Mladá léta (I.)
V minulých dílech Hanah s Ječmínkem dorazili společně se svým průvodcem Vojtěchem do Podbabí, tedy jeskyního a tunelového komplexu pod Babskou horou.
Po přivítání a jídle šli spát.
Druhý den ráno je probudil zvuk trubky.
Nejprve slabé a tiché zatroubení, pak silnější a po chvíli opravdu silné troubení.
Hanah se nejprve trochu lekla, ale pak si vzpomněla, že je večer na to troubení upozorňovali.
Byl to takový budíček, protože v Podbabí neměli denní světlo a tak nevěděli bez upozornění, je-li ráno, nebo večer.
Oblékla sebe a Ječmínka a šli chodbou do jídelní jeskyně na snídani.
Stoly už byly rozestavěny jednotlivě, u jednoho seděl Světmír a mával na ně, ať si sednou k němu. Měli tam už připravené pro sebe jídlo a pití.
Právě od něj odcházel Vojtěch s vousatým kmetem Vladivojem.
Jenom se s Hanah pozdravili a už musel jít.
Neboj se, Vojtěch se ti nikam neztratí, má jen jiné úkoly na práci a učení.
A za dva dny bude uvolněna trochu větší jeskyně na spaní, než v jaké jsi s Ječmínkem dnes spala. Vejdete se do ní všichni tři i s Vojtěchem.
Hanah se trochu začervenala a Světmír pokračoval.
To je na vás přece vidět, že patříte k sobě, dokonce když jste poblíž sebe, vaše aura se k sobě natahuje a prolíná.
Mohu se tě zeptat, obrátila se na něj Hanah, jak to tady chodí?
Kdo připravuje jídlo a pití a kde se tu ve skále bere?
Co tu budeme dělat a jak dlouho tu budeme?
Jaký účel má náš pobyt zde v Podbabí?
Chceš toho vědět moc najednou, usmál se Světmír.
Všechno se v pravý čas dozvíš.
Jsme tady malá skupina lidí, někdo je tu trvale a někteří jen na nějakou dobu, podle toho, co je pro ně třeba.
Něco se naučí, nabudou určitých schopností, které budou později potřebovat, a zase se vrátí tam, odkud k nám přišli, nebo jinam, kde jich bude potřeba.
Stejné to bude i s tebou a Ječmínkem.
Žijeme zde tak, že jsou zde specialisté na různé dovednosti, badatelé, ale i připravovači jídel.
Vodu máme vlastní, jednou chodbou protéká pramen dobré vody, tam také připravujeme jídla.
Při pracích v kuchyni se střídáme při výpomoci kuchařům, stejné je to i při úklidu.
Jídlo dovážíme, kupujeme ho převážně v kraji okolo Krokowa, ale i jinde.
Když naši předkové vedeni Čechem, Lechem a Krokem přišli z naší severovýchodní vlasti, už zde, v Podbabí, žila skupina našich keltských bratří.
Byli jsme očekáváni a prostřednictvím druidů byl lid, který zde žil až ke hranici hor Krušných, připraven na náš příchod.
Usadili jsme se zde v novém domově, od nepaměti ještě před příchodem Keltů pojmenovaném Morava.
Naši bratři, kteří šli dále na západ, pojmenovali na počest vladyky Čecha svou zemi Čechy.
Krok později odešel na sever a založil Krokow.
My tady v Podbabí střežíme různé staré vědomosti, ale jsou tu i rozličné technologie, které lidem dříve sloužily, a až přijde ten pravý čas, zase lidem sloužit budou.
Lidé mohou tak jako v minulosti létat vzduchem jako ptáci a dokonce létat z hvězdy na hvězdu.
Ale po Velkém Pádu, kdy prudce poklesla početnost naší populace, klesla také hladina vědění a poznání, které současní lidé mají.
Země ztratila své vyšší vibrace a upadla do spánku.
Lidé se dnes zaobírají hlavně starostmi o přežití, dostatek jídla, úkryt před zimou, a na nějaké pozorování hvězd, nebo pozorování nepatrných částeček hmoty nemají čas.
Také časté války o území a zdroje rozvoji lidí nesvědčí.
Lidí je dnes na Zemi málo.
My věříme tomu, že v budoucnu bude lidí zase hodně, jako tomu bylo v časech Lemurie, Hyperborey a Atlantidy.
Ale pracujeme na tom, aby dřív, než lidé technicky dosáhnou možnosti celkového sebezničení, byli morálně na takové výši, aby k sebezničení nedošlo.
Nechceme opakovat staré chyby.
Nutno říci, že zatím se nám to moc nedaří.
Zatím se snažíme, abychom alespoň my, Slované – potomci Hyperborejců, šli v budoucnu příkladem.
Ale teď už pojďte, budeme společně zakládat Ječmínkovi na meč.
Hanah nesla Ječmínka za Světmírem dlouhou chodbou, ze které byl trochu cítit kouř.
Po chvíli se chodba rozšířila do jeskyně. Uprostřed na velikém stole ležely dvě truhlice.
U stolu stálo asi dvacet lidí.
V rohu jeskyně stála veliká kovadlina a za ní hořel oheň ve výhni. Kouř pomalu stoupal ke stropu jeskyně a tam se ztrácel ve veliké puklině.
Kam jde ten kouř? Zeptala se Hanah Světmíra.
Puklina končí kousek pod vrcholem Babské hory.
Když mistr kovář nebo naše kuchyně pracuje, z hory se kouří.
A nemůže nás to prozradit, že zde někdo žije?
Nemůže, Světmír se uculoval pod vousy. Kdo kouř vidí, myslí si, že v hoře žije drak a z tlamy mu šlehá oheň a z hory stoupá dým.
Rozhlásili jsme to mezi okolním lidem a oni tomu uvěřili.
Dokonce když naše zásobovací karavany nesou do Podbabí zásoby, lidé se domnívají, že vezou drakovi krmení, aby nevyžadoval po vesničanech jejich dcery.
Asi před pěti lety, když naše karavana stoupala od Krokowa do hor, čekali na nás vesničané a přidávali nám ještě svoje jídlo, jestli bychom mohli kromě draka nakrmit také medvědy, kteří jim dělají velké škody.
Hanah došla ke stolu a Světmír jí pokynul, aby si sedla na židli, která jako jediná byla v čele stolu.
Hanah usedla a podala Ječmínka Světmírovi.
Ten jej zvedl nad hlavu a mocným hlasem zvolal:
Hle, Ječmínek Svatopluk, vnuk krále!
Sláva mu! volali lidé.
Světmír podal Ječmínka zpátky Hanah a pokračoval.
Ječmínek má právo nosit královský meč, podarujte jej, aby mohl být zhotoven.
Ke stolu přistoupil chlap jako hora, Kovář, a položil na něj prázdnou truhlici a otevřel dvě truhlice, které na stole už stály.
V jedné truhlici bylo dřevěné uhlí a v druhé písek, který obsahoval železnou rudu.
Lidé po jednom předstupovali, nabírali dřevěnou lopatkou uhlí a pak písek a sypali je do prázdné truhlice.
U toho říkali:
Já, Mojmír, ti přeji, aby tvůj meč byl neporazitelný.
Já, Slavomír, ti přeji, aby ti meč pomáhal při vládnutí v tvojí říši.
Já, Rostislav, ti přeji, aby meč, jenž bude pro tebe vykován, měl mocnou duchovní sílu.
Já …
Jako poslední přistoupil Vojtěch a řekl:
Já, Vojtěch, ti přeji, aby tvůj meč pomáhal slabým a utlačovaným a potrestal všechny nepravosti.
Kovář už chtěl truhlici uzavřít, ale předstoupila ještě Hanah, nabrala vrchovatě uhlí i písku a řekla:
Já jako tvá matka ti přeji, aby ti tvůj meč připomínal, odkud jsi vzešel a aby ti nedovolil zapomenout na blaho svého lidu, ať už budeš kdekoli.
Kovář truhlice uzavřel, naložil na vozík, uklonil se Hanah a Ječmínkovi a vozík odvezl do rohu jeskyně k výhni.
Lidé se rozešli za svou prací a Hanah s Ječmínkem se vracela se Světmírem chodbou zpět.
Kdy bude meč hotov, zeptala se Hanah Světmíra.
Mistr Kovář na něm bude pracovat patnáct let.
Během těch let mu bude pomáhat i Ječmínek a podle potřeby i jiní lidé.
Za sedm dní Kovář vystaví novou pec, určenou pouze na výrobu meče pro Ječmínka.
O příštím úplňku v ní rozdělá oheň a za ubývajícího měsíce z rudy a uhlí vytaví železo. K dřevěnému uhlí přidá ještě zkamenělé dřevo, dovezené z údolí Burňa u Ostrowy.
Tyto černé kameny hoří za vyšší teploty a železo z písku vytavené je lepší kvality.
Železo očistí od nečistot, přidá trochu jiných kamenů s obsahem rud a bude znovu tavit. Tak to bude opakovat, dokud nebude s kvalitou železa spokojen.
Pak bude železo kovat, překládat jeho pláty přes sebe a to mnoho tisíckrát.
Bude-li třeba, i milionkrát.
Občas přidá do výhně popel z určitých bylin, které obsahují stopové prvky látek, které železo zušlechtí.
Občas bude železo odpočívat ponořené v různých roztocích, nebo obalené jílem a také bude nějaký čas zahrabáno do hnoje.
To všechno dá železu potřebné látky, aby se změnilo na kvalitní materiál, ocel na meč.
Práce bude dělána dle fází měsíce, slunečního cyklu a dle postavení hvězd.
Každá hvězda má svoji zvláštní energii, každá konfigurace planet má svoji specifickou sílu.
Proto bude meč některým energiím vystaven a jiných naopak uchráněn.
A to má maličká hvězdička takovou sílu, aby mohla meč posílit nebo oslabit? Zeptala se Hanah.
Dokud nebude jeho výroba ukončena, pak ano.
Až bude meč dokován a magicky ochráněn, pak již ne.
Je to s mečem stejné jako s polévkou nebo omáčkou.
Dlouho ji vaříš, přidáváš ingredience, sůl, koření.
A když ti do ní pak náhodou ukápne kapka kolomaze na mazání kol, je celé vaření zničeno.
Od svých sedmi let bude Ječmínek Kováři příležitostně pomáhat.
Vždyť v sedmi letech neuzvedne kovářské kladivo, namítla Hanah.
To je pravda, neuzvedne.
Ale může přisypávat ingredience do pece.
A bude pomáhat magicky na meč působit. Bude tvořit jeho duši.
Tak jako se krotí divoký hřebec, napřed ho zkrotíš silou a pak myslí. Tak zkrotí Ječmínek hmotu oceli, meče.
Jen tak může meč ovládnout a využívat plně jeho potenciálu.
Líbí se mi dlouhodobé plánování a vzdálené cíle. Díky.
Meč jako magický artefakt, potřebný k přežití.
Opakuje se to často v různých příbězích. Damascénská ocel.
Prastaré postupy, které vedou k cíli, aniž víme proč.
Nová civilizace, přežívající na zbytcích prastaré, zničené sebou samou. Däniken?
===
Pěkně namícháno, Jene. Líbí se mi to!
Mezititulek mně připomněl slovenské nakladatelství, které mě provázelo dětstvím: Mladé letá…
Nejen Vás…
Tajuplné postupy – ocel z Toleda, Damašku, řecký oheň, technologie výroby hyalitového skla, sopečné sklo ve formě vltavínů – je spousta tajemství která si uchovává minulost lidstva. Je hezká představa že se odhalí „v pravou chvíli“. Díky za příběh, vrací naději…
Jen tak dál, krásné povídání.