Král Ječmínek (2.)

Mladá léta

V Podbabí utíkal den za dnem, jako voda v řece Moravě.
Měsíc za měsícem a rok za rokem.

Na polích opět začal dozrávat ječmen a Ječmínek měl sedmé narozeniny.

Na oslavu se těšil, jako všechny děti a jako všechny děti se těšil i na dárky.
Spolu s ním se těšili i jeho sourozenci.
Pětiletá Hanička, čtyřletý Vojtíšek i tříletá Lidmilka.
Byla to pro ně změna v jinak poněkud jednotvárném životě v Podbabí.

Celá jejich rodina se sešla u stolu na slavnostní večeři.
Na památku putování jejich matky Hanah a otce Vojtěcha na stole ležely ječné placky, tykve s medem, sušené zubří maso, čerstvá letní jablka a nechybělo ani trochu masa z kýty jelena.
V pohárech měli dle věku mléko, vodu a medovinu.

Všichni stáli u svých židlí a Vojtěch, jako hlava rodiny, promluvil.
Ať toto jídlo a pití, které můžeme s požehnáním bohů dát na náš stůl, posílí naše těla i našeho ducha. Děkujeme za něj.
Staniž se, odpověděla Hanah.
Pak se posadil a po něm se posadili všichni a dali se do jídla.

Po jídle se Hanah s malými dětmi vrátila do jejich obydlí a Vojtěch odvedl Ječmínka ke Kováři.
To je Kovář, Ječmínku.
Dnes bude tvojí prací pomáhat mu. Budete pracovat na tvém budoucím meči.
Vojtěch se otočil a odcházel chodbou zpět.
Ječmínek se za ním ani neotočil a hned se začal Kováře vyptávat.
Ahoj, už jsem o tobě slyšel od svojí matky, jaký jsi šikovný a že dovedeš ze železa a jiných kovů dělat úplné zázraky.
Zázraky ne, usmál se Kovář a napřáhl k Ječmínkovi svoji ruku, jen jsem poslušen přírodních a božích zákonů.
Ječmínek mu také podal ruku, podíval se mu do očí a řekl:
Buďme tedy přátelé.

Pojď ke stolu, Ječmínku, budeme třídit byliny a splétat z nich oplet pro meč.
Popošli kousek dál do jeskyně a na stole ležela hromada nějakého býlí.
Tady vidíš, máme tu pět druhů bylin.
Budeme je splétat podobně jako pomlázku, když na jaře oslavujeme příchod nového cyklu a života, barvíme vajíčka a poléváme se vodou.
Vezmi od každé byliny dva stonky a tady od té poslední jenom jeden a takto, jak vidíš u mě, je splétej.

Ječmínek s Kovářem až do oběda splétali byliny a u toho Kovář Ječmínka poučoval.

Oheň je dobrý pomocník, ale nemá rád, když je o samotě. Pak by mohl zlobit a něco podpálit, nebo vyhasnout, když to nejmíň potřebuješ.
Je velmi horký a při neopatrném zacházení by ti mohl ublížit.
Já vím, přerušil ho Ječmínek. Jednou, když jsme pomáhali v kuchyni, jsem si sáhl na rozpálený hrnec rukou, až mi z toho pak naskočily puchýře.

My tady v kovárně, pokračoval Kovář, saháme na oheň a na věci od ohně rozpálené kleštěmi a ještě si na ruce bereme kožené rukavice.
Když ti řeknu, že máš něco udělat, musíš to udělat přesně tak, jak ti to budu říkat. Když nebudeš rozumět tomu, co máš udělat, zeptej se mě a já ti vše rád vysvětlím.

Aby se železo zušlechtilo na ocel, potřebuje v malém, stopovém, množství určité prvky.
Například vše zelené v rostlinách obsahuje kobalt, med, ořechy a fazole obsahují chrom, růžičková kapusta a vikvovité rostliny obsahují molybden a obilí, borůvky, špenát zase mangan.
A kde se to v těch rostlinách všechno bere? Ptá se Ječmínek.
Rostlina si všechno bere ze země, vody a vzduchu za pomoci slunečního svitu.
Tedy všechny čtyři elementy se na tom podílejí.

Ořechy obsahují zinek, měď, chrom a mangan

Všechny byliny jsme už zapletli, říká Kovář, tak teď se posilníme.
Postavil na prázdný stůl vědro vody a dva poháry.
Pak odněkud pod stolem vyndal ošatku s chlebem a uzeným špekem a slánku se solí.

I špek obsahuje stopové prvky

Po jídle začali roztápět pec, ve které už ležel kus železa – budoucí meč.
Tady tahej, Ječmínku za řemen od měchu, ať má oheň dost vzduchu.
Bude pak hořet vyšší teplotou.
Kovář občas přihodil do pece dřevěné uhlí.
Za nějakou dobu tahání už byl Ječmínek unavený, ale mezitím přišel Břetislav, Kovářův pomocník a za měch začal tahat on.
Kovář občas vzal dlouhé kleště a vytáhl železo z pece, aby se na něj podíval, otočil jej a dal zpátky do pece a přiložil dřevěné uhlí.
Pořád ještě je málo horké, mumlal si pod vousy.
Přidáme ještě černé kameny.
Vedle bedny s dřevěným uhlím byla ještě bedna s kameny.
Kovář několik lopat přihodil do pece.
Pak sáhl do bedny rukou a podal Ječmínkovi jeden kámen.
Podívej, řekl, jak je na tom kameni otisk listu. Vezmi si jej na památku.
Ječmínek poděkoval a kámen si uložil do kapsy u haleny.
Pak Kovář znovu sáhl do pece, kleštěmi vytáhl železo a to už mělo barvu rudou a na jednom konci začalo trochu probělávat.
Už netahej, křikl Kovář na Břetislava. Pojď házet!
Břetislav velkou rychlostí naházel do pece polovinu spletených bylin, kovář na ně položil žhavé železo a ještě rychle na něj společně naházeli druhou polovinu bylin.
Pak pec uzavřel poklopem a odvod do komína zmenšil na polovinu.

Otisk kapradiny v uhlí

Teď to takhle zůstane, dokud pec nevychladne.
Počítám tak tři dny.
Poté se tady zase sejdeme.
Teď se můžeš vrátit zpátky domů.
Cestu najdeš?
Ano odpověděl mu Ječmínek a vydal se k domovu.

U večeře se pochlubil kouskem černého kamene, na kterém byl otisk pravěkého listu.
Kámen šel z ruky do ruky a všichni ho obdivovali.
Malý Vojtíšek jej i ochutnal, tedy olízl, ale hned to vyplivnul a povídal, že kámen není moc dobrý.
Pak se na ně Hanah přísně podívala a řekla: jste všichni černí, umazaní jako nějací trpaslíci. Běžte se umýt a pak do postelí a spát.
Jen s Vojtěchem si pak ještě do noci o něčem povídala.

Jak se blížil podzim, ubývalo prací, při kterých opouštěli Podbabí, jako příprava dřeva na zimu na topení a svážení zásob jídla.
Ječmínek spolu s ostatními dětmi staršími šesti let, začal chodit do školy.
Chodil už minulý rok, ale to se jen učili základy psaní, počítání a rámcově historii světa.

Tento rok, stejně jako minulý, je učil šedovousý učitel Ctirad.
Chodil o holi a při výkladu většinou seděl na sedátku za stolem, čelem ke svým žákům.
Protože v Podbabí lidí moc nebylo, měl i málo žáků.
Tento rok jich bylo devět.
Učili se ve společné místnosti, a dostávali úkoly podle svého stupně vzdělanosti.
Všichni byli nadaní a tak učitel málo kdy musel něco vysvětlovat dvakrát.

Dnes si povíme něco o písmu, začal Ctirad.
Písmo nebylo nikdy jednoduché.
Nejstarší písma, jsou už asi ztracena, ztratila se v dobách po potopě.
Tam, kam v naší lokalitě dohlédneme, se psalo v minulosti slovanskými runami.
Pak se začalo do střední Evropy rozšiřovat latinské písmo a řeč, které sebou přinášeli služebníci Ukřižovaného Boha.
Jenomže té řeči a výkladu nikdo, zejména Slované nerozuměli.
Mělo to svou výhodu, že kněží jim mohli říkat to, co chtěli a oni, obyčejný lid tomu nerozuměli.
Pravda, byla to výhoda jen pro klér a šlechtu.

Proto král Rastislav pozval z Byzantského císařství učence, dva bratry, aby na Velké Moravě zavedli učení Ukřižovaného, a k tomu písmo, které by bylo srozumitelné všem lidem.
Když už bylo jasné, že se novému náboženství, které se šířilo Evropou jako mor, a které se zneužívalo hlavně v mocenském zájmu, nelze ubránit, usoudil Rastislav, že je lepší mít náboženství, které je podřízeno vládcům Velké Moravy a ne Římu.
Cyril a Metod, které z Cařihradu poslali, přijeli nejprve na Velehrad.
Tam začali pracovat na novém písmu.
Moc jim to nešlo a tak nakonec byli přivedeni sem, do Podbabí, kde s našimi učenci písmo dokončili.
Byl jsem tenkrát malý žák, jako jste teď vy a viděl jsem je.
Cyril seděl u stolu, kde teď sedí Bohuslava a Metod u stolu kde teď sedí Ječmínek.

Vy se zde naučíte nejen to nové písmo, ale i řecké, fénické, klínové a základy písma kitajského.
Pro obyčejné lidi je ale nejlepší písmo takové, kterému snadno porozumí a je blízké jazyku, kterým mluví.
Je to důležité proto, aby rostla vzdělanost mezi lidmi.
Čím víc lidí je vzdělaných, tím větší užitek je pro zemi i panovníka.
Vzdělaní lidé posouvají vývoj dopředu a země a její lidé se mají dobře.
Proto se učte, ať se toho dozvíte co nejvíce.

A teď si pište, budu vám diktovat.
Ječmínek si přitáhl na stole plát z kousku břidlice, navlhčenou jelenicí smazal předchozí psaní a vzal do ruky kus kamene křídy, aby mohl zapsat, co Ctirad bude diktovat.

Kýho výra, tvoje víra, je jak síra.
Každý zírá na ty víry, co po vydrách ve vodě zbyly.
Víly věnce vily a pak jedna víla, snědla kousek sýra.
Vílí sýr byl bílý.
Psi naší víly, na měsíc vyli.
Když se něco nedaří, mohou za to Avaři.