah zatím s dětmi pracovala okolo domu, dělala různé drobné práce.
Když se k večeru Hrnčířka vrátila, nepřinesla dobré zprávy.
Vyhledala ji stará chůva a řekla jí, že Chrapoun se od někoho dozvěděl, že Hanah nešla cestou na jih, do Velehradu, ale že se vydala na opačnou stranu.
Rozlobil se a nařídil, aby následující den jeho služebníci prohledali všechna stavení v okruhu tří dnů cesty a Hanah našli a přivedli nazpět.
Vykřikoval, jak ji potrestá, že ho neposlechla.
Zítra po ránu musíš odejít a někde se skrýt, aby tě nenalezli.
Ráno Hanah dostala do košíku jídlo a pití na dva dny, ale měla pocit, že už bude rodit každou chvíli.
Tak to nikam daleko nedojdeš, povídá Hrnčířka. Kam bych tě jenom schovala, kam jít, aby tě tam nehledali.
V lese se neschováš, není tady moc hustý, aby tě v něm nezahlédli.
Ale napadlo mě, že nedaleko je veliký lán ječmene, je vysoký po ramena, doprovodím tě k němu, tam se schováš.
Stojí v něm stará vrba a pod ní je malá studánka s dobrou vodou.
U ječného pole se Hrnčířka vrátila nazpět, a Hanah, na kterou už začaly přicházet porodní bolesti, šla dál do pole a tam si z dozrávajícího ječmene udělala pod vrbou provizorní lůžko, spíš takové hnízdečko, kde čekala na porod.
Nezastavuj, Jene z Helvajzu, pokračuj!
I stará známá pověst se může zajímavě převyprávět…
Tak já ještě pár dílů připíšu 🙂
Roste nám tu druhý Dietl 😀
To je to pěkně vyprávěno. V detailech pořádně napínavé. Už došlo na ječmen, Ječmínek už nebude daleko… 🙂 Díky Jene… Nemohu se dočkat pokračování.
Těším se na pokračování .
Oceňuji dobovou fotku z raného středověku. Zajímalo by mě to kosení (mám vášeň). Pochybuju, že měli kosu – viděl bych to na prototyp srpu. Kdy se vyskytly první vyobrazení kosy?
Dobrá otázka. V některých částech světa ke kose dodnes nedospěli a rýži žnou primitivním srpem.
V Japonsku – kama:
– https://shop.ensomartialarts.com/enso-martial-arts-shop-metal-kama-weapon.html
Má prostřední dcera si jednu v jakémsi e-šopu koupila, žne se tím překvapivě dobře. Ale mám to zakázáno, co kdybych tou vzácností trefil šutr.
Podle Wiki se kosa používá od mladší doby železné, cca 450 let př. n.l.
Žnout se dá i srpem.
Kosy se používaly i na kosení lidí.
Byly to válečné vozy s kosami na kolech, používané v Egyptě a zřejmě už v Babylonu.
I Leonardo da Vinci se válečnými kosami zabýval:
https://www.dotyk.cz/magazin/valecny-vuz-leonardo-da-vinci-30001207.html
Měli jsme spolužečku, které jsme posměšně říkali „kosa prérie“. Na holku vysoká, hubená, s výraznými rysy obličeje – a nebyla moc ukecaná, držela se spíše stranou. Uměla dobře bruslit.
Pak přešla na jinou školu. Stala je pak optičkou (vyráběla brýle v Oční Optice) a současně začala předvádět šaty na molu. Vypadal nádherně, skvělá manekýna. Pak se někam odstěhovala…
Taková Pučálkovic Amina. Čověk neví, do jaké podoby vyroste.
Omlouvám se za Off Topic. Jakmile se řekne „kosa“, tak v hlavě se mi ozve „prérie“.
Brzy už budu mluvit česky.
…tak se mi v hlavě ozve…
Já myslím, že čeština na pořádku ve větě zase až tak nelpí. V jiných jazycích je to mnohem horší.
Nojo Alefe,
ale když já často kecám hercům do slovosledu i temporytmu ba i melodiky souvětí. Marně „spisovatelům textů“ říkám, ať si to po sobě přečtou nahlas. Ne, přijde se na to až ve studiu. Většinou sebou trhne dřív narátor. Tak našim kreativcům přeházíme slovíčka, dáme větičce podmět i přísudek a hned to lépe zní. A je to obvykle i kratší což je podstatné, protože reklamy se dělají 40″, 30″ i 20″.
===
Ten překlep mě tak nemrzí, ten pochopí každý, ale když nejsem schopen napsat větu česky…
Můj nejčastější překlep je „jsme“ místo „jsem“. Nesnažím se tím hodit odpovědnost na své okolí, jenom mám nějaký špatný hmat na klábosnici.
Jo, na tom něco je. Sám to dělám podobně: když něco napíšu, v duchu si to „přečtu nahlas“. Když je text způsobilý k přednesu, tím spíš se dobře a příjemně čte. – Proč se s takovým poznatkem člověk nesetká už ve škole?
Nás nutili naše slohové práce číst před celou třídou nahlas. Ale to jsme byli „v područí“, že ano… Jinak – pokud si pustíte ruskou TV lokálního významu, dělá se to tam na obnovených „školních besídkách“ opět. Básničky, povídky… Rusko je přece země Puškinova, Lermontova atd.
Možná za tu častou neschopnost se příjemněji vyjadřovat mluveným slovem mohou mobily. Pak se začínající hrozně politici diví, že nedokáží „zaujmout publikum“.
…politici hrozně … To je způsobeno doplňováním adjektiv.
To ještě dobré 🙂 Teď si to nedokážu vybavit, už je to dlouho. Když jsem před lety jel v mé oblíbené destinaci (tam, co jsou ty skalní homole a mezi nimi řeka) místní linkou, upozornil mě domorodý kamarád, že když se přečte nápis, který upozorňuje cestující, že se blíží zastávka a mají se připravit k vystoupení, pozpátku (což nápisy v čínských znacích umožňují), dostanete sice zcela smysluplný, ale velmi zábavný pokyn. Místní se tím tehdy všeobecně a náramně bavili.
Akorát že je ta souvislost pohřbena v patnáctiletých nánosech mé nespolehlivé paměti. Pokusím se to vydolovat 🙂
…že když se pozpátku přečte nápis, který upozorňuje cestující, že se blíží zastávka a mají se připravit k vystoupení, což nápisy v čínských znacích umožňují, dostanete sice zcela smysluplný, ale velmi zábavný pokyn…
Potěšilo mě to. Nejsem jediný, kdo nedává slovíčka tam, kam patří.
A ještě že….že
..upozorňuje cestující na blížící se zastávku… Jsem hrozný detailista.
To je v pořádku. Kdybych psal z domu od své klávesnice, určitě bych to napsal o něco kulturněji. Avšak od rána jsem na stavbě a psal jsem v deštěm vynucené přestávce na tabletu. – Tablet je fajn, ale děsně uměle inteligentní a pořád mi vnucuje svůj názor na to, co chci napsat. Je to vpravdě boj, horší než na mobilu, na nějaké jazykové finesy už nemám trpělivost.
Dnes dovrtáno, balím, je to už jen na dva-tři dny 🙂
Mě tak hněvá ta strojová inteligence, že se raději smířím s nesmyslnými překley (tzv. „tlusté prsty“) než abych opravoval stroj, který ví lépe než já, co chci napsat. Kde to jde, vypínám ji.
Připravuji texty k natáčení Kechlibarovy knihy „Zapomenuté příběhy 7“ a tam mě ta „inteligence“ zlobí víc, než jindy. Ještě že si ten editor pamatuje, co jsem mu vypnul. [;>))
Dobrou!
Tužka napíše,….Král Ječmínek,….jestlipak už ho šimrají zelené klásky v přírodním pelíšku,…?….
Už je text pokračování připraven, abych si pověst o chlapečkovi z ječného pole mohla přečíst.
Díky,….tak zas příště u další kapitolky,…..Tužka.
Kdyby šla Hanah tam, kde já dnes běžel, nebyl by Ječmínek, ale Náprstnínek nebo Mátinek nebo Kapradínek.
https://postimg.cc/r05kyGGM
https://postimg.cc/cgcdMMvT